PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

ANKETA
Očkování dětí: Povinnost, nebo volba?

Nejvyšší správní soud nedávno na základě platné vyhlášky odmítl sankcionovat rodiče, kteří nechtěli nechat očkovat své děti. Toto úřední rozhodnutí vyvolalo mezi lékaři i rodiči bouřlivou diskusi. Kdo je vlastně kompetentní o nutnosti očkování rozhodovat? Jak se k problematice očkování postavit do budoucna? S několika souvisejícími otázkami jsme se obrátili na odborníky i rodiče: Jak výše zmíněné průlomové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vnímají? Jaké výhody a jaká rizika nová situace přináší? Jak by měl být tento delikátní problém vyřešen v moderní demokratické společnosti?

Doc. MUDr. Ivan Novák,CSc., dětský lékař: Neočkovat znamená ohrožovat děti na životě

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vnímám jako nešťastné. Právně je jistě bezchybným rozhodnutím (právní hodnota vyhlášky je nedostatečná), ale v praktických denních důsledcích může dle mého názoru ohrozit děti na životě při propuknutí infekce, jíž se dá snadno předejít právě očkováním.

Nepovažuji za správné, když někdo otázku staví tak, že nyní rozhodujeme o tom, zda do budoucna bude o očkování rozhodovat stát, nebo rodiče. Na základě současného stavu lékařské vědy stát přece jen v zákonných normách uvádí postup při očkování tak, aby se zabránilo šíření infekcí, jež mohou vážně ohrozit populaci na zdraví nebo i způsobit smrt. Mluvme ne o očkování povinném, nýbrž o očkování pravidelném.

Dosud, odmítli-li rodiče očkování pro své dítě, mohli být v krajním případě postiženi pokutou v rámci přestupkového řízení. Pokud je mi známo, šlo o situace zcela výjimečné, a rozhodně ne žádné "hony na čarodějnice" .

V nové situaci žádné výhody nevidím. Rizika ano. Možná, že někteří rodiče se nedají přesvědčit, že očkování je ku prospěchu dětí. Budeme svědky situace, která nastala v různých zemích na světě (např. v Japonsku nebo Velké Britanii), kde před časem postoje k pravidelnému očkování uvolnili. Vedlo to k nárůstu již vymýcených infekcí a k úmrtí na ně (černý kašel) a následně k opětnému utužení očkovací politiky.

Za výhodu někdo může považovat, že nyní bude třeba rodiče více přesvědčovat a více jim vše vysvětlovat. Ale to se již přece, projeví-li rodiče zájem, děje. Každému z rodičů, ba i školním dětem, vysvětlujeme, proč očkujeme, co to je za vakcínu, co by se dělo, kdyby dítě nebylo očkováno a infekci dostalo. Nabízíme při očkování různé alternativy, jak co se očkovací látky, tak počtu injekcí týká (např. čtyř- nebo třídávkové schéma u pneumokoků, různé vakcíny Prevenar 7, Prevenar 13, Synflorix atd.). A samozřejmě mluvíme i o možných vedlejších projevech po očkování a jejich řešení (vzestup teploty, zarudnutí místa vpichu apod.). Podle mých zkušeností se lékař s dobrými znalostmi o očkování při trpělivém rozhovoru s rodiči vždy domluví. A to jistě ve prospěch dítěte. Snad je mým dostatečně silným argumentem, že proti infekčním chorobám očkuji i své dva milované vnuky, jimž bych jistě nezpůsoboval žádnou újmu jen proto, abych dodržel doporučení, o jejichž prospěšnosti bych nebyl přesvědčen.

Respektuji případné právo rodičů očkování dětí odmítnout, ale mou povinností je vysvětlit jim, co mohou nejen svým dětem, nýbrž i ostatní dětské populaci v jejich okolí svým postojem přivodit. Musím je upozornit je na to, že budou mít problémy s přijetím dítěte do mateřské či základní školy, při snaze poslat dítě na tábor, zařadit ho do sportovních klubů atd.

Ostatně, ani já sám bych se o dítě rodičů, kteří budou přes všechnu mou snahu a vysvětlování pravidelné očkování tvrdošíjně odmítat, jako ošetřující lékaře starat nemohl. Jejich postoj by totiž znemožnil moji lékařskou povinnost, a to přinášet mým pacientům to nejlepší, co dle mého poznání a svědomí současná medicína lidem poskytuje.

Ctirad Oráč, vydavatel českého překladu knihy německého lékaře Martina Hirte "Očkování - pro a proti": Očkování může mít nežádoucí účinky. Nelze do něj nutit ani trestat ty, kdo ho odmítnou

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sice považuji za pozitivní krok, nicméně nemyslím si, že jde až tolik o rozhodnutí "průlomové". Nepraví se v něm nic ani o etice očkování, ani o svobodné volbě jedince. Je to čistě jurisdikční rozhodnutí o tom, co je z hlediska přiměřenosti trestu vhodné, a co nikoliv. A tedy, že odmítnutí očkování není možné trestat na základě vágní a stále se měnící vyhlášky. Kdyby české soudnictví pracovalo bez průtahů jak má, nutně by se k podobnému kroku muselo dojít už před několika lety.

Považuji za správné, aby o očkování dětí nerozhodoval stát, nýbrž jejich rodiče. Tak je to většinou běžné směrem na západ nebo jih od našich hranic. Je nutné nechat rozhodovací pravomoci na rodičích. Tím spíš, že nárůst počtu nových očkování není vždycky veden jen bohulibým úmyslem chránit zdraví dětí proti smrtelným chorobám, nýbrž i zájmy farmaceutických firem a státu samotného, aby co nejvíce vydělaly. Například u očkování proti zarděnkám nebo planým neštovicím (moje generace proti nim očkována nebyla) dokonce i odborníci na zahraničních ministerstvech zdravotnictví přiznávají, že doporučení tohoto očkování je motivováno spíše materiálními zájmy, než skutečným prospěchem dítěte. Pro ekonomiku státu totiž není žádoucí, aby rodiče byli s nemocnými dětmi doma na paragrafu. Nemoc by se sice překonala normálním způsobem, ale injekce je přece jen levnější.

Jsem zvědavý, jak se situace v naší zemi vyvine. Může dojít k vyvíjení tlaku na poslance, takže bez velkého přemýšlení celou očkovací vyhlášku jedním pohybem ruky odhlasují jako zákon, čímž bychom se jako země posunuli zpět na východ.

Současný stav je v každém případě kontroverzní. V moderní demokratické společnosti, za kterou se Česká republika považuje, není přece normální, aby se do prevence, která může mít i nežádoucí účinky, přinucovalo pod hrozbou sankcí.

MUDr. Ulrika Barčáková, dětská lékařka: Vůbec neočkovat znamená riskovat zdraví své i druhých

Očkování patří nesporně k největším objevům v historii medicíny. Vysoká proočkovanost má velký význam ve smyslu poklesu až vymizení mnoha velmi vážných a nezřídka až život ohrožující nemocí.

Pozitivní účinek očkování se, jak známo, znásobuje vysokým procentem děti, které očkováním prošly (tzv. proočkovanost). Není proto jednoduché vyřešit problém sporů nad povinným očkováním zcela jednoznačně. Dle mého názoru by ale o očkování neměli rozhodovat laici, nýbrž na základě seriózních dat a výzkumů lékaři. V případě, že rodiče očkování u svého dítěte zcela odmítají, mělo by být dítě vyřazeno z dětských kolektivních zařízení. Nejde tu totiž jen o právo volby rodičů, nýbrž také druhotně o potenciální ohrožování dalších, byť očkovaných, dětí.

V nové situaci, která v ČR průlomovým soudním rozhodnutím nastala, spatřuji spíše rizika.

Proočkovanost dětské populace je u nás ve světovém měřítku jedna z nejvyšších. V případě, že rodiče, mnohdy nesprávně informováni, budou nyní o očkování či spíše neočkování svých dětí rozhodovat sami, může dojít k výraznějšímu poklesu proočkovanosti i ve smyslu jakési módní vlny, a s tím ke všem negativním důsledkům snížené proočkovanosti - včetně zvýšení nemocnosti a úmrtnosti dětí.

Je třeba si uvědomit, že benefit z očkování přece výrazně převažuje rizika s ním spojená. Snad by byla pro rodiče, kteří se rozhodují své dítě neočkovat, zajímavá statistika s přehledem, jak své děti očkují, resp. neočkují sami pediatři?

MUDr. Lukáš Dostal, lékař: Otázka nezní, očkovat ano či ne, nýbrž jak bezpečně dospět k systému dobrovolné vakcinace?

Při vší radosti z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevnímám toto rozhodnutí jako průlomové. Soud totiž v případě manželů Čechových neřešil základní otázky, o které se tu jedná: Jsou za zdraví dětí primárně zodpovědní rodiče, nebo stát? A je správné trestat rodiče za to, když dle svého nejlepšího svědomí na očkování nahlížejí jinak než státní autority?

Nejvyšší správní soud pomocí velmi jemné a precizní argumentace pouze dovodil, že stávající právní úprava vylučuje, aby byli rodiče za nesplnění vyhláškou daných povinností vůči očkování trestáni.

Nicméně publicitu, které se případu dostalo, považuji za potěšitelnou. Otevírá téma povinného očkování již ne v rovině "ano nebo ne", nýbrž konečně naznačuje otázku "za jakých podmínek je možné současný systém striktně povinné vakcinace změnit na systém vakcinace dobrovolné?".

Výhody této nové situace jsou dle mého názoru dvojího druhu: Ty krátkodobé se týkají nejprve rodičů, kteří chtějí očkovat jinak, než doporučuje vyhláška. Jejich rozhodnutí bude sice nadále protiprávní, nebudou za ně ale již sankcionováni. Což je pokrok. Krátkodobým výsledkem bude zřejmě také senzibilizace pediatrů pro tuto oblast - soudní rozhodnutí jim dává prostor pro partnerský přístup k rodičům namísto stále ještě častého přístupu paternalistického. A dále orgány epidemiologického dozoru budou nuceny o svém přístupu více přemýšlet.

Dlouhodobou výhodou může být otevření veřejné i odborné diskuse na téma povinného očkování. Na konečném řešení by v každém případě měli spolupracovat reprezentanti všech zainteresovaných skupin. Tedy rodiče, zástupci lékařské odborné veřejnosti, epidemiologové, zástupci zdravotních pojišťoven, farmakoekonomové, právníci včetně expertů na lidská práva, v této fázi s důsledným vyloučením vlivu farmaceutických firem (pokud je to vůbec možné). Rozhodování, které z takové diskuse vyplyne, by mělo být transparentní.

Otázka pro naši zemi zní, jakými kroky k uspokojivému systému dojít, aby to zároveň nevyvolalo dramatické zhoršení epidemiologické situace? Pokud by proočkovanost např. proti vysoce nakažlivým spalničkám dramaticky poklesla, vzniká u nás velmi reálné riziko velkého počtu komplikovaných průběhů spalniček. Riziková je však i možnost, že se zákonný rámec rychle změní a represivní přístup státu v oblasti očkování bude bez zmíněné diskuse ještě výraznější, než dosud.

To, že model dobrovolného, státem hrazeného očkování proti nejzávažnějším nakažlivým nemocem je možný a funkční, dokládá pokrokový příklad našich západních sousedů, který díky své německé manželce dobře znám: Státní komise pro očkování (STIKO) navrhuje systém doporučených plošných očkování. Konečné rozhodnutí ale nakonec vždy nesou rodiče. Naprostá většina z nich nechává děti očkovat podle státem doporučeného schématu. Je ale mnoho situací, kdy mají rodiče důvod očkovat jinak. Lékař jejich dítěte pak vystupuje především jako odborný poradce a doporučující autorita.

Je nesmírně důležité, že německý zákon velmi dobře řeší i otázku odškodnění v případech poškození dětí vakcinací. Tato oblast u nás prozatím není řešena vůbec, což nepochybně k problematickým postojům některých rodičů vůči očkování velmi přispívá.

MUDr. Tomáš Karhan, dětský lékař: Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je průlomové

Dále harmonizuje právní řád a dokumenty, k nimž jsme se přihlásili v rámci Evropské unie. Otázkou však je, jaký bude další postoj orgánů státní správy, jestli provede zákonnou úpravu přímo v zákonech, a nikoli jen, jak tomu bylo doposud, v ministerské vyhlášce.

Nechat rozhodování pouze na rodičích v takto složité a zdraví zásadně ovlivňující věci nepovažuji výlučně za správné. Může se stát, že rodiče k rozhodnutí neočkovat dojdou ukvapeně nebo bez hlubšího vhledu. Nenechají děti očkovat na to či ono, případně odmítnou očkování jako takové, a své vlastní i jiné děti tím ohrozí.

Tím by se mohla časem proočkovanost dětské populace snížit až do té míry, že ochrana celku tím bude narušena a objeví se nemoci, které dnes už prakticky neznáme, jež pak mohou ohrozit i děti řádně očkované.

Výhodou na druhou stranu je, že rozhodnutí soudu posiluje v naší posttotalitní zemi lidská práva. Každá nabytá svoboda však vede nejen k ochutnávání, ale bohužel i k přechodnému kolísání nebo extrémům v jinak fungujícím systému.

Doporučuji poučit se ze zkušeností zemí, jež mají tento problém dávno vyřešený. Volba je na rodičích, přitom ale míra jejich odpovědnosti je taková, že není ohrožována dětská populace jako celek. Jako dobrý příklad může posloužit sousední Německo, kde panuje široká a poctivá informovanost jak dětských lékařů, tak rodičů, a proočkovanost i při svobodě volby zůstává patřičně vysoká.

MUDr. Jan Hnízdil, lékař: Situace s očkováním prozrazuje mnohé o stavu českého zdravotnictví a společnosti vůbec

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro mne jen potvrzením chaosu, špatné komunikace a nedůvěry, které panují v našem zdravotnictví. Co si má laik myslet, jestliže ministerstvo zdravotnictví nakoupí několik miliónů vakcín proti prasečí chřipce, v médiích očkování naléhavě doporučuje hlavní hygienik, sám se ale očkovat nenechá, a očkování masově odmítnou i mnozí lékaři nebo vedoucí politici? Přitom jde o primárně medicínský problém, který by se měl řešit korektní diskuzí odborníků, srozumitelně interpretovanou lékařům v terénu, a jejich prostřednictvím pak pacientům.

Nikdo dnes snad už nepochybuje o tom, že farmaceutickým firmám hodně záleží na odbytu jejich produktů. Tudíž tlačí na to, aby se léčilo a očkovalo co nejvíc. Používají k tomu různé motivační prostředky, včetně zmanipulovaných klinických studií. Lékař v terénu pak nemá šanci si ověřit, zda jsou informace o účincích vakcíny a možných rizicích vakcinace věrohodné.

Na druhou stranu: Nebýt očkování, mnozí z nás by nežili. Podlehli bychom obrně, záškrtu, černému kašli, tuberkulóze… Úplné odmítání očkování nebo přenesení odpovědnosti za něj na rodiče, považuji za stejně nebezpečné, jako vyvolávání paniky a mediální tlak na občany, aby se nechávali očkovat proti různým virózám (ptačí chřipka, nemoc šílených krav, prasečí chřipka…..). Fanatizmus je nebezpečný v jakékoliv podobě.

Podle mého názoru by mělo zůstat ze zákona povinné pouze základní očkování: pravděpodobně hexavakcína, zarděnky a spalničky. Tuberkulóza pak jen u rizikových skupin v rizikových oblastech (např. imigranti). Nezbytnost ostatních očkování by dle mého názoru měli pacienti řešit po konzultaci se svým lékařem, ovšem takovým, k němuž mají důvěru, považují ho za svého rádce a za svého v nejlepším slova smyslu rodinného lékaře. Pokud mezi lékařem a pacientem existuje vztah vzájemné důvěry, je minimalizováno i riziko, že by lékař do svého rozhodování promítal komerční zájmy farmaceutických firem. (Vzpomínám si na motivační akci, při které firma honorovala dětské lékaře za každé předepsané antibiotikum). Podmínkou kvalifikovaného rozhodování takového lékaře ovšem je, že prostřednictvím odborných společností dostává objektivní, nezaujaté a nezmanipulované informace o závažnosti infekční hrozby, možnostech vakcíny i jejích nežádoucích účincích. Což je stav, k němuž máme v našem zdravotnictví bohužel hodně daleko.

Zdravotnictví tak zrcadlí stav celé společnosti: nedůvěru ve státní správu, mizivou vymahatelnost práva, korupci, klientelizmus. Obnova ztracené důvěry bude hodně těžká. Nejvyšší správní soud to za nás neudělá. Alespoň pomohl otevřít diskuzi.

Vyšlo v časopise Děti a my 11/2010

Zpět na ankety

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt