PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Co znamená rodina?

Od února 2007 běží na Českém rozhlase 6 nový diskusní pořad Hovory o rodině. Hned první díl, věnovaný problematice rodiny jako instituce, otevřel diskusi, co vlastně v dnešní době pojem rodina označuje a jak by měla být pro potřeby zmíněného pořadu pojímána.

Sociolog prof. Ivo Možný, první host pořadu, vymezil rodinu jako vícegenerační soužití rodičů a dětí, ať už v rodině úplné nebo neúplné. Někteří z posluchačů namítli, že žijeme v době, která podobné "konzervativní" vymezení již překonala. Padaly otázky typu:

  • A co např. manželé, marně toužící po dítěti?
  • Co muž a žena, kteří spolu žijí nesezdáni a děti mají či nemají, a žijí ve společném domově?
  • Dva homosexuálové v registrovaném partnerství?
  • Dvě staré ženy?
  • Copak tito netvoří rodinu?

Podobné dotazy jsem přijala jako výzvu i jako východisko pro anketu. Anketní otázka zněla:

Nakolik jsou dle vašeho názoru podobné otázky na místě a nakolik je navzdory rozvolněnosti doby zapotřebí respektovat původní význam a vymezení pojmu rodina? Kudy vede hranice mezi rodinou, domácností a společenstvím?

Ivo Možný, sociolog:

Slova máme, aby rozlišovala. Jakmile je začneme užívat ledabyle či nazdařbůh, přestanou nám být oporou. Když nějaké slovo označuje něco hezkého, stále vzácnějšího, a tedy méně dostupného, tlačí se mu pod křídla tolik dalších významů, až mu hrozí, že nakonec vlastní význam (rozlišovací / vymezovací schopnost) ztrácí. S každým ztraceným slovem ztrácíme všichni.

Slovo rodina má, díky Bohu, vysoký status, a velmi, velmi pozitivní konotaci. To, že podíl lidí žijících aktuálně v rodině se v poslední době zmenšuje, nenapravíme tím, že rozšíříme jeho obsah. Rodina není totéž co domácnost. Bezdětný pár má domov, domácnost, byt. V odborné řeči (a nejen v ní) má smysl udržet rozdíl mezi domácností a rodinou. Manželé toužící po dítěti mohou mít šťastnou a spokojenou domácnost, mohou si vytvořit krásný domov (i toto slovo má velký citový náboj) a mohou samozřejmě svůj domov, svou domácnost označovat jako rodinu, skýtá-li jim to útěchu. Jak čemu říkáme, v tom jsme svobodni, ale skutečnost tím nezměníme.

Osamělý rodič s dítětem ovšem tvoří rodinu - neúplných rodin je u nás asi desetina ze všech rodin. V sociologii najdeme různé názory prakticky na cokoliv, ale shoda na tom, že rodinu konstituují pokrevní svazky, je dosti univerzální.

Lenka Šulová, psycholožka:

Při vymezování pojmu rodina hrají klíčovou roli rozmanité funkce rodiny (reprodukční, materiální, výchovná a emocionální), ve kterých zaujímá významné místo reprodukce páru. Ta se promítá do všech ostatních funkcí, tedy do funkce ekonomické (hmotné zajištění všech členů), do výchovné (potomstvu se předává potřebné pro přežití) a emocionální (zázemí a zóna bezpečí, jistoty, relaxace a nabírání sil...).

Z tohoto hlediska je rodinou pouze soužití dvou jedinců opačného pohlaví a jejich dětí. Vše ostatní je označováno jako rodinné alternativy, které však z hlediska společnosti i jedinců něco velmi podstatného nenaplňují, a tedy nejsou skutečnou rodinou.

Vznik alternativ rodiny je značně podmíněn současnou situací společnosti, neboli sociálním rámcem života společnosti. To, že je jich tolik, vypovídá z historického hlediska o fázi celospolečenské dekadence. Ve fázích celospolečenského rozvoje je podobných alternativ totiž vždy méně, nebo nejsou vůbec.

Jeroným Klimeš, psycholog:

Manželé, marně toužící po dítěti, jsou manželé, ale nejsou rodina. Dítě je tu přítomno ve fantazii a tužbách, ale reálné není.

Muž a žena, kteří spolu žijí nesezdáni ve společném domově, jsou partneři, ale nejsou rodina. Dva homosexuálové v registrovaném partnerství tvoří analogii manželství, ale nejsou rodina. Ani dvě spolu žijící staré ženy (pokud zrovna jedna není biologickou či náhradní matkou té druhé) nevytvářejí rodinu, stejně jako dva nové traktory či pár elektron - proton.

Rodina není každá skupina, která má k sobě silné citové vazby. To by i skupina skvoterů mohla být označena za rodinu.

Při vymezení pojmu rodina nejde o hodnoty, nýbrž o termíny. Skupiny a citové vazby v nich jsou důležité, ale ne každá z nich má rodinný - reprodukční charakter. U rodiny je vždy přítomen reprodukční charakter, a tedy plození a vychovávání.

Za rodinu můžeme označit každou skupinu, která má dlouhodobě reprodukční charakter, což je přesně to, o čem v pořadu mluvil prof. Možný.

Posouváním významu slova rodina mimo reprodukční oblast ani v životě, ani ve vědě nic nezískáme. To bychom za rodinu mohli označit i pracovní kolektiv, cestující na zájezdu apod. (což je sice možné, ale pouze v přeneseném smyslu).

Příklady skupin, které mají reprodukční charakter - rodin:

  • nesezdaný pár s dětmi
  • homosexuální pár vychovávající (polo)vlastní dítě či náhradní dítě
  • pěstouni a jim svěřené děti
  • prarodiče starající se o dítě nebo děti namísto rodičů
  • bigamní muž, který má dítě se dvěma ženami a stýká se s nimi

Příklady skupin, které nemají reprodukční charakter - nerodin:

  • squat bez dětí
  • dvě přítelkyně
  • bezdětní manželé nebo partnerský nesezdaný pár
  • neplodní manželé toužící po dětech (tj. manželé připravení na rodinu, ale rodina to není, protože nereprodukují, nevychovávají...)
  • muž a jeho biologické dítě, o které se muž nestará a nestýká se s ním a to dítě jej nepovažuje za otce

Hraniční případy:

  • sousedi přechodně se starající o dítě
  • učitel a žák, když učitel má delegovanou výchovu od rodiče

Václav Klaus ml., ředitel gymnázia:

Rodina je prostředí, kde jsou ve vzájemném kontaktu (pevném, slabém, hodnotném či strašidelném), rodiče a jejich děti spolu s prarodiči a širší rodinou. Používáme proto např. větu: "Měli jsme teď smutnou událost v rodině, zemřela babička apod."

Žádná doba nemůže takovéto přirozené vymezení překonat.

Manželé toužící po dítěti - chtějí "založit rodinu". Jsou to manželé.

Homosexuálové jsou registrováni na úřadě (fascinuje mě, že z toho mají radost). S rodinou to nijak nesouvisí.

Dvě staré ženy jsou přítelkyně. Netvoří žádnou rodinu. ("Zemřela mi nejbližší přítelkyně, co si teď počnu? Nikoli "Naše rodina už neexistuje.")

To nijak nesouvisí s tím, že řada takovýchto vztahů (dvě staré ženy či homosexuální pár) může být hodnotná. Ti lidé mohou mít třeba i silnější citový vztah než v rodině. Ale je to vztah zcela jiného typu.

Petr Tichý, učitel 1. stupně základní školy:

Myslím si, že pojem rodina patří mezi ty konzervativnější, které by neměly tak snadno podléhat zrychlujícímu se rytmu doby. Význam tohoto pojmu bychom neměli nikam posouvat, rozšiřovat nebo měnit. Této instituci vděčíme za to, že tu jsme!

Samozřejmě, že slovo rodina často používáme i v přeneseném smyslu (např. rodina evropských jazyků), což jeho hledané hranice relativizuje a posouvá. Možná ale právě tento významový "rozptyl" ukazuje důležitou skutečnost - totiž to, zda rodinu definuji zevnitř (jsem její součástí) nebo zvenku (stojím mimo, jsem známý, soused, úředník, statistik...).

Jsem přesvědčen, že vymezení pojmu zevnitř a zvenku nebude nikdy stejné. A pravdivější bude vždy to první! Není právě tahle skutečnost cestou k nalezení oné definice?

Ivana Šnýdrová, psycholožka:

Záleží na tom, z jakého úhlu se na rodinu díváme. Z užšího pohledu ji tvoří otec, matka a děti (tzv. nukleární rodina), ale z širšího tam lze zahrnout i další příbuzenské vztahy. Původním smyslem rodiny je plození dětí a zajištění, respektive naplnění všech jejich potřeb, fyzických i psychických. Aby se společnost rozvíjela, měla by rodina odchovat vlastně děti tři. Dvě jako náhradu za sebe a třetí navíc, aby společnost příliš nestárla.

Rut Kolínská, zakladatelka sítě mateřských center ČR:

Rodinou pro mne zůstává máma, táta a dítě. Vedle této nejbližší rodiny považuji za skvělou i rodinu širší, tedy společenství rodičů a dětí, které spojuje příbuzenské pouto, a to nezávisle na počtu generací. Ke smutnému údělu patří, že rodina není vždy úplná, že i v té nejužší rodině může některý z členů chybět.

Daniel Driák, primář Gynekologicko-porodnické kliniky FN Na Bulovce Praha:

Každá definice má svá úskalí, právě proto, že je "definitivní". Rodinu lze pojmout z pohledu zákona a z pohledu skutečnosti. Já bych se definici prof. Možného nebránil, klasická rodina je v současnosti vymezena zákonem a vzniká sňatkem muže a ženy, kteří budou mít pravděpodobně spolu děti (85 %, vs. 10-15 % trvale neplodných). Stát takovou rodinu podporuje a zajišťuje jí privilegia jako vdovský důchod, dědictví, společné jmění manželů, majetkové vypořádání, vypořádání potřeb dětí ještě před rozvodem a také otcovství se přisuzuje manželovi jen do určité lhůty apod. Můžeme tomu říkat rodina dle občanky.

Druhá věc je, jak muž a žena funkce rodiny naplní "de facto" - zda budou spolu v dobrém i zlém, zda budou společně pečovat o děti a vychovávat je, zda si budou věrni v sexu i ve financích. Někdy funkci rodiny nenaplní, ač jsou si navzájem zapsáni v občance - to když si budou škodit, zahýbat si a rozcházet se.

Fakticky potom mohou funkce rodiny plnit mnohem lépe homosexuálové v registrovaném partnerství, lesbičky adoptující si dítě, muž a žena pečující o děti jiných biologických rodičů apod. Partneři, společníci, domácnost, registrovaní to mají těžší, jejich jedinou pojistkou je jejich vlastní svědomí, spolehlivost, serióznost a nevypočítavý vztah k druhému, zákon je nijak zvlášť nechrání, podílejí se o aktuální náklady, budují, pečují, baví se, pracují, prostě jsou spolu, protože to chtějí. Fungují jako rodina i bez občanky.

Jana Hamanová, lékařka a docentka na subkatedře dorostového lékařství IPVZ Praha:

Plně souhlasím se sociologickým vymezením, jak je presentoval prof. I. Možný. Doplnila bych je o svůj celoživotní pohled pediatra a dorostového lékaře: Rodina je VICEGENERAČNÍ vztah a soužití, v němž se rodí děti, příp. v němž mohou být děti adoptovány, a to za podmínek respektujících základní potřeby dětí (současně prověřené celou historií lidského rodu). K těmto potřebám patří přítomnost jak ženského, tak i mužského vzoru a jejich komplementární - doplňující se působení. Podle zkušeností dětských psychologů tato zásada hraje roli i u rodičů rozvedených - tzn. Je žádoucí, aby dítě mělo pokud možno kontakt s oběma rodiči (soudy k tomu mají nově více přihlížet).

Manželské i nesezdané páry bez dětí tedy zatím rodinou nejsou. U registrovaných partnerství homosexuálů nebo u 2 starších žen také nejde o rodinu, nýbrž o soužití.

Společnost, která má větší úbytek populace než přírůstky, a tedy postupně vymírá, jako je tomu v současnosti v ČR, by měla vší silou podporovat rodiny a zdravý vývoj dětí ve smyslu psychosociálním. Jinak může dojít k tomu, co se nazývá "populační past": totiž že tento nepříznivý vývoj vymírání se stane nevratným.

Helena Máslová, lékařka:

Symbolem rodiny je trojúhelník s přeponou horizontálně a vrcholem směřujícím dolů. Dvěma horními body jsou rodiče a dolní bod značí dítě, resp. potomstvo. Tyto tři body se mohou rozvětvovat o další příslušníky rodiny. Rodina je společenství lidí, kteří jsou spjati jinde neopakovatelnými vazbami emočními, pokrevními, právními a morálními. Pro moji subjektivní definici rodiny je nutná podmínka soužití více generací, tedy alespoň dvou - rodičů a dětí. Dva bezdětní lidé nejsou rodina, ale pár žijící ve společné domácnosti. Stejně tak rozvedená žena s dítětem nebo s dětmi i přes veškeré snahy většinou pozbude pocit rodiny a cítí se "sama s dětmi". Neúplná rodina není to samé co úplná rodina, a polemizovat o tom, zda je to ještě rodina nebo už ne, je jen slovní akrobatismus. Mnoho lidí žije v netradičně uspořádaných domácnostech. Namátkou domácnost několika svobodných lidí, domácnost dvou žen s dětmi, domácnost ženy s dětmi a přítelem, domácnosti babička - matka - dcera, atd. Těch forem je mnoho. Ze Skandinávských zemí, kde je vysoká rozvodovost a vysoký počet nemanželských dětí se k nám rozšiřuje model "Big Family". Jsou to skupiny lidí provázaných společnými dětmi, novými i starými partnery a jejich dětmi či příbuznými.

Na druhé straně nejvíce domácností je v současnosti jednočlenných. Soužití s lidmi, s kterými nejsme spojeni těmi delikátními pouty rodiny a pokrevnosti, je často neúspěšné, nejsme ochotni jim tolik odpustit a tolik pro ně obětovat. Většinový pocit lidí žijících v těchto domácnostech je, že je to náhradní model za ten ideální jednoduchý čistý trojúhelník.

Vypozorovala jsem, že v poslední době několika let jsou vdané ženy daleko rodinotvornější a jsou ochotny snášet ledacos, jen aby udržely úplnou rodinu. Muži jakoby lépe využívali rozvolněnost způsobů soužití. Nejen že houfně odcházejí od svých původních rodin, ale jsou i mnohem méně ochotni zakládat nové. To se však netýká plození dětí. Celkem rádi se stávají otci, ale pokud možno bez závazku manželství a s limitovaným závazkem finančním. Na druhou stranu přibývá mladých žen, které odmítají nést riziko rozvodu a samoživitelství a odmítají za takových podmínek rodit děti.

Martin Jára, psycholog a zakladatel Ligy otců a mužů:

Rodina se dnes bezpochyby rozšiřuje, ani ne tak vertikálně (prababičky) jako spíše horizontálně (nevlastní či spíše zástupní rodiče, poloviční bratři a sestry nebo i sourozenci adoptovaní kdesi v Africe...). Přestává platit jednota krve a biologických vazeb. Začíná platit jednota vazeb sociálních a emočních. Moje - asi troufalá - redefinice rodiny tedy zní: Rodina je forma spolupráce dospělých a dětí (někteří dospělí mohou být i dětmi), která může mít biologický základ a musí mít sociální / socializační cíle.

Věra Břicháčková, psycholožka a soudní znalec ve sporech rodičů o děti:

Z klinické i psychoterapeutické praxe znám osobní nejistotu a problémy svých klientů, žijících v některém z typických současných "alternativních" uskupení. Ať už je nazýváme partnerským vztahem, manželstvím na zkoušku, bezdětnou rodinou, vždy tam hraje roli nejen jejich současnost, ale také jejich minulost - jejich vývoj v dětství. Jde o to, jaké vzory si lidé přinášejí do dospělých vztahů, jakou závislost či oporu očekávají, jaká bílá místa(která jim kdysi chyběla) si potřebují odžít či odplatit. Vidím to i v rozvodových sporech o děti, jak sebou každý z rodičů táhne kouli ze svého problematického dětství a jak selhávají již tím, že prosazují jen vlastní pohled, neschopní vymanit se z nefunkčních modelů vztahů, v nichž vyrostli. Funkční rodina se pozná podle toho, že poskytuje ochranu svým dospělým členům a zejména dětem.

Iva Štětovská, psycholožka:

Rodina je pro mne cosi jako svébytný (časo)prostor vzájemného sdílení se. Místo, kam se lidé chtějí vracet a setkávat se. Něco více než jeden člověk či prostý součet dvou lidí. Také tam pro mne patří možnost překračování svého stínu - tedy spíše vícegenerační soužití, ale ne nezbytně. Důležité je to soužití a sdílení se. Není nutné jen sezdané soužití nebo jen jediný způsob přesahu v čase - tj. děti (to by nám pak vypadlo širší vymezení např. společenství bratranců a sestřenic). Snad je tedy klíčovým slovem to společenství. Ostatně ne nadarmo mluví některé přírodní kultury a "vesnici" jako svébytné formě společenství, kterého celého je zapotřebí, aby se člověk stal člověkem. Svébytnou formou takového společenství je i kultura, v níž vyrůstáme.

Štěpánka Matúšková, šéfredaktorka časopisu Aperio:

Přemýšlela jsem o vymezení pojmu rodina docela dlouho, aniž bych cítila definitivní řešení. Asi proto, že lidské vztahy se definitivním řešením - definicím - vzpěčují. Jsou daleko bohatší a barevnější, než bychom jako definující sociologové chtěli. Klasická sociologická definice rodiny podmíněná výchovou dětí skutečně v našem světě, změněném poststrukturalismem a postmodernou, pokulhává. Definice je příliš obecná formulace, ale došla jsem k: "Rodina je skupina dvou a více lidí, kteří mezi sebou mají příbuzenský vztah."

Vlasta Jirásková, lektorka předporodní přípravy a dula:

Když se řekne rodina, představím si rodiče a děti (jakéhokoliv věku a počtu), zkrátka příbuzenské vztahy. Definice I. Možného mi vyhovuje.

I v kurzech předporodní přípravy, které vedu, budoucí rodiče často říkají, že se z dvojice či manželství stane rodina narozením dítěte.

V zásadě bych rozlišovala mezi společnou domácností, a rodinou založenou na příbuzenském svazku. Pokud ale lide, žijící ve společném domově o sobě uvažují jako o rodině (např. bezdětní manželé, nesezdaná dvojice apod.), jejich pocit bych jim neupírala a slovo "rodina" bych brala v uvozovkách.

Jiří Drejnar, Etické fórum ČR:

Osobně souhlasím s názorem prof. Možného a pro přehled činím rozdělení:

A: MANŽELSTVÍ tvoří MANŽELÉ

B: RODINU tvoří MANŽELÉ + DĚTI + rodiče manželů

C: SPOLEČENSTVÍ tvoří SPOLUBYDLÍCÍ (partneři)

Pro vytvoření skupiny A a B je základem manželský slib věrnosti, který byl vždy považován za celoživotní závazek. Skupinu C nevytvářejí lidé, kteří mají vícegenerační vzájemný vztah, ale spolubydlící, kteří se z různých důvodů (např. ekonomických, sociálních) dohodli na společném bydlení.

Pojem "domácnost" patří do jiné kategorie než skupiny A až C. Je to označení pro danou samostatně hospodařící jednotku určité skupiny nebo třeba i jednotlivce. (Společná úhrada nákladů na byt, stravu apod.). Domácnost "provozuje" i osaměle žijící ovdovělá osoba nebo samostatně žijící mladý muž nebo žena.

K námitkám ohledně překonaného konzervativního vymezení rodiny bych rád položil několik otázek, které vyžadují uvážlivou odpověď:

Máme považovat za nesprávné vše, co lidé označují jako konzervativní?

Neskrývá se za "rozvolněností" snaha zbavit se právní a osobní zodpovědnosti, která je vložena na toho, kdo je "svázán" manželským slibem a závazkem?

Je vždy správné to, co je legalizováno? Nejsme snad svědky toho, že zákonodárci vytvářejí normy a zákony, které se v praxi prokazují jako špatné a často vyžadují úpravy, dříve než vyjdou? Jaké jsou důsledky "rozvolněnosti" a ústupu z konzervatizmu v oblasti užívání návykových látek (tabák, alkohol, lehká droga), promiskuity, vulgárnosti v mediích?

Není "rozvolněnost" projevem mravní a morální "entropie" - obdobou entropie, které podléhá hmotný svět kolem nás? Není na místě eliminovat její dopad, podobně jako se snažíme konzervovat věci proti chátrání?

Kateřina Uxová, lékařka a manažerka:

Přikláním se k názoru pana prof. Možného tím, že rodina je vícegenerační soužití. Žijí-li spolu dva partneři (a je jedno, jestli smíšený nebo homosexuální pár) bez dětí, jsou právě jen partneři, a nikoliv rodina. Pokud by s nimi například žili rodiče jednoho z nich, pak už jde podle mě o rodinu. Za rodinu považuji i matku - samoživitelku s dítětem, a totéž by platilo o otci, jenže mužů, kteří sami pečují o dítě, je málo.

Myslím ale, že v reálném životě není až tak důležité definovat, co je a není rodina. Rozhoduje spíš to, jak dané společenství funguje. Není tedy potřeba oficiální papír a je i jedno, kdo toto společenství tvoří - jde především o to, aby fungovala láska, tolerance, porozumění, ochota pomoci, zkrátka pocit, že ti, s nimiž sdílím domácnost, mi jsou nejbližší. A tak tomu bohužel ve většině případů není.

Přesto nemyslím, že by rodina jako instituce byla překonaná, vždyť mnozí z nás třeba i jen podvědomě po fungující velké rodině touží, ale problém je, že většina už pochází z rodin, které nefungovaly, a tudíž nemáme vzory, jak se chovat. Nejspíš i proto stále přibývá manželství, která se rozvádějí, a proto také ubývá chuti rodiny zakládat, alespoň u části populace.

Ještě malý subjektivní postřeh: z toho mála fungujících rodin, které znám, má většina 3 děti a víc. Zdají se mi spokojenější a pohodovější než rodiny jen se dvěma dětmi či s jedináčkem. Nevím, jestli je to primárně dané tím, že lidé, kteří se rozhodnou mít více dětí, jsou méně sobečtí a více tolerantní, více připravení na rodinný život. Nebo se tomu naučí právě až během rodinného soužití? Obecně bych se přikláněla spíš k první variantě.

Miroslav Zámečník, informatik:

K započetí nového života je třeba koexistence tří energií - energie otce (hmotně reprezentovaná spermií), matky (hmotně reprezentovaná vajíčkem) a souhlas Boha (Vědomí), umožňující počátek nového života, hmotně reprezentovaný vstupem spermie do vajíčka.

Duše dítěte přichází do podmínek, které jsou jasně dané (místo, čas, stav, energie otce včetně jeho zralosti a vlastností, energie matky včetně její zralosti a vlastností).

Nejedná se o náhodný děj, nic ale není předurčeno. Jsou dané jen trendy a možnosti. Všichni máme plnou svobodu pro svá rozhodnutí, ale také plnou odpovědnost. Následky svých rozhodnutí si neseme sami.

Všichni máme v sobě cosi, co lze nazvat vnitřním nebo morálním řádem. Jde o zásady, kterých se držíme, nechceme-li být v bolestivém rozporu se svým svědomím. Je tedy základní otázkou, z jaké úrovně poznání a z jaké úrovně vnitřního řádu budeme vycházet při úvaze o rodině?

Z naší současné? Vždyť každý žije na jiné úrovni poznání i zralosti!

Nebo z cílové vrcholové úrovně, kterou lze považovat za ideál při dokonalém poznání Boha a jeho vůle? To by byl krásný stav, stav nejkrásnějšího bytí, který je nám připomínán v podobě symbolického Ráje… K němu má ovšem současný stav věcí daleko.

Přesto mohou muž a žena vést krásný partnerský život, přesto mohou existovat báječné rodiny. Stačí respektovat vzájemnou poznanou svobodu a smysl bytí. Jde o vzájemné obohacování se, o vzájemný růst, o vzájemné poznávání, o pravou lásku.

Pokud pochopíme Dar života, který máme a žijeme, pak přijímáme také vnitřní samozřejmou odpovědnost. Chceme se nabídnout pro Dar života a být prostředníkem pro jeho naplnění. S tím souvisí ochota spojit svůj život se svým partnerským protějškem, umožnit započetí nové bytosti a dopřát jí harmonický a tvůrčí vývoj.

Z tohoto pohledu je rodičovství a péče o rodinu krásnou a velmi odpovědnou funkcí, z níž vyplývá i žádoucí podoba či forma rodinného soužití.

Jan Frolík, www.manzelskevecery.cz:

Z jazykového hlediska vnímám u slova rodina příbuznost se slovy rod, roditi, tzn. současnou přítomnost rodičů a potomků. Slovník spisovné češtiny uvádí jako první (hlavní) význam slova rodina: základní společenská jednotka tvořená dvojicí manželů nebo rodičů s dětmi. Proto bych se přimlouval za používání definice prof. Možného. (Mít děti snad ještě "překonané" není.) Všechna ostatní uvedená společenství (jakkoliv v nich může být hodně lásky, odpovědnosti, věrnosti) podle mého rodinami nejsou, i když z některých se rodina může stát. Myslím, že to podporují i další odvozené formy použití slova rodina, jako např. čekat rodinu (dítě), mít rodinu (dítě/děti).

Petr Plaňanský, technický redaktor nakladatelství Návrat domů a křesťanský publicista:

Pod slovem rodina si v tom nejužším slova smyslu představuji muže, ženu a děti. V širším pojetí pak strýce a tetičky, babičky a dědečky, bratrance a sestřenice. V ještě širším záběru pak celý určitý rod, který má svou zcela konkrétní historii.

Rodina je pro mě bezpečným prostorem, kde si před druhými na nic nemusím hrát, protože mě dobře znají. Místem, kde mě přijímají a snášejí takového, jaký jsem, ale zároveň mi pomáhají charakterově vyrůst. Místem, kde je čas na sdílení radostí i starostí, prostor pro hru i vzdělávání, pro předávání pozitivních a trvalých hodnot. Prostorem, kde tatínek učí děti odvaze a spravedlnosti a maminka jemnosti a milosrdenství; kde se to "mužské" a "ženské" generace jedné spojuje a doplňuje, aby to mohlo v nové formě přejít do generace další. Především však jde o místo vhodné pro vyjadřování a přijímání lásky, víry i naděje.

Rodina je pro mě spojena se vzpomínkou na vůni šťastného dětství - jak s rodiči, tak i s prarodiči, zároveň však s nadějí pro budoucnost. Proč? Protože bez rodin, kde silní ponesou slabé a kde si jeden druhého bude vážit jen proto, že tu ten druhý je, se společnost rozpadne.

Lukáš Dostal, lékař:

Když se dnes mluví o rodině, často se zpochybňuje její perspektiva a zdá se, že i samotný pojem rodina je ve vnímání řady lidí poněkud rozostřen.

Obsah slova rodina má pro mne dva rozměry, které bych označil jako horizontální a vertikální.

Horizontální rozměr je rozměr časový, vývojový. Vyvstává přede mnou, když se dívám na vývoj instituce rodiny v čase. Rodina se rodí a vyčleňuje z rodových společenství. Vyvíjí se přes prožívání sounáležitosti rodiny, jako širokého společenství, ke kterému volně přísluší nejen rodiče, děti a prarodiče, ale i rodiny strýců, sestřenic atd. (vzpomeňme na Monteky a Kapulety z Romea a Julie), až k dnešní vysoce individualizované rodině.

Vertikální rozměr rodiny je rozměr nadčasový, z velké části nezávislý na proměnách doby. Je to čistý obsah pojmu rodina, chcete-li platónská idea nebo také ideál rodiny - o kterém můžeme vědět, můžeme k němu směřovat, ale v jeho čistotě a dokonalosti ho nikdy nedosáhneme. Tento archetyp rodiny, který v sobě člověk nese, zahrnuje otce, matku a dítě/děti. V oné archetypální podobě je otec tím, kdo zajišťuje vnější existenci rodiny, a tedy přístřeší, potravu, případně peníze. Mateřský element pak ztělesňuje teplo a bezpečí domova. K ideálu rodiny určitě patří také trvalost rodinného svazku, sdílení života v nejširším slova smyslu - nejenom sdílení myšlenek a prožitků. Patří k němu generační funkce rodinného vztahu a především zaměření na dítě - od jeho očekávání před zrozením, narození, přes výchovu až k jeho propuštění do samostatnosti. Tím vším se rodina zřetelně odlišuje od svazků založených na přátelství, ba i od samotného manželství.

To, že se dnes vnímání rodiny významně mění, že pokrevní vazby ustupují do pozadí a že i ono jednoznačné ideální rozdělení rolí v rodině na mateřskou a otcovskou ztrácí svoji výlučnost, nesouvisí podle mne s institucí rodiny jako takové. Je to dáno procesem individualizace. Jako dospělí jedinci jsme dnes založeni výrazně individuálněji, než dříve. Proto považujeme za samozřejmé, že i ony archetypální rodinné role se dnes dělí mezi oba rodiče, případně se prohodí. To, co dříve drželo instituci rodiny pohromadě - desítky vžitých schémat, zvyků a rituálů, je nenávratně pryč. Každá rodina si dnes individuálně vytváří vlastní nepsaná pravidla, rituály a kulturu na základě hodnot sdílených manželi/partnery. Jde o velmi náročný úkol, mnohem náchylnější k nezdarům a poruchám, ale také jde o úkol nesmírně tvůrčí.

K instituci rodiny jako takové mám hlubokou důvěru. Jsem přesvědčen, že i dnes má svoji nezastupitelnou hodnotu a vývojový potenciál do budoucnosti - právě ve smyslu stále osobitějších, autentičtějších rodin. Když si uvědomím lidskou blízkost a opravdovost vztahů, jaké vládnou dnes v mnoha funkčních rodinách, a vedle toho si představím "standardní" měšťanskou rodinu konce 19. století, kdy děti rodičům vykaly a kdy byla rodina spoutána celou řadou nesnadných konvencí, pak vnímám, že dnes je instituce rodiny ve vývoji o hodný kus dál.

Předpokladem pro takový pozitivní vývoj je ovšem dle mého soudu alespoň nějaké povědomí o onom platónském ideálu rodiny a o tom, co je jejím posláním a směřováním.

Přitom člověk může pozorovat řadu vztahů, které sice nejsou onou rodinou "per definitionem", přesto mají někdy více, jindy méně charakter rodiny, a je legitimní, aby se alespoň samy zevnitř jako rodina označovaly.

Za zásadní přitom považuji zaměřenost na dítě a jeho možnost vytvořit si v tom či onom uskupení k dospělým vztah jako k matce a otci a "zahlédnout" a prožít něco z ideálu rodiny, o kterém jsem hovořil výše.

Tomáš Samek, lingvistický antropolog:

První spontánní odpověď, která člověka napadá při otázce co je rodina, je prostá: táta, máma a děti. Popřípadě další pokrevní generace předchozí či následující. Rodina souvisí přece se slovem "rodit" stejně jako slovo "rodiče." Učenou odpověď nabídl v rozhlasové relaci ČRo 6 Hovory o rodině sociolog Ivo Možný: rodina je ve společnosti uznávaný způsob sociální a fyzické reprodukce charakterizovaný třemi stěžejními komponentami: dětmi, sexem a majetkem.

Každý pojem užívaný v určité jazykové komunitě v určité době má své prototypické sémantické jádro - a právě ona první spontánní odpověď tvoří sémantický prototyp pojmu "rodina" v současné češtině. Každý pojem se přitom v mnohém podobá společnosti: zatímco jeho vlastní jádro je jasné, zřejmé a bezrozporné, někdy si nejsme docela jisti, zda do něho můžeme zahrnout i jevy, které nemají všechny definiční vlastnosti sémantického jádra, nýbrž jenom některé z nich. Bude-li žít matka s dítětem bez otce - je to ještě rodina? Slýcháváme někdy: ano, ale neúplná. Lze se ovšem ptát dál a klást otázky, které přináší život, a tu se první spontánní popis pojmu začne problematizovat. Stane se třeba, že se manželé rozejdou - a žena odejde ze vztahu spolu s dítětem. Později si vezme jiného muže, ovšem dítě se nadále pravidelně vídá se svým biologickým otcem - a přitom i svému novému otci říká "táto", je na něj citově vázané a za nic na světě by o něho nechtělo přijít. Je biologický otec stále součástí pojmu "rodina"? Někdy se odpověď ženy může v tomhle bodě lišit od odpovědi dítěte: pro ni je "moje rodina" ta, kterou má nyní. Když žena vysloví tohle slovo, nemusí již do pojmu zahrnovat bývalého partnera. Dítě to ovšem může vidět jinak: pro něho původní otec může být také součástí rodiny: stále mu říká "táto". Kdo z nich má pravdu? Je "naše rodina" definována pojmem matčiným či pojmem dítěte? Rozsah pojmu je různý - pro lidi žijící v téže rodině. Dítě má najednou dva táty: toho biologického a toho, s nímž nyní každodenně žije. Pojem "rodina" v ústech jednotlivých členů téže rodiny pojednou nabývá různého významu. Nemusí se nám to líbit, můžeme tvrdit, že je nejlépe, když jsou rodiny úplné a nikdy se nerozvádějí. Patrně ano, ovšem nic nenaděláme s tím, že realita je v mnoha případech jiná.

A právě zde se rodí klíčová otázka: jak si poradit s touto jinakostí, která má jednu neodvolatelnou vlastnost: prostě existuje. A je pro ty, jichž se týká, často podstatná, ba životně důležitá: náš postoj a naše hodnocení takové jinakosti se totiž bytostně dotýká samotné lidské identity každého, komu ji bylo a je dáno žít (a to ne nutně vlastním přičiněním). Najednou před námi stojí dítě, které má dva táty. Řekneme mu, víš, normální je mít jen jednoho tátu? Tím mu ovšem sdělíme, že je na něm něco nenormálního. A ono se začne stydět: je přece nenormální - ale nemůže za to, samo si tu situaci nevybralo a ani jednoho táty se nechce vzdát. A taky se naučí, že "normální" je tedy to, co dělá a jak žije většina. Dostává se jaksi na okraj, neboť jeho slovní úzus neodpovídá zcela přesně prototypickému sémantickému jádru. A stává se pak velmi často, že se bude po celý život cítit jaksi divně a poněkud vyloučené. Není totiž podstatného rozdílu mezi vylučováním jazykovým a společenským: co začíná jako exkluze pojmová, jde ruku v ruce s mnohem závažnější exkluzí sociální. Jeho vztah ke společnosti už vždy bude mít trhlinku - a stačí jen málo, třeba aby život přidal pár podobných impulzů - a cesta ke špatně socializovanému lidskému jedinci je zahájena. A ta v některých případech, jak víme, končívá až u člověka, který má povahové rysy asociální, nebo přímo antisociální. Pomohli jsme tímhle postojem hodnotám spojovaným s pojmem "tradiční rodina"? To je otázka zásadní: ochráníme rodinu tím, že budeme trvat na jejím prototypické definici? Mám přátele, kteří zatím nemají dítě, ale mají psa. Občas je slýchám, jak si říkají "rodina." Nenapadlo mi říci jim, ale vy přece nejste žádná pořádná rodina, dokud nemáte děti. Proč bych to dělal? Cožpak tímhle volným použitím slova ohrožují rodiny, které splňují všechny parametry prototypického sémantického jádra pojmu? Ohrožují vůbec někoho? Jejich touhu po dítěti takhle používané slovo nijak neumenšilo: na dítě se oba těší a pečlivě se připravují na chvíli, kdy ho budou mít.

Dvě lesbické ženy spolu žijí a vychovávají dceru, kterou jedna z nich měla v manželství, jež se bohužel po letech rozpadlo. Případ nijak vzácný. Říkají si prostě "rodina". Budu před nimi a jejich dcerou říkat, vy vlastně rodina nejste? Pokud bych to udělal, dotkl bych se všech tří bolestně. Nejvíc jejich dcery. Že dítě nemůže říkat dvěma ženám "maminka"? Takové děti, jak dokládá i shora uvedený příklad, existují i ve výlučně heterosexuálních vztazích. Že by "táta," s nímž se děvčátko vídá, nemohl být někdo, kdo žije na jiném místě? Opět nic tak vzácného. Co získám, budu-li jim upírat právo na slovo "rodina"? Způsobím jim bolest, to nepochybně. Ale co tím získám kladného, čemu nebo komu tím pomohu? Ochráním tím snad prototypickou rodinu? Nevím jak. Narušuje jejich soužití, láska a vzájemnost lásku, soužití a vzájemnost jiných rodin? Nevím, jak by mohlo. Že bude ta holčička mít sklony k jiné sexuální orientaci, až dospěje? Sociologické průzkumy to nepotvrdily. Zato potvrdily jinou věc: děti z takových rodin mívají menší sebevědomí. Samozřejmě, vždyť okolí jim často dávalo najevo v narážkách přímých i nepřímých, že - jako ten chlapeček, co měl dva táty - nejsou přece "normální." A tak se dostávám k podstatě věci: na pojmech - a nemusí to být jen slovo "rodina" - není tak zajímavé jejich prototypické sémantické jádro: na něm se v dané kultuře a době shodnou víceméně všichni. Zde nevzniká nedorozumění. Problémy nastávají až s tím, jak se postavit k jevům, které netvoří zrovna typickou představu o tom kterém pojmu: o věcech, lidech a jejich vztazích, které nám v mysli nenaskočí hned jako ta první představa, když dané slovo vyslovíme. Neboť k nim můžeme zaujmout v zásadě dvojí postoj: buď je odmítneme uznat za hodny daného slova - a pak ovšem spoustu lidských tvorů vyloučíme nebo aspoň bolestně poznamenáme představou, kterou jim vnukáme: že totiž s nimi něco není v pořádku. Anebo jim necháme jejich slovní úzus a budeme si zvykat, že tu jsou s námi i jiní, kteří žijí své životy možná v něčem jinak, ale proto ještě nemusejí být slovně ani sociálně vylučováni z představy o jediné řádné formě života.

Zajímává věc, která přitom zastáncům obou postojů mnohdy uniká: ať se rozhodneme posuzovat atypické a okrajové jevy jakkoli, prototypické sémantické jádro pojmu tím nijak výrazně neovlivníme: to zůstane v obou případech stejné. Pojem "rodina" v tom nejtradičnějším smyslu to nijak neohrozí: nemůže, neboť platónský významový střed nikdy není ohrožen tím, co se děje na periferii pojmu. Nemluvím o Platónovi náhodou: je to právě tento filozof, jehož pojetí jazyka, jak nás učí hlavní proud soudobé lingvistiky, patrně nejadekvátněji vystihuje podstatu světa slov a pojmů. Samozřejmě včetně pojmu "rodina." A je to ovšem opět Platón, jenž se stal prubířským kamenem jiné sociální vědy - politologie. Ta je ovšem vůči platonismu daleko kritičtější. Neboť způsob, jak fungují slova, není zároveň a nutně ideálním způsobem, jak by měla fungovat lidská polis. Od dob Karla Raimunda Poppera, jehož slavná studie "Otevřená společnost" je zdrcující plamennou kritikou platónského pojetí obce, lidského soužití a společnosti, již víme, že pokud chceme žít v otevřené, netotalitní společnosti, musíme se vyvarovat snahy jakýmkoli - tedy i pojmovým - nátlakem chránit její platónský střed: onu ideální představu o tom, jaké věci a slova jsou a jaké mají být, aby odpovídaly své ideální definici. Končím, čím jsem začal: naše postoje ke slovům a pojmům odpovídají našim postojům ke společnosti a lidem v ní žijícím: každý pojem i každá společnost mají své ideální jádro a svoje periferie. Budeme-li chtít ochránit ideální jádro marginalizací či dokonce ostrakizací periferie, dostaneme se dříve či později do oblasti sociální represe. Tím ovšem svému ideálu - ať už je jím zdravě fungující a láskyplná tradiční rodina či cokoli jiného - hrubě neposloužíme.

Profesor Možný ve zmíněném rozhlasovém pořadu řekl, že jsme na prahu nového stěhování národů. Velká pravda. Proto si již nevystačíme s pojmem "rodina" chápaným toliko naší vlastní kulturní optikou. A opět: tím ten pojem přece nemusíme nijak ohrozit v jeho ideálním významovém středu definovaném naší kulturní a jazykovou tradicí. Jde jen o to zvyknout si, že u nás budou v míře čím dál hojnější koexistovat rodiny různých tradic kulturních, náboženských a dějinných - a ani ty si nebudou chtít nechat vzít svůj pojem "tradiční rodiny" - třebaže je mnohdy jiný, než ten náš současný. To by ovšem vydalo zase na nové povídání - a opět by se týkalo toho, co nás bytostně musí zajímat: jak chápat pojem "rodina" ve společnosti čím dál víc založené na pluralitní koexistenci a vzájemné synkrezi různých kultur, historií a také - to je v Čechách jako zemi prudce pokračující sociální stratifikace důležité - různých sociálních tříd a životních stylů. Budeme si volky nevolky muset zvyknout na větší rozmanitost, než v jaké jsme doposud žili. O své hodnoty, pokud o ně opravdu sami budeme stát, tím nepřijdeme. O tom ovšem zase někdy jindy.

Kateřina Pulkrábková, socioložka:

Dlouhou dobu byla rodina (nejen v sociologii) chápána jako morfostatická instituce - tedy jako něco stabilního, laicky řečeno jako jakási neměnná hodnota v měnícím se světě, stabilní jistota chránící před "pohybem" venku. Jenže rodina se stejně jako celá společnost dynamicky mění a jako k dynamické jednotce k ní také musíme přistupovat.

V současnosti jsou aktuální dvě paralelně se rozvíjející diskuse o rodině.

První se týká hranic - co je a co už není rodina. Sociologicky je rodina skutečně vymezena jako monogamní pár většinou s dětmi. Zároveň se však rozlišuje rodina nukleární (pouze rodiče a jejich děti), rodina rozšířená (zahrnuje babičky, dědečky, tety, strýce a další členy), rodina vícegenerační apod. Domácnost oproti tomu tvoří lidé, kteří spolu bydlí a hospodaří na určitém vymezeném prostoru. V jedné domácnosti může tedy bydlet i víc rodin. Pokud spolu bydlí 2 staré ženy, může se jednat o rodinu nukleární, rozšířenou nebo se vůbec o rodinu jednat nemusí (matka a dcera tvoří rodinu nukleární, byť neúplnou, dvě neprovdané sestry taktéž, sestřenice pak jsou rodina rozšířená a dvě známé tvoří pouze společnou domácnost nikoliv rodinu).

Druhá věc je, jakým obsahem je to, co jako rodinu chápeme, naplňováno, a tedy jak má rodina vypadat a fungovat, např. jaký vztah mají mít rodiče a děti a spolužijící partneři k sobě navzájem. To jsou aktuální otázky, jejichž obsah utváří podobu rodiny dnes. Na této rovině třeba řešíme, jaké mají jednotliví členové domácnosti role (aktuálně např. míra zapojení otců do výchovy dětí).

Zatímco první diskuse je spíše o pojmovém vymezení, druhá je dle mého názoru klíčová pro realitu současného života - neboť jí utváří.

Na závěr jedna teoretická úvaha: odlišení "ideálu rodiny" a tolerance praxe je něco, co by při vymezování pojmu rodina také nemělo chybět. To, že stanovíme ideál, neznamená, že budeme odsuzovat všechny, kdo tento ideál nenaplní. Nemusí být přece špatné, pokud hodnotovým ideálem společnosti zůstává monogamní rodina tvořená manželským párem (tj. legitimizovaným soužitím) a dítětem/dětmi, a to i přesto, že se v realitě stále častěji setkáváme s odlišnými formami soužití.

Eva Labusová, autorka pořadu Hovory o rodině:

Osobně jsem rodinu vždy odvozovala od slova rodit. Vnímám ji jako instituci, jejímž smyslem je poskytnout optimální podmínky pro reprodukci lidského rodu za současného plnění dalších důležitých funkcí.

Vycházím ze skutečnosti, že dítě potřebuje pro svůj uspokojivý vývoj citově vřelé a sociálně stálé prostředí. V něm si postupně utváří vlastní identitu a přijímá vlastní společenskou roli. V ideálním případě jsou jeho nejbližšími průvodci na této cestě milující rodiče, kteří mu poskytují vedení, ochranu a především také důležitý příklad svým životem.

Narušená nebo chybějící rodina člověka snadno poškodí. Omezuje nebo likviduje naši schopnost vytváření a udržování kvalitních trvalých mezilidských vztahů, schopnost komunikace i psychickou a tělesnou odolnost.

Naše individualismem a egoismem prostoupená doba nabízí a schvaluje celou řadu nejrůznějších alternativních forem tzv. rodiny. Jenže tyto formy si vytvářejí dospělí tak, jak vyhovují jim samým, často bez ohledu na potřeby dětí.

Sociologické a psychologické výzkumy opakovaně dosvědčují, že pro optimální vývoj dítěte je "obyčejná" rodina s mámou, tátou a případně sourozenci nejjistější variantou. Funkčnost takové rodiny je charakterizována láskyplnou ochotou k vzájemnému uspokojování emočních a dalších potřeb všech členů se zvláštním důrazem na specifické potřeby dětí. To dává vyrůst osobní zodpovědnosti, ohleduplnosti a vědomí sounáležitosti. Především k takovým hodnotám - a k poskytování relevantních informací - chce směřovat nový rozhlasový pořad.

Další názory jsou vítány na eva.labusova@seznam.cz

Zpět na ankety

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt