PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Národní týden manželství 2010:

Příběh manželů Křivohlavých

Na čem je založena láska mezi mužem a ženou, která vytrvá za všech okolností?

Není pochyb, že nejdůvěryhodněji na tuto otázku odpovídají ty páry, které s ní mají osobní zkušenost. Jeden takový spolu už bezmála šedesát let tvoří Jaro (85) a Marta (78) Křivohlaví. Pro oba z nich jde o první a jediné manželství. Mají tři děti, osm vnoučat a pět pravnoučat. Vedle jejich vlastních dětí patřili do rodiny po určitou dobu i dva sirotci. Po dobu sedmi let svého studia bydlela u Křivohlavých jedna vnučka. Své stáří u nich prožívali babička z manželovy a dědeček z manželčiny strany. Manželé Křivohlaví žijí střídavě v Praze i na venkově, kde mají u syna "vejminek" s velkou zahradou.
U příležitosti NTM 2010 přinášíme jejich ohlédnutí, která snad poodhalují odpověď na otázku, co stojí v pozadí stále naplňujícího manželského vztahu…


Marta Křivohlavá:

Myslím, že pro vstup do manželství jsem byla dobře připravena tím, co jsem zažívala doma. Moji rodiče měli velice krásné manželství. A podobně i rodiče mojí maminky, i když její maminka a moje babička neměla život lehký. Její manžel byl těžce raněn v první světové válce a ona se musela starat o rodinu i o celé hospodářství. Byla vzorem mé mamince i mně.

Na mých rodičích bylo vidět, že se měli rádi. Měla jsem dojem, že jim prostě šlo o to, aby jim to šlo. Každý den jsme si společně celá rodina doma četli z Bible a o přečteném hovořili stejně jako o denních starostech. Viděla jsem, jak se maminka snaží tatínkovi vycházet vstříc, pomáhat mu a laskavě ho i vést. A tatínek byl potěšený, když viděl, jak je maminka na něj hodná. Byl šťastný, když mu sousedé řekli, že dostal dobrou ženu.

Prožívala jsem s rodiči i jejich odchod. Viděla jsem, jak tatínek o maminku pečoval, když jí ubývalo sil, jak se o ni staral a byl na ni hodný a něžný. Dožila se 78 let. Říkal jí i na smrtelné posteli "panenko" a hladil ji po tváři…

Když jsem se vdala, brala jsem manžela jako vzácný "dar od Pána Boha". Podle toho jsem se k němu i chovala. Snažila jsem se, aby - obecněji řečeno - u nás doma vládl duch svatý, a ne nesvatý. Tedy aby byl u nás pokoj, a ne spory, konflikty a napětí.

Myslím, že velký kus pravdy je na přísloví: "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Co dělám já tobě, to mohu očekávat, že budeš ty dělat ty mně. Snažila jsem se v praxi také realizovat radu mé maminky: "Dříve nežli slunce zajde, snažte se navzájem odpouštět si vše, co nedobrého jste si udělali."

Manželovi jsem se snažila vyhovět vždy, když jsem jen trochu mohla, aby mu bylo dobře. A vím, že on se snažil o totéž. Když jsem třeba zjistila, že manžel je "mazel", tak jsem se snažila neomezovat neverbální komunikaci s ním. Pravdou je, že jsme se často pohladili, když jsme šli kolem sebe, a že jsme se drželi za ruce, i když jsme seděli doma a o něčem hovořili. Vzájemných projevů tělesné blízkosti bylo u nás po celou dobu našeho manželství hodně. Pravdou je, že si toho děti všimly a tu a tam nám řekly, že rády vidí, že se tatínek s maminkou mají rádi…. Manžel se rád zasměje, a tak jsem se i snažila vytvářet atmosféru humoru všude, kde jen k tomu byla příležitost… A protože jsem z domova věděla, jakou roli hraje pro rodinnou pohodu pořádek a krásně upravené prostředí, snažila jsem se o to, aby to u nás vždy bylo hezké a "sametové".

Považuji za důležité, že máme dobré kontakty i s našimi sousedy. Žijeme s nimi v harmonii a stýkáme se s nimi u nás i u nich. Také přátele máme, v Čechách i ve světě. A máme i několik (jen malý počet) mimořádně dobrých důvěrných přátel, k nimž můžeme přijít třeba o půlnoci a víme, že nás přijmou a pomohou nám v případě každé nouze…

Jaro Křivohlavý:

Svou manželku jsem vždy bral a dosud beru jako vzácný dar. Vždy jsem ji považoval za někoho, kdo je "lepším" člověkem, nežli jsem já sám. Vážil jsem si jí v prvé řadě pro její morální hloubku, která se projevovala na každém kroku v jejím životě i u nás doma. Vážil jsem si její snahy o to, aby to u nás bylo hezké, pokojné a radostné. Vážil jsem si jejího mimořádně přístupu k druhým lidem, její snahy o řešení nesrovnalostí, problémů a životních těžkostí. Pomalu jsem se tomu od ní učil a za těch skoro šedesát let jsem se i trochu přiučil.

Moc mi šlo o to, aby doma vše neleželo na manželce. Nutil jsem se vždy do toho, abych se na domácích pracích spolupodílel. S výjimkou vaření. Moje manželka je totiž skvělá kuchařka. Již mnohokrát přebírala v kuchyni ode mne i od dětí, o návštěvách ani nemluvě, "Nobelovu cenu" za to, co vytvořila.

Samozřejmě, že jsme se po svatbě nějakou dobu sžívali. Zavedli jsme si pro to jeden speciální rituál. Občas (zpočátku častěji, později stále méně často) jsme si vyšli sami dva na procházku. Na ní jsme jeden i druhý museli uvést tři věci, s nimiž mám já v tvém a ty v mém jednání potíže. Příkladem může být moje poznámka, že mám sice rád salát z rajských jablíček, ale to, že je sladký, mi zrovna radost nedělá. Mám ho rád s octem, pepřem a cibulí… Každý mohl říci tři, a ne víc, svých "připomínek". A diskuse o tom nebyla dovolena. Šlo o pouhá sdělení toho, co by mohlo brzdit dobrý rozvoj vzájemného vztahu. Šlo o důvěrné podněty k zamyšlení. Nešlo o výtky. Protože jsme si chtěli naslouchat, myslím, že nám tahle metoda umožnila upravit mnohé, co by nám jinak mohlo dělat těžkosti.

Pravdou je, že jsem měl svou manželku od první chvíle velice rád, že jsem vždy byl a jsem za ni vděčný. Považuji ji (podobně jako to vyjádřil o své manželce Jan Amos Komenský ) za to druhé nejdůležitější v mém životě po křesťanské víře. Jsem šťastný, že ji mám. To mělo zřejmě vliv i na to, že jsem se snadněji podvoloval změnám, které se ona snažila v našem manželském a rodinném životě nastolit.

To důležité pro dobré manželství znali již naši otcové. Vyjádřili to latinsky heslem omnia vincit amor - nade vším vítězí láska. Je-li pravá, to se pozná po jejím ovoci. Pokusili jsme se na tomto místě čtenářům naznačit, o jakou to lásku asi jde…

Chcete se dozvědět více?

Rozmýšlení o manželství najdete i v knihách psychologa Jara Křivohlavého "O šťastném manželství" nebo "Dvě lásky" (autorova autobiografie v rozhovoru se spisovatelem Alešem Palánem). Obě knihy vydalo v roce 2005 Karmelitánské nakladatelství.

Vyšlo v časopise Rodiče 1-2/2010

Zpět na ankety

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt