PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Náročný batolecí věk

Mezi prvním a třetím rokem života dítěte jde nejspíš o vůbec nejnáročnějších období rodičovství. Na počátku ještě nevědomé dítě počíná cestu za objevováním vlastní identity a potřebuje k tomu od rodičů jak empatické potvrzování svých rozvíjejících se schopností, tak laskavé vymezování hranic. Chybět by neměly vzory hodné následování. Zvládnout všechny výzvy, které kontakt s batoletem skrývá, nebývá snadné. Tím spíš, že dnes už není pochyb o tom, jak batolecí období ovlivňuje budoucnost. Prožitky a vzory chování, s nimiž se v tomto čase dítě setká a které přijme za vlastní, spoluurčují celý jeho příští život.

Bytosti jako z jiného světa

Batolecí věk je specifický a takové jsou i jeho potřeby. Typická je ambivalence, kdy se u dítěte střídá dosavadní přítulnost a závislost s postupným sebeprosazováním, při kterém ovšem dítě svou touhu po samostatnosti dosud nezvládá a zůstává velmi zranitelné. Batolata potřebují naprosto jedinečný způsob zacházení a komunikace.

K velkým - a zbytečným - střetům dochází, když dospělí uplatňují strnulá výchovná opatření nebo racionální argumenty. Část mozku odpovědná za analytické myšlení není u batolat dosud vyvinuta. Chybí schopnost úsudku i uspořádávání souvislostí. Naopak je batole plně vybaveno pro vnímání a - dosud nekontrolované - projevování emocí. Směrodatná pro domluvu je především laskavá atmosféra a chápající přístup. Výměna energií, chcete-li.

Abychom lépe vytušili, o co v batolecím věku jde, připomeňme, že batole pro nezralost svého mozku své zkušenosti i vzpomínky ukládá do své vnitřní reality pouze nevědomě v smyslových a instinktivních prožitcích. Zatím není v jeho silách korigovat vlastní myšlení nebo se chovat kultivovaně. Silně se projevuje rozpor mezi tím, co dítě impulzivně chce, a co v dané chvíli skutečně potřebuje. Při zacházení s batoletem jde o subtilní interakci, kdy proti sobě stojí různě vyvinuté (často nedostatečné) sebe-vědomí rodičů a teprve se probouzející sebe-vědomí dítěte.

Uvést do světa, ale neublížit duši

Batolata potřebují mnoho ohledů. Ohrožující a stresující prožitky neumějí zpracovat a mohou si je následně nést s sebou v podobě nevysvětlitelných úzkostí a dalších neuróz. Příliš rozvolněné nebo benevolentní chování rodičů zase neposkytuje srozumitelné hranice, které dítě potřebuje, aby se cítilo v bezpečí. Jak tedy s batolaty jednat? Jak je ukáznit?

Pokud rodiče nemají patřičné informace, obvykle na výstřelky batolecího chování reagují dvojím nefunkčním způsobem. Buď se, aby dítě "zkrotili", snaží držet tradičních autoritářských výchovných principů a užívají verbálního či fyzického násilí. Nebo, toužíce následovat liberálnější model výchovy, dítěti ustupují, čímž ale zase přispívají k nárůstu počtu sebestředných "malých tyranů" (některým lidem neošetřený batolecí narcismus vydrží do smrti). Proto řekněme rovnou, že poškozující jsou oba přístupy a oba jsou dnes označovány jako zanedbávající výchova. K typickým projevům patří manipulace, nátlak a trestání, stejně jako smlouvání, uplácení či bezzubé ustupování dětským rozmarům.

Vše, co od batolat chceme, jim nejprve musíme ukázat vlastním příkladem, aby se to od nás mohla naučit. Nemá cenu namáhat se složitou slovní komunikací. Míjí se smyslem sofistikované motivační metody. A nejde ani o to přimět dítě k vykonání naší vůle za každou cenu. Podstatné je probouzení vědomí, že k hodnotnému soužití s ostatními patří ohleduplnost, empatie, spolupráce a respekt i vůči potřebám druhých. Poznat a osvojit si základy těchto schopností patří právě k batolecímu věku.

Rodiče vedou děti. Nebo naopak?

Klíčovou osobou pro emočního zdraví batolete jsou pochopitelně rodiče. Oba - i když víc je toho zpravidla na matce - mají za úkol dítěti usnadňovat orientaci v jeho vlastních citech. Je třeba batolecí prožívání zrcadlit, reagovat na ně mimicky, slovně je pojmenovávat a komentovat, spolucítit a spoluprožívat. Postupně je nutno i vymezovat, co je nebo není přijatelné.

Aby však rodiče mohli dítěti pomáhat bezpečně utvářet jeho emoční realitu, potřebují mít tu svoji v pořádku. Rozumově bývají připraveni své dítě bezmezně milovat a naplňovat všechny jeho potřeby. Avšak tváří v tvář jeho pověstným záchvatům a nevypočitatelnosti mnozí zjišťují, jak nedokáží vývojově danou vrtkavost batolete s klidem snášet a jak snadno sami podléhají destruktivním nezvládnutým emocím.

Mnoho dospělých právě při kontaktu s batoletem poznává vlastní emoční deficity i svou faktickou nezralost. Na vlastní kůži zažívají, že rodičovství je dvousměrný proces a že je třeba hledat takové způsoby komunikace a péče, které by v patřičné rovnováze vycházely vstříc jak dětské, tak i dospělé potřebě autonomie, a zároveň vzájemnému přizpůsobení. Záchvaty dětského vzdoru nabízejí v tomto smyslu dospělým velkou příležitost pro osobní růst.

Reaktivní nebo proaktivní řešení

Všichni jsme to někdy zažili, ať už u dětí vlastních nebo cizích: Batolata upadají do extrémních projevů odporu a nesouhlasu. Snadno ztrácejí vládu nad sebou. Křičí, kopou, vrhají se na zem, "vyvádějí" a nejednou přitom dávají volný průchod i projevům své agresivity. Dokáží dospělí dítě vysilujícími chvílemi citlivě provést, nebo sami ztratí hlavu a situaci ještě zhorší vlastním hysterickým záchvatem? Obstát vyžaduje od dospělých jediné: dítěti nenásilně ukázat, jak lze nad destruktivními emocemi postupně vítězit.

Ukazuje se, že obtíže období vzdoru dobře snášejí ti rodiče, kteří kdysi sami jako batolata byli emočně svými pečovateli dobře podpořeni. Pokud tomu tak nebylo a dospělí nemají deficity z vlastního dětství zpracované, autenticita batolete bývá pro rodiče nesnesitelná. Dospělého chování dítěte v takovém případě dráždí a na nevědomé rovině mu může probouzet jeho vlastní kdysi nenaplněné potřeby.

Americký psychoterapeut John Townsend, autor knihy Děti a hranice, upozorňuje na typický nedostatek, s nímž jako rodiče bojujeme, pokud jsme sami dostatečně nezvládli některé vývojové úkoly raného dětství: "Je to velký problém, pokud se děti ve chvílích svého nesouhlasu nebo vzdoru naučí zaujímat převážně jen reaktivní postoje. To znamená, že pouze reagují na to, co se jim nelíbí: odmlouvají, propadají záchvatům vzteku, kňourají, jsou agresivní… Jejich chování je určováno výhradně vnějším vlivem, který narušil jejich představy a přání. Cílem rodičů by mělo být, aby se dítě postupně naučilo zaujmout především postoj proaktivní, a tedy jednat ve prospěch toho, co chtějí, konstruktivním a tvůrčím způsobem. K tomu vede dlouhá cesta a je zapotřebí mnoho rodičovské trpělivosti a moudrosti."

Rozdíl mezi reaktivním a proaktivním chováním spočívá v tom, že zatímco reaktivní chování je instinktivní, a tudíž nevědomé a zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově motivované. Reaktivní nabízí sice okamžitou, často však destruktivní úlevu, bez vlastního řešení problému. Proaktivnímu chování se děti z velké části učí právě od rodičů mezi druhým a třetím rokem věku.

Pro rodiče, kteří přemýšlejí o způsobu výchovy svých dětí, bývá inspirující, když se ze všeho nejdříve zamyslí nad sebou: Jak oni sami zvládají situace, k nimž patří negativní emoce, vztek a vzdor? A mají vůbec jasno v hodnotách, které chtějí dítěti vštípit?

Batolecí věk potomků nás konfrontuje s tím, jak se kdysi utvářela naše vlastní emocionalita. Ošetření probuzených vzpomínek a jejich střízlivé zhodnocení, třeba i s pomocí dobré terapie, bývají pro rodiče důležitým krokem na cestě k uzdravení vztahu k sobě i dítěti, a není bez zajímavosti, že mnoho terapeutů začíná svou práci s klienty právě v oblasti zvládání hněvu a agrese.

Rodiče, hlavně klid!

Batolecí věk ovšem rozhodně slouží i k tomu, aby si dítě pěstovalo také nutnou míru odolnosti, a to kontaktem se stresem v přiměřené míře, což - s překonáním každé překážky - v dobrém podpoří jeho sebevědomí. Je třeba rozlišovat, který stres je a který není pro děti podpůrný. Jako příklad "dobrého" stresu mohou sloužit situace, kdy dítě např. upadne, a rodiče ho nechají samostatně vstát. Nežádoucí je naopak stres vyplývající z neusmířených konfliktů nebo nečitelného chování rodičů.

Jde také o to, aby rodič věděl, kdy má být neústupný, a kdy nikoliv. Kdy je třeba ustát, že jako rodič budu některými svými výchovnými zásahy nepopulární. Není to snadné a děti umí naše ego potrápit - neradi slyšíme věty typu "Máma je blbá!" Dovolme batoleti pro jednou i takový názor vyjádřit, ale vysvětleme mu (a buďme přitom přesvědčiví), že některé projevy opravdu nejsou vhodné. Stále si připomínejme, že je to rodič, kdo je dítěti průvodcem i tlumočníkem ve světě emocí. Pokud sami ztrácíme nervy, vyvádíme a děláme "scény", s dětmi si v nezralosti nezadáme a měli bychom vyhledat odbornou pomoc.

Několik praktických doporučení na závěr

  • Záchvaty vzdoru zkuste brát s nadhledem. Dítě vás nechce vytáčet, prostě se teprve učí zvládat samo sebe. Vyvést z míry ho dokáže i maličkost. Usnadňujte mu život tím, že je nebudete stavět do pro ně ještě neřešitelných situací. Typickým případem je batolecí neschopnost volby. Příliš velké možnosti ve výběru v dítěti vzbuzují bezmoc. Zvažujte, co rozhodnete jako rodiče sami (kam se půjde ven) a v čem necháte dítěti volnost (jaké tričko si oblékne).
  • Emoce dítěte berte vážně. Soucit a vyvinutou empatii ještě nečekejte. Dítě je zatím samo sobě středem světa, a pokud se nyní projevuje agresivně nebo egoisticky, je to znakem jeho nezralosti, nikoliv ještě charakterovým rysem. Podporujte každý náznak prosociálního chování a trpělivě vysvětlujte, co se dělá a nedělá. Prohřešky proti etiketě nedramatizujte. Vaše trpělivá a laskavá práce na tomto poli dříve či později přinese své plody.
  • Vyhýbejte se ostrým příkazům a zákazům, které u batolete vyvolávají prudkou emoci. Buďte vynalézaví. Pokud se schyluje k maléru, protože dítě trvá na něčem, co je pro vás nepřijatelné, spíš než dlouhé dohadování pomůže, když jeho pozornost odvedete jiným směrem.
  • Předcházejte vyčerpání dítěte, ať už z hladu, přetížení nebo nedostatku spánku. Usilujte o zachování rozumného denního řádu.
  • Nenechte se vytočit. Stále si opakujte, že vaše dítě prochází obtížným obdobím. Je na dospělých, aby dítěti pomohli touto etapou projít bez vnitřních i vnějších zranění.
  • Myslete také na své potřeby. Dávat může jen ten, kdo má odkud brát.
  • Pokud možno nikdy na zlobení dítěte nereagujte odpíráním náklonnosti. Batolata ještě nechápou, že i dospělí mají nárok na špatnou náladu. I když jste v nepohodě, pro dítě zůstaňte pokud možno čitelní. Přiznejte své emoce, ale dítě neodhánějte ani ho nezatěžujte pocity viny. Buďte jednoznační v lásce k němu. Každé dítě, a batole obzvlášť, potřebuje své rodiče vnímat jako zdroj opory za všech okolností.

Vyšlo v časopise Regenerace v červnu 2016

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt