PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

JÁ A TY:
Umění najít společnou řeč za všech okolností

Častým problémem, s nímž se současné páry potýkají, bývá neschopnost spolupráce při řešení běžných problémů. Společný život komplikuje tendence druhého kritizovat i absence vzájemné velkorysosti a empatie ve chvílích, kdy se názory či pocity muže a ženy liší, a přesto je třeba se nějak domluvit.

Základní potíž je zřejmě v tom, že po té, co odezní zamilovanost, ženy stejně jako muži automaticky předpokládají, že se ten druhý bude chovat tak, aby to vyhovovalo především mně. Že se druhý změní a bude k dispozici pro naplňování mých potřeb. Že začne dodržovat pravidla, na kterých se sice dohodneme spolu, která ale v zásadě budou kopírovat moje představy. "Smyslem manželství je učinit ze dvou lidí jednoho, potíž bývá určit, který z nich to bude," postihl tuto skutečnost vtipně už před desítkami let německo-americký satirik Henry Louis Mencken.

Ne, že bychom v partnerství a manželství neměli očekávat, že na nás náš partner bude brát ohledy, a když to jen trochu půjde, vyjde vstříc našim přáním. Až příliš často však dnes nastává situace, kdy v zorném úhlu obou partnerů chybí připravenost od vlastních zájmů poodstoupit. V centru pozornosti každého z nich nalézáme sebestřednost, nulovou schopnost vcítit se a negativismus vůči druhému. Není přítomna skutečná láska, která v sobě zahrnuje i schopnost odpouštění a přijetí různosti.

Zralá láska není ve vztazích přítomna od začátku

Naopak, bývá až výsledkem mnoha náročných let a kvasných procesů. Jako i jindy v životě, také v tomto případě pomáhá vystřízlivění z iluzí. Pro úspěšný dlouhodobý vztah potřebujeme pochopit, že láska je to, co zůstává, když zamilovanost odezní a když přijmeme ztrátu naivní představy, kterou jsme si o svém protějšku - a sami o sobě - vytvořili během času počátečního milostného opojení.

Stabilita do vztahu přichází, když připustíme, že hlavní potíž vlastně nemáme s partnerem. Že neklid, podivná prázdnota a nespokojenost vyvěrá v první radě z našeho vlastního nitra. Směrem k partnerovi si s pochopením uvědomíme, že má sice spoustu slabostí a často nám jde na nervy. Má toho možná i hodně nezpracovaného ze své minulosti, takže nás nezřídka obsazuje do rolí, které nechceme a nemůžeme hrát (jde na příklad o to, že v druhém hledáme svého rodiče a chceme, aby byly naplněny naše dětské potřeby).

Jedno mívají oba v páru obvykle společné: V nedokonalostech a potřebě růst v lásce jsou na tom stejně. A právě to je výzva k velkému prohlédnutí: Vždyť i ty se mnou to máš těžké! I já mám slabé a zranitelné stránky. Nejen tebe, ale i sebe překvapuji svými reakcemi a svým prožíváním. Jak často si nerozumím. Naše hádky jen prozrazují, že náš vztah je jako hladina vody, která zrcadlí, jak moc se potřebujeme vzájemně omývat.

Jsme na jedné lodi, ty a já. A když už jsme na ni nastoupili, nebo ještě lépe, když jsme ji spolu vystavěli, proč ji opouštět? Není dokonalá, ale je to naše loď. Když jí zkusíme dát ze sebe to nejlepší, třeba v ní nakonec doplujeme až do posledního přístavu, který nás na společné plavbě čeká.

Být si nápomocni na cestě k sebepoznání a rozvoji

Připusťme proto, že to, co nás na druhém štve, je ve většině případů naším osobním problémem. (V evangeliích tento princip výstižně zachycuje podobenství o třísce v oku bratra a trámu v našem vlastním, Matouš 7,1-5). Pokud svůj problém neošetříme a raději utečeme, problém nás dostihne v dalších vztazích. Tak proč ho neřešit teď a spolu?

Někde tady se nejspíš dotýkáme tajemství úspěšných vztahů: Jakmile přijmeme, že náš partner nám dává jedinečnou příležitost nahlédnout odvrácené hlubiny vlastního nitra, obvykle pro něho pocítíme větší pochopení. Začneme-li víc pracovat na vlastních nedostatcích, náhle nemáme tolik energie ani potřeby chtít měnit druhého. Nedovolíme také, aby se manželství změnilo ve vězení svého druhu, kde chybí připravenost překročit individuální zájmy a radovat se z prosperity druhého, kde s druhým pořád soutěžím, srovnávám se, mám potřebu ho trumfnout. Vztah chřadne, pokud jeden nebo oba hlídají ostřížím zrakem, aby se vše dělilo přesně napůl, aby se ten druhý náhodou v něčem neměl lépe. Je až neuvěřitelné, kolik řevnivosti v současných párových vztazích nalézáme. Jak se muži a ženy dohadují, kdo si déle pospal a kdo kolikrát vstal k dítěti, kolik měl kdo času na práci, na koníčky, kdo si jak plní a neplní své povinnosti… Vytrácí se nebo už zcela chybí týmové myšlení i vědomí, že úspěch a neúspěch jednoho se bezprostředně dotýkají i toho druhého.

Bez zadních vrátek a s nadějí na vývoj

Naděje, že vztah vydrží a bude se stále prohlubovat, je skryta v připravenosti, dát do vztahu vše dobré, co máme. To s sebou nese i potřebu vypořádat se s faktem, že druhého k sobě nemůžeme připoutat, že každý z nás se nějak vyvíjí a že v některých případech (dnes bohužel ve většině) se pravá láska nerozvine.

Je to velký paradox umění párového soužití: Vztah chce od nás všechno, ale žádnou absolutní jistotu nám negarantuje. I proto je důležité, aby každý z partnerů nalézal základní jistotu především sám v sobě, aby nikdo nepropadal patologické závislosti na druhém a aby neplatilo "miluji tě, protože tě potřebuji", nýbrž "potřebuji tě, protože tě miluji a právě s tebou dostávám možnost přibližovat se schopnosti milovat v plnosti".

Láska třikrát jinak

Tak jako se během vzájemného úspěšného soužití vedle sebe a skrze sebe proměňují sami partneři, tak zraje a prohlubuje se i jejich láska. Ta má, jak známo, různé stupně a kvality.

Nejníže stojí vášeň. Je vázána na fyziologický stav organismu a na přirozené biochemické fungování. V podstatě jde o vysoký podíl hormonu fenylethylaminu v krvi a o touze uspokojit sexuální frustraci. Spíše než o lásce je na místě hovořit o erotické motivaci a sexuální přitažlivosti. Tento druh lásky v sobě nese i četné negativní náboje - možnou žárlivost či touhu vlastnit. V případě konfliktu se snadno mění ve svůj opačný pól, v opovržení nebo dokonce nenávist.

Následuje vzájemnost. Osobní blízkost, intimita. Schopnost dělat kompromisy. Jde v podstatě o to, s čím se setkáváme u dobrých přátel a co je v pozadí jejich chování. Do hry vstupuje vůle činit druhému dobře, důvěra, harmonie zájmů a postojů.

Nejvýš pak stojí oddanost. Ta obě předchozí formy lásky převyšuje a překonává. Tříbí se a poznává v těžkých, ba nejtěžších, životních situacích, které až na dřeň prověřují věrnost, respekt, ochotu odpouštět a připravenost pečovat o druhého za všech okolností.

O tomtéž mimochodem psali už řečtí myslitelé, kteří pro uvedené tři kvality lásky zvolili výrazy Erós, Philos a Agapé.

Schopnost bezpodmínečného přijetí i ve chvílích zranitelnosti a selhání

Stojí za to připomenout, že realita nakonec není rozhodující. To, jak vztah vnímáme, jak se v něm cítíme a jak spolu komunikujeme je dáno způsobem našeho vidění a tím, čemu věnujeme pozornost. Pokud své emoční prostředí zamořujeme stálým soustředěním se na to, co nefunguje, a stálým negativismem a kritikou, pak se vztah ocitá v ohrožení, i kdyby jinak všechny podmínky byly ideální. Je důležité pěstovat pozitivní ladění, emoční konfrontace ukončovat smířením a cíleně usilovat o svornost.

O partnerském vztahu, obohaceném samozřejmě ještě o rozměr sexuální, platí jinak to samé, co anglický básník a filozof David Whyte napsal o skutečném přátelství: "Nastavuje zrcadlo přítomnosti a svědčí o schopnosti odpouštět. Umožňuje vidět sebe sama očima druhého. Po celá léta může přetrvat pouze s tím, kdo nám opakovaně odpouští naše provinění, a my zase jemu. Zná naše citlivá místa i slabosti a zůstává nablízku především v těch chvílích, kdy jsme zranitelní. Protože v okamžicích triumfu býváme zaslepení a míváme pocit, že nikoho nepotřebujeme. Skrytá podstata skutečné blízkosti je požehnáním právě proto, že je objevována i ve chvílích křehkosti, potřeby pochopení a milosrdného přijetí. Pravá láska přesahuje i odchod a po smrti jednoho z dvojice pokračuje. Vzájemná komunikace je nepřítomností jednoho z aktérů jen přeměněna, a celý vztah postupuje a zraje v tichém vnitřním rozjímání pozůstalého i poté, co polovina pouta odešla na onen svět."

A tak využijme adventního a vánočního času a přemýšlejme o tom, co pro nás náš párový vztah znamená. Druhého změnit nemůžeme. Sami u sebe ale můžeme začít třeba hned.

Vyšlo v časopise Regenerace 12 2015

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt