PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Kdo má nejlepšího Pána Boha?

Vánoce zůstávají v našich zeměpisných šířkách největším svátkem, přestože se pro mnohé z nás začínají stávat již jen nerovným zápasem s přehnaným úklidem, nákupní horečkou a nezřízeným konzumem. Na druhou stranu lze ale stále ještě potkat i lidi takové, kteří se snaží podobným tlakům naší doby čelit a kteří zkoušejí naplňovat své dny i méně pomíjivými prožitky. Ptáte se jak? Inu, trochu zjednodušeně řečeno - hledáním Boha. Zdá se, že víra ze života současných lidí stále více mizí a že vánoce zůstávají jednou z posledních příležitostí, při níž se na toto téma veřejně trochu více mluví. Měli jsme možnost poznat několik rodin, které byly ochotny podělit se s námi v této souvislosti o svůj názor, a to bez ohledu na své náboženské vyznání. Hlavní slovo měly vždy děti:

Nuri, 13 let, muslimka:

"Moji rodiče jsou oba muslimové, a tak už před mým narozením bylo jasné, že já budu také muslimka. Vůbec mi to nevadí, protože jiné náboženství než islám si pro sebe stejně ani neumím představit. Líbí se mi všechno, co se píše v koránu, třeba, že existuje jen jeden Bůh. To je přece mnohem logičtější a jednodušší než nějaká trojjedinost, o které jsem slyšela ve škole. Chodím totiž do hodin křesťanského náboženství s ostatními spolužáky, abych lépe pochopila evropskou kulturu. To se ví, že se mne často na islám někdo zeptá, je tady v Evropě velmi exotický. Ukazuji třeba spolužákům, jak se modlím. Správně bych se měla modlit pětkrát denně, ale stíhám to jenom ráno a večer společně s rodiči. Modlení trvá vždycky dvacet minut a mám ho ráda, jenom mne nebaví, že si před ním vždycky musím omýt nohy. Máme doma malou soukromou mešitu, kterou jsme si udělali ze zahradního domku. Tam se také jednou týdně, vždycky v sobotu, koná koránová výuka a přicházejí na ni ještě jiné muslimské děti. Někdy není lehké dodržovat všechna přikázání z koránu. Třeba v létě, když je parno, nesmím se jít ani vykoupat, protože nemám dovoleno ukazovat se v plavkách... "

Nurina maminka k tomu dodává: "Přiznám se, že je mi někdy líto, že naše náboženství mé dcerce nedovoluje tolik příjemných věcí. Ale na druhou stranu jí dává mnohé, co je jiným dětem odepřeno. Mám na mysli třeba velmi intenzívní rodinný život, který v našem velikém domě žijeme. Korán udržuje rodinu pohromadě a sdružuje nás i s cizími lidmi, mají-li stejné vyznání. Nuri neví, co je samota nebo věta typu "nemáme teď na tebe čas", a to i přesto, že má ještě další čtyři sourozence. Vidí harmonii, ve které spolu vycházejí její rodiče a žije v emocionální jistotě, kterou má dnes, myslím si, jen málo dětí. Společné modlitby, půst v měsíci ramadán, cesty na různé náboženské oslavy i prožívání islámských svátků, to všechno patří do jejího života už od malička a možná bude jednou stejně patřit i do života jejích dětí..."

Stojí za zmínku, že oba Nurini rodiče se narodili v Evropě a k islámu konvertovali teprve po dlouhém hledání, v jehož rámci pobývali i v několika islámských zemích. Určitě i jejich povolání (otec hudebník, matka historička umění) a několik cest do islámských zemí přispělo k tomu, že se nakonec nejvíc duchovně zabydleli ve východní mystice a v pohledu na svět očima koránu. "Islám není pohodlné náboženství a rozhodně mezi námi nenajdete mnoho Evropanů. Ti se povětšinou spíš snaží, aby jejich život skýtal co nejvíce rozkoší a co nejméně starostí. Nám se však díky islámu mnohé věci ulehčily i vyřešily. Naše děti například určitě nebudou mít problémy s drogami či alkoholem... Muslimské vyznání nám nebrání, abychom slavili vánoce tradičním evropským způsobem. Je to pro nás příležitost sejít se s ostatními příbuznými a potěšit se malými dárky. Přece jen jsme se narodili a žijeme tady, takže nevidíme důvod, proč bychom se nějak násilně měli vytrhovat ze svých starých kořenů..."

Julie, 9 let, buddhistka:

"Já ještě nejsem buddhistka, tou mohu být teprve až vyrostu. Ale maminka mi o Buddhovi hodně vypráví a někdy s ní jdu i na nějaký obřad. Jednou mě vzala s sebou i do Francie, tam se nás sešlo hned dvanáct dětí na ceremonii dospívání. Všichni jsme museli přivézt hračku, kterou jsme jako malí nejvíce milovali a tu jsme tam slavnostně obětovali. Vedl nás přitom jeden pán z Japonska, mistr v umění kjúdó, to je střelba z luku. Začala jsem se kjúdó učit a moc mě baví, dokonce jsem si jeden luk už zkusila sama udělat. U té ceremonie dospívání jsme si taky dali různá předsevzetí, třeba že už budeme navždy dodržovat všechny sliby. To totiž malé dítě ještě nemůže. Dostali jsme tam různé dárky: šíp, abychom se ničeho nebáli, kytičku, abychom byli jemní, a čokoládu jen tak pro radost. Chodím také na evangelické náboženství, abych se naučila taky něco o křesťanství. Už umím i maličko meditovat, asi tak pět minut. Buddhu si představuju jako takového muže, co sedí v dlouhém hábitu pod obrovským starým stromem. Trochu si ho představuju jako vzduch. Člověk ho nevidí, ale všude cítí. Co bude po smrti, to nevím. Duše asi putuje a putuje, až najde nějaké malé tělo a v něm se pak narodí jako malé dítě..."

Julie žije se svou matkou v malé vesnici, kde se to víc než auty hemží kočkami a psy. K malému domu přiléhá veliká zahrada, v níž Juliina matka, léčitelka a bylinkářka, pěstuje mimo jiné i bylinky pro svou praxi. Ona sama propadla kouzlu zen-buddhismu už před sedmnácti lety a od té doby je jím její život naplněn, aniž by měla velkou potřebu stýkat se s jinými souvěrci.

"Julii rozhodně nehodlám nic vnucovat," říká. "Jen jí ukazuji svoji cestu a seznamuji ji se vším, co k ní patří, ale konečné rozhodnutí jejího životního směru bude jednou jenom na ní. Pochopitelně jí nebráním, aby chodila na náboženství ve škole, nemůže jí uškodit, když se něco dozví i o křesťanství. Buddhismus dopřává každému svobodu a víc než jako náboženství bych ho označila jako umění žít v dobru. Vánoce slavíme u babičky tradičním českým způsobem s kaprem a stromečkem, přestože jim nebudeme přikládat žádný duchovní rozměr."

Adam, 11 let, Žid:

"Jsem Žid a je pro mne nesmírně důležité, abych si toho byl za všech okolností vědom. Žil jsem s rodiči dlouho v Německu, chodil jsem tam i do židovské školy, a jednou se stalo, že nám nějaké děti začali jako Židům nadávat. Rozběhli jsme se za nimi a trochu jim pohrozili, a protože nás bylo víc, byla věc hned vyřízená. Vlastně mě to ani neuráží, když mi někdo takhle nadává, vždyť ti lidé většinou ani neví, o čem mluví, vůbec netuší, co židovství vlastně znamená. Rozdíl mezi židovskými a nežidovskými dětmi se ve škole nejvíc projevuje v tom, že my máme víc svátků a častěji chybíme. Doma je to samozřejmě mnohem patrnější. Každý týden slavíme šabat. Ten začíná v pátek večer, když se setmí a trvá do příštího večera. Je to takový hezký čas, kdy je rodina pohromadě, maminka plete, hoří svíčky, tatínek se modlí a někdy třeba přijdou i hosté. Není to ale ani jednoduché, ani levné, být opravdu zbožným Židem. Dost práce nám dá příprava naší stravy a o šabatu máme zakázáno dělat spoustu věcí. Třeba nesmíme ani rozsvítit nebo zapnout televizi. Já to zatím tak úplně vážně neberu, ale třeba můj bratr ano, a to už vím, že když se v sobotu jen tak mimochodem zmíní, že zrovna běží nějaký zajímavý fotbal, že je to na mě, abych mu tu televizi pustil. Když je židovským chlapcům třináct let, začínají spolu s dospělými muži předčítat z Tóry, našeho svatého písma. Možná, že potom už budu také tak zbožný, jako můj brácha. Pak zkrátka budeme bez televize, nebo si budeme muset pořídit elektrický spínač!"

Adamova pětičlenná rodina nezná o vánocích ani Ježíška, ani stromeček. Ale protože osmidenní židovský svátek Chanuka připadá většinou také na prosinec, určitou svátečnost toto období pro Židy v sobě také skrývá.

Židovství patří se svými 613 zákazy a příkazy bezesporu k nejkomplikovanějším, nejpřísnějším a nejnáročnějším náboženstvím na světě. (Je také nejstarší a dá se říci, že většina ostatních, opírajících se v základě o obsah Desatera, se židovství v nějaké formě podobá.)

Adamova rodina samu sebe neoznačuje jako ortodoxní, přestože přikládá velikou váhu "tradici otců". "Trochu volněji přistupujeme například k otázce stravování.", říká Adamův tatínek. "Chtít jíst za všech okolností jedině košer, tedy rituálně nezávadné potraviny, což znamená v případě naprosté důslednosti značnou komplikaci a vpodstatě to vylučuje možnost najíst se jinde než doma nebo v židovské restauraci." Dodržování šabatu však celá rodina miluje. "Kromě náboženského naplnění je to i svátek velmi praktický," pochvaluje si Adamova maminka. "Mám jistotu, že se nejměně jednou týdně sejdeme všichni doma a máme na sebe čas." Co znamená "doma" v užším slova smyslu, je otázka, kterou si i Adamova rodina občas klade. "Mám nejméně tři domovské země," vysvětluje sám Adam. "Momentálně bydlím tady, ale patřím i do Ameriky, kam emigrovala větší část našeho příbuzenstva, no a samozřejmě také do Izraele..."

Martin, 10 let, protestant:

"Je mi docela líto, že se vůbec nepamatuju na svůj křest. Prý v tu chvíli Bůh člověka přijímá, a tak se mi zdá divné, že člověk nemá ještě rozum, když se s ním děje taková věc. Můj otec je evangelický kněz, stejně jako byl i jeho táta. Když má na sobě talár, vypadá velmi vznešeně a líbí se mi, ale kdybych měl být úplně upřímný, vůbec by mi nevadilo, kdyby měl jiné povolání. Rozdílu mezi protestantstvím a katolictvím stále ještě přesně nerozumím. Pokud něco vím, pak spíš ze školy než od táty. I když on mne často zve na svou bohoslužbu. Někdy řekne dokonce docela přísně, ať koukám přijít do kostela, ale když nepřijdu, nic se nestane. Jsem rád, že mne do ničeho nenutí. Každý večer se ale modlím před spaním otčenáš. Zjistil jsem, že se mi potom líp usíná."

Matěj, 15 let, katolík:

"Naše rodina o sobě sice tvrdí, že jsme křesťané, ale mě se zdá, že zas až tak moc zbožní nejsme. Chodíme na mši sice každou neděli a já to mám docela rád, protože obřad sám o sobě s hudbou a vší tou parádou je sváteční a hezký. Ale ke zpovědi jdu maximálně jednou za rok, většinou na velikonoce. Před ní se snažím i o půst - třeba si odpírám sladkosti. Na Boha myslím, když jdu kolem kostela a taky každý večer, před spaním, když se modlím Otčenáš. Někdy se pomodlíme i před jídlem, když se jako rodina sejdeme u stolu, a musím říct, že modlení mi připadá fajn, protože do člověka vnáší takový klid. Pochybnosti o Bohu nebo o naší církvi nemám, jenom nechápu, proč je katolictví v něčem tak strašně přísné - třeba v otázkách týkajících se lásky a sexu. To nějak nedokážu překousnout, a tak v tomhle směru žiju podle vlastních pravidel. Moji rodiče občas jezdí na křesťanská soustředění, to znamená, že stráví několik dní v malé skupině jiných katolíků někde na samotě, a tak nějak bilancují svůj život. Mám dojem, že vždycky, když se vrátí, jsou nějaký čas klidnější a spokojenější. Sám jsem jednou absolvoval něco podobného s katolickou mládeží, ale my jsme spíš jen chodili po horách. Tahle podoba náboženského života mi celkem vyhovuje a nevidím důvod, proč ji nějak měnit. Kdybych se ale jednou ženil a manželka by v církvi nebyla, tak by mi to asi zas tak moc nevadilo, pokud bychom se dokázali vzájemně tolerovat..."

Zdá se, že pro Martina a Matěje hraje jejich náboženství v životě spíše okrajovou roli. Stanovuje jim sice určité morální hranice, ale otázkou zůstává, jak hluboko vězí v jejich srdcích. Martinův otec, sám kněz, k tomu říká: "Ať chceme, nebo ne, náboženský život se u nás ocitl v určité krizi. Obklopuje nás tolik konfliktů a tolik třecích ploch, že lidé přirozeně podléhají pochybnostem, nehledě na to, že mnozí prostě také neunesou svobodu, kterou s novými pořádky náhle dostali a pravidla náboženského života jim začnou být spíše na obtíž. Svou roli hraje i nedůvěra, kterou lidé někdy k církvím mají, protože v nich více než skutečné správce lidských duší spatřují společenské organizace, kterým jakoby šlo někdy více o moc a popularitu..."

Františka, 11 let, Církev československá husitská:

"Vánoce pro někoho znamenají jen stromeček a dárky. Pro mě jsou nejoblíbenější období v roce. Protože se narodil Boží syn, Ježíš Kristus. Kdyby se nenarodil a nepomáhal lidem, tak opravdu nevím, co by se s námi stalo. Žiji v křesťanské rodině, můj tatínek je farář, a vánoce slavíme asi takto: Začínáme už adventem. Na stole Páně máme adventní věnec a každou neděli rozsvítíme o jednu svíčku víc. Když svítí všechny čtyři, tak se my děti už těšíme na Štědrý den. Taky pečeme cukroví a perníky. O Štědrém dnu, když se probudím, většinou buď pomáhám babičce a mamince v kuchyni, nebo se dívám na pohádky. K obědu máme vždy kubu. Po obědě, když je hezky, jdeme ven. A potom čekáme na čtvrtou hodinu, kdy večeříme. K večeři máme rybí polévku, bramborový salát a rybu nebo řízek. Potom jdeme dolů k varhanám a zkoušíme koledy. Pak uslyšíme zvoneček a celí netrpěliví běžíme ke stromečku, který je krásně nazdobený...Zpíváme koledy a rozdáváme si dárky. Chvilku si s nimi pohrajeme, ale pak musí mladší sourozenci jít spát. Já už mohu jít na Půlnoční, která začíná od 11 hodin. Náš sboreček tam zpívá Rybovku. Půlnoční mší oslavujeme narození Pána Ježíše. Příští den, na Hod Boží vánoční děkujeme za dárky a taky za to, že jsme zdraví a že nám Pán Bůh dal Ježíše.

Co pro mě znamená Pán Bůh? To je velmi těžká otázka. Znamená pro mě všechno, ale hlavně lásku, život, usmíření, odpuštění a moudrost. Několikrát mně děti ve třídě nadávali, že věřím v Pána Boha. Já jsem vždy šla domů s brekem, ale pak jsem jim pomáhala s úkoly. To mě k tomu přivedla a posílila víra, abych jim odpustila. Jsem velmi ráda, že mne rodiče od malička vedli k tomu, abych věřila v Pána Boha..."

Výpověď malé Františky jsme nezařadili na závěr náhodou. Zdá se nám totiž, že její vztah k vánocům i k Bohu v sobě nejvýmluvněji skrývá poselství, které bychom si v tomto čase a z pohledu tradic našich předků měli připomínat: Vánoce i dnes zůstávají jedinečnou příležitostí, kdy se můžeme pokusit hledat ve svých srdcích to lepší v nás a kdy máme možnost zamyslet se nad svým životem - řečeno slovy klasika - pod zorným úhlem věčnosti...

Vyšlo v časopise Rodiče 12/1998 s použitím převzatých i autentických zdrojů.

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt