PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Když miminko pláče

Kdy jste naposledy slyšeli plakat miminko? Jak jste se přitom cítili? Přemýšleli jste někdy o tom, co nejmenší děti pláčem vyjadřují a sdělují? A jak máme jako rodiče nebo i vzdálenější pozorovatelé reagovat?

Pláč pro malé dítě představuje důležitý komunikační prostředek. Naslouchat takovému pláči není příjemné. Naopak. Každý, kdo má tu zkušenost, potvrdí, že jde o jeden z nejvíc iritujících zvuků.

Není to tak dávno, kdy se dětskému pláči mnoho pozornosti nevěnovalo. V západní civilizaci jsme s ním tradičně mnoho cavyků nenadělali a dokonce byl považován za projev zvrácené podstaty či dědičného hříchu dítěte. Součástí výchovných opatření, která měla zajistit, že dítě nebude rozmazlené, býval tudíž rezervovaný nebo i striktní postoj, který do určité míry přetrvává dosud. Ano, i dnes od rodičů, kteří vyhledají rodinné poradenství, slýcháme, jak jim na příklad jejich rodiče nebo dokonce pediatr tvrdí, že chovat a delší dobu konejšit plačící miminko znamená ho rozmazlovat. Názor "Nechte dítě vykřičet, posílí si plíce a pochopí, že řevem nic nezmůže" stále ještě straší ve zdejším veřejném povědomí.

Používám takto silného slova, protože nové výzkumné metody posledních desetiletí spolehlivě prokázaly, jak pláč, na který nikdo nereaguje nebo reaguje separací či agresí, miminkům škodí. Vyvolává u nich prudkou fyzickou reakci spojenou s vyplavováním stresových hormonů a zvyšováním srdeční činnosti i tělesné teploty. Pokud vcítění a pomoc ani poté nepřichází, fyzická reakce se u dítěte transformuje v emocionální. Miminko většinou po delším čase pláče skutečně zmlkne a pečovatelé mohou mít pocit, že dosáhli svého, jenže pravda je taková, že dítě pouze rezignovalo.

Americký psycholog Martin Seligman v této souvislosti už v roce 1975 zavedl pojem "naučená bezmocnost" (angl. learned helplessness), nejprve na základě pokusů se zvířaty. Pokusné zvíře, které se naučilo, že nemá možnost vyhnout se elektrickému šoku, posléze upadlo do stavu apatie a demotivace. Následující experimenty s lidmi Seligmanovu teorii potvrdily. Také člověk, když nemá kontrolu nad výsledky svého snažení nebo jednání ani žádnou odezvu na ně, propadá pozvolna pocitu bezmocnosti, který pak přetrvává i tehdy, kdy by dotyčný svým snažením nebo jednáním mohl věci změnit a dosáhnout svého.

Abychom lépe porozuměli, proč dlouhodobý pláč bez odezvy pro miminka představuje významnou příležitost pro získání naučené bezmocnosti, potřebujeme vzít v úvahu, co v západní civilizaci - na rozdíl od přírodních národů, které intuitivně vhodněji vycházejí vstříc potřebám nejmenších dětí - donedávna nebylo známo. V našem kulturním okruhu se na miminka dlouho pohlíželo jako na bytosti, které zatím řádně necítí (v důsledku tohoto přesvědčení se kojencům na příklad kdysi neposkytovaly prostředky mírnící bolest při chirurgických výkonech).

Raný věk - nejvnímavější období

Dnes už díky pokročilým zobrazovacím metodám a dalšímu výzkumu víme, že opak je pravdou a že lidská bytost nikdy není vnímavější než v raném věku. Důvod je následující: Amygdalu, centrum rozlišování emočně významných informací, které máme v mozku umístěno ve střední části spánkového laloku a které hraje hlavní roli při formování a uchování našich emocionálních zážitků máme vyzrálou ještě dřív, než přijdeme na svět. Naproti tomu hipokampus, součást limbického systému ve spánkové části koncového mozku, který má rozhodující význam pro převádění emocionálních zážitků do dlouhodobé chronologické a racionální paměti, nám dozrává teprve mezi druhým a třetím rokem.

Jinými slovy, lidská bytost pojímá od konce prenatálního života přes porod do druhého až třetího roku věku velmi silně všechny podstatné emocionální vjemy, ale nemá ještě možnost je vědomě zpracovat ani k nim zaujmout racionální postoj. Miminka a batolata jsou tedy vnějším okolnostem a jejich působení doslova vydána napospas. V psychoterapii se v této souvislosti setkáváme s označením vlivu tzv. prvotních otisků (A. Janov) či prostě s utvářením nevědomí (S. Freud, C.G.Jung).

Chybí nám empatie?

Podle počtu různých zahraničních výzkumů i publikací vydaných k tématu dětského pláče jsme v České republice mezi západními zeměmi v dostatečné pozornosti k plačícím miminkům a batolatům pozadu. Můžeme spekulovat o tom, proč jsme v naší společnosti v situacích, řešitelných více méně empatií, poměrně necitliví a z hlediska ochoty přijmout relevantní informace často laxní. Proč jsou u nás stále uplatňované metody a postoje, kterým v jiných státech přinejmenším v masovém měřítku odzvonilo nebo proč některé vztahové záležitosti řešíme poměrně svérázně. Jsme např. poslední zemí v Západní Evropě, která dosud nemá schválen zákon o zákazu fyzických trestů dětí v rodinách. Jsme na špičce statistik v počtu týraných dětí. Jsme kritizování za podmínky, jaké u nás vládnou na uzavřených psychiatrických odděleních nebo léčebnách dlouhodobě nemocných. Jsme favoriti v počtu pohřbů bez obřadů. Stále se také jako společnost neumíme dohodnout, zda ženám dopřát či nedopřát možnost volby okolností porodu, aby ty rodičky, které si nepřejí rutinní medikalizaci, měly možnost jí uniknout. Každý z nás si asi sám dokáže vybavit situace, kdy se v české kotlině k sobě chováme poněkud drsně, a nezáleží nám na významných maličkostech, které mezilidským vztahům dodávají podstatnou kvalitu i elementární pocit sociálního bezpečí.

Zároveň se už i u nás mnoho věcí mění. Přibývá lidí, kteří nalézají odvahu vstoupit na nevyšlapanou cestu vlastního názoru postaveného na svědomí a intuici. Právě intuice a vnitřní hlas nám nesmírně pomáhají i při hledání odpovědi na otázku, jak zacházet s pláčem a křikem miminka nebo i se záchvaty vzdoru batolete.

Děti v nás to vědí, zkusme jim začít naslouchat

Stává se, že se mi při přednáškách nebo během poradenství matky malých dětí svěří, jak se mezi svými příbuznými cítí být pod tlakem a jak jsou zahrnovány kritikou či přímo výčitkami za to, že své plačící miminko stále chovají a konejší, nenechávají ho při pláči o samotě ani ho neodkládají vykřičet v jiné místnosti. Jak mnoho přihlížejících irituje, když si někteří " alternativní rodiče" se svými malými dětmi zvolí způsob spaní na jednom rodinném lůžku, když miminka nosí v šátcích, když matky kojí déle než rok a celkově se drží zásad vědomého/kontaktního rodičovství, do kterého spadá právě i nový postoj k dětskému pláči. Těmto rodičům se vždy velmi uleví, když je podpořím a vyjádřím jim respekt za to, že nepodléhají nátlaku předsudků a stereotypů a drží se toho, co sami cítí vůči svému dítěti jako správné, třebaže názor většinové společnosti je zatím opačný. Málokdo se pozastavuje nad následujícími otázkami: Proč se někdy chováme tak iracionálně? Proč máme i v dospělosti sklony dětinsky a přehnaně reagovat na nevinné a neškodné podněty? Je možné, že nám, aniž jsme si toho vědomi, připomínají něco bolestného, co se nám přihodilo v dávné minulosti? Že v nás (v limbické části mozku) určitá životní situace vyvolá silné pocity, kterým podlehneme dřív, než si je rozumově (v neokortexu) stihneme zdůvodnit?

V psychoterapeutických poradnách vychází najevo, jak mnoho z věcí, které nás v dospělosti rozrušují, směřuje svou zpětnou stopou k nepříjemnému zážitku nebo dokonce traumatu z raného dětství. Může se to týkat i způsobu, jakým naši pečovatelé reagovali na náš někdejší dětský pláč. Zkusme tedy přijmout nový pohled. Připusťme a prožijme: Nejmenší děti nepláčou bezdůvodně. Neznají vypočítavost. Neumějí manipulovat. Pláčou, protože mají nějaký problém, a žádají způsobem, jakého jsou v této vývojové fázi schopny, o jeho vyřešení. Zádrhel je v tom, že ne vždy je problém zjevný. Miminka často pláčou, i když jsou jejich fyzické potřeby (hlad, plná plenka, chladno…) zkontrolovány. Pláčou, protože zpracovávají nějaký svůj vnitřní, pro okolí neviditelný, podnět (něco je bolí, mají za sebou těžký porod nebo jen v konkrétním dni přemíru podnětů…). V takové situaci je nevhodné, chtít je za každou cenu - byť s tím nejlepším úmyslem - umlčet. Což je přesně to, co většina dospělých stále ještě automaticky dělá.

Pláči miminek nechceme naslouchat. Irituje nás. Hlavně ať dítě konečně zase zmlkne, říkáme si. Přejí si to milující rodiče, stejně jako ti zanedbávající. Kéž jsme schopni si uvědomit, že to není žádoucí postoj a že je na místě, jakkoliv je to náročné, na pláč miminka pokud možno citlivě reagovat. Pokud se o to pokusíme, dozvíme se hodně o sobě. A pokud se nám to začne dařit, nejspíš zjistíme, že si najednou víme lépe rady s projevy nevítaných emocí u sebe samých i ve svém širším okolí.

Co se z dětského pláče dozvídáme o sobě?

Nesmírně mnoho. Vodítkem jsou emoce, které v nás dětský pláč vyvolává. Americká psycholožka a psychoterapeutka Aletha Solterová, jejíž knihu "The Aware Baby" pod názvem "Moudrost raného dětství" vydalo nakladatelství Triton, k nejsilnějším a nejčastějším emocím řadí následující:

Pocity viny a neschopnosti: Když rodiče pláči miminka nerozumějí, připadají si neschopní, že své dítě nedokáží uklidnit. Je důležité mít na paměti, že když nám dítě hodně pláče, neznamená to nutně, že jsme neschopní. Dítě možná jen skutečně potřebuje plakat a vypustit "přetlak" a přitom cítit, že je někdo podporuje a miluje.

Hněv a agrese: Někteří rodiče se hněvají, protože si myslí, že je jejich miminko pláčem odmítá. Takové chápání situace se častěji vyskytuje u lidí, kteří byli sami svými rodiči nějakým způsobem odmítnuti nebo zanedbáváni. Na nevědomé rovině se začnou cítit nechtění, nemilovaní a bezmocní, přesně jako se cítili v dětství. Tyto hněvivé emoce mohou vést k zneužívání, obzvláště pokud rodiče sami byli při pláči zneužíváni - pláč je účinný spouštěč zneužívání. (V jednom průzkumu 80 % takových rodičů uvedlo, že pláč jejich dítěte je vedl k hrubému chování.)

Úzkost: Pláče-li dítě naprosto neutišitelně, někteří rodiče propadají zoufalství a děsí se nejčernějších scénářů. Myslí si třeba, že miminko něco musí hrozně bolet a že pláč sám mu škodí. Obávají se, že dítě třeba přestane dýchat, selže mu srdce. Takoví rodiče nezřídka propadají i panice.

Nejde ale jen o reakce nad plačícím dítětem samotným. Kolikrát jsem v poradně slyšela, jak muže totálně zablokuje nebo rozčílí, když se jeho žena při jejich vzájemném konfliktu rozpláče. Kolik mužů, ale i žen, má obrovský problém prožít silnou emoci pláčem, ač právě plakat by potřebovali ze všeho nejvíc. Nemůže to mít kořeny v dávno uplynulé době, kdy tito lidé během svého raného dětství učinili s potřebou plakat bolestnou zkušenost? Projevování silných emocí je v naší společnosti tabu. V přítomnosti plačících lidí se cítíme být v rozpacích. Nejsme zvyklí být svědky toho, že se někdo oddá své emoci do té míry, jako si to přirozeně dovolí miminka. Učme se od nich!

Proč je dobré miminko v jeho pláči podpořit?

  • Protože moderní výzkumy mozku dosvědčují, že kvalita pozornosti, kterou věnujeme v prvních zhruba třech letech života pláči dítěte, ovlivňuje vývoj jeho osobnosti a pomáhá utvářet jeho mozek, který při narození zdaleka není dovyvinut. Tím, že dovolíme miminku plakat, zatímco ho držíme v náručí, mu pomáháme vyjádřit emoce, a nikoliv je potlačovat. Pokud si tento návyk odnese do dalšího dětství a posléze do dospělosti, zvýší se pravděpodobnost, že bude všestranně zdravější a vnímavější k sobě i druhým a naučí se lépe vyrovnávat se stresem, hlavním zabijákem fyzického i duševního zdraví. Máme-li jako miminka štěstí na empatické pečovatele, sami budeme s větší pravděpodobností empatičtí k sobě i druhým a budeme schopni lépe ošetřovat své emoční potřeby v dospělosti.
  • Protože s miminky, která mají možnost se pláčem zbavit stresu, se snadněji žije. V období mezi záchvaty pláče bývají klidná, spokojená a bdělá. V noci obvykle spí po delších úsecích.
  • Protože pláč je normální reakcí na velké nepohodlí, bolest, smutek či stres. Jedná se o přirozený hojivý mechanismus, k jehož zvládnutí je plně vybaveno každé normální zdravé miminko stejně jako každé starší dítě i člověk dospělý.
  • Protože lidé, kteří mohou a umějí plakat, jsou celkově zdravější. Zadržovaný stres přispívá k mnoha onemocněním - ví se, že vředy, kardiovaskulární potíže (vysoký krevní tlak a kornatění tepen), v dospělosti spuštěná cukrovka, nádory a osteoporóza, to jsou všechno onemocnění částečně zapříčiněná stresem. Chronicky vysoké hladiny kortizolu v krvi navíc oslabují imunitní systém, což má za následek nižší odolnost vůči infekcím a větší náchylnost k alergiím a jiným s imunitou spojeným poruchám.

Mysleme na to ve chvíli, kdy je v naší blízkosti plačící miminko. Náš postoj mu ukáže, jak má i v budoucnu s pláčem zacházet. A pokud dítěti nejsme schopni poskytnout podporu, berme to jako výzvu k sebepéči.

Máme dnes k dispozici informace a vědomosti, které naši předkové včetně našich rodičů neměli. Jsme to my, kdo může díky novému poznání a novému postoji k dětskému pláči činit tento svět snesitelnějším, citlivějším, mírumilovnějším místem k žití. Pro sebe i pro naše děti.

Proč není vhodné dítě v pláči utěšovat za každou cenu?

Protože pokud dítěti není dovoleno pláčem zpracovat jeho momentální emoci, její energie může být transformována do náhražkového chování. Aletha Solterová uvádí na příklad následující problematické situace:

Tišení každého pláče…

  • …vložením prsu do úst miminka může založit na jeho pozdější potřebu každý stres nebo smutek zajíst či zapít nebo nadměrně konzumovat sladkosti (nebezpečí obezity).
  • …stále přítomným dudlíkem nebo lahvičkou může založit na pozdější potřebu orálního uspokojování stresu (nebezpečí kouření)
  • …přehnaným pohybovým rozptylováním (houpání, chování, potřásání) nebo zahrnováním hračkami může založit na jeho závislost na vnějším rozptylování (přehnaná potřeba vnějších podnětů, hyperaktivita)
  • …odkládáním do postýlky nebo do ohrádky může založit na jeho závislost na nějakém způsobu sebeuspokojování (cumlání prstů, rohu pokrývky či plyšáka)
  • …podáním sedativ může založit na jeho závislost na omamných látkách (nebezpečí drogové závislosti)

Pozor! Pediatři rovněž důrazně varují před tím, aby dospělí plačícím kojencem prudce třásli. Jsou známy případy těžkých poškození i úmrtí v důsledku takového počínání.

Máte problém poskytnout podporu plačícímu dítěti?

Doporučení pro nápravu a pomoc podle Alethy Solterové:

1. Zkoumejte vlastní dětství

- Pamatujete se na okamžiky v dětství, kdy byly vaše potřeby okamžitě naplněny? Jaký jste z toho měli pocit? Pamatujete se naopak na chvíle, kdy byly vaše potřeby ignorovány? Jak jste se potom cítili? Říkali vám při pláči někdy, že jste moc rozmazlení?

- Co obvykle dělali vaši rodiče, když jste plakali (nevšímali si vás, potrestali vás, rozptylovali vás, uklidňovali vás atd.)? Co říkali, pokud se vás snažili utišit ("Buď zticha," "Nebuď, jak malej," "Velký kluci nepláčou," "No tak, vždyť se nic neděje," "Jestli nepřestaneš brečet, jednu ti vrazím, a hned budeš mít k breku důvod," "Tatínka už z tebe bolí hlava, okamžitě přestaň," "Podívej se na ten pěkný obrázek," atd.)? Jak jste se potom cítili? Dokážete si vybavit konkrétní okamžiky, kdy byl váš pláč umlčen?

- Zažili jste někdy v dětství možnost pořádně se od srdce vyplakat v náručí někoho, kdo vás měl opravdu rád a byl ochotný vaše slzy přijmout?

2. Vyjádřete své pocity vůči miminku

- Bojíte se, že své dítě rozmazlíte, pokud budete reagovat, kdykoli začne plakat, a zvednete ho? Zamyslete se nad svými obavami a zkuste zjistit, odkud se tyto pocity berou.

- Jak se cítíte, když miminko pláče a vy nemůžete přijít na nic, co by mohlo právě potřebovat (jste rozzlobení, máte o ně obavy, cítíte se bezmocní, neschopní, máte pocit viny, frustruje vás to, trápí vás to)? Co máte chuť udělat? Až bude vaše dítě příště plakat bez zjevné příčiny, podržte je láskyplně v náručí a prostě mu bez jakýchkoliv zásahů naslouchejte. Zároveň pozorujte sebe - jaký z toho máte pocit?

- Jak se cítíte, když vaše miminko pláče v blízkosti ostatních lidí? Pokoušel se vám někdy někdo dávat nevyžádané rady? Jak jste se přitom cítili?

3. Pečujte o sebe

- Věnujte víc pozornosti své vlastní potřebě plakat.

- Až budete příště mít tu potřebu, zkuste slzy nezadržovat a pokud možno se vyplakat v náruči někoho, kdo vás miluje a u koho se cítíte být v bezpečí.

- Pokud vaše dítě pláče hodně, zasluhujete si velkou podporu. Myslete také na sebe. Najděte někoho, kdo se vám čas od času o miminko postará. Uvědomte si, že toto náročné období přejde a že vaše dítě bude s postupujícím věkem plakat stále méně.

Použité a doporučené zdroje:
Aletha Solter: The Aware Baby, český překlad knihy pod názvem Moudrost raného dětství vydalo nakladatelství Triton v únoru 2014
časopis Rodiče 1-2/2013, článek Jak rozumět řeči miminek
Peter A. Levine, Maggie Klineová: Trauma očima dítěte, nakladatelství Maitrea 2012
http://www.evalabusova.cz/clanky/rozumet_detskemu_placi.php
http://www.pinky-mychild.com/

Vyšlo ve čtvrtletníku Osobní rozvoj na jaře 2014

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt