Lze se rozvést tak, abychom neublížili dětem?

Největším zlem pro dítě nebývá rozvod sám o sobě, nýbrž neschopnost rodičů vypořádat se s koncem partnerského vztahu.

Čím dál častěji se v rodinné poradenské praxi setkáváme s příběhy párů, které se po té, co se stanou rodiči, ocitnou v hluboké partnerské krizi. O většině těchto příběhů platí, že - ač to tak na první pohled možná někdy vypadá - nepřicházejí jako blesk z čistého nebe. S chřadnoucím manželstvím to bývá jako s kdysi nádhernou rostlinou. Sem tak se objeví suchý list, pak možná plíseň či nějaký parazit, nebo prostě jen zapomeneme zalévat. Pak přijde den, kdy nás pohled na seschlou chudinku v květináči konečně probere. Někdy pomůže razantní krizová péče (zalít, pohnojit, seříznout, přesadit, zaopatřit proti škůdcům), jindy nezbývá než se s rostlinou rozloučit. Pokud pár nahlédne, že se vzájemný vztah skutečně ocitl v mrtvém bodě, je na místě o něj zabojovat. Přichází pak ale také otázka: Máme na tenhle boj? A stojí nám za to?

Rozvod bolí

Současná společnost nahlíží na rozvod jako na cosi běžného a normálního. My, kteří páry utrpením konce jejich někdejší lásky provázíme, zblízka vídáme, o jaký jde mýtus. Zvláště mají-li dotyční děti. Ano, rozvod sám je dnes dostupný a teoreticky může proběhnout v klidu, včetně rozdělení následné péče o děti. Tato varianta je ale naprosto výjimečná. Většina párů se během rozvodu a dlouho po něm ocitá v turbulencích, o nichž předem neměla tušení.

Jak v knize Rodinná terapie psychosomatických poruch připomínají terapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková, v každé rodině působí systém vrozených a získaných vztahů. VROZENÉ vznikají oplodněním, těhotenstvím a porodem. Jdou zevnitř ven. Jsou bio-psycho-sociální. Jsou samozřejmé, přirozené. Jsme do nich vrženi, nelze si je volit. Nelze je ztratit. Lze je naplnit nebo nenaplnit. Jsou trvalé, i když nebyly naplněné. Hlubinně spojují celé generace rodů. Jsou vždy oboustranné. Jsou osudově stabilní.

ZÍSKANÉ vznikají seznámením a přijetím. Jdou zvenčí k sobě. Mohou být pouze psycho-sociální. Nejsou samozřejmé. Je možné je (ne)zvolit a (ne)získat. Lze je kdykoli ztratit. Lze je ale také vypěstovat, a to i z ničeho. Pokud se o ně nepečuje, zanikají. Hlubinně spojují především dva jedince, a to ještě v závislosti na volbě obou. Mohou tedy být i jednostranné. Jsou osudově labilní.

Dilema partnerství a rodičovství spočívá v tom, že partnerství je vztahem získaným, ale početím dítěte, skrze rodičovství, se stává současně i vztahem vrozeným. Rozvod manželů umožňuje legalizovat rozpad partnerství, biologické rodičovství však zrušit nelze. Před tímto paradoxem nejsou uchráněni ani rodiče, kteří založili rodinu bez svatby. I takoví stojí před etickým dilematem: Je na místě zůstat, nebo se rozejít? Kdo a v jaké míře odpovědnosti ponese následky volby mezi více špatnými řešeními?

V rozvodových konfliktech řešíme neřešitelné. Jak zajistit zrušení smlouvy v partnerství a dát si svobodu, když jsme nezrušitelně spojeni vrozeným vztahem rodičovským? Jak zajistit přirozené právo dítěte na oba rodiče? A jak se rozvést tak, aby konflikt rodičů zásadně nezasáhl dětský vývoj?

Pokud se mluví o "dobrém rozvodu", pak jeho účastníky bývají partneři ve svém chování "dospělí", beroucí ohled na to, že rozpad partnerského vztahu je jejich záležitostí, která vztah dítěte k matce ani vztah dítěte k otci nemění. Oba obvykle se vzájemným souhlasem dál zůstávají pro dítě stejně důležití a nezastupitelní. Netřeba asi dodávat, že takto zralé bytosti se přece obvykle nerozvádějí…

Jak brát ohledy na děti?

Obecně platí, že rozvod je pro dítě tím více traumatizující, čím více mu bere jeho dosavadní jistoty. Každý rozvod přináší utrpení, ale ohleduplný rozvod nechává dítě trpět co nejméně. Což v praxi znamená, že žena a muž nějak dokáží oddělit svůj vztah partnerský od rodičovského. Jako partneři spolu končí, jako rodiče nadále spolupracují a dbají na zájmy dítěte. Pomáhají dítěti pochopit, že už rodiče nebude mít pohromadě, ale jinak se jeho dosavadní svět nezbortí - dál bude mít svůj domov, dál se může stýkat s oběma rodiči, dál se mu dostane jejich zájmu a nerozpolcené výchovy i pozornosti, byť od každého zvlášť. A pokud se při nějaké příležitosti (např. na školní besídce) rodina sejde celá, rodiče se k sobě chovají slušně a co je obzvlášť důležité - na druhého rodiče "nenasazují", ani když jsou s dítětem o samotě.

Bohužel, toto se daří v naprosté menšině případů. Povětšinou rozvádějící se rodiče situaci při nejmenším po určitou dobu nezvládají, nejsou schopni komunikovat, jednají pod vlivem nezvládnutých emocí, dítě nezřídka vydírají svými vlastními potřebami, manipulují ho proti druhému rodiči. I z někdejších "dost dobrých" rodičů se stávají ti, kteří milované dítě poškozují. Sami jsou rozvodem natolik zdecimováni, že se jim nedaří zachovat odstup a nemají sílu ustát tlaky, které rozpad rodiny s sebou nese. Snadno pak začnou selhávat i ve svých povinnostech rodičovských.

Rozhodnutí o rozvodu potřebuje čas

Dříve, než přijde případné definitivní partnerské sbohem, doporučuji znesvářeným partnerům, aby si - bezpečnější to bývá v chráněném prostředí poradny - upřímně odpověděli na následující otázky:

• 1. Jak dlouho jste spolu a s čím se za společnými léty ohlížíte? Co pěkného a cenného jste si dali?
• 2. Jak a čím jste ke krizi / rozpadu vztahu sami přispěli?
• 3. Udělali jste všechno proto, aby vaše manželství krizi překonalo? Co konkrétně jste udělali?
• 4. Pokud se vám nepodařilo ozdravit vztah svépomocí, jaký typ odborné pomoci jste vyhledali, na jak dlouho a s jakými výsledky?
• 5. Jste 100% přesvědčení, že vztah už nemá šanci?
• 6. Pokud jste se definitivně rozhodli pro rozvod, co je důvodem?
• 7. Souhlasíte s ukončením manželství oba? Pokud ne, jak ošetřit potřeby opouštěného partnera?
• 8. Kolik toho o rozvodu víte? Nakolik jste připraveni pro jeho úspěšné zvládnutí spolupracovat se sociálními pracovníky, terapeuty, mediátory, právníky?
• 9. Máte představu o rozdělení majetku?
• 10. A teď to nejdůležitější - DĚTI: Nakolik jsou pro vás podstatné jejich potřeby? Nakolik si připouštíte různé typy poškození, která jim rozvodem možná způsobíte?
• 11. Máte promyšleno, kdy a jakým způsobem dětem rozbití rodiny oznámíte? Jaké jim uvedete důvody?
• 12. Jste připraveni jeden druhému vycházet vstříc tak, aby stresů s rozvodem měly děti co nejméně?
• 13. Jak spolu hodláte v otázkách výchovy a vzdělávání dětí spolupracovat v budoucnosti?
• 14. Berete v úvahu následující zásady pro ochranu dětí?
  - neodbývat před dětmi bouřlivé konflikty, výpady jeden proti druhému, prudké emoce - to vše patří za dobře utěsněné dveře nebo lépe do terapie či k mediátorovi
  - minimalizovat změny, které dětem rozvod přinese v jejich dosavadním bezpečí a každodenní rutině (nevzít dětem domov)
  - zachovat přítomnost obou rodičů v životě dětí
  - dovolit dětem mluvit i o jejich pocitech, umožnit jim ptát se na všechny otázky
  - brát v úvahu, že případné problémové projevy u dětí jsou možná nedílnou součástí rozvodu - může jít o problémy v chování (lhaní, agresivita, drobné krádeže…), ve škole (zhoršení prospěchu), psychosomaticky podmíněné stonání (poruchy imunity, pomočování, noční děsy, koktání…), odcizení, apatie nebo naopak přehnaná snaha o spolupráci, zvýšená ukázněnost, úzkostnost, sebepoškozování, útěky z domova (zvláště u dospívajících spojeno s dalšími riziky jaká představují drogy, předčasná sexualita apod.)
  - Je důležité udělat maximum pro to, aby se dítě za rozvod necítilo vinno a aby nebylo rukojmím, prostředníkem či pečovatelem žádného z rodičů.
• 15. Jak se cítíte? Zbývá něco, co mezi sebou nemáte vypořádané? Brání něco rozvodu dohodou?

Zbytečné rozvody - zbytečné utrpení

Rozvádí se asi polovina manželství. Odhaduje se ale, že většinu představují rozvody vlastně neopodstatněné, které jsou jen následkem nezvládnutých a neřešených partnerských krizí. Z dlouhodobě problematického a ubližujícího vztahu je jistě lépe odejít. V mnoha případech je rozvod i pro děti úlevnější než žití v dusnu a věčných konfliktech agresích rodičů nebo i jen v chladných nefunkčních soužitích bez lásky. K rozvodu by však nemělo docházet dřív, než muž a žena na svém dříve uspokojivém vztahu zapracují a zjistí, zda z jeho popela přece jen nemůže vzlétnout bájný Fénix. Překonané krize bývají tím největším zdrojem osobního růstu a pravého životního bohatství.

Vyšlo v časopise Regenerace 9 2015

Zpět na články

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my