Jaké bydlení rodina potřebuje, aby v něm našla domov?
Lze se, když je nás víc, poskládat i v malém bytě? Nakolik harmonie rodinného soužití záleží na počtu metrů čtverečních? Co je "nezbytné" a co příjemným nadstandardem?
Když se zeptáme dospělých, co se jim vybaví, řekne-li se domov, odpoví většinou: zázemí, pocit přijetí a bezpečí, možnost spočinout a odložit masky. Málokterému dříve "naskočí" rozměry obytné plochy či kvalita vnitřního vybavení. Odpovědi dětí jsou ještě konkrétnější. Domov pro ně obvykle znamená přítomnost mámy, táty a sourozenců, případně milovaného psa.
Zároveň víme, že mezi pojmy domov a byt/dům, může existovat hluboká propast. O tom svědčí zkušenosti zneužívaných či týraných dětí a žen, ale také v poslední době často připomínané osudy tzv. zelených vdov, užívajících si mimořádného vnějšího komfortu nákladných vil v příměstských satelitech, a zároveň deptaných osamělostí a depresí.
Jako u všech důležitých aspektů života, také v případě domova o kvalitě nakonec rozhodují především vnitřní hodnoty: Pokud společnou domácnost obývají lidé spojení vzájemnou láskou a společnými plány a závazky, dokáží uspokojivě žít i v skromných a méně pohodlných poměrech. A naopak, tam, kde vztahová pojítka chybějí, ani ten největší vnější luxus nepomůže.
Rodiče potřebují ložnici a každé dítě svůj pokoj?
Přesto lze vypozorovat, co začínající rodiny potřebují a co po praktické stránce výrazně zjednodušuje a zkvalitňuje soužití jejích členů. Jde zejména o "vlastní", byť klidně pronajatý, prostor, třeba menší, ale s dostatečným soukromím, kde za sebou zavřeme dveře a kde máme možnost uspořádání interiéru dle našich představ a vkusu. Velmi důležité, zvlášť pokud jsou děti malé, je funkční jádro bytu (kuchyň, koupelna, WC) a přiměřená možnost vytápění.
Zdaleka ovšem není pravdou, a ani to není běžné, že by každý člen rodiny musel mít svůj vlastní pokoj. Děti ho až do školního věku ani nepotřebují. Pokud je v rodině vše v pořádku, jsou stejně nejraději v přítomnosti rodičům, a úplně jim stačí, když jen někde v bytě mají své místečko, kam se mohou stáhnout pro chvíle občasné vytoužené samoty či snění. Někdy jde o prostor za pohovkou, kam se dospělí neprotáhnou, jindy třeba o možnost zabrat oblíbené křeslo. Je vhodné dítě pozorovat - obvykle si takové své místo najde úplně samo.
U dospělých míra potřeby po vlastním nerušeném "koutě" obvykle závisí na tom, kolik času a jakými aktivitami doma tráví. Pokud někdo z domova i pracuje (což začíná být stále běžnější variantou výdělku), pak je důležité pracovní prostor od soukromého pokud možno oddělit.
Častá je otázka, jaké podmínky rodinní příslušníci potřebují pro spaní. I tady platí, že dokud jsou děti malé, nic nebrání společné ložnici. Z psychologického hlediska nejmenším dětem noční přítomnost rodičů prospívá. Pokud muž a žena cítí, že jejich vztahu noční přítomnost dětí dobře nedělá, nechť si svou ložnici oddělí. Zároveň je ale třeba připomínat, že přítomnost miminek a batolat patří do té fáze manželství, kdy by dospělí měli počítat s určitou dávkou nepohodlí i upozadění se. Psychologické výzkumy potvrzují, že rodiče, kteří jsou v raném věku svým potomkům takto k dispozici, se o to dříve těší dětskému osamostatnění.
ANKETA: Jaké jsou vaše zkušenosti s "malým" bytem?
V době, kdy jsme obývali byt o rozloze 30m2 včetně WC a koupelničky, jsme měli dvě děti. Manžel pracoval a ještě studoval, psal diplomku, učil se na státnice. Řekla bych, že jediná pozitivní myšlenka na tu dobu, jež mě zpětně napadá, je stav velké zamilovanosti, který jsme tenkrát prožívali jako partneři. Jinak měl malý byt všechna negativa: Děti se vzájemně budily. Nešlo se večer dívat na televizi nebo dělat cokoliv hlučnějšího, o soukromí rodičů nemluvíc. Mokré prádlo viselo u stropu a vlhko bylo i z vaření a sprchování. Teplá voda nám nestačila, protože na tak malý byt se počítalo jen s malým bojlerem na noční proud. Nešla udržet čistá podlaha, protože předsíň plynule suplovala kuchyň… Situaci jsme řešili tak, že jsme utíkali ven, jak to jen šlo. A protože, jak to v začátcích bývá, jsme neměli moc peněz, omezovalo se naše "ven" pouze na blízké parky a přilehlé okolí. Pokud by tento stav trval dlouho, myslím, že bychom to nevydrželi. Nevím přesně, co by se stalo, ale napětí vzrůstalo s každou další výraznější potřebou dětí - už máme čtyři - na prostor.
Naštěstí dnes žijeme tak, že máme každý svůj pokoj, a ještě další pokoje navíc. Můžeme jít kdykoliv na zahrádku nebo do lesa. Prádlo lze sušit kdekoliv, nejčastěji v sušičce. Vodu máme stále teplou. Špína z bot zůstává pouze v předsíni. Ovšem mezi počátečním a dnešním stavem uplynulo mnoho let, mnoho nečekaných finančních a jiných transakcí, mnoho dalších stěhování. Přibylo dětí, ubylo času na partnerství. A tak nyní, místo hledání v realitních novinách, hledáme sami v sobě, abychom se při všednosti dní znovu přiblížili tomu šťastnému stavu zamilovanosti, kterému se po letech dá říkat láska. Zatím ještě asi ne ta dokonalá zralá bezpodmínečná, ale taková, aby se na ni po dalších letech dalo vzpomínat stejně nádherně jako na tu zamilovanou. Láska, která by nám dala sílu zvládnout opětovné, i když nechtěné, bydlení v malém bytě, to kdybychom náš současný krásný dům museli někdy opustit. (Markéta Kotková)
Bydleli jsme v pronajatém bytě 1 + 1. S jedním dítětem to bylo v pohodě, se dvěma syny už jsme se začali "zadírat". Tak jsme si vzali hypotéku a začali se těšit na bydlení v novém sídlišti, kde na nás zhruba během roku měl čekat krásný nový o dvě místnosti větší domov s velkou terasou. Jenže závazek s hypotékou nás proměnil. Oba jsem s manželem museli zvýšit pracovní aktivitu, ubylo času na děti i na sebe navzájem, děti začaly zlobit, my se začali se hádat. Začaly nám chybět volné víkendy, které jsme, také abychom utekli z malého bytu, trávili v lese a na horách. Nakonec jsme to vzdali a hypotéku ukončili, podařilo se nám ji "předat" na finančně zaopatřenější známé. Náš malý byt jsme nakonec zvětšili výměnou za větší, opět pronajatý. Neuskutečněný sen nás pochopitelně trápí, a platit nájem "cizímu" se nám nelíbí, ale cítíme se svobodnější a hlavně už nemáme výčitky, že hlavním smyslem života se nám staly peníze. Snažíme se, aby naši kluci měli dobré vzdělání a aspoň oni si jednou na vlastní bydlení vydělali. (Michaela Lubíková)
Dětství jsem prožila v panelákovém třípokojovém bytě s bratrem, rodiči a prarodiči. Situace nějak nešla řešit jinak, v době totality "nebyly byty". Mým rodičům a prarodičům se byt zdál krásný a prostorný. Byl nový! Předtím bydleli dlouhá léta v pěti lidech v jednopokojovém bytě starého domu, se záchodem na pavlači, nošením vody z daleka a společnou prádelnou kdesi v přízemí.
Až z pohledu dnešního životního stylu si uvědomuji různá omezení našeho tehdejšího bydlení: žádná možnost přespávání návštěv, žádné dětské narozeniny s mnoha hosty, minimální soukromí pro rodiče, neustálý "dohled" prarodičů nad výchovou vnoučat, jediná společná sdílená kuchyň i koupelna, atd.
Přesto si z té doby nevybavuji pocity nedostatku nebo omezení. Všechno mělo svoje místo, prádlo jsme sušili ve sklepě nebo venku, celkově jsme měli málo věcí, na všem jsme se dobře domlouvali. Pamatuju si převážně pohodu, klid i spoustu legrace. A jeden rok jsme v tom malém bytě zvládli i společně pečovat o těžce nemocnou babičku.
V dospělosti jsem pak zažila několikero stěhování, včetně přesunu naší čtyřčlenné rodiny do bytu o polovinu menšího než byl ten předešlý z důvodu nutnosti péče o dalšího nemocného člena rodiny.
Momentálně naše rodina v tomto "přechodném" bydlení (45m2) setrvává už třetí rok. Malý byt má sice výhodu pospolitosti, útulnosti a "přehledu o všem", ale s nouzovou dětskou palandou, minikuchyní a nemožností kamkoli se "ukrýt" pociťujeme všichni čím dál víc potřebu většího prostoru. Pozná se to i tak, že se z bytu často snažíme unikat. Tento "domov" nám už v běžném provozu neposkytuje to, co by měl: možnost odpočinku a soukromí. Momentálně proto urgentně hledáme větší byt. (Autorka této zkušenosti si nepřeje zveřejnit své jméno)
Vyšlo v časopise Miminko 4/2010
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
