PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Mateřská vina

Pokud čekáte, že následující řádky přinesou informaci o přečinech, jež bývají řešeny za přítomnosti advokátů, obhájců a soudců, mýlíte se. Po stopách "mateřské viny" (=sociologický termín z anglického "motherguilt") lze vyrazit i bez právních institucí. Bohatě stačí, když zapátráme v každodennosti. Ojedinělé psychologické výzkumy i dotazníková šetření potvrzují, že výčitky svědomí různého druhu trápí v souvislosti s mateřstvím trvale nebo dočasně velkou většinu žen. Jde však o jev natolik běžný a všudypřítomný, že mu není věnována téměř žádná pozornost. Udělejme výjimku a pokusme se nahlédnout do utajovaného světa mateřských pochybností, výčitek a pocitů provinění.

Začala jste po rodičovské dovolené opět naplno pracovat? Pak nejspíš znáte tlak okolo žaludku, když po ránu opouštíte své děti, abyste je po velkou část dne ponechala v péči cizích osob. Rozhodla jste se pro mateřství na plný úvazek? Pak si zřejmě čas od času kladete otázku, kam se poděly vaše osobní ambice a původní profesionální plány a rovněž vám není příjemné, že navzdory svému všestrannému nasazení nejste schopna podpořit rodinný rozpočet a že jste finančně závislá na svém manželovi.

Pracujete na částečný úvazek a snažíte se rodičovství a zaměstnání "rozumně" kloubit? Pak možná víte své o protivném schizofrenním stavu, kdy žijete ve dvou rolích, z nichž žádné nečiníte zadost, a přitom všem nakonec nejvíce trpíte vy sama, protože štvaná mezi povinnostmi doma a v práci nenacházíte čas zohledňovat základní potřeby sebe samé.

"Po rozvodu mi nezbylo nic jiného, než se vrátit do zaměstnání, a to na celý úvazek. Samozřejmě, že mě trápí, že mám dceru do pozdního odpoledne v družině a že nemám přehled o tom, jak tam tráví čas, ale co mám dělat?", krčí rameny pětatřicetiletá Lucie, inženýrka chemie. "Připadám si nemorálně, když mám někdy všeho plné zuby a když jasně cítím, jak bych si od dětí chtěla odpočinout," vyznává se dvaatřicetiletá Lenka, psycholožka, která je už šest let v domácnosti. "Závidím manželovi jeho nezávislost a jeho jistotu, že on má pro své pracovní plány vcelku neohraničené pole působnosti. Může se spolehnout, že já péči o rodinu obstarám. Jsem mu vděčná, že nás dobře uživí, ale často se s pocitem likvidace svých vlastních hřiven ptám - k čemu jsem vůbec studovala? Můj muž pracuje v bance a na zmírnění tempa, pokud si chce udržet svoji pozici a plat, prý nemůže ani pomyslet. Protože mladšímu synovi jsou teprve dva roky a bývá často nemocný, žádné jiné řešení pro sebe zatím nevidím. Tak si ve volných chvílích aspoň čtu odbornou literaturu," říká Lenka.

"Pracuji jako lékařka a svoji práci miluji," přispívá do diskuse čtyřicetiletá Kateřina: "Můj manžel je také lékař, studovali jsme spolu. Máme dvě děti sedm a pět let, s péčí o ně nám pomáhají moji rodiče, kteří už jsou v důchodu. Moje matka je ze staré školy, i za socialismu, kdy pracovala jako účetní, jí péče o domov byla absolutně vším. Jsem ráda, že moje děti nejsou v cizí péči, ale trápí mě, že já mám na ně tak málo času. Moje matka říkává - ty jsi divná máma, v mojí době by ti ženské jako já nasadily psí hlavu. Nakonec se tomu spíš zasmějeme, ale když na to někdy v noci myslím, upřímně si kladu otázku, zda jsem děti vůbec měla mít."

Problém, který neexistuje

Existence fenoménu "mateřské viny" je v západní společnosti permanentně umlčována. Od žen se všeobecně očekává nadšení a loajalita vůči rodině a schopnost vše zorganizovat tak, aby ani rodina, ani zaměstnání nestrádaly. Platí nepsané pravidlo přirozené mateřské lásky, která má ženu přenést přes všechna úskalí, ale také pravidlo, že ženy, které se vydají do pracovního světa a chtějí tu dosáhnout úspěchu, stojí na startovací čáře spolu s muži. A právě oni, jen výjimečně omezení praktickými rodinnými povinnostmi, dosud zpravidla určují tempo práce i její rozsah.

"Nedivme se tomu, že bezdětnost začíná být všední záležitostí nebo že tolik rodin má maximálně jedináčka," říká australská publicistka Ita Buttrose. "Feministické průkopnice, které jinak pro osvobození ženy udělaly tolik dobrého, v otázkách rovnoprávnosti v rodině úplně zapomněly na jednu věc - že totiž výchova dětí a péče o ně je všestranně náročná činnost. Ženám se otevřela možnost vstoupit do světa práce, ale obrovské břemeno domácích povinností s nimi jejich mužské protějšky povětšinou sdílet nehodlají. Pracující matky se tak ocitly ve velmi nevýhodné situaci. Balancují práci a rodinu vší svou silou a navenek se tváří, jak báječně jim to jde. Chtějí mužům dokázat, že jim stačí. Samozřejmě, že jim stačí, ale v mnoha případech na rozdíl od nich musejí kromě všech pracovních nároků zvládat i domácnost, zajistit hlídání dětí a dohlížet na jejich školní a mimoškolní povinnosti. Kromě toho musejí řešit situace, kdy se něco zadrhne, kdy někdo nebo něco v složitém mechanismu balancování odpadne. Nemocná paní na hlídání či rozbité auto mohou jinak fungující systém srazit na kolena. A při tom všem žena nemá ztratit ze zřetele, že jejím hlavním úkolem je výchova dětí a jejich mravní a intelektuální rozkvět. Kde brát sílu ke koncentraci na potřeby rodiny a k dobré náladě, kde věčné naladění pro požadavky ostatních? Vždyť i zaměstnání nás prostřednictvím mailů a telefonů snadno dožene kdekoliv. A tak jsou zaměstnané matky štvány ze všech stran. Kolik znáte mužů, kteří by dobrovolně chtěli vláčet takový náklad? Ano, někteří sem tam vypomohou, ale kolik mužů v péči o rodinu jede se ženou opravdu na půl? Divíte se, že některé ženy na mateřství rezignují?", ptá se paní Buttrose. Sama se snaží skloubit výchovu dvou dětí a péči o rodinu s intenzivní publicistickou a osvětovou činností.

Upřímnost léčí

Australská lékařka a psycholožka Penny Adams je v úzkém kontaktu s "provinilými" ženami již téměř dvacet let: "Sama jsem pracující matka tří dětí, a tak dobře vím, jak těžké myšlenky ženám mohou honit hlavou a jak se podepisují na jejich zdraví. Zpravidla stačí, abych se správně zeptala, abych jen maličko pootevřela ten šuplíček utajovaných mateřských pocitů, a následující rozhovor přinese okamžitou úlevu jak mé pacientce, tak i mně," říká doktorka Adams.

Ví, o čem mluví. Za studií patřila k vynikajícím studentkám, ale ještě v průběhu studia selháním antikoncepce nechtěně otěhotněla. "To byla nálož mateřské viny - na dítě jsem se z počátku opravdu netěšila," přiznává. Její první manželství navíc všechny tlaky na ně naložené nevydrželo. Později se provdala podruhé a porodila další dvě děti: "Okolnosti byly už jiné, ale zdroj pro mateřskou vinu nevyschl. Zvláště když můj milující muž najednou chtěl, abych s dětmi zůstala doma. Následovalo těžké období vyjasňovacích bitev mezi námi, jehož výsledkem byl můj částečný pracovní úvazek. Ovšem na mou vlastní zodpovědnost. Všechno zvládnout bylo žonglování na ostří nože. Ten nápor si umí představit jen ten, kdo podobný prožil. Ohledně mateřské viny jsem si přitom uvědomila jednu zajímavou věc: v každodenním shonu ji nevnímáte, ale když pak na chvíli vysadíte a máte třeba pár dní dovolenou, najednou to na vás dolehne. Vidíte všechny ty mezery. Vidíte, co děláte špatně. Fakt, že jsem v takových chvílích byla schopná jen poslat děti do nejbližší videopůjčovny, mi příliš neulevil. Jenže člověk nemůže popřít sám sebe. Když jsem zkusila být doma s dětmi, strašně jsem trpěla. Nemohu být živa péčí o dům, nebaví mě prostomyslné konverzace ani dětské hry. V dětských koutkách a mateřských centrech jsem vždy byla jako na trní. Tyhle pocity jsem dlouho držela hluboko v sobě, styděla jsem se za ně. A sama se sebe jsem se ptala - co dělám sakra špatně? Copak nejsem normální ženská? Vždyť miluji svoje děti z hloubi svého srdce! Ale taky chci dělat práci, na kterou jsem se poctivě a důkladně připravovala a kterou, jak dosavadní výsledky ukazují, vůbec nedělám špatně. Pak jsem tohle téma několikrát nakousla s kamarádkami nebo svými pacientkami s tím, že jsem otevřeně mluvila i o svých slabinách. Přiznala jsem, že ne všechno dělám, jak bych měla. Společně s ostatními ženami jsme aspoň v úzkém kruhu rozbili nenáviděný obraz superženy, kterou společnost matkám prezentuje jako normální stav a vhání je tak do pasti, z níž není úniku. Proto tolik žen končí v depresích! Vyložit karty na stůl a skoncovat s přetvářkou mně i ženám, s nimiž jsem mluvila přineslo velikou úlevu. A mimochodem, strategii otevřenosti jsme zvolila i vůči svým dětem. V té době byly již v pubertálním věku a uměly být vůči mně pěkně kritické! Jenže krize posilují charaktery a když všechno zastřešíte láskou, když zapojíte manžela, když víte, že těžké časy jako rodina prostě chcete překonat, nakonec najdete východisko."

Zdaleka ne každá rodina ovšem najde východisko a mnohé se pod tíhou tlaků a neshod rodičů nakonec rozpadnou.

Důvody pro pocit viny se najdou vždycky

Rozpolceností mezi péčí o rodinu a zaměstnáním arzenál mateřské viny zdaleka nekončí. Matky si kladou i další zneklidňující otázky:

Je moje dítě tak roztěkané (bázlivé/nevyrovnané/agresivní atd.) proto, že jsem neprožila dostatečně uvědomělé těhotenství? Ublížila jsem svému dítěti po psychické stránce, když jsem při porodu přijala medikamenty proti bolesti nebo když jsem porodila císařským řezem? Kojila jsem dostatečně dlouho? Proč moje dítě tak často stůně? Jsem schopna mu zajistit optimální stravu? Jsem vůbec dobrá matka - mám pro mateřství dostatečnou kvalifikaci? Proč si tak často připadám vyčerpaná, proč mi dochází invence, jak děti opravdu smysluplně zabavit? Jak mám vybrat tu nejlepší školku či školu? Do kolika kroužků dítě zapsat? Jak moc intervenovat do jeho vnitřního světa? Jak ve výchově zohlednit rovnost pohlaví? Kolik stresu mé dítě potřebuje, aby se s ním pro život naučilo zacházet, a kolik už je moc, takže podrývá jeho osobnost a vhání ho do potenciální deprese? Moje dítě chce sourozence, ale já už si na druhé dítě netroufám - proč mě kvůli tomu trápí svědomí? A jak mám jednat se svým manželským / partnerským protějškem? Jak jej přesvědčit o tom, že stávající rozdělení povinností není pro obě strany stejně vyhovující? Jak unést tíhu manželských sporů nebo rozvod? Atd. Atd. Uvádíme jen o několik příkladů otázek a lze předpokládat, že každá čtenářka může doplnit svoje vlastní.

A mimochodem, jak je to s otcovskou vinou? Jak to, že tento fenomén v sociologii ani psychologii dosud nenajdeme? (Když jsem jej zadala do internetového vyhledávače, byla mi v souvislosti s otci nabídnuta pouze domácí a zahraniční "vína".) Otcové, pokud jste náš článek dočetli až sem, reagujte na něj!

Použitá literatura: BUTTROSE, Ita; ADAMS, Penny. Motherguilt. 1.vyd. Camberwell. Australia: Penguin Group, 2005.

Vyšlo v časopise Aperio IV/2005

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt