PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Mezi zdravím a nemocí

Jaké okolnosti vedou k tomu, že se rozstonáme? Proč za stejných podmínek někdo onemocní, a jiný nikoliv? Proč se každý jinak zotavuje? Souvisí fyzické zdraví se stavem psychiky? A můžeme prací na sobě své zdraví zlepšit?

Mezi tři nejčastěji uváděné důvody pro stonání patří následující:


    1. Genetické dispozice: Narodíme-li se zdravým a dlouhověkým rodičům, můžeme doufat v pravděpodobnost vlastního zdraví i pozdního věku, a naopak.
    2. Způsob, jakým pečujeme o tělo: Přiměřená strava, dostatek pohybu a spánku a eliminace patologického stresu tvoří nejdůležitější vnější podpůrné faktory zdraví.
    3. Propojenost našeho myšlení s fyziologickými procesy: Podstatný je i aspekt vnitřního poselství nemoci. Nelze ji vnímat jako a priori nežádoucí tělesný stav, nýbrž jako příležitost k (sebe)poznání a jako signál pro přítomnost konfliktů, jimiž je - často skrytě - zasaženo naše nitro.

Třetí oblast patří při hledání souvislostí mezi zdravím a nemocí prozatím k nejméně probádaným.

Realita jako proměnlivá veličina

Západní kultura staví na hmotném vnímání skutečnosti a na prokázaných fyzikálních zákonech. Nepočítá s tím, že náš život je neméně určován také jinými principy, které ve vesmíru panují bez ohledu na to, že běžnému zraku a dalším tělesným smyslům zůstávají skryty.

Abychom tyto "jiné" zákony mohli poznat, musíme být schopni připustit, že jednostranné materiální posuzování skutečnosti nestačí. Tím spíš, že sama skutečnost je veličinou nejednoznačnou, která zdaleka ne vždy vychází jen z racionálního posouzení.

Jak je to možné?

Sídlem rozumu a jeho výkonnosti je mozková kůra - neokortex. Emoce řídí mozkový kmen, tvořený limbickým systémem a bazálními ganglii. Právě zde je ukryt "emoční mozek", který svou činnost do značné míry vyvíjí nezávisle na neocortexu a bezprostředně rozhoduje o tom, jak realitu prožíváme.

Emoční mozek disponuje přirozenými mechanismy, které člověku umožňují žít v rovnováze a spokojenosti, a zároveň tvoří důležitou součást samoléčících mechanismů těla. Za vlastní jádro emočního mozku je dnes považována amygdala. Původně se za ústřední centrum limbického systému považoval hyppocampus, později se ale zjistilo, že ten jen registruje smyslové počitky a určuje jejich význam, zatímco amygdala zodpovídá za vlastní citové reakce. Právě amygdala přijímá podněty od mozkové kůry a sjednocuje senzorické informace jak z vnějších (objektivních), tak i vnitřních (subjektivních) světů, což má za následek naše konečné vnímání skutečnosti. Příklad: Hyppocampus potřebujeme k tomu, abychom si vybavili tvář konkrétního člověka, ale je to amygdala, která nám připomene, zda s ním máme přátelský nebo nepřátelský vztah.

Počet důkazů pro klinickou důležitost emocí se zvyšuje

Řada studií prokázala (1) , že stres, strach a jiné negativní pocity narušují funkci imunitních buněk. U lidí, kteří prošli stavy chronické úzkosti, dlouhými obdobími smutku a pesimismu, nepřerušovaného napětí či nepřátelství, cynismu či podezřívavosti, bylo zjištěno dvojnásobné riziko vzniku některých chorob, včetně astmatu, artritidy, bolestí hlavy a srdečních onemocnění. Každá z těchto čtyř skupin nemocí reprezentuje rozsáhlou kategorii chorob. I když jde pouze o statistickou souvislost, připouští se, že negativní duševní stavy - za vůbec nejrizikovější byly označeny vztek, úzkost a deprese - jsou obdobně ohrožujícím faktorem jako např. kouření nebo vysoká hladina cholesterolu.

S rychlými soudy pomalu

Bylo by ovšem nebezpečné tvrdit, že zdraví jedince je v přímé úměrnosti s jeho vnitřní silou a odolností. Zneužívání výkladů nemocí k posuzování druhých lidí vede k četným nedorozuměním a nemocné snadno uvádí do zmatku a pocitu provinilosti

Nemoc jedince se nemusí nutně týkat jen jeho samotného. Může nabízet východisko pro terapii společenství, v němž nemocný žije. Nemoc se tak stává výzvou k přehodnocení dosavadního soužití, které žádá více pozornosti a prostoru ve vztazích jednoho k druhému, nejčastěji v rodině, ale třeba i na pracovišti nebo všude tam, kde dochází k intenzivnímu propojování lidských osudů.

A navíc - ne každá nemoc či úraz mohou být vyléčeny. Omezení s tím související rovněž otvírají cestu k poznání. Redukce vnějších podnětů dává rozkvést vnitřnímu bohatství. Přijmout nemoc může přinést smíření s vlastní konečností. Právě nemoc vede k tomu, že svoji identitu už neodvozujeme jen od výkonnosti a že začneme lépe chápat, proč hodnoty, chránící a stmelující život jako takový, předpokládají přijetí slabosti a potřebu milosrdenství.

Nechoďte na mě s duší…

…řekl mi nedávno napůl v žertu, ale přece, lékař, s nímž jsem diskutovala o potížích s alergií a o jejich možném propojení s psychikou.

Klasická medicína připouští, že tělesné poruchy nevznikají náhodou a že mohou u pacienta vypovídat o nevědomých přáních a potřebách či o jejich vytěsňování a potlačování, avšak většina západních lékařů nepovažuje tento směr úvah za prvotní a nevěnuje se mu systematicky. To tolik nevadí v případě akutních onemocnění, u nichž je třeba zasahovat rychle a účinně. Jiné je to s vleklými chronickými onemocněními, u nichž medikamentózní ani operativní léčba nezabírá, takže je třeba spoléhat na samoléčící schopnosti organismu.

"Pokud medicína nebere v úvahu, že každý člověk disponuje přirozeným samoléčícím potenciálem, staví tím bariéru mezi sebe a své pacienty a podceňuje jeden z nejvýznamnějších faktorů možného uzdravení," tvrdí německý dokumentarista a publicista Clemens Cuby(2) . Sám před lety prodělal těžký úraz. Diagnóza zněla: invalidní vozík na doživotí. Přesto se Cuby po dlouhé rekonvalescenci znovu postavil na nohy. Složitý vnitřní proces, jímž mezitím prošel, podrobně popsal ve svých knihách a zdokumentoval ve filmech, jejichž součástí jsou i rozhovory s lékaři a léčiteli ze 14 zemí různých kontinentů a kultur.

"Samoléčící schopnosti lidského organismu nejsou ani magií, ani zázrakem," říká Cuby a dodává: "Jejich podstata tkví v složitých a jemných procesech, které nazývám koncentrovanou prací s lidským vědomím. Všichni, kteří svou nemoc nebo svůj úraz dokázali přijmout jako výzvu, vám potvrdí, že právě zdravotní potíže byly důvodem k tomu, aby se dokázali zastavit a zadívat na svůj život z jiné perspektivy. Bez ohledu na to, zda se nakonec uzdravíme, či nikoliv, díky nemoci můžeme získat novou kvalitu citlivosti pro vlastní duševní prožívání, které nám umožňuje přehodnotit minulost a novýma očima spatřit budoucnost, a to dokonce i tehdy, když budoucnost znamená blížící se konec života. Každou bolest, každou nemoc i každý úraz bychom z tohoto pohledu měli vnímat s pokorou a usilovně přemýšlet, proč do našeho života přišly."

Pracovat s vnitřním lékařem v nás

Nakolik je nezbytné překročit při hledání cest k uzdravení oblast pouhé léčby fyzických symptomů?

"Jsem přesvědčen, že nepropojíme-li patogenetický i salutogenetický (3) aspekt léčby, nemůžeme v práci s pacienty dojít skutečně efektivních dlouhodobých výsledků," říká zastánce celostního pohledu na léčení nemocí MUDr. Lukáš Dostal. "Lékař, který nepočítá s ´vnitřním lékařem´ v člověku, i při nejdokonalejší technice brzy narazí na hranice možností jednostranné léčby. Celostní pohled na zdraví a nemoc vede ve svých důsledcích k ideálu lékaře, který nezná jen zdravotní obtíže a výsledky vyšetření svých pacientů, nýbrž také jejich osobnost, se kterou může pracovat jako s aktivním terapeutickým nástrojem."

V provedených studiích o lidech, kteří jsou v životě zdravější, se opakovaně objevuje faktor vnitřní spokojenosti, který souvisí se schopností porozumět sobě a svým potřebám. K nejdůležitějším patří schopnost správně pracovat s emocemi, žít ve stabilním sociálním prostředí (někam patřit) a nemít pochybnosti o smyslu života. Právě tímto směrem je nutné napínat síly. A to i přesto, že cest k hledání a spojování potřebných souvislostí existuje bezpočet a směrovku na tu správnou musí každý z nás najít sám.

Použitá a doporučená literatura (kromě internetových odkazů uvedených v textu):

Servan - Schreiber, David. Uzdravení bez léků. Praha: Portál, 2005.

Grün, Anselm; Dufner, Meinrad. Zdraví jako duchovní úkol. Svitavy: Trinitas, 2001.

Koťová, Magdalena. Útěk do nemoci. Časopis Psychologie dnes 2 / 2007

Dahlke, Rüdiger. Nemoc jako řeč duše.Praha: Pragma, 1998

Anketu k tomuto článku je možno najít zde

Vyšlo v dvouměsíčníku Aperio 5/07

[1] Srov. http://jah.sagepub.com/cgi/content/refs/16/2/204: A Longitudinal Analysis of Discrete Negative Emotions and Health-Services
[2] Srov. http://www.clemenskuby.de/
[3] Patogeneze = souhrn procesů, jimiž organismus odpovídá na poškození vedoucí ke vzniku nemoci a jejích projevů (např. působení alkoholu na jaterní sliznici)
Salutogeneze (psychosomatika) = pohlíží na zdraví a nemoc z opačné strany. Zkoumá potenciál lidského těla, jak se s patogeneticky působícími faktory vypořádat.

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt