PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Mít, či nemít děti?

Dříve běžné demografické chování žen, k němuž v reprodukčním věku patřilo přivádění dětí na svět, se v posledních desetiletích zjevně mění. Harmonický partnerský vztah a založení rodiny sice i současné třicátnice teoreticky staví na přední místo svých hodnotových žebříčků, v praxi však svatbu často odmítají jako zbytečnou formalitu a o rodičovství mluví v lepším případě jako o písni budoucnosti. Nalézáme mezi nimi i mnoho tak zvaných singles nebo těch, po jejichž boku se opakovaně střídají noví partneři. Dětí se rodí stále méně. Kam se poděla připravenost respektovat odvěký koloběh a v patřičném věku investovat to nejlepší ze sebe do potomků? Proč mnohé současné vzdělané a pracovně úspěšné ženy v reprodukčním věku tolik váhají, zda se dobrodružství zvanému rodičovství vůbec otevřít?

Ještě v první polovině minulého století vnímala naprostá většina žen mateřství jako biologickou danost. Pokud se rozhodly pro život po boku muže, znamenalo to mít děti. Zůstat neprovdaná bylo považováno za specifickou situaci vnitřního pocitu povolání (jeptišky, učitelky, pečovatelky…), nebo za cejch smůly a neúspěchu ("staré panny").

Než v 60. letech 20. století došlo k regulaci plodnosti antikoncepční pilulkou a k standardizaci rozvodů, populační křivky narůstaly, byť mnohé děti přicházely nevítány. Pokud jim bylo dovoleno narodit se - na počty tehdejších interrupcí raději nemyslet - nebyly výjimkou velké rodiny, v nichž běžný rodinný život i výchova plynuly odhadnutelným způsobem. Role mužů a žen, otců a matek, byly povětšinou jasně a přehledně rozděleny.

Dnes je to složitější. Doba rovných příležitostí propaguje vzájemnou zaměnitelnost pohlaví. Trendem je slaďování rodičovských a profesních povinností žen i mužů. Jenže mateřství je podobným rovnostářstvím zatlačováno do slepé uličky, protože odnosit dítě, porodit ho a kojit mohou pouze ženy. Mít dítě ženský život od základů mění a přinejmenším dočasně zásadně předurčuje.

Mnoho profesně úspěšných žen, ale nejen jich, dnes otázku, zda mít či nemít dítě, dost intenzivně řeší. Pokud se dobrovolně rozhodnou pro bezdětnost, červík pochybností v nich často přesto hlodá ("Nebudu toho později litovat?"). Avšak ani ženy, které nakonec děti mají, nebývají vždycky vyrovnané.

Jeden příklad za všechny

Při práci v rodinné poradně slýcháme povzdechy podobné tomu následujícímu, pocházejícímu od ženy na prahu čtyřicítky, říkejme jí třeba Kateřina: "Nevím, co mám dělat. Už mě tlačí čas a chápu, že jestli dítě chci, není co odkládat. Přesto váhám. Nemám jistotu, zda se na mateřství opravdu cítím. Taky si nejsem jistá, zda chci opustit prostředí a pozici, které jsem si za ty roky vybudovala v práci. To dilema mne zmáhá, nejspíš i proto, že mi připadá, že ať se rozhodnu jakkoliv, stejně něco důležitého nenávratně ztratím. Bojím se toho. Poradíte mi, co s tím?"

Kateřina má to štěstí, že je šťastně vdaná za partnera, který rozhodnutí o dítěti více méně ponechává na ní. Mnoho jejích vrstevnic otce k případnému dítěti nemá, takže zdaleka neřeší jen otázku optimálního času pro početí. Ten mimochodem z biologického hlediska nesmlouvavě běží do 30. roku věku. Po 40. roce se plodnost výrazně zhoršuje. Přes 90 % třicetiletých žen, touží-li po dítěti, spontánně nebo s přispěním metod IVF otěhotní, avšak z čtyřicetiletých se na základě statistik zhruba 35 % má raději připravit na bezdětnost. Po čtyřicátém pátém roce zůstává pak narození prvního dítěte většinou už za hranicí splněných přání.

Kateřina má tedy nejvyšší čas. Na jednu stranu založení rodiny pro ženy jejího typu zůstává základní a žádoucí hodnotou, na druhou se jí rozhodnutí pro dítě komplikuje tím, že mateřství nevnímá jako výraznější smysl života v poměru k dalším variantám. Nedostavuje se u ní to, co nazýváme intuitivním mateřstvím, kdy rozhodnutí pro dítě pramení z niterné touhy po uplatnění typicky ženské schopnosti přivést na svět nový život a pečovat o něj. Naopak, pro Kateřinu jde o rozhodnutí racionální, kdy na misky pomyslných vah klade pro a proti mateřství a pro a proti bezdětnosti, a z obou možností si vybírá. Čím vyšší je její profesní spokojenost, angažovanost a úspěch, čím lákavější způsob prožívání volného času, čím letitější setrvávání v "nemateřském" životním stylu, tím slabší a zranitelnější je její ochota na neznámý a nejistý terén rodičovství vstoupit.

Mateřství jako obávaná životní role

Těhotenství a porod jsou pro přibývající množství současných profesně úspěšných mladých žen obrovskou výzvou. Na rozdíl od svých matek a babiček bývají plně soběstačné a na mužích ekonomicky nezávislé. Avšak mateřství, zvláště v rané fází, od nich najednou vyžaduje někdejší tradiční ženskou ochotu stáhnout se do soukromé sféry domova a stát se do značné míry závislou na muži, tím ale také (při dnešním počtu rozvodů) velmi zranitelnou. Kromě toho není snadné vypořádat se náročností péče o malé dítě, což mnohé současné mladé ženy, jejichž první kontakt s miminkem přichází až s vlastním dítětem, předem netuší.

"Bylo pro mne šokující, když jsem vplutí do mateřství poprvé v životě zblízka sledovala u své sestry Josefíny," přiznává se i Kateřina: "Až dosud elegantní, upravená, intelektem sršící projektová manažerka se před mýma očima změnila v pohublého tvora s kruhy pod očima a v triku se skvrnami od kaší. Přesto vypadala šťastně, vzpírala se najmout si uklízečku nebo chůvu, o nichž před tím uvažovala, a ani ve dvou letech mého synovce nepomýšlela na původně plánovaný návrat do práce, protože prý nechtěla, aby mezi ni a její dítě tak brzy někdo vstupoval. Ona i její muž se pro mě během několika týdnů po porodu proměnili v jiné lidi a vlastně jsme si v té době ani neměli o čem povídat," dodává.

Josefína zjevně patří k ženám, které příchod dítěte spontánně proměnil a všechny případné předchozí otazníky nad mateřstvím přirozeně anuloval. Pro Kateřinu je šokující, jak Josefína, přinejmenším v Katčiných očích, dobrovolně "trpí", jak dítěti věnuje veškerý svůj čas, po nocích se nevyspí a úspory s manželem investují do dětských potřeb. Kateřině se zdá těžko uvěřitelné, že někoho může uspokojovat něco tak subtilního, jako je radost z prospívajícího potomka a intenzivní pocity z jedinečného vztahu s ním a z rodinného soužití, které Josefíně a jejímu manželovi, jak oba tvrdí, prý otevřelo dveře k nepoznaným hlubinám života i k pocitu skutečného smyslu.

"Ano, vypadá to dobře až lákavě, jenže jak poznám, jestli to budu mít jako moje sestra?," ptá se Kateřina s tím, že má i kamarádky, které po porodu propadly naopak velké nespokojenosti.

Jak se utváří mateřská identita? Odkud se berou mateřské kompetence?

Jednoznačná odpověď na tyto otázky neexistuje, protože mateřství ovlivňuje mnoho faktorů. K nejdůležitějším patří vrozené osobnostní dispozice, podpořené nebo potlačené prostředím, v němž dívka vyrůstá, a především také mezigenerační přenos. Vztah matky a dcery je určující. Právě od matky se dívka učí pohledu na svět i sebe samu a podle vzoru matky zpravidla také přijímá vzorec pečujícího chování, jež je považováno za hlavní charakteristiku mateřství.

Pro ženu, která od své matky dostala jen málo lásky a péče, bývá obtížné, aby sama byla milující a pečující matkou. V současné době jsme svědky nesnadného mezigeneračního vypořádávání, protože matky dnešních matek přiváděly děti na svět v době totality, která prosazovala "institucionalizaci" mateřství, projevující se na příklad rutinním lékařským vedením porodů, separací novorozenců od matek, nedostatečnou až nulovou podporou kojení a v neposlední řadě i státní podporou kolektivních hlídacích zařízení, včetně jeslí pro děti mladší dvou let.

Z dnešního pohledu jde o jevy pro vývoj vztahu mezi matkou i dítětem a pro vývoj dítěte samotného krajně problematické, které se naštěstí už zčásti daří narovnávat, avšak mezi matkami (tchýněmi) a dcerami (snachami) přesto dosud může přetrvávat značné napětí. Mladé ženy mají totiž často pocit, že se ohledně péče o dítě od starších nemají co dozvědět, když téměř vše s péčí o dítě je dnes jinak. Porody bez rutinních medicínských intervencí, podpora bondingu, dlouhodobé kojení, nošení miminek v šátku, společné spaní miminka s rodiči, ozdravění stravy a celé tzv. kontaktní rodičovství bývají zdrojem mnoha mezigeneračních konfliktů, s nimiž by stálo za to zajít do rodinné poradny, jenže zdaleka ne vždy je k tomu odvaha a vůle.

Současnému mateřství je věnována enormní pozornost. Tak proč má tolik problémů?

Protože i na současných matkách se společnost v mnohém proviňuje. Hlavní rozpor je asi v ignorování faktu, že mateřství je založeno na instinktech, zároveň je ale silně ovlivněno kulturním kontextem.

Schizofrenii současných postojů a očekávání vůči mateřství naznačily už úvodní odstavce tohoto textu. Ženy dále oslabuje mýtus, který je podporován i působením médií a který matky prezentuje jako bezvýhradně šťastné radostně se obětující bytosti. O rozporuplném pocitu z vlastního těla po porodu nebo o bolestném poznání, že starý svět bezdětnosti odešel, a nový rodičovský se teprve rodí, se veřejně mluví jen málo stejně jako o tom, že současná společnost má na ženy zcela nepřiměřené nároky, když po nich chce úspěch v profesi i v osobním a rodinném životě a tlačí je do nereálného perfekcionismu. Pokud ženy nemají po boku muže, který by s nimi péči o rodinu a domácnost férově sdílel, pokud jim nevyjde vstříc zaměstnavatel např. snížením úvazku a pokud nenajdou potřebný prostor pro sebepéči, nezřídka upadnou do stavu přepracování, který může vést až k totálnímu vyčerpání.

Velkou komplikací startovních podmínek současného mateřství zůstává též standardní zdravotnická péče o těhotné a rodící ženy, která dosud jednostranně upřednostňuje paternalistický model lékařsky vedených porodů a dusící profesi samostatných porodních asistentek a s ní podporování schopnosti žen přivést dítě na svět dítě vlastní silou a tím přirozeně vstoupit do instinktivního mateřství. Nárůst smutků a depresí u mnoha současných matek svědčí o tom, že pro mnohé rodičovství není zrovna uspokojivým obdobím, což se odráží i v tom, že přibývající množství žen zůstává jen u jednoho dítěte a další už nemají.

Jakou podporu současné mateřství potřebuje?

Co můžeme udělat pro zlepšení situace? Jak podpořit dívky a mladé ženy, které do reprodukčního věku teprve vstupují? Co doporučit těm, které se na mateřství připravují?

Především ženství a mateřství rehabilitujme. S biologickou ženskostí (menstruací, porodem, plodností, menopauzou…) nezacházejme jako s něčím, co je vlastně na obtíž. Dodávejme už dospívajícím dívkám všestranné informace. Neoceňujme na jejich životní cestě jen fyzickou krásu a úspěchy ve škole, v profesi, ve výkonové sféře. Posilujme jejich sebevědomí, aby dokázaly být nezávislé na většinových patologických postojích, které uprostřed nevídaného konzumního dostatku vedou k závažnému zanedbávání základních emocionálních a sociálních potřeb.

Pokračujme v humanizaci českého porodnictví a neonatologie, aby se matkám v těhotenství a při porodu dostávalo více individuální péče a podpory a aby nedocházelo k oddělování novorozenců po porodu ani k jinému narušování instinktivního mateřství.

Upřímně hovořme o tom, že být matkou je náročný úkol. Někdo jej zvládá s lehkostí, jindy je třeba většího snažení a soustředění. Nejde o to být perfektní, nýbrž dopřát dítěti jistotu mateřské blízkosti a lásky. Negativní pocity je třeba včas ventilovat, s čímž úzce souvisí kritické zkoumání nereálných nároků, které na ženy a matky současná společnost klade. Méně je více.

Rozbíjejme nereálný obraz, který ženám předkládá požadavek tradičního všeobětujícího mateřství a zároveň nutnost obstát tvrdým požadavkům "mužsky" nastavených podmínek pracovního trhu, navíc pod kulturním nátlakem na bezchybný vzhled. Taková situace nemůže ženy dovést nikam jinam než ke ztrátě sebe samých a k vyhoření.

Abychom ale nepropadali nefunkčnímu pesimismu: Mateřství, resp. rodičovství zůstává nejúčinnější školou života, a ne nadarmo někteří bezdětní čelí kritice, že vlastně nikdy nedospěli. Pro manželský, resp. partnerský, život nabízejí společné děti jeden z nejsmysluplnějších možných celoživotních projektů. Pro nedobrovolně bezdětné dodejme, že odpovědné rodičovství lze zajisté s velkým pocitem smyslu a uspokojení rozvíjet i způsobem nebiologickým, to když mateřsky či otcovsky pečujeme o jiné lidské bytosti nebo o bohulibé projekty společenské…

Použité a doporučené zdroje:
Hamplová D., 2004. Životní spokojenost: rodina, práce a další faktory. Praha SoU
http://studie.soc.cas.cz/index.php3?lang=cze&shw=250
Chaloupková J., Šalamounová P., 2004. Postoje k manželství, rodičovství a k rolím v rodině v
České republice a v Evropě, Praha SoU
http://studie.soc.cas.cz/index.php3?lang=cze&shw=251
http://www.rozhlas.cz/cro6/porady/_porad/1971; 2.12.2012, Host: M. Mrowetz
www.cvvm.cz
www.evalabusova.cz

Vyšlo ve čtvrtletníku Osobní rozvoj, jaro 2013

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt