PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Vše dobré začíná v mámině náruči
aneb
Klíč k vztahové prosperitě

Většina rodičů si přeje, aby jejich potomci prožili šťastný a naplněný život. Za všeobecný předpoklad k takovému životu je dnes považováno dobré vzdělání a materiální zajištění, a také patřičné sebevědomí a nezávislost. V pozadí většinové rodičovské pozornosti zůstává pátrání, co lze udělat pro to, aby naši potomci v dospělém věku byli schopni zakotvit v hlubokých vztazích s druhými lidmi, a získali tak to, co především přináší pocit štěstí a smyslu. Harmonické vztahy se v současnosti daří málokomu. Důsledkem upřednostňování soběstačnosti a důrazu na individualismus je čím dál více nevyžádaného osamění a také epidemie nejrůznějších závislostí.

Podle americké psycholožky, psychoterapeutky, propagátorky pozitivního rodičovství a matky tří dětí Karen Walantové má vztahová těkavost současných lidí svůj původ především v labilitě první nosné vazby v životě (tzv. attachment, česky přilnutí). Tuto vazbu dítě navazuje na počátku svého života se svou hlavní pečující osobou, nejčastěji s matkou. Mnoha dětem se v raném dětství nedostává toho, co by skutečně potřebovaly - plné pozornosti a soustředění pečující osoby, která je miminku a batoleti k v potřebné míře dispozici a citlivě reaguje na jeho potřeby.

Rodičovské schopnosti jsou vrozené i získané

To, jak umíme potřeby svého dítěte číst, záleží na mnoha okolnostech. Schopnost pečovat je do určité míry dána geneticky. Velký vliv hraje zkušenost, kterou dospělý má ze svého vlastního dětství - pečujeme tak, jak i o nás bylo pečováno. Mimořádně důležitá je celková společenská atmosféra, v níž je rodičovství praktikováno, viz. např. rozhodování o tom, zda dáme dítě do jeslí, nebo s ním do tří let zůstaneme doma. V neposlední řadě "rodičovské instinkty" probouzí a naprogramovává samotný porod, který "mateřské" nastavení žen spouští i hormonálně. Sama příroda hormonálně podmíněnou proměnou mysli napomáhá ženám k tomu, aby dobře zvládaly nároky své nové role.

"V tomto ohledu je dnes mnohé vzhůru nohama," říká Karen Walantová. "Porody probíhají pod vlivem léků nebo operativně. Křehké hormonální působení bývá narušeno, stejně jako důležitost prvních poporodních hodin, tzv. bondingu. Tehdy by matka a novorozenec neměli být oddělováni, protože jsou dočasně mimořádně disponováni k hlubokému vzájemnému poznání a sblížení. Význam bondingu je hrubě podceňován, a přeceňováno je naopak pokrytí materiálních potřeb miminka. Péči o ně mnoho rodičů spojuje především se zakoupením všeho možného vybavení, jako např. moderní postýlky či kočáru, a neuvědomují si potřebu kvality času, který by s dítětem měli trávit".

Snažme se porozumět pláči miminek

Velmi podstatná komunikace mezi rodiči a dětmi nastává ještě dřív, než dítě umí mluvit. Kojenec nejvíc "hovoří" prostřednictvím svého pláče. Je třeba si uvědomit, že vždy pláče z nějakého důvodu. Tedy ne aby manipuloval a zlobil, ale protože má problém. Ten se může týkat plné pleny, pocity hladu či chladu, bolesti v bříšku stejně jako nespokojenosti z nudy nebo osamění. Pokud se matka nesnaží nebo není schopna pláči svého dítěte porozumět, a vždy si jen řekne "je unavené" nebo "už musí spát, ať se s křikem vypořádá jak umí!", vysílá k miminku signál, že vyjadřovat niterné pocity je nepatřičné.

"Jenže dítě minimálně do jednoho roku věku je jako ochrnutý člověk. Samo pro sebe ještě nic udělat nemůže, což neznamená, že nemyslí a necítí. Emočně je plně vybaveno a své pocity silně vnímá, jen rozumově je dosud nedokáže vyhodnotit ani pojmenovat. Když pláče a matka na to reaguje citlivě, vkládá do dítěte podvědomou důvěru k okolnímu světu spolu s jistotou, že jeho pocity jsou důležité. Když matka dítěti naslouchá a v nejútlejším údobí života je mu k dispozici, cítí se dítě v bezpečí. Tato zkušenost je pro ně a pro jeho vztahovou budoucnost určující. Pokud vztahovou jednotu s matkou získá, bude jednou s velkou pravděpodobností schopno předat ji zase dál a poskytnout jednou ji jak sobě, tak svým blízkým - partnerovi či partnerce v manželství, vlastním dětem, a svým způsobem každému, s kým přijde do styku," domnívá se Karen Walantová.

Pokud však miminku nikdo neodpovídá a nedokáže se do něho vcítit, propadá se maličké víc a víc do bezmocnosti a izolace. Čím méně empatie od pečovatelů dostává, tím víc narůstá jeho pocit odcizení. Dítě se učí, že jeho potřeby jsou pro ostatní břemenem. Právě proto pak v dospělosti neumí sdílet negativní emoce a nevyzná se v nich. A právě proto přibývá lidí, kteří nejsou ve spojení se svými nejniternějšími pocity a kteří nejsou schopni pěstovat skutečně důvěrné vztahy.

"Epidemie všech možných závislostí ilustruje, jak mnohem snáze nacházíme vztah k něčemu vnějšímu, jak se nedokážeme vnitřně napojit na lidi okolo nás a útěchu hledáme v náhražkách," vysvětluje Karen Walantová. "Všimněte si - jednou z prvních věcí, na které si v životě vytváříme závislost, je dudlík vyrobený z plastu. Jeho dumlání samozřejmě není totéž, co sevření matčiny bradavky. Matčina náruč a její teplo chybí. Nejrůznější závislosti jsou umocňovány odosobněnými styly rodičovství, v současné západní společnosti tolik rozšířenými. Děti své přepracované rodiče nemají nablízku, a tak hledají útěchu v peřinkách, plyšových medvídcích, vlastních palcích, a když odrostou, začnou se utěšovat zase jinak. Není těžké pozorovat, jak i jako dospělí hledáme útěchu především v nelidských objektech - lécích, sladkostech, penězích, nutkavém nakupování nebo alkoholu."

Současný život postrádá intimitu

Dle Karen Walantové příliš mnoho lidí dnes neprožívá "momenty jednoty", tedy chvíle, kdy je člověk v harmonii sám se sebou nebo s druhou lidskou bytostí, a kdy cítí, že je chápán a přijímán : "Jde o intenzivní, troufám si říci duchovní, prožitek, který přichází, když lidé mohou zcela odhodit všechny bariéry a podělit se o své nejniternější pocity. Tohle zažíváme, když víme, že nám někdo naslouchá. Ať už je to manžel, přítel, terapeut či v modlitbě Bůh - zkrátka cítíme, že nejsme sami, že někam patříme," popisuje terapeutka s tím, že poprvé bychom zkušenost s těmito pocity měli získat právě v miminkovském věku, kdy nás matka s láskou zvedala z postýlky, nosila v náruči a hladila, když jsme plakali. Odváděla naši bolest či opuštěnost dotykem a utěšováním, tedy něčím, co už řečený dudlík nabídnout nemůže.

"Jde o to, aby miminko dostávalo možnost k naprostému uvolnění v důvěře. Kdo děti má a miluje, dobře ví, o čem mluvím. Ten stav na miminku poznáte. Působí naprosto odevzdaně. Prostě vám třeba usne v náručí a jeho obličej vyzařuje naprostou blaženost…"

Pokud ovšem rodiče své plačící děťátko rodiče citově nezaopatří nebo pokud se ho dotýkají jen mechanicky, zažívá miminko úplně jinou zkušenost. Pocit bezpečí a odevzdání se nedostaví. Dítě pochopí, že ho nikdo uklidňovat nehodlá, a postupně přijme stav naučené bezmocnosti. Naučí se své emoce potlačovat a přehlížet, snaží se od svých strachů a obav odříznout. Pokud si jako děti nenacvičíme ono spočinutí a rozplynutí se v něčí bezpečné náruči, budeme mít v dospělosti s touto mírou intimity pravděpodobně velký problém.

Zkoumejme své rodičovství

Rodičovství je stálá interakce. Naše děti před nás neustále kladou nové výzvy, k nimž bychom se, usilujeme-li o kvalitní rodičovství, měli stavět čelem. Na počátku případných změn stojí uvědomění, že ve svém rodičovském modelu ponejvíce vycházíme z toho, který jsme jako děti kdysi poznali sami na sobě. Možná s ním souhlasíme, možná se od něj ale také chceme distancovat: "Je důležité, abychom byli schopni sebereflexe. Abychom zkoumali, co je podstatou rodičovské lásky a závazku. Abychom vedli vědomý dialog sami se sebou, s manželem či manželkou a také s ostatními rodiči, abychom každodenní rodičovské momenty zpracovávali. Potřebujeme získat jistotu, že naše jednání je ve shodě s naším cítěním, že jen nepodléháme většinovým kulturním normám, které jsou dnes až příliš často se zdravými rodičovskými instinkty v rozporu," upozorňuje Walantová.

Kde hledat k pozitivnímu rodičovství klíč?

Lze se opřít o výsledky moderních výzkumů, které o okolnostech, v nichž se vývoji nových lidských bytostí a jejich psychickému zdraví obzvlášť daří, mnohé napovídají. Jedná se zejména o následující jevy:

  • láskyplná komunikace matky, resp. rodičů, s dítětem už před narozením
  • šetrný porod, respekt k důležitosti prvních hodin života, neoddělování novorozence od matky
  • rychlé první přiložení k prsu a plné kojení do čtyř měsíců až půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeb dítěte
  • častý tělesný kontakt (mazlení, nošení, společné spaní…)
  • citlivé reagování na pláč miminka
  • přiměřená míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný a duševní vývoj
  • soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte
  • přirozená autorita rodičů, jimž péče o dítě nerozbije jejich vlastní smysluplný život, ale kteří jsou ochotní věnovat dítěti v potřebném věku dostatek času a pozornosti
  • od batolecího věku ohleduplné, leč důsledné vymezování hranic
  • pobyt dítěte v rodinném prostředí do dvou až tří let života z důvodu možnosti vytvoření nosného vztahu s hlavní pečující osobou
  • postupné osamostatňování dítěte, umožnění tzv. "sociálního porodu"
  • soužití v širší rodinné komunitě, pravidelný styk s prarodiči

Použité a doporučené zdroje:
Karen Walant: Creating the Capacity for Attachment -Treating Addictions and the Alienated Self, nakladatelství Jason Aronson, 1999
http://209.85.129.132/search?q=cache:RjyPTlKAxfYJ:www.empathicparenting.org/journals/volume19/autumn96.pdf+Karen+Walant,+PhD+-+email&cd=8&hl=cs&ct=clnk&gl=cz
http://www.attach.org/

Vyšlo v časopise Děti a my 7-8/2010

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt