PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Nebaví mě "soutěžit" s ostatními matkami!

Také se necítíte dobře v mateřských skupinách, pokud se v nich projevuje rivalita při srovnávání dětí? Nápravné opatření není ale zas tak složité: Zkoumejte, v jaké oblasti soutěžení se cítíte být nejvíc zranitelná. Může vám to pomoci odhalit nepřiznanou vlastní slabinu a přinést osvobození od nutkavé potřeby v závodě úspěšných matek obstát.

Zuzanu, maminku roční Žofie, v poslední době netěší navštěvovat mateřské centrum. Ač její dcerka právě oslavila první narozeniny, dosud nechodí a ani v jiných vývojových disciplínách netrhá rekordy. V jejím žvatlání lze stěží rozlišit první slůvka, zájem o nočníček je nulový, schopnost nechat rodiče v noci vyspat taktéž. "Zkrátka ať přijde mezi matkami v centru řeč na cokoliv, snadno si z jejich řečí odvodím, že moje dítě je kapku opožděné, což si pak vysvětluju i tak, že jako máma asi za moc nestojím," přiznává Zuzana.

Přitom tato pohledná šestatřicetiletá inženýrka ekonomie dobře ví, že racionální opodstatnění pro podobné závěry nemá. Její Žofinka všestranně prospívá. Také dětská lékařka je spokojená. Proč tedy Zuzanu deptá, že nemá čím přispět k lepšímu v kruhu matek triumfujících se úspěchy dětí, zvláště když takovou soutěživost na vědomé úrovni odmítá?

"Skutečně je mi to protivné a nechápu, kde se to v nás matkách bere. Musíme přece tušit, jak je to trapné a zbytečné, protože většina batolat dříve či později srovná krok. Tak proč se cítím být rozhozená a marně hledám způsob, jak mateřskou soutěživost obejít?" krčí Zuzana rameny.

S podobným problémem není sama. Na soutěživost ve výkonnostně orientované společnosti narážíme na každém kroku. Tento osobnostní rys, který snadno sklouzne až do neurózy, pochází z touhy člověka být oceněn, uznáván, respektován. V přiměřené míře nás může motivovat k vyšší efektivitě v myšlení, práci či třeba ve sportu. Výrazně ovšem škodí, pokud se rozmáhá v situacích či prostředích, kam principiálně nepatří.

To je i případ soutěživosti mateřské, která je ze společenského i etického hlediska absurdní, protože žádoucí je uspokojivý vývoj všech malých dětí. Adekvátní je naopak pocit tzv. rozšířeného rodičovství, kdy se jako dospělí cítíme být odpovědni nejen za prosperitu vlastní ratolesti, nýbrž za prospívání nejmladší generace jako takové.

Výzkumy potvrzují, že soutěživost a řevnivost je v mateřských skupinách skutečně často přítomna. Jeden takový nedávno zrealizoval tým vědců při australské Edith Cowan University pod vedením psycholožky Dr. Bronwyn Harmanové. Tento výzkum navíc prozradil, že matky zdaleka nesoutěží jen v úspěšném vývoji dětí. Zdrojem vzájemného napětí mezi ženami je např. i srovnávání toho, jak dlouho kojí či hubnou po porodu, jak umějí vařit a zvládají domácnost nebo s jakým úspěchem se jim daří vracet po mateřské dovolené opět do práce.

Dr. Harmanová k tomu říká: "Mnohé matky jsou dnes posedlé perfekcionismem. Stále se s někým poměřují a nezřídka se stávají svými vlastními štvanci. V pozadí bývá touha dodat si chybějící sebevědomí, resp. opatřit si svépomocí uznání, které nepřichází odnikud zvenčí. Nejrychlejší způsob, jak sebe samu povýšit, pak bývá snížit jinou ženu."

Tak se krásným ženám vyčítá, že jsou hloupé, chytrým, že jsou podivínské, bohaté jsou snobské, a ty, které chodí do práce, ač mají malé dítě, jsou automaticky označovány jako krkavčí matky. "Bývá podnětné si uvědomit, že podobné naše posuzování spolehlivě prozrazuje naše nejvnitřnější komplexy a strachy. Negativní poměřování druhých a speciální vypichování jejich nedostatků nám odhaluje, s čím ve skutečnosti samy bojujeme a kde si nejsme jisté v kramflecích. Pokud nás na ostatních matkách něco vysloveně dráždí, bývá to pootevřené okno k našim vlastním slabinám," upozorňuje psycholožka.

Při hledání rovnováhy matkám obvykle pomáhá, pokud na úporný perfekcionismus nahlédnou jako na jednu z typických bolestí naší doby, která hodnotu člověka odvozuje od jeho výkonu a rovněž z mateřství dělá disciplínu měřitelnou dosaženými hmatatelnými úspěchy. Což je ovšem pohled mylný, protože to hlavní, co v mateřství lze hodnotit jako "úspěch", je povahy nehmotné. Rozhodující je především schopnost matky adekvátně reagovat na potřeby dítěte. Možná právě tady stojíme u jádra problému? Protože se mýlíme v tom, co základní potřeby dítěte zahrnují?

Dětští psychologové se shodují: Asi nejdůležitější vývojovou metou prvních let života je získání základní důvěry v svět jako bezpečné místo. S tím souvisí potřeba, aby matka reagovala na signály kojence a pokud možno ho v ničem nenechala strádat: konejšila pláč, kojila dle potřeby, byla dítěti na blízku. A to do doby, než se dítě osamostatní. Až později je úkolem rodičů čím dál víc vytvářet pro dítě prostředí, v němž i ono samo může bezpečně poznávat a zkoumat svět, aniž je přehnaně chráněno před problémy a stresy, přiměřenými jeho věku a osobnosti.

Soutěživé matky, zvláště ty nejambicióznější, však mívají v tomto směru vůči svým dětem nemalé dluhy. De facto totiž sledují své vlastní cíle. Vývoj dítěte často všelijak uměle urychlují, resp. dítko zahrnují přehnanou mírou podnětů, a před jinými potřebnými výzvami a stresy ho naopak přehnaně chrání.

Miminko či batole, které je žije v láskyplném rodinném prostředí, ale nepotřebuje žádné "umělé" prostředky pro svůj vývoj. Nikam nespěchá. S nikým se nesrovnává. A neutrpí také psychickou újmu, když matce občas ujedou nervy nebo se dopustí drobného výchovného přešlapu. Spontaneita je důležitější než dokonalost se zaťatými zuby.

Potřeba vědomého prožívání a otevřenosti platí i pro pobyty v rodičovských skupinách. Takové by měly být zdrojem výměny zkušeností i praktické pomoci a nést se v duchu vzájemnosti. Pokud se zde řevní a srovnává, něco je špatně.

Necítíte se z podobných důvodů dobře ve "svém" mateřském centru? Neumíte se vymezit vůči mateřskému soutěžení, ač je vám tak nepříjemné? "Zkuste příště své pocity ostatním matkám přiznat. Možná budete překvapeny jejich reakcí. Mnohé budou hned dobře vědět, o čem mluvíte," připomíná australská psycholožka Bronwyn Harmanová. Pro každou matku zvlášť pak dodává recept na možné zlepšení situace: "Nebojte se zkoumat, v jaké oblasti se právě vy cítíte být zranitelná. Může vám to pomoci odkrýt vaše největší slabiny a paradoxně přinést úlevu od předsudků i vlastní nevědomé potřeby triumfovat nad ostatními."

Doporučení australské odbornice lze zajisté vyzkoušet i v českém prostředí.

V kterých oblastech mateřských očekávání narážíme nejčastěji
(a proto v nich nejčastěji "soutěžíme")?


Očekávání spojená s porodem (Co když bude nakonec komplikovaný a plný intervencí?)
Očekávání spojená s přijetím miminka a s rozvojem spontánním rodičovských kompetencí (Co když je dítě na světě, ale matka se najednou přistihne při tom, že je jí tvoreček vlastně cizí? Že se láska mateřská prozatím nedostavila? Že si s péči či výchovou vlastně neví rady?)
Očekávání spojená s fungováním nové rodiny (Co když muž a žena cítí, že příchod dítěte obrátil jejich vztah vzhůru nohama a najednou přibylo napětí, hádek, nepochopení?)
Očekávání spojená se slaďováním rodičovství a profese (Jak vybalancovat potřeby dítěte s potřebou vlastního uplatnění a seberozvoje?)


Chcete se dozvědět víc?
Přečtěte i knihu psycholožky Lenky Lacinové a vedoucí rodičovské podpůrné skupiny Petry Škrdlíkové: DOST DOBŘÍ RODIČE. Najdete tu praktické rady, jejichž cílem je odpovědět na otázku: Co se sebou jako rodič mohu udělat, abych "dost dobře" vychovával své dítě? Autorky vycházejí ze zkušeností dospělých, kteří vyhledali odbornou pomoc kvůli potížím s výchovou dětí, a přinášejí poznatky z psychologických výzkumů. Informace pomohou rodičům lépe pochopit problémy s chováním dítěte, ale i s vlastním prožíváním a reakcemi, včetně problémů s rodičovským soutěžením.

Použité a odporučené zdroje:
http://drharmanmodernfamily.blogspot.com/2011/05/good-mother-syndrome-and-playgroup.html

Anketa:

Setkáváte se s projevy ženské, resp. mateřské soutěživosti? Pozorujete ji u sebe? Jak se s tímto jevem vyrovnáváte?

Petra Doláková:

Mateřskou soutěživost zvláštní zkušenosti neznám, asi to bude tím, s jakými matkami se setkávám. Má asi původ v nízkém sebevědomí, možná působí jako náhražka při pocitu ztráty pracovního postavení nebo léčení si nějakých rodičovských nejistot?

Myslím, že já sama téhle soutěživosti nepodléhám a bráním se jí i od druhých obecně odmítáním srovnává svých a cizích úspěchů či postupů a také tím, že odmítám automaticky přejímat většinové tradiční názory, co se dětmi musí a nemusí nebo co matka musí a nemusí a ptám se po logice věci a přínosech postupu. Zároveň zpytuji své motivy, abych ze synka nedělala své prodloužené ego nebo poctu svému egu nebo reklamu na sebe.

Problém téhle soutěživost obecně možná ukazuje, že rodičovství je zároveň cestou k sebepoznávání i k odkrývání svých slabých míst.

Kristýna V.:

Nerada se k tomu přiznávám, ale nejvíc ženské soutěživost jsem v sobě objevila v době, kdy jsem o manžela bojovala s jeho milenkou. Nechtěla jsem ho ztratit, tušila jsem, že jde z jeho strany jen o dočasné pominutí smyslů, tak jsem se zkrátka navzdory všem vnitřním zraněním - a hlavně taky kvůli dětem - snažila. Nebudu tu ale popisovat jak, vzpomínám na to s odporem. Musela jsem se pak z toho "soutěžení" léčit podobně těžce jako z manželovy nevěry.

Zuzana Těšínská:

Mírná soutěživost a závist, triumfování podle mého názoru není na škodu. Může vést i ke zdravému růstu. Pamatuji doby, kdy se matky předháněly, v tom, čí dítě bude dříve chodit na nočníček, mluvit, a to někdy mohlo vést k lepší a cílenější péči o děti jako běžná forma společenské kontroly. Někdy to zas naopak vedlo k neúměrnému zatěžování dětí. V současné době vidím spíše nadměrné triumfování v tom, čí dítě bude mít značkovější oblečení, všechna dostupná očkování, dříve poletí k moři, narodí se v nejvyhlášenější porodnici, bude mít nejlepší kurzy už od narození....Bývá mi smutno z toho, že toto vede obecně spíše ke konzumnějšímu způsobu života, plýtvání zdroji, časem, energií a přitom jsou opomíjeny opravdové potřeby žen, dětí, rodin atd. Kromě toho se vytrácí rozmanitost, jedinečnost a neopakovatelnost.

Kdo by neznal žárlivost a závist? Mně pomáhá si tyto pocity přiznat, přitakat jim a ptát se sama sebe: Jsem si jistá, že bych chtěla opravdu to samé? V čem by to pro mne bylo lepší než je to teď? Jak bych tedy mohla dosáhnout něčeho podobného? Jak by se pak změnil můj život a život mé rodiny? Byla bych to pak ještě vůbec já?

Aneta Novotná:

Nad ženskou (a hlavně mateřskou) soutěživostí jsem se zamyslela vlastně až v souvislosti s touto anketou. Nikdy před tím mne nenapadlo o tom přemýšlet. A přitom ano, setkávám se s tím, že ženy, když jsou pohromadě, se všelijak předhánějí a triumfují a pomlouvají ty, které se něčím liší (zejména ty krásnější, bohatší a úspěšnější). A naopak sympatizují s těmi, které mají nějaký problém. Síla a nezávislost od kolektivu (stáda) vzdaluje, slabost a přizpůsobivost je se skupinou (stádem) rozhodně slučitelnější. Je to pozoruhodné. Člověk podléhá i vzorcům chování, které mu jsou, když si je uvědomí, nepříjemné. A tak je dobře, když na tohle zasuté téma někdo poukáže. Možná by zabíralo, kdyby na mateřskou řevnivost upozorňovaly i zásady pobytu v mateřských centrech? Něco ve stylu: "Maminky ručí za své děti a za to, že samy nebudou ostatním otravovat vzduch předváděním vlastní úspěšnosti a geniality potomků"?

Vyšlo v časopise Děti a my 10 2011

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt