PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Proč naše miminko či batole nechce spát?

Tuhle otázku si denně klade mnoho rodičů. A skutečně, uložit malé dítě k spánku bývá obtížný úkol. Nalijme si proto čistého vína hned na začátku: Do konce třetího roku věku je naprosto běžné, že dítě špatně usíná nebo se v noci opakovaně budí.

Jen velmi málo dětí má navíc pro špatné usínání prokázaný zdravotní, na příklad neurologický, důvod. Většina jich neusíná a nespí z důvodů mnohem banálnějších. K nejčastějším (a opomíjeným) patří následující: Ať se to nám rodičům líbí, nebo ne, dítě možná ještě vůbec není ospalé. Nebo je kolem něj příliš mnoho podnětů, které ho ruší. Možná pro usnutí potřebuje fyzickou blízkost někoho z rodičů (do konce třetího roku jde o přirozenou potřebu - lidské děti jsou tzv. nošenci a blízkost rodičů z hlediska svých vývojových potřeb prostě vyžadují, viz dále).

Děti také špatně usínají, když nejsou v pohodě rodiče, pak bývají i ony podrážděné, protože svým chováním to rodičovské jenom zrcadlí. A ještě jindy se děti potřebují před usnutím zbavit vlastních silných emocí, což u menších dětí zpravidla probíhá vyplakáním se a u již mluvících vypovídáním se, resp. pomazlením, přitulením.

K nejčastějším mýtům spojeným s dětským spánkem patří, když rodiče věří, že kňourání a nespokojenost dítěte plyne výhradně z únavy a potřeby spánku. Ve skutečnosti ale nenaladěnost a plačtivost možná znamenají, že se dítě potřebuje ze všeho nejdřív emočně uvolnit, a ne jít spát. Nespokojená miminka i batolata mohou být i ospalá, jenže pokud jsou předrážděná a nervózní, neusnou. (Stejnou situaci známe koneckonců i my dospělí.) Nespokojenost se u malých dětí objevuje zvláště ke konci dne, kdy už jsou vyčerpané a dávají emocím nekontrolovaný průchod.

V takové situaci je důležité, aby rodiče potřebě dítěte uklidnit se vyšli vstříc a aby nedali vzniknout něčemu, co uznávaná odbornice na dětský spánek, švýcarsko-americká psycholožka a terapeutka Aletha Solterová (nakladatelství Triton letos vydalo její knihu Moudrost raného dětství) nazývá "kontrolním mechanismem". Jde o to, že si dítě vypěstuje určitý zvyk nebo zlozvyk, který nějakým náhražkovým způsobem směřuje k uspokojování přirozené potřeby emočního zklidnění (i tohle my dospělí dobře známe - na příklad v podobě pojídání sladkostí nebo popíjení alkoholu v případě emočního stresu).

Tak se dítě např. naučí, že při každém nočním probuzení je automaticky nakojeno nebo kolébáno (vzpomeňme na film Obecná škola a na větu "Vezmi to s tím kočárem přes práh!" - ano, i návyk, že se usíná při drncání kočárku, je kontrolním mechanismem). Velkým zlozvykem bývají noční lahvičky mléka nebo kaší u nekojených dětí nebo u batolat. Jsou matky, které - aby lahev připravily - vstávají i 3x za noc. Jsou známy případy, že otcové objíždění v hluboké noci autem blok domů s dítětem v autosedačce - chápete správně, jde o další kontrolní mechanismus.

Přitom by často stačilo dítě jen trpělivě podržet v náručí nebo si k němu přilehnout a hladit ho a dovolit mu chvíli plakat. Být s ním, ale nerozptylovat ho. V širším smyslu jde o to odstranit z blízkosti dítěte nadbytečný stres - např. vypnout televizi, ubrat na množství podnětů, chodit víc do přírody, zlepšit vztah rodičů (to je naprosto zásadní - nepohoda mezi mámou a tátou působí na dítě silně zneklidňujícím vlivem!), atd.

Častá otázka, se kterou dnes rodiče přicházejí do poradny, zní: Nechávat, nebo nenechávat nespavé děti vyplakat či vykřičet, třeba i o samotě? Odpověď je při dnešním stupni poznání jednoznačná: Nenechávat. Nové výzkumné metody pomohly prokázat, že pláč, na který nikdo nereaguje, vyvolává u miminka prudkou fyzickou reakci spojenou s vyplavováním stresových hormonů a zvyšováním srdeční činnosti i tělesné teploty. Pokud reakce na pláč ani poté nepřichází, fyzická reakce se u dítěte transformuje v emocionální. Dítě většinou po delším čase pláče skutečně zmlkne a rodiče mohou mít pocit, že dosáhli svého, jenže pravda je taková, že dítě pouze rezignovalo.

"Někteří rodiče v noci své plačící děti ignorují a ospravedlňují si to sami před sebou tak, že se sami přece potřebují vyspat, aby mohli ve dne sami fungovat. Jenže jakékoliv množství dobré rodičovské péče přes den nemůže vyvážit ztrátu důvěry nebo strach, frustraci a pocit bezmoci, které miminko pociťuje, když v noci - nebo kdykoliv když to potřebuje - nikdo nereaguje na jeho pláč," připomíná Aletha Solterová. Proto malé dítě nenechávejme plakat bez naší emoční účasti nebo o samotě, a pokud v noci špatně spí, především se zamýšlejme, zda důvodem pro nespavost není některý z výše uvedených problémů.

V úporných případech též berme v úvahu, že některé děti s usínáním zlobí, protože už došlo k narušení spánkového rytmu. Ano, dítě po prvním roce věku už skutečně může být závislé na kontrolních mechanismech a vůči rodičům uplatňovat až jistý druh tyranství (více o tom např. v knize Jiřiny Prekopové "Malý tyran", kterou vydalo nakladatelství Portál). Nespavost dítěte se tak stává výzvou pro rodiče a otázkou vymezování zdravých hranic.

Závěrem připusťme, že miminka potřebují méně spánku, než se obecně předpokládá. Jinými slovy, to že spí, vyhovuje nám rodičům, a tak dětem nezřídka množství spánku vnucujeme. Bývá to ale i naopak - my rodiče nejsme schopni pro vlastní neorganizovanost vytvořit prostor pro zdravé uspávací rituály a držíme dítě vzhůru až do doby, než my sami jdeme spát, čímž spánek dítěte také rozhodíme. Důležité je věnovat pozornost spánkovému režimu a uspávacím rituálům. Miminkům a batolatům dělá dobře přehlednost a pravidelnost.

A pokud vám miminko přes všechnu snahu pořád nechce spát, zbývá poslední otázka: Už jste vyzkoušeli společné spaní v jedné posteli nebo aspoň ložnici? Možná i tady budete potřebovat přehodnotit svůj pohled na věc. Malé děti jsou totiž obvykle jen velmi nerady separovány od svých rodičů. Naprostá většina miminek ani batolat není spokojená v oddělených pokojíčcích. Není-li vám to vysloveně proti mysli, stojí za to vyzkoušet i tuto variantu. Je poněkud nešťastné, že na ni západní kultura dnes nahlíží převážně nelibě a že převládá trend separovat malé děti co nejdříve do jejich vlastních postýlek a oddělených pokojů. Doktorka Solterová ve své knize rodičům společné spaní s miminkem naopak nabízí jako přijatelnou variantu, která s nočním neklidem dětí často pomůže. Koneckonců, mláďata všech suchozemských savců spí v blízkosti svých matek a rovněž lidská miminka dlouhá údobí historie spala převážně s matkami, resp. pohromadě s celou rodinou. V tradičních kmenových kulturách (ale i ve vyspělých asijských kulturách, jako např. v Japonsku) je společné spaní s dětmi dodnes běžné. Jen v technologicky pokročilých (a citově v mnohém narušených) společnostech Severní Ameriky a Evropy se společná lože nahradila kolébkami a postýlkami v separátních pokojích. Ve skutečnosti možná právě to je důvod, proč zdejší malé děti se spaním tolik zlobí. Jejich dávné "naprogramování" si pamatuje, že bezpečné a uklidňující je mít mámu a tátu na blízku.

V českých rodičovských časopisech k tématu společného spaní nalézáme mnoho protichůdných názorů, od striktních doporučení dítě do postele vůbec nebrat, chtějí-li si rodiče v ložnici zachovat svou intimní zónu, až po tvrzení, že rodiče se přece o svůj sexuální život mohou postarat i v jiné části bytu, zatímco dítko v jejich ložnici pěkně oddychuje. V každém případě si dítě o odchodu z rodičovské postele ve většině případů nejpozději okolo třetího až čtvrtého roku zpravidla rozhodne samo, kdy i ono spontánně zatouží po soukromí. (Mimochodem, v rodinách, kde jsou sourozenci, to jde lépe - s jedináčky bývá těžší pořízení, přece jen je jim samotným v pokojících smutno).

Osobně nezastávám názor, že malé děti patří do oddělených ložnic a že sdílení společného lůžka ničí manželskou sexualitu. Více informací lze případně nalézt v tomto článku: http://www.evalabusova.cz/clanky/vsichni_v_jedne_posteli.php

Jak to bude se spaním probíhat ve vaší rodině, nakonec musíte rozhodnout jen a jen vy. Je příjemné vědět, že dnes je v tomto ohledu doporučováno a povoleno všechno možné. Sami však musíte vyzkoušet a dopátrat, co se osvědčí právě vám.

Vyšlo v časopise Rodiče 6/2015

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt