PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Patchworkové rodiny

Anglická složenina ze slůvek patch (= záplata) a work (= práce) označuje v prvním významu specifickou textilní techniku, při které za pomoci drobných ozdobných stehů dochází ke spojování malých, různě barevných a často nesourodých kousků látek. Výsledkem bývá nové samostatné dílo, na příklad přehoz nebo přikrývka. Do češtiny výraz patchwork přešel i v souvislosti s tzv. sešívanými či záplatovanými, znovusloženými či zrekonstruovanými rodinami. Jsou nedílnou součástí nynějšího rozvolněného životního stylu, kdy nejroztodivnější vztahové útvary vznikají po rozpadu rodin původních, základních. Proč je soužití v patchworkových rodinách obtížnější? A co jim dává šanci na otevřenou budoucnost?

Muž a žena založí rodinu. Po čase si však přestanou rozumět a zase se rozejdou. Více nebo méně složitě si dohodnou vypořádání společného majetku a pravidla sdílení péče o společné děti. Poté, nebo často ještě v čase rozcházení, začínají každý zvlášť budovat svůj nový život. A nezřídka s jiným partnerem či partnerkou založí další rodinu, tvořenou nejrůznějšími členy z rodinných životů předchozích.

„Moje a tvoje děti se perou s našimi dětmi.“ „V sobotu jdeme na oběd k babičce číslo dvě, v neděli k babičce číslo 6.“ „Půjdu na Velikonoce k mému pravému tátovi a polovičním bráchům, nebo s nepravým tátou a s jeho dcerou pojedeme všichni na naši starou chalupu?“ Tyto a podobné výroky naznačují, že už jen základní orientace ve vztazích sešívaných rodin nebývá jednoduchá. Pokud se taková rodina zrodí až po druhém nebo dokonce třetím rozvodu, ztrácejí mnohdy přehled i sami zakladatelé.

Když to nevyšlo předtím, vyjde to nyní?

V českých médiích nalézáme o patchworkových rodinách spíše pozitivní zprávy. Jde o upřímnou snahu společenského povědomí usnadnit situaci těm, jimž se předchozí pokusy o rodinné soužití nezdařily. Je laskavé a vstřícné dodávat naději, že příště to už bude lepší, zvláště když rozpadů rodin přibývá.

Problém bývá v tom, že růžová líčení skutečnosti dávají vzniknout nereálným očekáváním. Pokud dochází k zakládání nových příbuzenstev dřív, než se ta původní vypořádají s následky svého rozpadu, vzniká riziko mnoha vnitřních konfliktů a s ním i nebezpečí znovu se opakujícího rodinného karambolu. Je proto férové upozorňovat na to, že pravděpodobnost potíží a neporozumění je v patchworkových rodinách značná.

Potřeba stabilizovat předchozí vztahy

Dojde-li k rozpadu původní rodiny, procházejí všichni zúčastnění několika vývojovými fázemi, jejichž průběh se liší především podle toho, zda rozvod vítají jako východisko, nebo ho naopak odmítají či bojkotují. Ve všech případech je nezbytné zpracovat a přijmout novou situaci, která v optimálním případě nakonec přináší zánik manželství, ale zachovává fungující rodičovství, a to bez intervencí úřadů a soudů, protože bývalí manželé jsou schopni se mezi sebou dohodnout.

Ne vždy k takové dohodě dojde, a i pokud ano, předchází jí obvykle období chaosu a nutnosti překonat traumatické rozpoložení těch, kteří rozvod nechtěli nebo si připadají jako jeho oběti. To platí pro dospělé, ale především pro děti. Bývá třeba různě dlouhého času, než se šok a hluboké rány ze ztráty někdejšího domova aspoň trochu zacelí a než bolestné nevědomé procesy a nepřiznaná zranění přestanou bránit konstruktivnímu porozvodovému uspořádání nové situace.

Poznat, co námi hýbe

Vznikají-li nové rodinné útvary v době, kdy ještě „doutnají trosky“ rodin původních, podléhají patchworkové rodiny mimořádným, obvykle nevědomým, (sebe)zničujícím tlakům. Na straně dospělých jde o situace, kdy dotyčný nebo dotyčná neprošli hlubší analýzou důvodů, pro které se jejich původní vztah rozpadl, a tudíž je poměrně vysoká pravděpodobnost, že v novém vztahu opět zopakují původní destruktivní chování. U dětí hraje nejčastěji roli uspěchání soužití v novém rodinném útvaru pod nátlakem dospělých, kdy původní rodina teprve zaniká a nová patchworková už vzniká, třeba z důvodu zamilovanosti jednoho z rodičů do nového partnera. Děti se v podobných situacích buď přimknou k opuštěnému rodiči, nebo nechtějí nikomu stranit, raději se na nic neptají a navyknou si během rozvodového klání nosit masku nezájmu či nezúčastněnosti. Někdy je tomu tak i proto, že dítě intuitivně pochopí, že rodičům na ohledy k jeho potřebám nezbývá kapacita. Protože děti mají přirozenou tendenci své rodiče milovat (a omlouvat), nezřídka se tváří, že se s rozvodem už vyrovnaly, přestože jejich nitro je dosud hluboce otřeseno. Skutečné emoce bývají potlačeny a hovoří skrze tělo (známy jsou případy ve škále od nočního pomočování až po nádorová onemocnění…), nebo skrze nevysvětlitelné chování (dítě na příklad ztrácí zájem o dříve oblíbené aktivity, zhorší se mu prospěch ve škole, chová se přehnaně sobecky, pragmaticky, cynicky…). Ještě jindy - týká se hlavně dospívajících - potomek s rodiči přestane komunikovat nebo jde do odporu a dělá vyslovené naschvály. Pokud rodiče odmítají vidět svůj podíl na uvedených situacích a snaží se děti usměrnit násilím, obvykle se vše jen dále komplikuje.

Kdo je v nevýhodě?

Uveďme ale i další záludnosti patchworkových rodin, které přináší každodennost: Tak na příklad se ukazuje, že macechy to mívají těžší než otčímové. A to z toho důvodu, že role matky je pro vztahovou prosperitu rodiny přece jen stále považována za klíčovou. I ta nejobětavější macecha se často snaží marně, chce-li z nějakého důvodu nahradit vlastní matku, k níž děti mají vroucí vztah. Pomáhá uvědomění, že nejde o náhradu původní matky, nýbrž o nový specifický vztah, který si píše své vlastní dějiny.

Bezdětní partneři a děti z předchozích vztahů jsou taktéž v nevýhodě. Pokud jde do nového vztahu jeden z partnerů s dítětem či dětmi ze vztahu předchozího a druhý parter děti nemá, může druhý děti vnímat jako zatěžující důkaz někdejší lásky svého protějšku k někomu jinému, takže přes děti (opět často nevědomě) probíhá konfrontace s případnou žárlivostí.

Děti z předchozích vztahů zase bývají v nevýhodě před dětmi zrozenými oběma partnerům do nové rodiny, a tudíž disponujícími vyšší měrou „domovského práva“ a vyrovnanější lásky obou rodičů. Bortí se někdejší sourozenecké konstelace a těžce vznikají nové.

Rovněž prarodiče si umějí přisadit. Nebývá pro ně snadné přijmout nově přivdaná či přiženěná nepokrevní vnoučata.

A konečně, ani situace vlastního zakladatelského páru nebývá růžová. Poté, co odezní případná zamilovanost, uvědomují si, jak náročná a pracná je nová situace a kolik dílčích úkolů má nový rodinný spletenec pokrýt.

Ztrácejí se původní role i privilegia, neplatí už kdysi zaběhnutá dělba práv, povinností a odpovědnosti, což vede k řevnivosti a boji o dobytí nových pozic. To, co se v původní rodině odehrává přirozeně, postupně a ve vývojové logice, postihuje patchworkovou rodinu nezřídka naráz nebo v přeházených fázích, navíc při výrazných zátěžových turbulencích (viz na příklad soužití dospívajících dětí z prvních manželství s čerstvým miminkem nových manželů).

Komplexnost problému se projevuje i v různosti forem, jakou může patchworková rodina mít v návaznosti na to, zda impulsem pro její vznik byl rozvod, ovdovění, útěk z původního nechtěně bezdětného manželství nebo třeba touha svobodné matky nebýt už na všechno tak sama.

Podstatná je též ekonomická stránka nového soužití. Častým zdrojem konfliktů jsou dohady o tom, jak financovat potřeby pokrevně nepříbuzných dětí (Proč více nepřispívá vlastní otec?). Ruku v ruce s tím jdou dohady o výchovných kompetencích (Mého syna nebudeš nikdy fackovat, jasné?!).

V naznačených souvislostech lze hledat vysvětlení, proč to patchworkové rodiny nemívají snadné, proč jsou vystaveny takovým pnutím a proč se nezřídka zase rozpadají. A to i přesto, že tolerance k složitějším rodinným formám je dnes přese všechny problémy mimořádná.

Rodina jako sociální děloha

Nad rozvody či donedávna nestandardními způsoby soužití se už příliš nepozastavujeme. Od některých odborníků navíc slýcháme, že nárůst počtu patchworkových rodin jen dokazuje potřebu reorganizace tradičního rodinného modelu a jeho přizpůsobení se realitě. Život v patchworkových rodinách údajně děti psychicky otužuje, učí je přizpůsobit se novým situacím, lépe komunikovat, vyjednávat, hájit si to své.

Na první pohled to vypadá přijatelně a srozumitelně. Přesto je na místě nezapomínat, že v komplikovanějších nových vztahových propletencích nadále skrytě působí vlivy a hluboce zakořeněné vazby ze vztahů někdejších. Formálně i právně mohou být tyto vztahy dávno ukončeny, a zároveň v srdcích i myslích svých protagonistů na nevědomé rovině pořád ještě ovlivňovat mnoho věcí.

Ve hře je i choulostivá otázka, nakolik jsou patchworkové rodiny odpovídající alternativou rodiny tak zvaně přirozené. Přidržíme-li se tradiční definice, že rodinou je vícegenerační soužití jedinců opačného pohlaví a jejich dětí, vidíme, že patchworkovým rodinám může mnohem snáze chybět rovnováha v systému vrozených a získaných vztahů. Vysvětlení lze opřít o zjištění našich významných rodinných terapeutů Vladislava Chvály a Ludmily Trapkové:

„Vrozené vztahy vznikají oplodněním, těhotenstvím a porodem. Jdou zevniř ven. Jsou bio-psycho-sociální. Jsou samozřejmé. Jsme do nich vrženi, nelze si je volit. Nelze je ztratit. Lze je naplnit nebo nenaplnit. Jsou trvalé, i když nebyly naplněny. Hlubinně spojují celé generace rodů. Jsou vždy oboustranné. Jsou osudově stabilní. / Získané vztahy vznikají seznámením a přijetím. Jdou zvenčí k sobě. Mohou být pouze psycho-sociální. Nejsou samozřejmé. Je možné je (ne)zvolit a (ne)získat. Lze je kdykoli ztratit. Lze je ovšem také vypěstovat, a to i z ničeho. Pokud se o ně nepečuje, zanikají. Hlubinně spojují především dva jedince, a to ještě v závislosti na volbě obou. Mohou tedy být i jednostranné. Jsou osudově labilní.“

Dilema spočívá dle Chvály a Trapkové v tom, že partnerství je vztahem získaným, ale početím dítěte, skrze rodičovství se stává současně i vztahem vrozeným. Rozvod manželů umožňuje legalizovat rozpad partnerství, biologické rodičovství však nezruší.

Současné rozvolněné postoje působí, že manželský vztah se rozpadá snadno, ale nezrušitelnost rodičovství si lidé nepřipouštějí. Tradičně silně propojené a těžko rozlučitelné role se dnes snadno štěpí. Dostávají se do protikladu. Vzniká neřešitelný paradox: stále liberálnější postoje k partnerství a manželství nejsou slučitelné s potřebou konzervativnějších postojů k rodičovství, přičemž druhé tu nejsou, aby mentorovaly a komplikovaly život svobodomilným dospělým, nýbrž především aby hájily vývojově senzitivní a neodkladné potřeby dětí.

Zkušenost ukazuje, že děti se nakonec přizpůsobí. Otázkou je, za jakou cenu. Vladislav Chvála a Ludmila Trapková obohatili českou psychoterapii také o teorii rodiny jako sociální dělohy. Podobenství sociální dělohy zahrnuje bezpečný vnitřní prostor rodiny, v němž se - podobně jako plod ve skutečném lůně - dítě vyvíjí, chráněno před vlivy vnějšího světa, jež by ho mohly předčasnými a neúměrnými nároky poškodit nebo dokonce zničit.

Než do toho půjdete znovu

Aniž má být jakkoliv snižován význam a potenciál patchworkových rodin nebo horováno pro násilné udržování nefunkčních vztahů původních rodin, je na místě připomínat, že rozpad původních rodin a vznik rodin patchworkových s sebou přináší obrovské výzvy. Nové formy rodinného soužití zasahují širokou vztahovou síť a dotýkají se všech generací. Nejpřesvědčivějším výrazem obtížnosti stávajícího stavu je stále narůstající psychosomatická a psychosociální patologie, jíž jsme svědky jak u dílčích osudů jednotlivců, tak napříč společností. Konzervativněji smýšlející odborníci tuto patologii připisují poklesu prestiže manželství a tak zvané základní rodiny.

Pokud zakládáme patchworkovou rodinu, snažme se nejprve přijít na kloub příčinám, pro které se rozpadla rodina předchozí. Pátrejme po skutečných důvodech, jež vedou ke snaze vytvořit rodinu novou. S oficiálním zakládáním bývá vhodné nespěchat a především nečinit žádná rozhodnutí ve fázi zamilovanosti do nového partnera. Zvláště u dlouhodobě osamělých bývá přání otcem myšlenky a citově nedosycení jsou připraveni dělat zásadní ústupky svým skutečným potřebám a ideálům. Nebezpečné jsou iluze směřující k nepravdivé hierarchii potřeb, to když se na příklad ženě její nový, dosud bezdětný, partner jeví jako nadšený parťák k jejím dětem, a tak doufá, že vedle role otcovské bude i jí samé dobrým manželem. Tuto jeho schopnost ale předem dostatečně neprověří. Partnerská a rodičovská kompatibilita by měly být posuzovány zvlášť, a pokud v nich nepanuje rovnováha, je ostražitost na místě.

Vyplácí se nespěchat a počkat, až jsou velcí i malí skutečně připraveni pro sestěhování a zabydlování v novém domově za nových okolností. A když už patchworková rodina vznikne, bývá úlevné, pokud si hned od začátku přizná svou zvláštnost a křehkost a pokud samu sebe dokáže vnímat jako útvar hodný mimořádné péče a pozornosti. Svědčí o tom konec konců i zvýšená intenzita, s jakou patchworkové rodiny zaměstnávají rodinné poradce a terapeuty. Práce s kvalifikovanými odborníky pomáhá pochopit a přijmout, že patchworková rodina čelí většímu počtu konfliktů, odstředivých sil i potenciálních oslabení a že o svou prosperitu potřebuje usilovat mnohem vědoměji.

Použité a doporučené zdroje:
Edwige Antier: Dítě toho druhého, nakladatelství Portál 2005
Vladislav Chvála, Ludmila Trapková: Rodinná terapie psychosomatických poruch, nakladatelství Portál 2004
https://www.familienhandbuch.de/teil-und-stieffamilien/stieffamilien/stieffamilien

Aktualizováno v říjnu 2020.

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Counselling

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2020 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt