PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Porod jako mezník na cestě od agrese k empatii?

Už od politického převratu v roce 1989 probíhá v naší zemi debata o budoucnosti zdejšího porodnictví. Točí se okolo nerovnováhy mezi důrazem na fyzické bezpečí matek a novorozenců a zanedbáváním psychologických a sociálních aspektů porodu. Občas do zdejší debaty přispívá i legendární francouzský porodník Michel Odent (nar. 1930). Nedávno Českou republiku opět navštívil a na svých přednáškách a seminářích upozornil tentokrát na význam "hormonu lásky" oxytocinu, kterého se současné západní společnosti - také pro přemíru medicínských intervencí do porodů - až zoufale nedostává.

Většina dětí se dnes v hospodářsky vyspělých státech rodí při porodech lékařsky vedených, různou měrou medicínsky usměrňovaných, a tedy vyvolávaných, urychlovaných či ovlivňovaných prostředky tišícími bolest včetně epidurální analgezie. Patří sem samozřejmě i porody ukončené epiziotomií (nástřihem hráze), porody pomocí kleští nebo vakuového extraktoru a porody císařským řezem.

V České republice je porodnictví z hlediska medicínských možností na velmi vysoké úrovni. Psychologické a sociální ohledy tu však na porod nebereme. Rodící ženy bývají v našich porodnicích v pasivní roli. Přizpůsobují se rutině toho kterého pracoviště, výměnou za jistotu, že na blízku je moderní technika a dobře vybavený operační sál, a tedy prostředí, které poskytuje nejvyšší možnou garanci záchrany zdraví pro případ nečekaných problémů. Porod většinová společnost vnímá jako a priori rizikový, a tak chceme, aby proběhl co možná nejrychleji a aby z něj matka i dítě vyšly fyzicky bez úhony.

Existuje ovšem i jiný pohled. Ten na porod nahlíží jako na běžný fyziologický proces, který zdravá žena může a pokud možno i má zvládnout vlastní silou, protože to posílí jak její vztah k dítěti, tak její ženské a mateřské kompetence. K úspěšnému porodu ji přiblíží, pokud se jí během porodní práce dostane odpovídající podpory. Takové, jakou si konkrétní žena žádá svým naturelem, svými představami o porodu, svým světonázorem. Při tomto druhém pohledu je porod mnohem víc vnímán jako celostní a mnohovrstvý děj včetně souvislosti s dokonáním procesu početí: Jde i o zásadní mezník ženské sexuality, který jako takový pro svůj hladký průběh potřebuje velmi specifické podmínky.

Potřeba ohleduplnosti a respektu

Sexualita je intimní záležitost. Také křehká a zranitelná. Své o tom vědí muži s poruchou erekce či ženy s poruchou orgasmu. K uspokojivě prožívané sexualitě patří přiměřené sebe-vědomí a schopnost uvolnění. Dočasná ztráta kontroly. Odpojení neokortexu a naopak zapojení těch struktur mozku, které nás nechávají jednat instinktivně. K sexualitě patří změněné chování. Změněné vnímání. Změněný stav vědomí. A v případě, že jde vše, jak má, také extatický prožitek.

Jinými slovy, aby mohla porodní práce skončit spontánním vypuzením dítěte, potřebuje žena zhruba totéž, co pro úspěšný pohlavní styk zakončený orgasmem: spojení se svým tělem, pocit soukromí, ticho, přítmí, možnost sebevyjádření včetně dechových a zvukových projevů. A především také pocit bezpečí, že není nikým pozorována ani posuzována. Jen tak se může oddat ději, který běží podle své vlastní režie, takže jediným úkolem rodičky i těch, kdo jí pomáhají, je tomuto ději nepřekážet ani ho nerušit.

Mít vše pod kontrolou

Žena potřebuje při porodu cítit, že ti, kdo ji doprovázejí, jsou na její straně. Že jí umožní to, co právě ona v této mezní životní situaci potřebuje, aby mohla hledat svůj způsob zvládání kontrakcí a uvolňování se mezi nimi, aby se mohla chovat intuitivně. Pokud žena takové podmínky k porodu nemá, spontánní porodní proces se zastaví a nezbývá než uplatnit medicínské způsoby, jak dítě dostat ven z těla matky.

Nutno říci, že poslední desetiletí přinesly díky technickým vymoženostem a postupujícímu medicínskému poznání obrovský pokrok. Většina zásahů do porodu je více méně rutinních, protože už nesčetněkrát vyzkoušených. Také císařský řez je dnes nesrovnatelně bezpečnější operací než před lety a dnes tímto způsobem u nás přichází na svět každé čtvrté až páté dítě.

Je také nutno říci, že medicínsky kontrolovaný způsob porodu mnoha ženám vyhovuje. Je totiž odhadnutelný. Dá se naplánovat. Lze se při něm spolehnout na pomoc zvenčí. Také bolestivost kontrakcí lze tlumit. A především: lze se vyhnout mnohému, co k porodu patří, pokud neprobíhá jako medicínský zákrok, nýbrž jako reflexní sexuální děj - především ztrátě kontroly a odevzdání se instinktu, což je pro moderní ženy svázané množstvím pravidel, předsudků, nízkou fyzickou výkonností a vysokou mírou sebekontroly nesmírně obtížné.

Hlavně žádné instinkty

Při debatách o podobě českého porodnictví, kdy se řeč stočí směrem k potřebě podporovat porod jako intuitivní proces, zaznívají protiargumenty těch, kteří už přirozenosti nevěří: Copak jsou ženy nějaké samice? Kam bychom došli, kdyby se v porodnicích chovaly opravdu instinktivně? Kdyby rodily ve stoje nebo třeba na všech čtyřech jako ženy domorodých kmenů? Kdyby chtěly rodit nahé, tančit nebo zpívat či křičet, krátce chovat se způsobem, který patří za zavřené dveře, na soukromou půdu? K tomuhle naše nemocnice přece nejsou dělané!

Tak se stalo, že naprostá většina západních žen dnes už své dítě nerodí, nýbrž "je odrozena". Od porodu čekají právě jen příchod potomka, a nepřemýšlejí o tom, co dalšího je ve hře. Jenže ono je toho ve hře hodně, ač se o tom veřejně příliš nemluví. A už vůbec o tom nehovoří ti, kdo jsou za poskytování porodnických služeb odpovědni - lékaři, porodníci. Tedy až na výjimky.

Vizionář, nebo snílek?

Jednou z výjimek je právě i Michel Odent, chirurg a porodník francouzského původu žijící dnes ve Velké Británii.

Od roku 1962 působil v malé porodnici ve francouzském městečku Pithiviers, kde - motivován poznáním tajemství, které stojí za schopností žen přivádět děti na svět vlastní silou - pomáhal rodičkám k porodům bez medikací, a to díky vlídnému zacházení, domácky vyhlížejícím porodním pokojíkům a možnosti rodit nerušeně, včetně porodů do vody. Svět tehdy poprvé zaznamenal "porodní turistiku", protože do Pithiviers přijížděly, ba i přilétaly, ženy z různých končin světa.

Později se Odent začal věnovat také výzkumu. V Londýně, kam se posléze - údajně z důvodu nalezení přátelštějšího prostředí pro svou práci - přestěhoval, založil Centrum pro výzkum primárního zdraví (více na http://primalhealthresearch.com nebo na http://www.wombecology.com/), zaměřené na vliv zkušeností z prenatálního a perinatálního období na sociální chování. Odentova rozsáhlá databanka vědeckých výzkumů a studií přináší na příklad důkazy, jak zkušenosti raného věku ovlivňují způsob, jímž jedinec projevuje empatii či agresivitu, resp. jak se utváří jeho schopnost mír rád sebe a druhé.

V posledních letech se Odent hodně věnuje porodním hormonům a zvláště oxytocinu. A právě tohle téma spolu se svou poslední a do češtiny už přeloženou knihou Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení letos představil i české veřejnosti.

Není hormon jako hormon

Hormon oxytocin Odent přejmenoval na "morální molekulu" či "tekutý mír". Tento hormon je přítomný u všech lidských projevů milostného života nebo i jen u pocitů lásky a náklonnosti. V nejsilnějším množství je pak vyplavován právě při milování, porodu a kojení. Při porodu má mimořádnou důležitost, protože umožňuje porodní kontrakce a po porodu pomáhá zavinout dělohu. Především ale podporuje vznik a upevňování silné vzájemné vazby mezi matkou a dítětem a nastavuje důležité seberegulační a sociální funkce v mozku novorozence.

Michel Odent upozorňuje na následující nebezpečí: Pokud kvůli stále častější medikalizaci porodů, nárůstu umělých oplodnění či nahrazování kojení umělými mléky na celospolečenské rovině eliminujeme přítomnost přirozeného oxytocinu, geneticky předáváme příštím generacím vzkaz, že láskyplného působení přírodního oxytocinu už není zapotřebí. Nejen že se tím stále více umenšuje schopnost žen přivádět děti na svět vlastní silou. Absence přírodního oxytocinu navíc výrazně oslabuje neurobiologicky podporovanou schopnost lidí milovat sebe i druhé.

Když biologie lásce (ne)pomáhá

Jako příklad můžeme uvést rozdíl mezi matkou, která porodila spontánně a u níž po porodu proběhl i nerušený bonding, a mezi takovou, která tohle štěstí neměla. Žena, která si projde "krizí porodu", vstupuje do mateřství za silné podpory přirozených porodních hormonů, jež se jí během porodní práce vyplaví.

Jde o endorfiny, "hormony štěstí", které během lékařsky nenarušovaného porodu působí jako přirozené prostředky na tišení bolesti a způsobují přechod rodící ženy do změněného stavu vědomí. Určují zvláštní propojení mezí bolestí a rozkoší, které k přirozenému porodu nerozlučně patří.

Jedná se i o prolaktin, "hormon péče a hnízdění", který uvádí matku do stavu bdělé pohotovosti a způsobuje, že potřeby dítěte přirozeně staví nad své vlastní. Tento hormon dává ženě sílu k péči o dítě, zlehčuje její spánek, takže podvědomě hlídá, jak dítě dýchá, reaguje na jeho potřebu jídla apod. Prolaktin také působí, že matka dočasně zapomíná na sebe samu a péči o sebe upozaďuje ve prospěch miminka.

No pak je tu oxytocin. Po normálním, lékařsky nenarušovaném porodu dosahuje v organismu matky i dítěte velmi vysoké hladiny a oba "programuje" k biologicky podmíněné potřebě být si nablízku. Jde o vznik vazby ne nepodobné zamilovanosti, určované teplem, pachem, srdečním rytmem a vzájemným těsným tělesným kontaktem. (Umělý intravenózně podávaný oxytocin, používaný pro indukci nebo urychlování porodů, podobný vliv na psychické prožívání nemá, protože nedokáže překonat hematoencefalickou bariéru oddělující krev a mozkovou tkáň.)

Je prokázáno, že přirozené působení uvedených hormonů a zvláště oxytocinu, působí jako výrazná podpora pocitu mateřské kompetence i jako prevence poporodní deprese. Radost z porodu a jedinečný "hormonální koktejl" čerstvé matce umožňuje "dobití baterek" a vybavuje jí energií a odhodláním pro náročné období péče o miminko.

Někteří odborníci vysvětlují nárůst současného nárůstu počtu jedináčků nebo dokonce bezdětnosti právě i absencí těchto hormonů, když se při lékařsky vedených porodech nevyplavují. A Odent jde ve svých vizích ještě dál. Tvrdí, že porucha schopnosti milovat vyvolaná absencí přirozeného oxytocinu při metodách asistované reprodukce, asistovaného porodu a umělého mateřského mléka může být vysvětlením pro celou řadu dnes zjevných psychosociálních problémů a ztráty schopnosti vytvářet soudržné a podpůrné vztahy, čemuž západní společnost čelí v epidemické míře.

Odent se silně přimlouvá za přehodnocení postojů ke způsobu poskytování porodnických služeb v moderní západní kultuře, která mírou bezohlednosti a absencí empatie k životnímu prostředí i skutečným lidským potřebám pozvolna čelí sebezničení.

Sílící hnutí za laskavější porodnictví

Doktor Odent není ve svých názorech osamocený. Naopak, napříč západními zeměmi jsme dnes svědky sílících snah o rehabilitaci normálního porodu. A bohužel také nepřátelských střetů mezi mocným medicínským a farmaceutickým establishmentem a jeho odpůrci.

Americká publicistka Henci Goer uvádí ve své knize Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu (česky vydalo nakladatelství One Woman Press) několik kritérií, která jsou dle dosavadních na evidenci založených výsledků výzkumů základem všestranně kvalitní porodnické péče. Ať už je osoba asistující při porodu lékař nebo porodní asistentka, měli by vedle možností moderní medicíny za své přijmout následující zásady:

  • Věřit, že rození dětí je, ze své podstaty, zdravou a přirozenou součástí života ženy.
  • Přistupovat k ženám celostně, s ohledem na jejich myšlenky, pocity, zájmy a priority.
  • Uznávat právo ženy na poučené rozhodování o sobě a svých dětech (tzv. právo informované volby).
  • Respektovat porod jako individuální zkušenost a jako proces, který je rodící ženě zároveň zdrojem poznání i posilou a odměnou.
  • Nabízet péči, jejíž podstatou je podpora, a nikoli intervence.
  • Každou situaci posuzovat individuálně, nepřistupovat k ženě na základě předem definovaných obecných pravidel nebo rutiny.
  • Je-li zapotřebí zasáhnout, volit co nejmírnější prostředky a postupovat s rozvahou a empatií.
  • Udržovat si aktuální povědomí o výsledcích posledních výzkumů, držet krok s odbornou literaturou.

Dočkáme se?

Přiblížíme se někdy standardní dostupnosti nejen odborně medicínsky, ale také humánně a lidskoprávně vyspělého porodnictví v České republice? To je zatím otevřená otázka.

Shodou okolností ve stejný den, kdy v Praze hovořil Michel Odent, přinesla česká média zprávu, že ministr zdravotnictví Leoš Heger v tichosti rozpustil pracovní skupinu, kterou původně ustavil, aby i naše porodnictví konečně zaznamenalo potřebné změny směrem k větší demokratičnosti a možnosti volby. Ministr byl bezpochyby motivován i ekonomicky, protože ohleduplné vedení porodů se finančně velmi vyplácí.

Avšak původně svolaní lékaři se s porodními asistentkami a s porodními aktivistkami nedohodli, a tak ministr svolal skupinu novou, složenou již jen výhradně z odpůrců původně navrhovaných změn. Momentálně - navíc i v souvislosti s výměnou politické scény - se vývoj porodnických reforem na oficiální rovině vlastně zastavil.

Porodnictví podle Odenta

Ale nezoufejme. V České republice existuje činorodé hnutí za normální porod (více např. na http://normalniporod.cz), které je v živém spojení s mezinárodním hnutím a oslovuje nejen značnou část české veřejnosti, ale s přibývající měrou také jednotlivé zdravotníky. Mezi porodnicemi začínají být v přístupu k rodičkám značné rozdíly a stojí za to si místo porodu dobře rozmyslet.

Závěrem dodejme, že reformátoři porodnictví v žádném případě nic nenamítají proti vymoženostem moderní medicíny. Naopak, važme si jí, garantuje záchranu zdraví i životů v případech, kdy porod z nějakého důvodu nemůže proběhnout fyziologicky. Zároveň je ale třeba připomínat, že mnoho komplikací vzniká jen pro přemíru rutinních intervencí a pro bezohledné zacházení s rodícími ženami. Pokud je ženám vyplavování přirozených hormonů kvůli nešetrným podmínkám porodu znemožněno, zvyšuje se pravděpodobnost, že začátky mateřství prožijí jako mnohem náročnější a méně radostné. V této souvislosti stojí za zmínku některé soudobé studie, poukazující na to, že přirozený porod a jeho hormonální rovnováha působí i jako účinná prevence partnerských konfliktů a poporodních depresí (více o tom např. v knize Slzy po porodu, One Woman Press 2004).

Michel Odent připomíná: "Těhotenství a porod jsou mezníky v životě jednotlivců i společnosti. Jeví se jako kritické pro rozvoj schopnosti milovat sebe i druhé. Vědecké údaje i empirická zkušenost se sbíhají, když ukazují na zásadní význam raných prožitků pro příští život člověka. V průběhu historie byla převažující životní strategií u většiny skupin i jednotlivců snaha o nadvládu nad přírodou a nad slabšími skupinami. Tak vznikl předstih rozvoje agresivity před rozvojem schopnosti milovat. Nejspíš proto stále ještě dochází i k narušování porodu a prvního kontaktu mezi matkou a dítětem. Vymýšlíme stále složitější strategie pro přežití, a přitom zapomínáme: Snaha o nadvládu nad přírodou v dlouhodobé perspektivě pro člověka nikdy nedopadla dobře. Bez rozvíjení schopnosti milovat jen těžko přežijeme."

Vyšlo v magazínu Osobní rozvoj, podzim 2013

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt