PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Potratem naděje končí, adopcí začíná…

 

Přibývá vědecky ověřených informací potvrzujících zásadní důležitost prvních let života pro emoční rozvoj osobnosti. Nemá-li z novorozence vzniknout citový deprivant, potřebuje lásku od samého začátku. Tato láska by v maximální možné míře měla být dopřána i dětem určeným k adopci.

Adopce jako východisko

Porodit dítě a nepostarat se o ně znamenalo zpravidla v očích přihlížejících lidí dopustit se toho nejhoršího, čeho se žena a matka dopustit může. Vzdát se svého dítěte tak pro rodičku v naprosté většině případů znamenalo jediné: obrovské trauma. I proto raději volily interrupci. Právě tento fakt je dnes v centru pozornosti četných sdružení, která se ve světě zabývají adopcemi. Odpůrci potratů se snaží nechtěně těhotným ženám dokázat, že interrupce není jediným řešením a že více pro dítě udělají, když mu darují život, který díky již čekajícím adoptivním rodičům může být nakonec velmi kvalitní.

Méně dětí do kojeneckých ústavů

Následující situace je pro většinu porodních asistentek nepředstavitelná: Přijde těhotná žena a žádá o komplexní péči až do porodu, v zápětí se ale přizná k tomu, že si dítě po porodu nemůže ponechat a že ho hodlá nabídnout k adopci. Jak reagovat v takové chvíli? Patrně dojde k vnitřnímu zmatku - péči o těhotnou ženu je porodní asistentka zvyklá pojímat způsobem, který se po celou dobu péče obrací i k dítěti. Usiluje se o to, aby se matce již před porodem podařilo navázat s miminkem hluboký a láskyplný vztah a aby se žena těšila, až se stane matkou. Jak tedy zacházet s takovou, o níž se ví, že dítě ihned po porodu odloží?

Na západ o našich hranic si porodní asistentky na podobnou situaci přinejmenším teoreticky zvykají, a to v souvislosti s tzv. přímými adopcemi. Jde o adopce, při nichž pokrevní matky souhlasí s předáním dítěte do péče adoptivním rodičům bezprostředně po porodu. Odborníci, navzdory vší složitosti, která tuto formu adopce doprovází, nic nenamítají. Z pohledu dítěte dochází k eliminaci nežádoucího jevu, kdy odložená miminka živoří v nejcitlivější fázi svého života v kojeneckých ústavech. Díky adopcím zároveň nastává aspoň částečné zmírnění paradoxu, kdy na jedné straně zdravá těhotenství končí potratem, a na druhé jiná vznikají eticky a zdravotně sporným a ekonomicky nesmírně nákladným způsobem v rámci asistované reprodukce.

Specifickým případem přímé adopce je i tzv. otevřená adopce, která zohledňuje možnost pro pokrevní matku zůstat s dítětem aspoň v minimálním kontaktu.Všichni zúčastnění jdou do citlivé záležitosti s tím, že nikdo nikomu nebude nic předstírat. Dítě bude vědět, kdo je jeho pokrevní matka a adoptivní rodiče je přijímají s tím, že přístup k pokrevní matce nebude dítěti zapovězen. Jde ovšem o mimořádně složitou situaci, kterou jsou schopni řešit jen silné a zdravé osobnosti. Jako jednodušší se tudíž častěji jeví "definitivní" řešení při adopci přímé, kdy pokrevní matka poté, co nabude právní platnosti adopční smlouva, do výchovy dítěte už nijak zasahovat nesmí. Pokud dítě v budoucnosti přece jen projeví zájem poznat svou pravou matku, záleží na adoptivních rodičích, zda tento kontakt zprostředkují. Psychologové se jednoznačně kloní k názoru, že adoptivní rodiče nemají před dítětem jeho původ tajit. Není nic horšího, než se pravdu dozvědět nečekaně a od cizích lidí.

Nové výzvy pro porodní asistentky

S přímými a otevřenými adopcemi se otevírají nové a úkoly také před porodními asistentkami. Jedním z nejdůležitějších je specifická péče o ženy, které se pro adopci rozhodnou. Tyto ženy potřebují nejen praktické rady v souvislosti s těhotenstvím a porodem, nýbrž především také výraznou duševní útěchu a podporu.

Delikátnost celé situace spočívá v tom, že těhotná žena obvykle nepřestane balancovat na hraně rozhodování, zda si své dítě nakonec přece jen neponechá. Rozhodně není přijatelné, aby porodní asistentka v tomto ohledu ženu jakkoliv ovlivňovala. Jejím úkolem je naslouchat, umožnit matce formulovat otázky a vést ji k nalézání - samostatných - odpovědí.

Ještě před nedávnem podobná situace nebyla obvyklá. Pokud se vědělo, že žena - nejčastěji z důvodu "prošvihnutého" vhodného času pro interrupci - odevzdá novorozence k adopci, bylo jí doporučováno, aby nad svým těhotenstvím pokud možno nepřemýšlela. "Musíš to prostě přečkat, vydržet a pak zapomenout," slýchala kolem sebe a nakonec většinou rodila v plné narkóze. Své dítě ani nespatřila.

Dnes je naopak v zemích, kde je přímá adopce běžná, vyzývána k tomu, aby si k dítěti vytvořila vztah a aby je porodila normálním způsobem. Poznatky prenatální psychologie totiž jednoznačně ukazují, že dítě v těhotenství odmítané je nezájmem matky silně poškozováno. "Jde o specifickou situaci na hraně mezi realismem a empatií," tvrdí německá pedagožka a psychoterapeutka Elisabeth Hormann, která se problematikou adopcí zabývá už víc než 35 let a k vlastním čtyřem dětem adoptovala páté, přičemž zachovala kontakt s jeho pokrevní matkou.

"Ženy nabízející dítě k adopci jsou obvykle ve velmi složité sociální situaci a po psychologické stránce bývají silně zanedbané. Potřebují obrovskou péči, mají-li se nějak vypořádat s vnitřními zmatky a bolestí, které jsou s jejich rozhodnutím vzdát se dítěte spojeny. Jde vlastně o to, že k tomu, aby žena mohla dítě ´nechat odejít´, musí je nejprve ´mít´, musí je přijmout. To vyžaduje značnou osobní zralost. Příležitost vytvořit si nějakou se nabízí právě v době těhotenství za podpory porodní asistentky," shrnuje své zkušenosti Elisabeth Hormann: "I žena dávající dítě k adopci má navíc právo naplno prožít svůj porod a vnímat jej jako zásadní životní předěl, jako tomu bývá u ostatních žen. Je dokázáno, že ženy, které dají dítě k adopci, ale nikdy je nevidí a nevytvoří si k nim vztah, trpí v dalším životě daleko více depresemi a výčitkami svědomí než ženy, které projdou procesem rozhodnutí a rozloučení."

Stává se, že psychologická práce s ženou, která se původně chtěla dítěte vzdát, vede k tomu, že tato žena svou situaci přehodnotí a dítě si nakonec ponechá. "To je ale přece v pořádku. Z téhož důvodu je matkám dáván čas, aby mohly své rozhodnutí změnit ještě i po té, kdy již dítě odevzdaly," vysvětluje paní Hormann.

V praxi ovšem po porodu ke změně stanoviska ze strany matky téměř nedochází. Ženy jsou obvykle v příliš složité životní situaci než aby se o dítě dokázaly postarat a navíc vědomí, že dítě vyroste v lepších poměrech, bývá nakonec nejsilnější útěchou.

Použitá a doporučená literatura: Deutsche Hebammenzeitschrift 11/2005

K článku patří rozhovor s pracovnicí Fondu ohrožených dětí Libuší Tomkovou Každý den bez lásky škodí.

Vyšlo v časopise Porodní asistence IV/2006

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt