PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Psychologická péče o děti po úrazu

Jako úraz označujeme každé těžší poranění organizmu. Lékaři a psychologové v této souvislosti užívají pojmu trauma. Přihodí-li se dětem, potřebují pro svou psychickou nezralost mimořádnou péči. Čím závažnějším stavem malí pacienti procházejí, tím pečlivější by psychologická péče měla být.

Malé děti jsou pro nedostatek zkušeností a chybějící odhad úrazy mimořádně ohroženy. Různá věková období s sebou přinášejí různá rizika. Do půlroku věku hrozí miminkům zejména pády či dušení. Po půl roku věku ve fázi pohybového rozvoje a lezení přibývá nebezpečí, že na sebe dítě zkoumající okolí strhne těžký předmět nebo že se opaří či spálí. Pozor je třeba dávat též na pozření jedovatých látek či rostlin. U batolat a předškoláků se přidávají ještě nebezpečí související s volným pohybem venku, s účastí v provozu a s manipulací s předměty bez dozoru rodičů.

Navzdory vší pozornosti se vždy nepodaří úrazům předejít. Pokud k nim dojde, je třeba brát v úvahu specifické potřeby dětské psychiky. První psychologická pomoc by měla vést především ke zjištění míry psychického postižení, které úraz způsobil. Poté by měla být umožněna ventilace všech emocí, které při úrazu v dítěti vznikly. K takové ventilaci dochází, pokud je s dítětem v kontaktu jeho blízká dospělá osoba, která s ním hovoří, odpovídá na jeho otázky a všímá si jeho rozpoložení. Především je třeba v dítěti obnovit pocit jistoty, bezpečí a důvěry, který bývá děsivou zkušeností narušen. Rodiče by měli být připraveni na to, že dítě může potřebovat dlouhodobé a opakované ujišťování - slovní, ale ještě více mimoslovní (mazlení, hlazení, úsměvy…) - že vše zase je nebo brzy bude v pořádku.

Podle čeho poznáme, že se dítě se stresem z úrazu dobře vyrovnává? Pokud se jeho chování vrátí do normálu a jeho reakce jsou pro rodiče opět pochopitelné a pro dané dítě typické. Tedy když v chování dítěte už neregistrujeme nic neobvyklého (např. zvýšenou lekavost), a to ani v noci (právě nespavost často svědčí o tom, že se dítě se zážitkem z úrazu dosud nevyrovnalo).

Pokud nějaké problémy přetrvávají nebo si rodiče nejsou jisti, je třeba vyhledat pomoc odborníků. Psychologická pomoc včetně psychoterapie a krizové intervence je běžně hrazena všemi zdravotními pojišťovnami.

Rozhovor:

Otázky pro psychologa PhDr. Jiřího Lose, spolupracovníka oddělení dětské chirurgie a traumatologie při pražské FN Bulovka:

Jaké jsou nejčastější psychické reakce dítěte na poúrazové trauma?

Typická je tzv. posttraumatická stresová reakce projevující se vysokou mírou úzkosti. Tato reakce vzniká při náhlých a výrazně ohrožujících situacích, a to i v případech, kdy jde o nebezpečí pouze subjektivně vnímaná. Slabší reakcí bývá úzkost a zvýšené napětí. Objevit se ale mohou i tzv. flashbacky, t.j. opakované náhle vzniklé živé vzpomínky - obrazy traumatických událostí a s nimi spojené deprese a vyčerpání. Záleží vždy na tíži úrazu, míře fyzické bolesti a její správné léčbě. Zvláště u menších dětí je přitěžující okolností případné odloučení od rodičů a nemocniční pobyt.

Pracují při úrazových odděleních nemocnic, kde jsou děti hospitalizovány, běžně psychologové?

Běžné to není, a to ani u dětí, ani u dospělých. Lékaři zatím nejsou zcela zvyklí indikovat po úrazech pomoc psychologa, pokud o ni sami klienti - v případě dětí jejich rodiče - neprojeví zájem.

Jak a v čem se potřeba krizové intervence mění, pokud má úraz dítěte trvalé následky?

Psychoterapie se postupně soustředí od překonávání akutního psychického "úrazu", tedy již zmíněné posttraumatické stressové reakce, k otázkám vyrovnávání se s novou situací s trvalým postižením, a to jak u pacienta, tak i jeho nejbližších.

Mají smysl kurzy prevence úrazů a první pomoci pro rodiče? Měly by takové kurzy být povinné, resp. všeobecně dostupné?

Přímé zkušenosti s takovými kursy nemám, obávám se ale, že se jich účastní hlavně lidé, kteří si rizika dobře uvědomují, a tedy jsou vůči svým dětem celkově opatrnější s tendencí úrazům předcházet. Přitom pro celou řadu rodičů by právě povinné kurzy byly jedinou cestou, jak se o prevenci i praktickém poskytování první pomoci něco dozvědět. Jenže je velkou otázkou, zda by se následně získanými doporučeními řídili, pokud se sami necítí být motivovaní. Všeobecná dostupnost takových kurzů a osvěta v tomto směru obecně je ale přesto hluboce smysluplná, což pochopí každý, kdo se někdy s poraněným dítětem dostal do kontaktu.

PhDr. Jiří Los působí v pražské Fakultní nemocnici na Bulovce jako vedoucí oddělení klinické psychologie. Věnuje se převážně dětské klinické psychologii, psychoterapii a systemické rodinné terapii.

Více informací např. na:
www.detskatraumatologie.cz
www.bolito.cz
http://www.klicek.org/hospital/index.html

Vyšlo v časopise Miminko 7-8/2009

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt