PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Radosti a strasti s prarodiči

Mezigenerační vztahy v západních zemích nejsou v současnosti vnímány jako příliš harmonické. Od sociologů a psychologů slýcháme o vzájemném nepochopení a zejména o neschopnosti vcítit se do potřeb a problémů druhých. To platí v rovině společenské stejně jako soukromé. O tom, jaké vztahy panují mezi prarodiči, rodiči a vnoučaty v jednotlivých rodinách, rozhoduje celková atmosféra i historie těchto rodin a také dosažení skutečné dospělosti všech, kteří překročili hranici osmnácti let. Předpokladem úspěchu je dostatečná míra vzájemné intimity, a zároveň respektování soukromí. Rozhodující je také fungující otevřená komunikace.

Přestože již u nás není zvykem, aby vícegenerační rodiny žily pod jednou střechou, standardním zůstává udržování kontaktů i časté navštěvování se. Prarodiče v ČR také často přijímají roli bybsitterů, když dcera nebo snacha po mateřské a rodičovské dovolené nastupují do práce.

Což ovšem neznamená, že to mezi generacemi občas pořádně zaskřípe. K častým podnětům ke sváru a napětí patří např. následující situace:

  • prarodiče příliš autoritářsky mluví rodičům do výchovy i do života
  • rodiče se vůči prarodičům příliš striktně, a někdy i nezdvořile, vymezují
  • prarodiče rozmazlují vnoučata, resp. nerespektují výchovné zásady rodičů (rodiče např. trvají na tom, že dítě nesmí dostávat sladkosti, vysedávat před televizí apod., ale prarodiče to dovolují)
  • rodiče redukují význam osobnosti prarodičů na pouhou roli babičky a dědy a nerespektují širší společenský "záběr" jejich osobnosti, prarodiče k tomu svým vlastním postojem často přispívají
  • prarodiče se snaží získat vliv u svých vnoučat a zpochybnit autoritu rodičů
  • prarodičovské páry z jedné nebo druhé strany vědomě vzájemně konkurují a nezdravě se předhánějí v tom, kdo bude u vnoučat oblíbenější (taktikou bývají nevhodně drahé dárky nebo výstřednosti)
  • pokud prarodiče pravidelně působí v roli babysitterů, nejsou vymezena pravidla hry a může dojít až k tomu, co označujeme termínem "zneužívání seniorů" (např. se stává, že mladí nepřispívají na jídlo, z něhož babička dítěti vaří, či na cestovné a vstupenky, když prarodiče vezmou děti na výlet)
  • pokud jsou na tom prarodiče materiálně lépe než rodiče, "kupují si" přízeň svých potomků nebo jimi skrze hmotné dary manipulují

Odcizení a nedospělí lidé neumějí žít v harmonii

Příčinou generačních sporů je často odcizení, z kterého vychází vzájemný nezájem, nepochopení a často i agresivita. Toto odcizení ovšem obvykle vzniká dávno před tím, než se narodí třetí generace. Je známou věci, že příchod vnoučat přináší do rodiny buď obrovskou radost a důvod pro odpuštění všech dávných "hříchů", nebo znamená naopak rozkol, to ale naštěstí jen v nemnohých případech.

Vzájemné vztahy v rodině komplikuje strnulost v navyklých rolích nebo rodinných rituálech, které někdy pod zástěrku snahy o pospolitost dusí veškerou spontánnost i skutečné potřeby.

"U mé dcery by se mne nejvíce dotklo, kdyby ke mně přišla na vánoční večeři jen proto, aby se mne nedotkla. Pociťovala bych to jako krutou prohru v mém úsilí pomoci jí, aby se vyvinula jako autonomní bytost," napsala kdysi známá americká psycholožka Virginia Satirová. Za zásadní zdroj konfliktů v mezigeneračních vztazích označila tato rodinná terapeutka přetrvávající rodičovský postoj prarodičů k vlastním dětem a dětský postoj rodičů k prarodičům.

Obě dospělé generace potřebují rozvinout rovnoprávné vzájemné vztahy, v nichž je normou respekt k soukromí druhých a kde dochází k setkávání jen tehdy, když o to obě strany stojí. Jen tak dostávají rodiče možnost dobře vychovávat svoje děti a prarodiče nemusí mít obavu ze zneužití. (To se samozřejmě týká jen doby, do které jsou prarodiče soběstační. Jakmile zestárnou natolik, že se stanou závislými, nastupují nová pravidla vzájemného mezigeneračního kontaktu i pomoci.)

Jak si věci vyříkat?

Psychologové v komunikaci mezi generacemi doporučují, aby mluvčím byl z manželského páru ten, který je s prarodičem pokrevně příbuzný. Muž tedy řeší nedorozumění či požadavky se svými rodiči a žena zase se svými. Důvod je jednoduchý - od vlastních dětí rodiče kritiku nebo citlivé požadavky obvykle lépe přijmou, nebojí se o věcech mluvit, zeptat se na to, co není jasné apod. Další důležitou zásadou je, že manželský pár drží vždy pohromadě a vůči prarodičům vystupuje jako jeden názorový celek.

Snaha o dobré mezigenerační soužití má smysl

Psycholog Jeroným Klimeš to před časem v denním tisku vyjádřil takto: "Rozpad vícegeneračních rodin působí na společnost negativně. Blahobyt vede k tomu, že jeden druhého prakticky už k ničemu nepotřebujeme. Na jednu stranu jsme šťastni, že jsme nezávislí, na druhou stranu jen těžko snášíme chronickou izolaci, do níž nás moderní svět bez ohledu na náš věk vhání. Z tohoto trendu nevede ven jiná cesta, než že budeme systematicky a dlouhodobě olamovat hroty drobných mezigeneračních rozmíšek, které přináší život. Vyvarujme se blbých vtipů na účet tchýní. Prarodiče byli odnepaměti se svými vnoučaty svázáni a vzájemně se velmi potřebují. Domovy důchodců a jesle popírají základní potřeby obou těchto skupin."

K nejčastěji zmiňovanému mezigeneračnímu přínosu patří, že prarodiče dopřávají vnoučatům uvolněné chvíle. Babičky a dědové nejsou už svázáni onou bezprostřední nervozitou, spojenou se zodpovědností za výchovu ("Vnoučata nevychováváme, vnoučata si užíváme!") a také mívají to, co rodičům chybí - nadhled, trpělivost a čas. Kromě toho zprostředkovávají kontinuitu se starými časy. Vnoučata ráda a se zaujetím naslouchají, jak se žilo dříve, a objevují přitom i svou vlastní historii a kořeny, z nichž pocházejí. Prarodiče a vnoučata mají k sobě tak blízko nejspíš i proto, že dětství se stáří v mnohém podobá. Nepotřebuje přetvářku, nikam nespěchá, může různé činnosti vykonávat z čiré radosti a vše si skutečně prožít a vychutnat.

V neposlední řadě jsou prarodiče i důležití důvěrníci, kteří dětem pomáhají zpracovat a rozptýlit případné problémy v soužití s rodiči nebo sourozenci. Pokud v rodině dojde k vážnému problému (k nejčastějším dnes patří rozvod rodičů), bývají prarodiče první, kdo přichází na pomoc, většinou prostě proto, že mají k svým dětem i vnoučatům hluboký vztah a považují to za svou morální povinnost. Řada studií ukazuje, že i v dnešní době, když se v rodině děje něco neblahého, co by mohlo ohrozit budoucnost dítěte, bývají prarodiče první podanou rukou, která aktivně a účinně pomáhá i zachraňuje.

Použitá a doporučená literatura:
Virginia Satirová, Kniha o rodině, nakladatelství Práh 1994
Jeroným Klimeš: Přestaňme vtipkovat o tchýních, Lidové noviny 25.11.2006
Zdeněk Matějček: Škola Rodičů, nakladatelství Maxdorf 2000

Vyšlo v časopise MIMINKO 4/2009

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt