PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Opora dobrých i špatných dnů: Rituály

Rituály jako ustálené způsoby chování založené na předem daných pravidlech jsou posilujícím prvkem našich životů. Díky své předvídatelnosti a opakovatelnosti přispívají jak k naší osobní stabilitě, tak k organizaci rodinného soužití. Pomáhají nám vnímat plynutí času, překonávat krize i najít tolik potřebnou denní dávku klidného spočinutí. V chvatu dnů na jejich význam často zapomínáme. Když se nám ale narodí dítě, spolu s ním obvykle spontánně přichází i připomenutí, jak hlubokou potřebu rituálů v sobě vlastně máme.

Je světlo. Pak zase tma. Miminko leží v postýlce a ještě netuší, že existuje něco jako "čas". Jeho maminka tento pojem sice dobře zná, ale od chvíle, kdy se dítě narodilo, běží i její čas novým tempem. Je ho nějak málo, takže i ona mívá pocit, že noc a den se jen rychle střídají. Nebo spíš - popravdě řečeno - tak trochu splývají v jedno. To bude únavou z probdělých nocí. Ještě že je po ruce šálek dobrého čaje nebo kávy, které umožňují vydechnutí.

Kojení, koupání, přebalování, tišení, houpání, hlazení, kojení, zpívání, mezi tím možná krátký telefonát, a hned už zase praní poblinkaných dupaček, houpání, kojení… A pak konečně chvilka vlastního spánku. Jenže, dá se tomu vůbec říkat spánek, je-li xkrát za noc přerušen kojením?

Jistý je aspoň poslední záchvěv snu nad ranní napěněnou kávou, zvláště když John Lennon v rádiu právě zpívá: "Life is what happens to you while you are busy making other plans…" (Život je to, co se s tebou děje, zatímco spřádáš svoje plány…). Když má člověk miminko, platí tenhle postřeh dvojnásob. Rodičům jako by se vlastní bytí dočasně docela vymklo z rukou a jediný způsob, jak se v tom úplně neztratit, spočívá v umění držet čas pomocnými prostředky aspoň trochu na uzdě. Že je to nemožné? Ale kdeže. Vezměme třeba právě ten zmíněný šálek kávy. Nebo každý jiný malý či velký každodenní rituál.

Slovo z dávné minulosti, nebo pořád aktuální?

Mnoho rituálů se z moderního života vytratilo, dost jich ale i nadále zůstává zachováno. Otázkou zůstává, v jaké kvalitě. Máme Vánoce. Máme Velikonoce. Slavíme narozeniny. Výročí svatby. Kdo je dnes ovšem ještě schopen při nich skutečného hlubokého rituálního prožitku? Která rodina se v radosti sejde, aby spontánně poctila své oslavence? Ani k neděli už pro většinu z nás nepatří den odpočinku či návštěva bohoslužby. Vždyť leckdo nenajde ani čas, aby se oženil či pohřbil svého blízkého. Všudypřítomný spěch a touha hromadit zážitky nás někdy oslepí natolik, že přestáváme vnímat, jak nám bez řádu života utíká půda pod nohama.

Proč jsme tak neklidní? Odkud se bere ten pocit tísně kdesi hluboko v našem nitru?

Vysvětlení je možná prostší než se zdá: Nejzákladnější lidskou potřebou je pocit stability a bezpečí. Teprve máme-li tento pocit, dostává se nám vnitřní síly věnovat se naplno vztahům a činnostem, které činí náš život naplněným a šťastným. Tohoto pocitu však nemůžeme dosáhnout, pokud nerespektujeme podstatu prostředí, v němž se celý náš život odehrává. S tím souvisí všudypřítomnost rytmu: Už při porodu nás pravidelné kontrakce hnětou a posouvají vstříc světlu světa. Pravidelnost má náš tep i dech. Spánek střídá bdění, odpočinek práci, radost smutek, tvořivost čekání na inspiraci. Stále se střídají i roční období, noci a dny, příliv a odliv, setba a žeň, zrození a smrt. V pravidelných rytmech žije celá příroda. I my jsme její součástí. Právě rituály, včera jako dnes, nám pomáhají si to uvědomit.

S dítětem nejeden dospělý nalézá své ztracené kořeny

Moderní člověk se často holedbá, že rituály nepotřebuje. A že pokud na nějaké přistoupí, dělá to jen kvůli dětem. To jen kvůli nim pravidelně dřepí v dětském koutku nebo večer ve stejný čas usedá na pelest dětské postele a předčítá pohádku před spaním. Pak se však najednou přistihne při tom, že se na tyto zdánlivě banální chvilky vlastně nesmírně těší. Že mu každodenní první ranní přebalení miminka vnáší do duše zvláštní klid. Je to tím hlubokým pohledem z očí do očí? Co jen se to v těch dětských zrcadlí, že má dospělý (někdy poprvé v životě) hluboký pocit smyslu, takže mu najednou vůbec nevadí, že kdesi daleko (a je jedno, zda doma na psacím stole nebo v kanceláři) čekají ještě nedávno naprosto neodkladné projekty?

Z hlediska znovuobjevení síly rituálů nabízí rodičovství mimořádnou příležitost i inspiraci. Totální změna životního stylu a nutnost zpomalit, přizpůsobit se potřebám dítěte probouzí naši citlivost pro potřebu blízkosti i klidu. Jak vzácná je najednou hodinka po obědě, kdy miminko usne a máma má čas prolistovat noviny zatímco starší sourozenec na stůl konečně nerušeně rozloží svou tajnou mapu, kterou připravil pro hledání pokladu. Být chvilku jen sám se sebou, zní motto téhle chvíle - stejně důležité pro velkého i malého člověka.

Existují různé druhy rituálů. Patří sem ty každodenní, spojené s oním šálkem kávy. Patří sem rituály kalendářní, spjaté s konkrétním ročním obdobím nebo svátkem. A konečně rozlišujeme i rituály přechodové, spojené s vývojovou změnou či přechodem rodiny nebo jejích jednotlivých členů do další etapy životního cyklu. Jedno mají společné: Pokud jejich existenci připustíme a dokážeme je společně prožívat, dodávají našemu životu strukturu a kvalitu a do duše vnášejí klid.

Malé děti mají mimořádnou potřebu rituálů. Pod vlivem "řádu" se bezprostředně v životě zabydlují. Nesmírně záleží na tom, jak se doma vstává, obléká, jí, tráví volný čas či chodí spát.

Dvěma rituálům pak stojí za to věnovat mimořádnou pozornost

Bezprostředně totiž pomáhají utvářet rodinné společenství. Jde o následující:

1. Síla rodinného stolu

V moderních západních společnostech bohužel výrazně klesla pozornost věnovaná společnému rodinnému stolování. Dle nedávného výzkumu provedeného v Německu se až dvě třetiny tamních rodin ve všedních dnech u domácího stolu kompletně setkávají jen jednou denně nebo dokonce vůbec ne. O víkendech je to lepší, čtyři pětiny rodin se snaží být pospolu u všech hlavních chodů dne. Při šetření mezi dětmi školního věku zároveň vyšlo najevo, že až 90 % z nich považuje setkání u rodinného stolu za hlavní možnost komunikace a sdílení se s rodiči. Chvíle, kdy rodina sedí pohromadě, povídá si a užívá dobrého jídla, někdy navíc i společnými silami připraveného, má svoji neopakovatelnou sílu.

2. Síla společného konání a hry

Je to velká rodičovská výzva: Najít čas a zapojit děti do společné práce, bez ohledu na jejich dosavadní pomalost nebo nešikovnost. Nejmenší děti s obrovským zápalem vykonávají každou domácí práci a pokud čas tohoto spontánního zájmu propásneme, čeká nás zvláště v čase dospívání úmorné dohadování o každé umytí nádobí nebo setření podlahy. Navíc, jsou-li potomci zvyklí v domácnosti pomáhat, v čase puberty se právě během společné práce rodičům nejsnáze otevřou se svými problémy a prožitky.

Rodinnou sounáležitost silně podporuje také společná hra. Sklánět se nad hracím plátnem nebo soutěžit při "bojovce" v lese - pro mnoho dětí patří takové prožitky ke klíčovým vzpomínkám dětství, a dojde-li k rozvodu, právě na tyto chvíle členové rozpadlé rodiny vzpomínají s největší melancholií.

Výchovný i uklidňující prostředek

Každá rodina si postupně vytváří svoje vlastní rituály platné právě jen a jen pro ni. Vzniká tak rodinná tradice, která se přenáší z generace na generaci. Ne vždy je to jen příjemné. Občas je nutno zatnout zuby, vydržet a přizpůsobit se. Jindy ale zase člověk pozná, že ne on slouží rituálům, nýbrž ony jemu. To platí zvláště o bolestných chvílích. Třeba když končí léto a prázdniny. Když děti odcházejí z domu. Když někdo blízký zemře. I proto vyrábíme a vystavujeme zvířátka z kaštanů, pořizujeme rodinné nástěnky s fotografiemi dětí na studiích, zakládáme rodinná alba.

Rituály činí náš život přehledným. Pomáhají nám zorientovat se v pocitech, aby radost ani smutek jen bezcílně nekroužily okolo nás. Abychom se sami v sobě i v našich blízkých lépe vyznali.

Na závěr jedno důležité upozornění: Rodinné rituály jsou dynamické. Proměňují se v čase. Pro stabilitu soužití je důležité nejen jejich utváření a dodržování, ale také schopnost všech zúčastněných dokázat je změnit nebo i zrušit, když přijde čas.

Vyšlo v časopise Rodiče 1-2/2011

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt