PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Rodičovství: intuitivní dovednost, nebo kulturní norma?

Již Jan Amos Komenský upozorňoval ve svém díle na problematickou skutečnost, že zatímco i nejobyčejnějšímu řemeslu se člověk učí a pečlivě se na jeho výkon připravuje, pro rodičovství obvykle žádné vzdělání nemá. Všichni v sobě neseme jen vzory svých vlastních vychovatelů a jsme ovlivněni postoji, jaké k rodičovství zaujímá společnost, v níž žijeme. Tváří v tvář vlastním dětem býváme nakonec odkázáni na svůj cit a svědomí. Není společenským hazardem, pokud výchova tak často probíhá metodou pokus-omyl? Na čem vlastně záleží kvalita rodičovství? Do jaké míry je určováno biologickým či sociálním instinktem, a nakolik je předurčeno konvencemi kultury, v níž žijeme?

Síla vnitřních instinktů

Intuicí rozumíme duševní schopnost postihovat pravdu bez předchozího logického důkazu. Nevysvětluje proč, ale přímo nás ponouká k tomu, co máme dělat. Rodičovství, jež bychom mohli nazvat intuitivním, vychází z prostých, leč účinných principů, jejichž následování i pochopení nosíme hluboko v sobě, ne každý jich ale užívá ve stejné míře.

Objevení a empiricky podložený popis tzv. instinktivního rodičovství je připisován dětským lékařům a vývojovým psychologům Hanuši Papouškovi a jeho ženě Mechthild Papouškové. Oba ve spolupráci s dalšími odborníky zkoumali zákonitosti interakce rodičů a dětí v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí a v Max-Planckově ústavu v Mnichově. Intuitivní rodičovství nadefinovali jako souhrn případů, kdy rodiče nebo jiní pečovatelé při komunikaci s kojencem nevědomě modifikují své chování tak, že je v souladu s prokázanými potřebami dítěte. Tento pohled ovšem vychází spíše z etologie a z kontextu spontánního chování dospělých podporujícího u dítěte základní procesy učení.

Jiný pohled na intuitivní rodičovství se nabízí, zdůrazníme-li vytváření spontánního rodičovského chování mezigeneračním přenosem. Hovoří se o teorii tzv. attachmentu (přilnutí), popisující klíčovou důležitost vztahu dítěte k primární pečující osobě, nejčastěji k matce. Kvalita tohoto vztahu se jeví jako určující, protože zásadním způsobem usnadňuje adaptaci dítěte na nové prostředí, účinně podporuje jeho proces učení a spoluutváří dispozici dítěte pro vyváření a udržování dalších významných vztahů jeho života.

Aby proces přilnutí zdárně proběhl, vyžaduje intenzivní všestrannou blízkost matky, resp. rodičů, popř. jiných hlavních pečujících osob, a to hlavně v prvních týdnech a měsících, a celkově zhruba v prvních třech letech života dítěte. Pokud k bezpečnému přilnutí z nějakého důvodu nedojde, hrozí narušení, Zároveň se ukazuje, že schopnost nabídnout dítěti bezpečné přilnutí je do značné míry biologicky nebo sociálně dědičná a že ti rodiče, kteří svému kojenci nejsou zdrojem jistoty, patří převážně do kategorie těch, jimž se v útlém věku bezpečného přilnutí rovněž nedostalo. I v této teorii výjimky potvrzují pravidlo.

Co malé děti nejvíce potřebují

Nejrůznější výzkumy, a koneckonců i život sám potvrzuje, že obzvlášť pozitivně na děti působí následující okolnosti:

  • láskyplná komunikace s matkou, resp. rodiči, včetně komunikace ještě před narozením
  • šetrný, pokud možno lékařsky nenarušovaný porod
  • respekt k důležitosti první hodiny po narození (neoddělování novorozence od matky, první přiložení k prsu, dotepání pupeční šňůry…)
  • plné kojení podle požadavků dítěte do půl roku věku a následné doplňkové kojení podle potřeby dítěte
  • častý tělesný kontakt (nošení v šátku, společná rodinná postel)
  • snaha rodičů porozumět dětskému pláči a adekvátně na něj reagovat
  • zdravá míra stimulace, rovnoměrně zaměřená na tělesný i duševní vývoj
  • přirozená autorita rodičů, jimž péče o dítě nerozbije jejich vlastní smysluplný život, ale kteří jsou ochotní věnovat dítěti potřebný čas a pozornost
  • láskyplné, ale důsledné vymezování hranic

Rodičovství pod tlakem kulturních stereotypů

Západní rodičovství prochází v posledních desetiletích viditelnou krizí. Přitom když se podíváme zpět do historie, uvědomíme si, že péči o dítě i pozornosti slaďování pracovního a rodinného života nebylo nikdy věnováno tolik pozornosti jako dnes. V čem je tedy problém?

"Hlavní potíž vidím ve stávajícím silném trendu zpochybňování významu mateřství a obecně rodičovství," domnívá se psycholog Josef Zeman z brněnského Národního centra pro rodinu. "Základním problematickým postulátem je nepodložený předpoklad, že pro dítě je lhostejné, kdo o ně v prvních letech pečuje, pokud pečuje dobře. Mateřství je v tomto konceptu vnímáno jako kulturně vytvořená role, kterou může převzít kdokoliv."

Rychle rostoucí popularita teorie genderové rovnosti, která se v posledních letech stává dominantním východiskem politiky rovnosti mužů a žen i politiky rodinné, dává Zemanovu varování za pravdu: "Rovnost mužů a žen začíná být chápána jako jejich stejnost, což osudově stírá pro dítě tak potřebný rozdíl mezi mateřstvím a otcovstvím. Bohužel dochází i k potírání hranice biologické a kulturně vytvořené oblasti osobnosti člověka, což ovšem nahrává většinou drobným, ale někdy i masivním rodičovským egoismům. Dochází k často nezamýšleným účinkům prudce se měnící společnosti, která produkuje rodinu blokující kontexty daleko rychleji, než je schopna vytvářet nástroje na její ochranu," obává se Josef Zeman.

Co by mohlo napomoci tomu, aby se zdravá rodičovská intuice opět trochu rozvinula a posílila? "Osobně se domnívám, že řešení problému stojí na třech pilířích. Prvním je docenění rodičovství, jakožto mimořádného a jinde nezískatelného osobnostního obohacení a jakožto společensky mimořádně důležitého poslání. Druhým je rozvolnění přechodu z plného rodičovství do plné zaměstnanosti v průběhu více let. Řešením pro sladění práce a rodiny není konsekutivní model rodičovství, kdy péče o miminko a batole probíhá současně s udržováním profesní kariéry pečující osoby, nýbrž v modelu synchronním, který umožňuje harmonické přesouvání těžiště mezi naplňováním potřeb dítěte a směřováním k uspokojivé participaci na pracovním trhu. Třetím pilířem je větší angažovanost otců na výchově dětí, včetně dětí velmi malých," tvrdí Josef Zeman.

Váhavost rodičovských postojů nejčastěji pramení právě z nejistoty, co je v životě a fungování rodiny podstatné a neměnné, a co je naopak třeba přizpůsobit potřebám současné společnosti: "Z obecnějších psychologických poznatků vyvozuji, že nenahraditelnými charakteristikami fungující rodiny zůstává stabilita pozitivních vztahů, dvojpohlavnost rodičovského páru a existence sourozenců dětí," je přesvědčen Josef Zeman a dodává: "I ostatní výchovná prostředí mohou být úspěšná, avšak jen tehdy, pokud takovouto rodinu úspěšně imitují. Aktuální role mužů a žen mohou být proměnlivé, což ale neznamená popření mužského a ženského principu bytí. Právě zachování a zrovnoprávnění těchto dvou principů umožňuje dialog, který je pro euroamerickou civilizaci vitální."

Nejde o dokonalost, nýbrž o bezpodmínečnou lásku

Neměli bychom zapomínat na to, že jako rodiče představujeme pro své potomky hlavní životní vzor a také zdroj pro utváření základních vztahů, návyků a identity. Sebedokonalejší výchovné teorie nám nepomohou, nebude-li jejich uplatňování doprovázeno zkušeností postavenou na vlastním názoru a přesvědčení.

Naším úkolem není dosáhnout v kvalitě rodičovství formální dokonalosti, nýbrž nabídnout dětem stabilní a inspirativní domov naplněný atmosférou bezpodmínečné lásky, která všem přítomným napomáhá ve vzájemném pochopení i odpouštění a v neposlední řadě také umožňuje nalezení tolik potřebné vlastní intuice.

Anketa k článku

Vyšlo v časopise Regenerace 5/2008


Foto:Foto: Lenka Skrabáková

Chcete se dozvědět víc?

Přečtěte si knihu americké psychoterapeuty a publicistky Jean Liedloffové "Koncept kontinua". Vydalo nakladatelství DharmaGaia v prosinci 2007:

Autorka strávila několik let mezi jihoamerickými indiány. S překvapením zjistila, že tamní děti a dospělí řeší v životě nesrovnatelně méně psychických problémů a disponují daleko větší schopností aktivního prožívání štěstí než je tomu v západní kultuře. Jak je to možné? Jedno z možných vysvětlení nenásledující: U přírodních národů je veškerá péče o děti postavena na instinktivním chování, které není tlumeno umělými a v čase silně proměnlivými teoriemi a normami.

Několik myšlenek z knihy:

V prvním období po porodu je novorozenec jeden velký vjem

Nemá schopnost myslet ve smyslu rozumu, paměti, či úsudku. Nedostatek vědomí a smyslu pro plynutí času není ale pro miminko nevýhodou, pokud je v blízkosti matky nebo jiné milující pečující osoby. Pakliže ovšem v jejím náručí není, stává se neschopnost smyslu pro vědomí a čas nejkrutější součástí jeho údělu. Jeho pláč zatím nemůže obsahovat naději, i když funguje jako signál, který má úlevu přinést.

Později, jak ubíhají týdny a měsíce, se pláč miminka stává úkonem spojeným s výsledkem - buď pozitivním, když se žádoucí reakce pečovatelů dostaví, nebo negativním, když se jí nedočká. Ve druhém případě je projevem nejzazší beznaděje stav rezignace, která vede k znecitlivění původních očekávání a spolu s tím i k emocionální, intelektuální či fyzické deprivaci.

Dá se říci, že ze strany dospělého existuje k miminku jediný správný vztah. Uvnitř nás samých se nachází celá řada odpovědí na jeho signály. A každý z nás - muž i žena, malý i velký, má neustále přístup k podrobným informacím vztahujícím se k péči o dítě, pokud správně nasloucháme svému nitru. Problém nastává, pokud je intuice nahrazena rozumem nebo kulturními normami.

V "civilizovaných" zemích je standardním postupem koupit si knihu péče o dítě, jejíž obsah je v čase proměnlivý. Již jsme např. zažili módu, kdy bylo doporučováno nechat miminko plakat tak dlouho, až to vzdá. Módou bylo i vzít si miminko do náruče, jen když se mamince zrovna chce. Módou byla i snaha splnit dítěti i každé jeho nevyslovené přání. Ať je doba jakákoliv, mnohé západní matky s dětmi zacházejí bez důvěry ve vlastní schopnosti i v signály miminka.

Příchod dítěte nesmí zničit dosavadní život dospělých

Rodič, jehož den se točí výhradně kolem péče o dítě, se bude s největší pravděpodobností nejen nudit, ale bude nudný i pro ostatní. Navíc bude nejspíš pečovat o dítě škodlivě. Miminko totiž očekává, že se bude nacházet v centru života aktivní osoby a bude s ní v neustálém tělesném kontaktu. Jeho základní náplní není být v centru pozornosti, nýbrž vstřebávat činnosti, jednání i okolí svého pečovatele. To je nejlepší přípravou k tomu, aby dítě jednou snadno zaujalo místo mezi svými.

Rodič, který je emocionálně nejistý a poddajný a který u dítěte hledá souhlas a uznání, očekávání dítěte nenaplňuje. Dítě bude proto své potřeby dávat najevo silněji, to ale neznamená, že by žádalo víc pozornosti. Hledá jen správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří rozmanitými signály volajícími "pozor, něco je špatně!" uvést situaci na správnou míru.

Antisociální chování mnoha zlobivých dětí je v podstatě jen prosbou, aby jim někdo konečně ukázal, jak se chovat.

Dítě hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Pokud rodiče mezi vhodným a nevhodným chováním nerozlišují, snaží se je dítě do jejich správné role dotlačit často tím, že se chová o to rušivěji a destruktivněji. Jenže pak se stává, že rodiče ztratí hlavu, jejich potlačená nejistota a zloba exploduje a dítě, pro ně nečekaně, potrestají nebo pošlou pryč. Tím si ale dítě odnáší matoucí poselství a stále nepoznává hranici, která odděluje vhodné a nevhodné chování. Svou jistotu pak často hledá v nutkavé touze setrvat ve středu pozornosti, třeba i za cenu stupňujícího se nevhodného chování.

Hranice vnímání jsou určovány v raném věku

Selhání a smutky všeho druhu mají možná původ v tendenci jedince zachovat podmínky, ve kterých "zdomácněl" během dětství. Dítě očekává, že bude vedeno svými zážitky, že jich bude hodně, že budou různorodé a že jejich charakter bude mít přímou a užitečnou souvislost se situacemi, které ho v životě potkají. Člověk má tedy podvědomou snahu ovlivňovat všechny své budoucí zážitky tak, aby se podobaly těm původním, které jej formovaly v dětství, a to bez ohledu na to, zda to bude k horšímu či k lepšímu.

Miminko, které si dosyta užilo bezpečí a ochranné náruče, vyroste zřejmě v sebejistého člověka, který bude s velkou pravděpodobností oplývat přirozenými dovednostmi postarat se o svoji duševní rovnováhu. Pokud byl někdo v dětství zvyklý na samotu, bude si v životě přitahovat situace, které mu ji zajistí. Také navyklý stupeň strachu má tendenci být zachován a náhlá ztráta toho, čeho se bojíme, může způsobit daleko hlubší a nepopsatelně horší formu strachu. Ba dokonce ani posuzování úspěchu či neúspěchu nebo štěstí či neštěstí nelze radikálně změnit.

Za to všechno jsou zodpovědny naše vnitřní stabilizátory. Snažíme se proti nim bojovat vůlí, ta ale bývá slabá proti síle zvyku. Ovlivnění dětstvím je zkrátka nedílnou součástí našeho vývoje. Instinkty nepřemýšlejí a na základě své přirozenosti předpokládají, že je v zájmu jedince, aby původní zkušenost zůstala zachována.

Je tomu tak zřejmě i proto, že původně měla tato tendence udržovat to, co mělo být prožito jako vysoký stupeň blaha. Původní smysl života člověka nepočítal s opuštěnými a zanedbanými miminky, a tak ani neexistuje mnoho opatření na zmírnění bolesti. Ta, která existují, nejsou právě povzbudivá - jde např. o neurózy a šílenství, případně o naprosté znecitlivění, resp. neschopnost normálních emocionálních reakcí.

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt