PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Rozvod párů s dětmi:
Vždy jen nouzové řešení

Setrvat či nesetrvat v nefunkčním manželství, nechceme-li ublížit dětem?

Sedím v čajovně s kamarádkou a podávám jí papírové kapesníčky. Tečou jí slzy, i když se je snaží ovládnout. Zavolala mi, protože se pohádala se svou téměř osmnáctiletou dcerou. Byla to prý největší konfrontace jejich života, na téma víc než citlivé: Dcera matce oznámila, že chce co nejdřív, nejspíš hned po maturitě, odejít z rodičovského domu a postavit se na vlastní nohy. Na místo studia na vysoké škole si hledá práci v zahraničí. Rodičům pak doporučuje dát do pořádku vlastní životy, sama se prý už o sobe postará.

Kamarádka zažívá šok. Její milovaná holčička, její životní radost, ukázala neznámou tvář. Jak nečekaný zvrat v dosavadním soužití! Po mnoho let přece praktikovali spořádanou, byť - pro ty kdo trochu viděli dovnitř - zvláštní domácnost: Manželství už víc než deset let nefunguje. Oba partneři žijí vytíženými úspěšnými pracovními životy. Vzájemnou intimitu nesdílejí, zato rodičovství berou vážně a oba dceru velmi milují. Společný čas má podobu setkávání nad jejími školními povinnostmi a pravidelné volnočasové vyžití (kulturní s matkou, sportovní s otcem). A ještě je tu pes a velká zahrada na chalupě.

"Snažili jsme se dceru do našich manželských potíží nezatahovat," opakuje kamarádka. Už jsem to od ní slyšela mnohokrát: "Sami jsme z rozvedených rodin, nechtěli jsme dceři připravit stejné trauma. Jednu dobu to sice i u nás vypadalo na rozvod, ale hádky o příštím uspořádání péče o dceru a o majetek byly tak hnusné, že jsme se nakonec stáhli do sebe a se zaťatými zuby našli způsob další společné existence."

Dobře vím, že horší to tehdy bylo pro mou kamarádku, ženu s potřebou sdílení a hlubokých citů, jíž se v té době navíc dvořil jeden kolega v práci. Její manžel, až dosud emoce téměř neprojevující, se však vůči rozvodu jednoznačně negativně vymezil. Nespolupracoval. Vyhrožoval. Ničil. Párovou terapii odmítl. Kamarádka se postupně naučila směrovat svůj cit především k dceři a také do své práce v pomáhající profesi. Ani zdaleka ideální stav, přesto to až dosud nějak šlo.

"Teď mi dcera řekla, že nás má sice oba ráda, ale co se manželství týká, dali jsme jí odstrašující příklad kompromisu bez lásky, jen nedostatečně zakrývající hlavně moje strádání. Tak prý nám teď vyklidí prostor, ať s tím ještě můžeme něco udělat, než zestárneme natolik, že už změny nebudeme schopni. Možná jsem to tehdy měla s rozvodem dotáhnout do konce? Žili bychom dnes líp? Moje dcera by mne tak brzy neopustila?", dívají se na mne oči plné slz.

Místo odpovědi podávám další papírový kapesníček. Sama potřebuji čas, abych se v nové situaci zorientovala. Manžela své kamarádky téměř neznám. Děním, na kterých bychom se mohli potkat, se převážně vyhýbal. Dělá dojem uzavřeného, pro ostatní nudného člověka, žijícího ve vlastním světě okořeněném pravidelným neskutečně dlouhým vytrvalostním během. Kolikrát jsem si v duchu řekla: Než manželství s takovým, to raději nic! Jenže když jsem pak viděla jejich dceru, dobře vychovanou a na svůj věk nezvykle vyzrálou dívku, vlastně jsem nakonec kamarádku obdivovala, s jakou trpělivostí a sebezapřením dokázala setrvat a udržet dceři domov. Teď to vypadá, že v něm brzy osamí - s mužem, s nímž si po dvacetiletém soužití nemá co říct. Ale to už se začne psát jiná kapitola.

Rozvést se? Nerozvést?

Snadná odpověď samozřejmě neexistuje. Má-li dítě silný vztah k oběma rodičům, jejich rozvod je pro ně vždy velmi bolestný, a to dokonce bez ohledu na jeho věk. Zjednodušené pravidlo, na kterém se shodne většina odborníků na rodinné soužití, zní: Úplná harmonická rodina byla, je a bude pro vývoj dětí optimálním prostředím. Harmonické prostředí neúplné rodiny je pak pro děti prospěšnější než disharmonické prostředí patologické rodiny úplné.

Dokonalé rodiny ovšem neexistují a o tom, jaká míra patologie již hovoří pro to, aby muž a žena svou špatnou partnerskou situaci raději vyřešili rozvodem a nadále spolu usilovali jen o co nejlepší plnění povinností rodičovských, musí nakonec rozhodnout jen a jen oni sami. Právě v tom bývá největší kámen úrazu, zvláště chce-li ze vztahu utéci jen jeden.

Uvažování o rozvodu nebo snaha jednoho z partnerů o něj požádat zpravidla vede ke krajně nepříjemnému vysilujícímu období plnému obviňování a hádek, v nichž chybí normální úsudek. Vykolejené emoce podněcují impulzivní destruktivní chování muže a ženy - táty a mámy. Jakmile jsou toho děti svědky, je jim velmi ubližováno. Ztrácejí bezpečnou půdu pod nohama a více či méně se naplňuje rozvodová apokalypsa dětské duše.

Nejvíce děti zraňuje, když jsou svědky nenávistných rodičovských výpadů, fyzických útoků či rozbíjení věcí. Když si jeden z rodičů z dítěte dělá svého spojence proti druhému a dochází k manipulaci s dětským myšlením, což může vést až k syndromu zavrženého rodiče. Když odloučená domácnost, resp. rozvod, vede k tomu, že jeden z rodičů (obvykle otec) zmizí dítěti ze života. Když rodiče zapomínají na zásadní skutečnost: Milenci a manželi mohli být jen dočasně, avšak rodiči svých dětí zůstávají nadosmrti.

Rozvod je dnes "normálka", leč řeší neřešitelné

Z vnějšího hlediska si už netřeba lámat hlavu. Rozvodové statistiky jsou všeobecně známy. Pryč jsou doby, kdy děti z rozvedených manželství byly stigmatizovány, podobně jako třeba děti nemanželské. Přesto je třeba mít na paměti, že rozvod párů s dětmi zůstává z hlediska vývoje psychické stability dítěte vždy jen nouzovým řešením. Dostatečně názorný je obraz rodiny jako sociální dělohy, která, než člověk dospěje, obdobně jako skutečná děloha nezralý a utvářející se organismus plodu, chrání dítě před předčasnými nároky a problémy, s nimiž si dosud nemůže vědět rady. Shrnuto s rodinnými terapeuty Vladislavem Chválou a Ludmilou Trapkovou, kteří obraz sociální dělohy vnesli do českého prostředí (více v knize Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004): Dilema současných partnerských a zároveň rodičovských vztahů spočívá v tom, že to, co bylo tradičně pevně spojeno, se v současné době až příliš často rozchází, a vzniká neřešitelný paradox. Stále liberálnější postoje k sexualitě a partnerskému soužití šíří povědomí o snadné dostupnosti rozvodu, avšak povinnosti rodičovství definované dosavadními poznatky o potřebách vývoje dětí hovoří proti němu. V rozvodových konfliktech tak lidé řeší neřešitelné, a totiž jak spojit obnovení individuální partnerské svobody v páru, který je doživotně spjat právem dítěte na oba rodiče?

Než dojde k podpisu žádosti o rozvod

Není to příjemné, přesto však nevyhnutelné: Je třeba důkladně zvážit pro a proti na pomyslných miskách rozvodových vah: Opravdu je vztah muže a ženy v tak špatném stavu, že není naděje na nápravu? Není nač navázat? Není možné oživit lásku a blízkost, které vztah kdysi spojily? Nakolik jde při plánování rozvodu a porozvodové situace o blaho dětí, a nakolik si dospělí řeší jen vlastní problémy? Který z příštích možných scénářů děti více poškodí? Který pro dítě vytvoří víc dusného prostředí nejistoty? Který zablokuje základní citovou stabilitu a uvrhne dětskou duši do stavu vnitřního zmatku, jež s velkou pravděpodobností negativně ovlivní jeho příští život?

Protože za důvody k rozpadu manželství dnes nezřídka stojí i neodpovědnost či nezralost jednoho nebo i obou partnerů, podobné otázky zůstanou až příliš často nezodpovězeny. Nemálo lidí také zpětně ukvapeného rozvodu lituje.

Vzpomínám si, jak se studenti na Univerzitě nebo i lidé při veřejných přednáškách ptávali prof. Zdeňka Matějčka, čím se projevuje pravá rodičovská láska. Nejednou jsem ho slyšela odpovědět: "Když matka miluje otce a otec matku svých dětí."

"Lituješ něčeho?",

ptám se už zase klidné kamarádky, když v čajovně dopíjíme zlatavý nápoj z keramických šálků. "Někdy jo," říká a po chvíli mlčení dodává: "Kolikrát jsem si říkala, jaký jsem slaboch, když naši divnou situaci nedokážu rozseknout. Asi budu mít už brzy příležitost. Rozhodování bude snazší, když budu vědět, že jednám za sebe, že moje dcera už dospěla. Bohužel mnohem dřív, než bych si bývala přála."

Vyšlo v časopise Děti a my 11/2010

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt