PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Síla odpuštění

Je možné se usmířit, pokud ve vztahu dojde k vážnému porušení pravidel láskyplného soužití? Jak se pozná, že vztah už nemá budoucnost a že je lépe se rozejít?

K lásce mezi mužem a ženou patří vysoká míra důvěry i vzájemného odevzdání se, která však během života může paradoxně vést také k hluboké bolesti a utrpení. To v případě, že náš partnerský protějšek, na něhož plně spoléháme, udělá něco, co se vymyká předpokládaným pravidlům soužití nebo co je dokonce pokládáno za vyslovenou podpásovku.

Je samozřejmě rozdíl, zda partneři jeden druhému uštědří bolest a zranění neúmyslně, protože při svém činu nedomysleli všechny souvislosti, nebo zda v krizové situaci vědomě upřednostní bezohledné chování, které přinese subjektivní prospěch pouze jim samým, bez ohledu na druhého a bez zvážení pravidel obecně uznávané slušnosti.

V současné době dochází k výskytu vážných konfliktů v nadpolovičním počtu partnerských a manželských vztahů. Počet rozchodů a rozvodů svědčí o tom, že lidé častěji nejsou ochotni nebo schopni si odpustit. Jedním z možných vysvětlení je fakt, že k odpouštění nejsme dostatečně motivováni, protože ukončení vztahu je snadno dostupné a připadá nám jako snazší řešení. To je ale velmi zkratkovité hodnocení situace. Např. známá terapeutka Jiřina Prekopová, velká zastánkyně usmiřování mezi těmi, kteří se rozhodli založit rodinu, a jsou tudíž vázáni velmi významným poutem, tvrdí následující: "Je třeba lidem připomínat, že čím intenzivnější jejich vztah je, tím snáze to v něm zajiskří. Konflikty k pravé lásce patří. Svědčí o polaritě života. A právě skrze konflikty a skrze jejich usmiřování dochází k obnovování a rozvíjení lásky."

Pozor na "zvířecí" chování

Prvotní reakce při pocitu ublížení nebo křivdy bývají prudké a jednoznačné, protože vycházejí z instinktivní a iracionální (limbické) části našeho mozku, která velí k útoku nebo k útěku. Usmiřování a odpouštění je naproti tomu záležitostí mozkové kůry. Nejde o pud, nýbrž o vědomé, výsostně lidské, rozhodnutí. K němu už nedochází tak snadno a bez potíží. Čím hlubší je rána, tím delší dobu obvykle potřebuje na hojení. Odpouštění je třeba vnímat jako náročný a dynamický, ale také vysoce humánní proces, který má své fáze a potřebuje čas (viz. rámeček).

Fáze procesu odpouštění

1. PROCHÁZENÍ OBTÍŽNOSTÍ PRVOTNÍ REAKCE
K té patří nekontrolovaný hněv a vztek, bouřlivý pláč, výčitky, a nezřídka i nenávist vůči tomu, kdo se proti nám provinil.

2. ZMAPOVÁNÍ SITUACE A PŘIJETÍ VŠEHO, CO K NÍ PATŘÍ
Co se stalo, nelze vzít zpět. Stojíme jako pár na křižovatce. Rozhodujeme o tom, co bude s naším vztahem do budoucna. Podstatná je ochota "viníka" přiznat chybu i ochota "oběti" toto přiznání přijmout.

3. ORIENTACE V POCITECH
Důležitá je trpělivost, paradoxně i ze strany toho, kdo ublížil. Je třeba dovolit "zraněnému" vypovídat se, odpovídat na jeho otázky, naslouchat mu. "Zraněný" by si měl dát pozor na nepřiměřené vyčítání a obviňování.

4. SNAHA POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ
Procesu odpouštění velmi prospívá, pokud "zraněný" připustí, že vzniklá situace má i jiná hlediska, než jen ta, která vidí on sám. Ke krizi ve vztahu zpravidla vede předchozí chování obou partnerů.

5. PRÁCE S HNĚVEM A POTŘEBOU POMSTY
V optimálním případě pozvolna dochází ke zklidnění celé situace. "Zraněný" už se nechce mstít, nepřeje "viníkovi" zlo. Spolu se rozhodují pro pokus o obnovu vztahu.
(Pozor! Odpuštění automaticky neodstraní následky zranění. Pokud např. manželskou nevěrou dojde k vážnému odcizení, není možné čekat, že důvěra se obnoví bezprostředně poté, co nevěrný muž nebo nevěrná ženy deklaruje rozchod s třetí stranou…Vzájemnou důvěru je třeba znovu vybudovat.)

6. ODPUŠTĚNÍ A OBNOVA DŮVĚRY
Odpustit neznamená zapomenout. Pokud se ale pro odpuštění rozhodneme, zříkáme se tím varianty obnovovaných výčitek. Minulost je nutno uzavřít, aby vztah, obnovený a posílený prodělanou krizí, mohl pokračovat od nového začátku.

Co se ještě dá odpustit, a co už ne?

O následcích konfliktů máme každý vlastní představu, k niž patří naše celkové hodnotové a emocionální ladění. Jako pozorujeme různé reakce u těch, kteří se provinili (někdo se kaje a žádá o odpuštění, zatímco jiný arogantně zapírá a ubližuje ještě víc…), odlišně se lidé staví i k odpuštění.

V zásadě platí, že odpouštění je postoj, který má svou myšlenkovou, citovou a aktivní (konkrétním činem se projevující) složku. Sami určujeme, zda narušený vztah snahou o překonání konfliktu zkusíme zachránit, nebo ho absencí odpuštění (popř. z důvodu neochoty k sebereflexi a omluvě na straně "viníka") zlikvidujeme.

Je třeba zdůraznit, že budoucnost vztahu předurčují oba partneři. Pokud jeden nechce, druhý to nemůže změnit. V tom případě bývá východiskem rozchod nebo rozvod. To je ale vždy krajní a pouze nouzové řešení.

K zamyšlení

Jak by se změnily naše vztahy, kdybychom …
… přijali, že konflikty a láska se vzájemně nevylučují?
… dokázali přiznávat své chyby a omlouvat se za ně?
… uměli dělat první krok k usmíření?

Víte, že odpouštění …
… zbavuje napětí a zloby?
… prokazatelně zlepšuje zdravotní stav a posiluje imunitní systém?
… vnáší do života pocit opravdovosti a naplnění?

MINIANKETA:

Přinesl váš manželský život příležitost k opravdovému odpuštění? Jak jste to zvládli?

Po osmi letech vztahu vyšlo najevo, že je mi můj muž nevěrný. Bylo to pro mě hrozné, protože jsem na to přišla náhodou, on mi dlouho lhal. Měli jsme tehdy tříletého syna, kterého manžel miloval, a když viděl, že by ten jeho průšvih mohl směřovat až k rozvodu, zabrzdil a slíbil mi, že se s milenkou rozejde a že naši budoucnost svěří do mých rukou. Snažil se, ale já se cítila strašně zraněná a skoro rok jsem nebyla schopná žádné jednoznačné reakce, takže jsme jen "fungovali". Čas byl pomocníkem. Uvědomila jsem si postupně, že v pozadí mé neochoty k usmíření bylo i hodně ješitnosti, cítila jsem se tou nevěrou pokořená a měla jsem obavu, že odpuštěním projevím slabost. Až pak mi došlo, že opak je pravdou. Překonali jsme to, dnes máme další dítě, a věříme, že takovou krizí už nikdy nebudeme muset znovu projít. (A.V.)

Mám svou ženu rád, ale jednu věc na ní nemohu vystát: umí se strašlivě urážet, a to pro každou pitomost. Máme nějaké nedorozumění, a ona se mnou třeba půl dne nepromluví. A vždycky trvá na tom, abych se já omluvil. Připadá mi to dětinské, zvlášť když si kolikrát myslím, že k hádce přispěla sama, ale pak si vybavím svůj oblíbený citát, že "odpuštění je způsob, jak zabránit tomu, aby nám minulost diktovala budoucnost," a prostě to beru jako svůj příspěvek k prosperitě našeho manželství. (R. H.)

Můj muž před časem procházel velkou krizí v práci. Nějakou dobou byl i nezaměstnaný, pil a dokonce mne začal fyzicky napadat. Vypadalo to na rozvod. Já se v té době, abych nezešílela, sblížila s jeho kamarádem. Nakonec se manžel - i s pomocí toho kamaráda - nechal přemluvit a po dva roky jsme spolu chodili do poradny. Mezi tím si zase našel práci, s alkoholem přestal a také náš vztah se postupně obnovil. Bylo to velmi těžké období, nerada na to vzpomínám, ale dnes jsem ráda, že jsme zabojovali a dokázali si vzájemně odpustit. (M.J.)

Vyšlo v časopise Miminko 4 2010

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt