PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Mají rodiče dětem předávat vlastní světonázor?

"Co jsou to ty Velikonoce?," zeptá se vás třeba právě letos poprvé vaše dítě. Snad máte odpověď pohotově na jazyku. Nebo vás potomek podobnou otázkou zaskočí?

Svátky jara, kdy zajíčci schovávají na zahradě malovaná vajíčka… Připomínka vyvedení a osvobození Izraele z Egypta, domu otroctví… Příběh o smrti a vzkříšení Ježíše Krista, který dal svým životem vzniknout jednomu z největších světových náboženství… Nebo máte v zásobě ještě jiné vysvětlení? Většina přemýšlivých rodičů si dříve či později položí otázku, v duchu jakých nadčasových hodnot hodlá vychovávat své děti. Pokud jsme sami vyznavači některého z ucelených světonázorů, pravděpodobně své potomky jaksi automaticky a od raného věku směrujeme na stejnou cestu. Nakolik je však žádoucí, abychom dětem své přesvědčení bezprostředně předávali? Jakým způsobem tak máme činit? Kde je hranice věku a svobody, za níž dítě o sobě rozhoduje samo? Nebo ještě jinak: Nakolik můžeme očekávat, že nás děti budou v našich názorech na případnou duchovní cestu poslouchat a poté i následovat?

Laskavé vedení a dostatek pozornosti, ne násilí

Dotazování se po podstatě bytí nedílně patří k dětství. Děti jsou v tomto ohledu až překvapivě vnímavé. Kolikrát nás zamrazí z jejich intuice, ze schopnosti pojmenovávat věci bez předsudků.

Jako rodiče můžeme a máme potomkům předkládat svá přesvědčení a své vize, neměli bychom ale na ně vyvíjet nátlak. Naším úkolem je dítě dle našeho nejlepšího svědomí mravně ukotvit a nabídnout mu směr duchovní životní cesty, zároveň bychom nikdy neměli zapomenout na to, že naši potomci nejsou náš "majetek" a nejpozději v dospělosti se sami rozhodnou, kudy se nakonec v duchovním smyslu vydají.

Každý něčemu věří

Celkově panuje v naší spíše profánní společnosti v pojmech jako víra, náboženství, duchovní život či spiritualita zmatek. A v současné době také svoboda. Všichni, dokonce i ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, určitý světonázor nakonec vyznávají: "Jde o bytostnou zavázanost člověka vůči něčemu, co ho přesahuje, co dává jeho životu smysl a řád, co určuje jeho systém hodnot, k čemu upíná svou naději nebo co je pro něj posvátné. Na místo, jež podle monoteistů patří Bohu, si člověk může postavit rovněž pravdu, ať už pojatou vědecky nebo jinak, či také pokrok, vlast, socialismus, lidstvo nebo cokoliv, čemu se dotyčný odevzdá a čemu slouží. V jistém odvozeném smyslu může být objektem uctívání i osobní kariéra, peníze, sex a podobně. Paleta náboženských prožitků i způsobů náboženského jednání je nesmírně rozmanitá a jejich sociální hodnota velmi různá," nalézáme vysvětlení v knize kolektivu autorů "Dětská klinická psychologie" (vydalo nakladatelství Grada, 4. vydání, 2006).

Není pochyb o tom, že rodina, do které se narodíme, sehrává v probuzení a ovlivňování našeho spirituálního cítění důležitou roli. Je na místě na toto myslet už při hledání životního partnera. O duchovním ovzduší, v němž budou jednou vyrůstat naše děti, zásadně rozhodujeme právě volbou druhého rodiče. Bývá fatální, pokud otázky společného pohledu na svět partneři před svatbou neřeší a když pak rozdíly vyplouvají na povrch právě i při výchově dětí.

Aktivně vést, nebo jen ukazovat směr?

Od příznivců liberalismu slýcháme, že dětem se v duchovním smyslu nemá nic vnucovat a že je třeba ponechat na nich, k čemu se přikloní, až budou jednou mít dost vlastního rozumu. Neboli že stačí, když je vedeme jen k obecné slušnosti a toleranci.

Problém je, že jako společnost už vůbec nemáme jasno v tom, co ona obecná slušnost a tolerance vlastně obnáší. Před lidmi i před zákonem se běžně dějí věci, které by ještě před několika desítkami let neprošly.

"Ve společnosti, která umožňuje tolik dekadentního a převráceného hrozí, že nebudeme-li dětem sami nablízku s pevným vedením a stálým vysvětlováním, rychle se jich ujme někdo jiný. Chceme-li si udržet na své děti vliv, musíme počítat s tím, že nás to bude něco stát. Může to zasáhnout dokonce i naši kariéru, koníčky, vztahy s ostatními lidmi. Musíme zkrátka zvolit, co je pro nás na prvním místě. A protože tlaky jsou obrovské, nezřídka i z důvodů ekonomických, ty nejdůležitější věci včetně duchovního života se v mnoha rodinách nepozorovaně odsunou na vedlejší kolej a hlavní vliv na děti přebírá vrstevnická skupina či působení médií," varují v knize Průvodce křesťanským rodičovstvím H. Norman Wright a Gary J. Oliver (vydalo nakladatelství Samuel, 2004).

Na čem tedy záleží?

Přemýšlejme především sami o tom, kde leží hranice mezi dobrým a zlým, co znamená žít vnitřně pravdivý život a jak udržovat vlastní svědomí v citlivosti. Pak se nám spíše podaří, abychom i své děti ve světonázorové oblasti vedli bez násilí, abychom jim nabízeli důležité podněty, abychom v nich probouzeli zájem o to, čemu se odjakživa říká vyšší smysl života.

Najděme si čas.

Odpovídejme otevřeně a přiměřeně na všechny jejich otázky.

Obklopujme je autentickými pozitivními vzory.

Dbejme na to, v jakém se pohybují prostředí a čemu věnují své volné hodiny.

Nezastírejme jim, že i my sami jsme stále na cestě, která mívá i obtížné úseky, tedy fáze případných pochybností, přehodnocování, nového nalézání. Má skutečně velký význam, pokud i tohle dokážeme dětem zprostředkovat a dáváme-li jim stálý příklad vytrvalé snahy "držet se dobrého" za všech okolností.

Projevujme pochopení, když dítě samo prožívá období váhání nebo odporu. Jestliže o duchovní názory rodičů nestojí a začne se (zvláště v době dospívání) orientovat jinak, nevybočuje-li to nějak do pro nás nepřijatelného extrému, dopřejme mu jeho volbu. Nedávejme najevo zklamání ani hněv, nic nevnucujme. Naopak, nadále usilujme o láskyplnou komunikaci a zajímejme se o problémy, které dítě řeší. Potřeba bezpodmínečné lásky v rodině trvá i tehdy, když se naše děti rozhodnou jít duchovně jiným směrem. Nejednou se ukáže, že když dítě dostane možnost jít vlastní cestou a udělat na ní svoje chyby, následně se k názorům rodičů opět přikloní. A naopak - v rodinách fanatiků děti nezřídka reagují zájmem o opačný pól (vzpomeňme na potomky komunistických pohlavárů, kteří v minulém režimu projevovali upřímný zájem o disent).

Strom se pozná po ovoci aneb síla osobního příkladu

Potkáváme mnoho rodičů, kteří dávají najevo velký zájem o spiritualitu či náboženství, kteří disponují velkým teoretickým poznáním, a přesto každodenní stopa jejich života - tváří v tvář dětem - není ani radostná, ani povzbuzující, ani milosrdná. Výstižně to v knize Nevyšlapanou cestou (nakladatelství Argo, 2008) vyjádřil M. Scott Peck: "Naši rodiče jsou při utváření způsobu našeho vnímání vůdčími osobnostmi, jimž nasloucháme a od nichž přijímáme pravdu o světě. Největší roli přitom však nehraje to, co nám říkají o Bohu a o podstatě světa, nýbrž to, jak se chovají - k sobě navzájem, k našim sourozencům a především k nám samotným. Hlavní vliv, který si z dětství odnášíme, je dán povahou našich zkušeností v mikrokosmu rodiny."

Neexistuje dobré "předané náboženství"

Proč? Protože duchovně nelze žít z informací z druhé ruky. Živá víra či spiritualita je pouze taková, která se děje v intimitě jednoho konkrétního lidského srdce.

Unitářský kněž W. E. Channing to už před dvěma staletími formuloval následovně: "To, o co nám jde v tzv. náboženské výchově, není obtisknout naši mysl do mysli dětí, nýbrž rozproudit tu jejich. Nejde o to nutit děti, aby viděly našima očima, nýbrž umožnit jim, aby se zvídavě dívaly skrze své vlastní. Nejde o to poskytnout jim množství vědomostí, nýbrž inspirovat je k touze po pravdě. Nejde o to formovat děti dle vnějších stereotypů, nýbrž probudit jejich vnitřní život. Nejde o to vnutit jim náboženství ve formě daných pravidel, nýbrž vzbuzovat v nich jejich svědomí a morální cítění."

Pokud je nám jako rodičům dopřáno skutečně sdílet hodnoty svědomí a morálního cítění s vlastními dětmi, a to i v jejich dospělosti, jde o mimořádný životní dar, nikoliv o pravidlo, a už vůbec ne o náš nárok. Navzdory všemu, co do svých potomků při vší lásce a při nejlepším svědomí vkládáme.

Rozsáhlou anketu k tématu lze najít ZDE

Použitá a doporučená literatura (kromě zdrojů uvedených v textu):
Christine Ponsardová: Víra v rodině, Karmelitánské nakladatelství 2008
Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu, DharmaGaia 2009
ČRo 6, pořad Hovory o rodině, téma Prolínání výchovy a víry s dětským psychologem Jaroslavem Šturmou a filozofem Janem Konfrštem, 21.12.2008

Vyšlo v časopise Děti a my 4 2012

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt