PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Tabu v rodinné komunikaci
aneb
Když se doma nemluví, o čem by se mělo

Sklon uhýbat před nepříjemnými skutečnostmi a vytvářet si raději o sobě, o druhých a o světě iluze je starý jako lidstvo samo. Když čelíme bolavým pravdám a nemáme dost odvahy nebo síly se s nimi konfrontovat, saháme k osvědčeným prostředkům: zlehčujeme, vytěsňujeme, popíráme nebo dokonce vysloveně manipulujeme, tajíme a lžeme. Pokud se tak děje v životě jednotlivce v jeho osobní situaci, je to destruktivní, ale dotyčný tím komplikuje život především sám sobě. Jakmile se tak děje v rámci rodiny, kdy (pra)rodiče a příbuzní předávají modely nefunkční komunikace dětem, vzniká poškozující mezigenerační přenos, který narušuje jak individuální životy, tak rodinnou pospolitost. Čím více strachu z integrace problematických skutečností máme, tím více energie potřebujeme pro zachovávání jejich tabu a pro skrývání jejich patologie. Tím menší je ovšem i pravděpodobnost, že dojdeme pocitu skutečného štěstí a životního smyslu.

O čem se v rodinách nejčastěji mlčí

Oblast rodinných komunikačních problémů je nesmírně široká. Platí Tolstého známé úsloví, že zatímco šťastné rodiny se jedna druhé tak trochu podobají, ty nešťastné rozvíjejí svá trápení nesčetným specifickým způsobem.

O některých svých tajemstvích sama rodina dobře ví a bedlivě je střeží jen před okolím. Jindy se nejasnosti či přímo zakázaná témata vyskytují a specificky v utajení přežívají přímo mezi nejbližšími rodinnými příslušníky.

Obecně se mlčí o tématech, která vnímáme jako ohrožující a s nimiž si z nějakého důvodu nevíme rady. To znamená, že je nad naše síly či schopnosti se s nimi otevřeně konfrontovat, a tudíž nezbývá, než je z osobního či rodinného příběhu a osobní či rodinné paměti dočasně nebo natrvalo odstranit.

Aby nemohlo dojít k prozrazení, jde i o to důsledně znemožňovat veškeré příležitosti pro případnou konfrontaci. Postupně tak dochází k vytvoření náhradní umělé reality, která však nedovoluje otázky ani svobodný dialog. Nekomunikované problémy se stávají jedem, který doslova otravuje vztahové prostředí.

K nejčastějším tabu patří následující skutečnosti:

  • těžké nemoci (zvláště psychické…), umírání a smrt, neodtruchlené tragické skony a sebevraždy
  • různé druhy závislostí (alkohol, drogy, hrací automaty…)
  • důvody ke studu, strachu z nepochopení či z odsouzení (trestní stíhání, menšinová sexuální identita, znásilnění, ostrakismus, šikana, ztráta práce…)
  • konflikty v rodině či rodinná "tajemství" (sexuální zneužívání, domácí násilí, nevěra, rozvod, neusmířené spory např. o dědictví, černé ovce rodiny - proč se někdo s někým nestýká, nepřiznané děti narozené mimo manželský vztah…)
  • finanční tabu (velké bohatství či velká chudoba, dluhy, ztráta majetku…)
  • světonázorové, politické či náboženské nesoulady
  • témata týkající se mimořádných, mezních traumat (holocaust, politické pronásledování a věznění, poválečný odsun, ztráta majetku v 50. letech…)

Kde má mlčení v rodině svůj původ

Nejsme-li schopni otevřené komunikace, muselo někdy předtím dojít k narušení této naší schopnosti, případně ani nedošlo k jejímu vytvoření. Častou příčinou vzniku tabu bývá nepřiznané trauma, ať už takové, které prožijeme na vlastní kůži, nebo které mezigeneračním přenosem přijmeme od svých předků.

Na nefunkční komunikaci v rodině se vedle skutečných traumat podílí i narušená citová vazba mezi jednotlivými členy rodiny. Patří sem též případy "promarněných šancí" u nově příchozích členů rodiny, nejmenších dětí, a to v souvislosti s poškozením primární citové vazby, tzv. attachmentu, jež v raném dětství vzniká mezi dětmi a jejich hlavními pečovateli. Tato primární vazba mezi dítětem a matkou (otcem) svou kvalitou předurčuje všechny další, které člověk navazuje později v životě s dalšími lidmi.

Dospělí s narušenou primární citovou vazbou obvykle nejsou schopni naplňovat přirozené vztahové, citové a komunikační potřeby svých potomků, což u nové generace omezuje vznik bazální sebedůvěry, důvěry v nejbližší vztahy, ale i důvěry v okolní svět. Tím klesá i schopnost komunikace a sdílnosti.

Hlavně přežít!

Než jsme schopni se s traumatem přímo konfrontovat, obvykle po nějakou dobu (leckdo po celý život) volíme strategie přežití, které nám pomáhají držet si trauma od těla, resp. od vědomé mysli. Psychologové hovoří o tzv. odštěpení, které slouží k tomu, aby se téma traumatu nedostalo do vědomí.

Některé události jsou natolik nesrozumitelné nebo ohrožující, že nás doslova převálcují. Odštěpení bývá v tu chvíli jediným řešením, které nám umožní přežít. Je však důležité si uvědomit, že jde právě jen o pomocný mechanismus, který má posloužit na nejnutnější dobu potřebnou k obnově sil nebo, na příklad pro zanedbávané a zneužívané děti pro čas dětství, kdy nemají šanci se z ubližujícího vlivu svých rodičů vymanit.

Bohužel se často stává, že se lidé v obranné reakci zabydlí a zacyklí a v popření setrvají i po té, co by bylo možno problém začít řešit. Rodinná tabu se tak mnohde dědí a udržují se po mnoho generací. Obranné strategie, které se spontánně spustily v traumatických situacích nebo v jejich důsledku a sloužily k přežití a záchraně, omezují nebo blokují u jednotlivců i rodin jejich žádoucí vývoj.

Nedovolené myšlenky a prožitky

Vedle z vnějšku přicházejících problematických témat existují i tabu, která svazují vnitřní dění rodinného života, včetně toho, co je a není rodinným příslušníkům dovoleno si myslet nebo prožívat. V tom případě hovoříme o vyhýbavém komunikačním vzorci, kdy se např. nemluví o emocích, netolerují se špatné pocity či nálady, nejsou dovoleny konflikty ani takzvané "stěžování". To vše může v dané rodině spadat do kategorie zapovězeného kňourání a slabosti. Dětem vyrůstajícím v takových rodinách v podstatě nezbude, než se se od svého autentického prožívání postupně odpojit a automaticky převzít postoj odštěpení.

Tyto děti už na první pohled často vydrží víc, než by se očekávalo, ovšem za tu cenu, že zůstanou mnohé dlužny svému spontánnímu žádoucímu seberozvoji. Nezřídka přebírají četné úkoly a role, které ve skutečnosti patří dospělým, to když na příklad dělají životní partnery svým single rodičům, pečují víc, než je zdrávo, o mladší sourozence, trápí se s rodičem alkoholikem, čelí zneužívání apod.

Zdání klame

Rodiny, které fungují v odštěpení nebo na vyhýbavém komunikačním vzorci, mohou paradoxně na venek působit docela harmonicky. Ve skutečnosti tam ale rodiče a děti žijí izolovaně a sdílení ani komunikace neproudí. Rizikem tohoto nastavení je, že případný větší problém může tuto rodinu snadno ohrozit.

Oslabeny jsou i bezdětné páry, zvláště pokud otevřenou komunikaci odmítá jen jeden z partnerů a pokud ten druhý s potřebou sdílení dlouhodobě prožívá nevyjádřenou frustraci, protože protějšek ignoruje veškerou snahu některá témata otevřít.

Vztahy zatížené neřešenými komunikačními tabu se někdy nečekaně rozpadají. To když někomu z rodinného systému přece jen dojde trpělivost a zatouží po pravdivosti a autenticitě.

Krutá daň za předstírané zdraví

Pocit, že odštěpení, vyhýbání či mlčení přináší pocit kontroly nad nepříznivou situací, je samozřejmě iluzorní. Dle slov Franze Rupperta, autora knihy "Symbióza a autonomie" (Portál 2011), nevyřešené konflikty a tabu často doprovází iluze domnělého zdraví. Ty jsou v současnosti navíc podporovány i celkovým životním stylem. Aby lidé necítili tlaky svých nevyřešených otázek, hromadně sahají k nejrůznějším náhražkovým prostředkům a aktivitám. Uvolnění a odreagování hledají v alkoholu a konzumaci dalších návykových látek, v nutkavém nakupování, promiskuitní sexualitě, excesivním adrenalinovém sportování apod. Také hojnost přijímání antidepresiv či léků proti úzkosti, stejně jako nárůst poruch příjmů potravy, svědčí o touze uniknout tlakům přicházejícím z vlastního nitra. Únikové strategie dnes volí i mnoho dětí a dospívajících - ať už jde o nutkavé přejídání, o závislosti na počítačích či mobilních telefonech, předčasnou konzumaci alkoholu apod.

V zatížených rodinách zkrátka vídáme snahu o vytváření umělého stavu zdraví ve smyslu "problém, o kterém se nemluví, neexistuje". Až na to, že když tento problém nedostane šanci být odžit a zpracován, hledá si náhražkové projevení. Kromě výše zmíněných únikových aktivit často také v podobě poruch chování nebo nemocí, ať už tělesného nebo duševního charakteru.

Kdo je zdrojem ohrožení?

V některých rodinách s narušenou komunikací lze najít výrazný zdroj původu ohrožení. Může jít o značně dominantní osobu s destruktivními sklony, která si dělá nárok rozhodovat o způsobu vzájemné komunikace i za tu cenu, že bude ostatními členy rodiny manipulovat. Často v těchto případech dochází ke zneužití moci, jež dotyčnému nebo dotyčné umožňuje ostatní ovládat. Přitom rozlišujeme zejména:

  • moc fyzickou, projevující se vyhrožováním, vzbuzováním pocitů viny nebo násilím
  • moc psychickou, zaměřující se na snižování sebevědomí druhých, přísně odměřovanou pochvalu apod.
  • moc sociální, spočívající v omezování nebo povolování kontaktů s ostatními
  • moc informační, zahrnující odměřování nebo odpírání informací
  • moc ekonomickou a finanční, zahrnující možnost rozhodovat o (ne)naplňování základních i nadstavbových potřeb jednotlivých rodinných příslušníků

K typickým vlastnostem rodinných "škůdců" (škodí jak druhým, tak i sobě) patří:

  • emoční nevyrovnanost a faktická neschopnost sdílení se s druhými
  • záchvaty zlosti nebo sebelítosti
  • obliba v samotářských činnostech, nebo naopak neschopnost samoty a závislost na ostatních členech rodiny (žárlivost, omezování)
  • nedostatek blízkých přátel či důvěrných vztahů mimo rodinu
  • malá nebo žádná motivace ke změně
  • využívání manipulativních technik a citového vydírání, někdy i uplatnění fyzického násilí.

Někdy naopak v roli ohrožujícího článku rodinného řetězu nalézáme i osoby silně pasivní, zasažené především vlastní sebedestrukcí (typickým příkladem je alkoholismus). Ostatní členové rodiny jsou ohroženi v případě, že se vůči zničujícímu chování tohoto svého příbuzného jednoznačně nevymezí a o jeho problému nekomunikují, ač ho vidí a ač silně narušuje i jejich životy.

Co děti potřebují, aby jednou samy byly schopny efektivně komunikovat

Především se ve vývojově k tomu určeném čase, v raném dětství, potřebují zabydlet samy v sobě, porozumět tomu, kdo jsou, a naučit zacházet se svými emocemi. Žádoucí je, aby emocí v životě nebylo ani moc, ani málo, a aby bylo možno pocity odpovídajícím způsobem vnímat i vyjadřovat. Způsob zacházení s emocemi děti přejímají od rodičů. Od nich se potřebují naučit přistupovat k lidem i ke světu se základní důvěrou, což je možné, pokud tuto důvěru získají skrze láskyplnou rodičovskou péči. Ta v optimálním případě v raném věku spojuje jak bezpodmínečné přijetí dítěte a službu jeho vývojově daným potřebám, tak postupné vymezování hranic. Navíc se děti potřebují potkávat i se slabostí a s odvrácenými stránkami života. Emoce se smějí přiznat a prožít. Dělat chyby je dovoleno. Dokonce i rodiče se jich dopouštějí. Dovednost omluvit se a odpouštět významně usnadňuje hovořit i o problémových a bolavých tématech. S tímto vybavením děti zároveň dostávají schopnost bránit sebe a vymaňovat se z poškozujících situací a vztahů.

Zralý dospělý postoj lze popsat zhruba následovně: Přijímám za sebe odpovědnost. Neházím ji na druhé. Nepopírám vlastní pochybení. Kultivuji prožívání svých emocí, aby nade mnou slepě nevládly. Necítím vinu za něco, co jsem neudělal/a. Jsem schopen/a (sebe)reflexe. Vím, co chci, ale také připouštím, že ledacos nevím a v něčem podléhám nevědomým procesům. Pátrám po pravdě a v případě konfliktu hledám v sobě připravenost ho řešit. Přitom nečekám, že ho někdo vyřeší za mne, ani že to nutně půjde rychle a jednoduše. Nechci věci zbytečně komplikovat. Vědomě nemanipuluji, nepopírám, nelžu. Nenechám se srazit na kolena. Mám soucit s druhými stejně jako se sebou.

Prevence rodinných tabu: Co dělají šťastné rodiny lépe

Zdravé rodiny otevřeně komunikují. Zakázaná témata neexistují. Příslušníci těchto rodin usilují o vzájemné přijímání bez podmínek. Uvažují týmově. Hledají pozitivní věci na sobě, na druhých i na okolnostech v životě. Umějí ocenit a pochválit. Projevují vděčnost. Tolerují chyby u sebe i druhých, ale snaží se je neopakovat. Vykazují rysy skutečného přátelství: podporují se, pomáhají si. Pěstují společný humor. Ano, zní to až příliš idylicky.

Proto zdůrazněme, že k tomu vůbec nejdůležitějšímu patří schopnost usmiřovat se a odpouštět. I lidé ve šťastných rodinách zažívají krušné a krizové chvíle. Ale zvládají je. Do úmoru nevyčítají, zbytečně nekritizují. Nepochybují, že společně překonají každý konflikt i každou nepřízeň, nebo se o to chtějí aspoň pokusit. (V narušených rodinných vztazích schopnost řešení konfliktů chybí. Krizové situace jsou plné sebe/obviňování a nezvládnutých emocí. Usmiřování probíhá neefektivně nebo se vůbec nepodaří.)

K nápravě může dojít tehdy, dojde-li k přiznání citových zranění a k pokusu o obnovu nebo nastolení vzájemné komunikace. Úsilí či zápas o ni je bezpochyby možno vnímat jako úsilí či zápas o obnovu trvale obnovitelného soužití, jehož vyživujícím principem je láska. Ta udržuje pohromadě jak rodiny, tak společnost.

Použitá a doporučená literatura:
Franz Ruppert: Symbióza a autonomie, Portál 2011
Rotraud Pernerová "Tabu v rodinné komunikaci", Portál 2000

Rozhovor

Vytěsněná a tabuizovaná témata jsou ta nejdůležitější

Praktické rady a doporučení k problematice poruch komunikace a rodinných tabu přináší rozhovor s psycholožkou Kristýnou Buškovou:

Proč je pro člověka tak těžké přijímat nepříjemné pravdy?

Obvykle proto, že nepříjemné pravdy souvisejí s pocity studu nebo strachu. Když se za něco, co se týká mé osoby nebo rodiny (např. duševní nemoc, něco z rodinné historie, traumatická událost...) stydím, tak mám tendenci od toho utéct a nemám pocit, že s tím můžu cokoliv udělat; to je velký rozdíl například od pocitu viny, který nás nabádá situaci nějak napravit. Intuitivní reakcí tedy v tu chvíli je se na to snažit zapomenout, zakázat to téma sobě i rodině a postupně to vytěsnit. Pak se taková věc stává naším osobním nebo rodinným stínem, který si neradi přiznáváme a jehož přiznání nás vysloveně ohrožuje. Ten samý mechanismus se spouští, když si něco nechceme přiznat z důvodu strachu - například, že naše manželství už opravdu není k záchraně. Nicméně strach z toho, jak to zvládnu s dětmi bez finančního zázemí, nás může vést ke snaze nevidět, jak ve vztahu trpíme, a namlouvat si, že to není tak hrozné. Pak od reality té situace utíkáme, místo abychom hledali řešení.

Neschopnost nahlédnout realitu může souviset také s tím, že to, co nám dnes život komplikuje, nám mohlo někdy v minulosti významně pomáhat, například pro zvládání obtížné vztahové situace, jíž jsme třeba jako dítě nerozuměli a neměli jsme kapacitu ji řešit. Našli jsme tak náhradní řešení v podobě nějaké strategie přežití. Byť nám tato strategie v oné době mohla pomáhat, v dospělosti může znamenat velký problém, včetně ohrožení pro vztahy, které už zakládáme sami. Vzdát se staré strategie ve chvíli, kdy už mi neslouží, předpokládá si ji v první řadě přiznat. To ale může být pro onoho člověka zdrojem velkého strachu a ohrožení. Je to však jediná cesta, jak se v životě posunout a zkvalitnit si ho.

Můžeme uvést příklad?

Jedním takovým příkladem je strach z opuštění a samoty, který si dotyčný nese třeba z důvodu ztráty jednoho rodiče po rozvodu nebo z důvodu emočně nestabilního chování rodičů. Takový člověk se může bát opuštění a panikařit při sebemenším náznaku, že zůstane sám. Stačí, že partner odjede na krátkou pracovní cestu a dva dny nezavolá, nebo si najde své vlastní kamarády a zájmy, které s druhým nesdílí. Člověk postižený nepojmenovaným strachem z opuštění dělá scény, vyčítá, lpí na partnerovi nesnesitelným způsobem. Až ho nakonec z důvodu tohoto vyvíjeného tlaku ztratí. Přestože se to děje opakovaně, je pro něj těžké se tohoto aspektu svého fungování vzdát, protože třeba v dětství takové úzkostné lpění na rodičích mohlo být jedinou pákou na to, jak si zajistit jejich pozornost a péči. Bylo to tedy adaptační. Jenže teď nás to může připravit o partnera, který je ve skutečnosti mnohem spolehlivější, než byli naši rodiče, a celkově se k nám i dobře hodí. Tuto skutečnost si ale nepřipouštíme a máme naopak díky své dávné strategii iluzorní pocit větší kontroly nad situací. O to větší je pak překvapení, když nás partner "náhle" opustí.

Proč je přiznávání "nepříjemných pravd" tím těžší, čím bližších vztahů se problémy týkají?

Protože od našich intimních vztahů obvykle v životě očekáváme největší pocit bezpečí. Cokoliv je ohrozí, má potenciál tento pocit bezpečí narušit, a tudíž s námi pěkně zamávat. Ve vztazích a rodinách, kde se lidé cítí bezpečně v otevřené komunikaci, se nepříjemné pravdy zvládají daleko lépe, než ve vztazích a rodinách, kde je strach z otevřené komunikace normou.

Není ale strach z vyjevení nepříjemné pravdy přece jen oprávněný?

Je. Protože jakmile problémy jednou vyhřeznou, pak už je třeba je zpracovat. Vytěsnit zpět něco, co z nevědomí přešlo do vědomí a co jsme skutečným nebo vnitřním zrakem nahlédli, je velmi obtížné. Poté, co je problém odhalen, přichází těžká doba jeho zpracování, a ne všichni, jichž se problém týká, mívají na probírání se vším tím nelehkým nebo nehezkým sílu či motivaci. Není také výjimkou, že psychoterapie končí rozpadem vztahů, protože dotyčnému pomůže uvidět, že poměry, v nichž žije, skutečně nejsou zdravé. V určitém bodě terapie se mnoho lidí rozmýšlí, jestli v daném vztahu zůstanou i přes jeho problémy, nebo jestli se vztahu raději vzdají, a tím se osvobodí pro nový život.

Nakolik je důležité připustit si, že práce s tabuizovanými tématy je běh na delší trať?

Tabuizovaná témata jsou často v podstatě vytěsněným traumatem. A trauma neurofyziologicky postihuje mozek a narušuje schopnost citové vazby. Hluboká traumata, také ta vývojová (např. předčasná ztráta rodiče, sexuální zneužívání, ale třeba i výchova ke vztahové závislosti), do citové vazby vždy zasáhnou a je třeba ji takzvaně reorganizovat; to znamená ono trauma pečlivě nahlédnout, včetně jeho hlubokých a nevědomých aspektů, a zreflektovat. Pak ho teprve lze zaintegrovat do životního příběhu onoho člověka a uzdravit jeho vliv jak na jeho chování, myšlení a emoce, tak i na jeho tělesné a nevědomé prožívání. Obvykle to obnáší změnu ve způsobu fungování ve vtazích a v přístupu k sobě samému. Tento proces sám o sobě nějakou dobu trvá. Pak nastává další fáze, kdy už člověk tyto změny v nahlížení na svůj život začne zkoušet uplatňovat. Často to ovšem znamená přehodnotit své nejbližší vztahy, práci, životní hodnoty, směřování. Může jít o úplnou reorganizaci života, kterou je potřeba provádět uváženě a s rozmyslem. Člověk si nemůže dovolit jen tak seškrtat celý svůj dosavadní život a začít úplně nanovo. Potřebuje nějakou pozvolnou a plynulou transformaci. Na druhou stranu ne každé trauma je tak zásadní a hluboké, a pokud se jedná jen o dílčí záležitost, která nám "nekontaminovala" celý náš život, lze problém vyřešit v mnohem kratším čase.

Jak vysvětlit, že neochota zabývat se problémy znamená vývojovou blokádu a možnou rezignaci na autentický život?

Jde o to pochopit, že je tomu naopak, než si lidé obecně myslí: Pokud zjistím, že mám problém, neznamená to, že jsem méněcenný/á nebo blázen, ale že řešení a vyřešení tohoto problému naopak podpoří moje duševní zdraví. A pokud připustíme i zákonitosti psychosomatiky, pak jde i o naše zdraví fyzické. Každý skutečně dospělý člověk má schopnost reflektovat a řešit většinu svých problémů. Obranné strategie, vytěsňování a tabuizování tuto schopnost naopak zabíjejí. Samozřejmě, že někdy po nich sáhne každý z nás - z nějakého důvodu nám byly dány k dispozici. Měly by však představovat jen takovou krabičku poslední záchrany na dobu, kdy nějakou situaci potřebujeme hlavně přežít nebo ještě nejsme připraveni si ji úplně připustit. Obecně máme vyhráno, pokud připustíme, že život není bez problémů, naopak. K lidskému životu patří problémy vnímat, přijmout a řešit, i když je to někdy hodně nepříjemné. Tím, že se tomuto procesu budu vyhýbat, si snížím kvalitu života a znemožním vlastní vývoj. Věčným utíkáním od problémů se můžu vzdálit své životní podstatě a nakonec si život doslova zasekat činnostmi a vztahy, které za to nemusí stát. V tomto ohledu je schopnost reflexe a sebereflexe naprosto zásadní. Je to, myslím, také to nejcennější, co nám dává dobrá psychoterapie.

Od rodičů slýcháme, že o určitých věcech s dětmi nemluví, aby je ochránili. Je to na místě?

Je samozřejmě potřeba brát ohledy na dětský věk a na možnosti toho, co dítě podle své povahy dokáže přijmout a zpracovat. V zásadě jsou ale děti mnohem moudřejší a vnímavější, než si dospělí vůbec dokážou představit, a rodiče touto (pseudo)ochranou docílí obvykle víc škody než užitku. Umlčené tabuizované skutečnosti děti nechávají ožít na svých tělech i duších - stonáním, poruchami chování, zlobením, nebo naopak depresí a sebepopřením. Když dospělí předstírají, že existující problém neexistuje, děti cítí ten rozpor a ovlivní je to víc, než kdyby se o věcech otevřeně mluvilo. Tím, že jsou děti ještě hodně otevřené, se často snaží celou věc po svém řešit. Ptají se, pátrají, ale bývají okřiknuty. Nebo se jim řekne, že to, co cítí, není to, co cítí, a že to, co vidí, není to, co vidí. To je naprosto devastující! Dětem to bere schopnost žít autentický život. V mladším věku se to na nich projeví obvykle psychosomaticky nebo poruchami chování, v pozdějším věku a zvláště v dospívání také tím, že se vzepřou a navzdory odporu rodičů zkoušejí citlivá témata prozkoumat samostatně. To obvykle vyvolává obrovské tlaky i vášně, zároveň s tím ale přichází velká šance pro nápravu. Není proto náhodou, že psychologové považují vytěsněná a tabuizovaná témata za ta nejzávažnější, a zároveň za jeden z nejnosnějších, byť nejtěžších, aspektů pro případnou terapeutickou práci s rodinnými systémy i jednotlivci.

Na druhou stranu, když mluvíme o mezigeneračním přenosu, 20. století přineslo nespočet osudových situací opravdu silného kalibru…

Rozhodně, a je potřeba si přiznat, že některá tabu stojí na opravdu silných traumatech a někdy toho může být na jednu generaci prostě až příliš. Pak je vytvoření tabu stále chrání. Mezi dnes nejstaršími lidmi najdeme takové, jejichž - často nesplnitelným - generačním úkolem bylo jenom přežít. Jsme ve střední Evropě, kde se toho ve 20. století stalo mnoho a v postižených rodinách se o tom nemluví, protože i společnost jako taková to začíná teprve pomalu a nepříliš ochotně reflektovat: holocaust, poválečný odsun, 50. léta, normalizace… Někdo byl na straně obětí, jiný na straně agresorů, někdo pasivně přihlížel. Většina lidí si nejspíš vyzkoušela všechny tyto polohy dle situace. To všechno nezměrně zatížilo rodiny i společnost. Nutit někoho, komu je dnes třeba sedmdesát, aby přehodnotil, jak vše zvládl a jak ovlivnil své děti, není, myslím, možné, pokud ten člověk sám nechce. Tito lidé často říkají, že dělali, co mohli. To znamená, že se adaptovali, jak nejlépe mohli v zájmu sebe a ochrany svých dětí. Znovu otevřít jejich prožitky může jen přinést další traumatizaci a je pak šetrnější do věcí nešťourat a onu "inventuru" nechat už na té další generaci. Obecně ale jistě platí, že by se každý měl pokusit o to, aby za svoji generaci i sám za sebe odpracoval svůj díl práce. Protože když to neuděláme, tak se traumata ještě nakumulují a jejich efekt se s každou generací jen zhoršuje.

Existují i méně osudová traumata, patří k nim právě i mnohá běžná rodinná tabu, zdánlivě snáze řešitelná, kdyby byla vůle. Co dělat v případě, kdy rodina jako celek hledá řešení, ale některý z jejích členů z obranných důvodů snahu o nápravu bojkotuje a komunikovat odmítá?

Pokud je oním člověkem nějaká výrazná a dominantní rodinná postava, stává se, že se rodina přizpůsobí a přidrží se svého způsobu fungování, který sice "vrže", ale přeci jen celý systém udržuje pohromadě. Pak taková rodina může zvažovat, jestli se jí vyplatí do toho šťourat. Na druhou stranu ve chvíli, kdy je tam opravdu jen jeden člen, který snahu o uzdravení rodinného systému bojkotuje, bývá smutné, když se celý zbytek rodiny přizpůsobí jeho patologii. Už třeba jen tím, že o citlivých věcech před ním automaticky nemluví. Tam je pak, myslím, nebezpečí, že ta jedna osoba nakonec celou rodinu stáhne sebou. Typickým příkladem je domácí násilí nebo alkoholismus. Proti takovýmto typům problémů je vždy nutno se rázně vymezit, jinak je ohrožena celá rodina. Jindy se ona "nemoc" rovněž týká primárně jen jedné osoby, ale jde třeba o osobní trauma toho člověka, může jít třeba o nespravedlivé věznění. Pak může naopak pomoci, pokud rodina má schopnost tohle vykrýt a tomu člověku umožnit fungovat i s jeho traumatem. To může jít docela dobře, pokud každý člen rodiny do tohoto procesu přispěje svou empatií a ohleduplností. Často to pak není onen oslabený člen rodiny, který by vyhledal terapii, ta ale může pomoci ostatním. To když nabídne bezpečný prostor terapeutické praxe pro nahlédnutí a potřebnou konfrontaci s problémem.

A co v opačném případě, kdy je rodina totálně "zasekaná", a jen jeden člověk z ní patologii nahlédne?

Takový člověk musí především chránit sám sebe, pokud rodina navzdory vší jeho snaze nezareaguje podobným reorganizačním procesem, který onen člověk iniciuje. Což se stává. Pak je takový člověk vystaven názoru zbytku rodiny, že ty určité věci jsou pro jeho dobro, i když mu ve skutečnosti ubližují. Rodina se ze začátku snaží ho udržet ve starých kolejích a on může zažít velice nepříjemný tlak, kdy rodina může i dávat najevo, že pokud se nepodrobí, tak ostatní ztratí. Často tento tlak časem pomine, když si to onen člověk ustojí, a rodina ho nakonec psychicky pustí, protože ho nechce ztratit. Sama se také začne přirozeně alespoň částečně měnit. Jindy ovšem rodina z nějakého důvodu nedokáže na změny přistoupit, a pak může dojít k tomu, že se cesty i těch nejbližších příbuzných rozejdou. Někdo prostě zůstane ve starých vzorcích, jiný hledá novou cestu. A může to tak být dobře, třeba v případech, kdy v rodině bylo nějaké opravdu velké trauma a každý se na něj adaptoval jinak, zvolil jiné strategie přežití. Je důležité, když aspoň jednotlivci z takové rodiny mohou žít každý sám za sebe a v nových vztazích, a nejen přežívat pod tíhou obranných strategií, které bohužel blokují možnost emocionálního i osobnostního vývoje těch, kteří v nich natrvalo uvíznou.

M.Phil et. M.Sc Kristýna Bušková, PhD je psycholožka v soukromé praxi. Dlouhodobě se zabývá výzkumem traumatu, jeho individuálních, rodinných a společenských aspektů. Specializuje se na poruchy citové vazby (attachmentu) a jejich spojitost s traumaty rodičů a dětí. Kontakt: kbuskova@gmail.com

Rozdíl mezi stresem a traumatem

Stres je situace, kdy je člověk vystaven nějaké nadměrné zátěži fyzického nebo psychického rázu a kdy dochází vybuzení spontánních obranných mechanismů, které nám ale tak, jak jsou nám bio -psychologicky dány, umožňují adaptaci a zdárné přežití vzhledem k danému tlaku nebo nebezpečí. Se stresem se tedy v zásadě dokážeme vyrovnat, pokud ho není nadměrně mnoho a není dlouhodobý (pak už přechází do traumatu - když jsou běžné kompenzační mechanismy dlouho a silně přetíženy, dochází k poškození jak na duchu, tak na těle, s tím, že obvykle přestávají normálně fungovat i vztahy. Též stres tedy může vyvolat potřebu zásahu terapeuta (viz. např. syndrom vyhoření).

Psychické trauma je situace, kdy už není možno situaci zvládnout jen běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy jako u stresu, protože přetížení je příliš zničující. Člověk je vystaven extrémně zraňujícímu zážitku, kdy už není v jeho silách se spontánně ubránit. Součástí traumatu je tudíž právě i pocit totálního přetížení a bezmocnosti, stejně jako speciální symptomy (viz. posttraumatická stresová porucha - PTSD). Odpovědí organismu je často tzv. zamrznutí nebo vytěsnění, jde o alarmový obranný mechanismus: Abych přežil/a, musím se od reality a obvykle i od sebe samotného aspoň na čas odpojit. Práce s traumatem proto téměř vždy zahrnuje potřebu psychoterapie. Poškození jsou natolik zásadní, že je člověk svépomocí nezvládá. Než dojde k nápravě, vlastně ani naplno nežije, spíše přežívá.

Hranice mezi stresem a traumatem je klouzavá. Co je pro jednoho člověka trauma, je pro jiného stres, a naopak.

Síla mezigeneračního přenosu

Děti jsou při utváření své osobnosti i způsobu komunikačních vzorců bezmezně odkázány na vztahové prostředí, do něhož se narodí. Pokud v některých rodinách komunikace selhává, nebývá tomu tak proto, že by lidé měli zlé úmysly, nýbrž nejčastěji proto, že sami pocházejí z prostředí, kde je zdravé komunikaci nikdo nenaučil.

K vytváření tabu v rodinné komunikaci nevedou jen nezpracovaná skutečná život ohrožující dramata v podobě jednorázových nepříznivých událostí (úmrtí, nehody, osudové zvraty v podobě přírodních katastrof, válek či politických převratů…), ale i vývojová traumata vzniklá pozvolna a vlekle emočním nebo fyzickým zanedbáváním či zneužíváním.

Vytvořeno pro portál Šance Dětem, květen 2016, více zde

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt