odkaz na home

Tresty - patří ještě do výchovy?

Rodičovství současnosti prochází hlubokými proměnami. Významně se to projevuje i novými postoji k trestům jako kdysi klíčovým, dnes však již překonaným motivačním výchovným prostředkům.

Ještě před několika desítkami let by většina rodičů na otázku, co je hlavním cílem jejich působení na dítě, odpověděla: hlavně kázeň a poslušnost. "Velká část historie rodičovství v západní společnosti poskytuje někdy až děsivý výčet výchovných metod odhalujících nerespektování základních dětských potřeb. Děti musely jediné - poslouchat. Dcery o mnoho více než synové, přičemž obě pohlaví potomků byla ve svém osudu vydána především do vůle otce, " připomíná v knize Parenting for a peaceful world známý australský psycholog Robin Grille. Jeho slova potvrzují i čeští historici Milena Lenderová a Karel Rýdl v publikaci Radostné dětství?. Dozvídáme se, že přinejmenším do konce 19. století bylo hlavním cílem vychovat z dětí především bytosti schopné obstát v drsném světě. Neposlušné či rozmazlené dítě bylo synonymem špatnosti. Názor "vychování tvrdé dělá děti zdravé" byl v různých obměnách běžně prosazován jak v odborné literatuře, tak v praktickém životě.

Draze vykoupený nový pohled

Byly to až hrůzy dvou světových válek, které přispěly k tomu, že primární orientace výchovy na poddajnost dětí byla zpochybněna. Jak připomíná americká psycholožka Aletha Solterová v knize Moudrost raného dětství: "Ač dnes většina lidí považuje Hitlera za psychopata, ve své době dokázal miliony obyčejných, na pohled slušných občanů přimět k zcela nepochopitelnému chování. Jak a proč? Inu, průměrní příznivci nacismu vlastně dělali jen to, co si přeje mnoho rodičů či nadřízených - nezpochybňovali názory a příkazy svého vůdce. Neměli schopnost myslet za sebe, necítili plnou zodpovědnost za vlastní jednání."

Byla snad na vině pověstná německá tradice, podle níž byly děti - v evropském kontextu obzvláště drsně - vychovávány za pomoci mnoha trestů?, ptali se zpětně někteří odborníci. Většina Němců byla totiž skutečně během dětství a dospívání tvrdě trestána a musela se v důsledku toho vyrovnávat se značnou bolestí. Navíc jim, údajně pro jejich vlastní dobro, nebylo dovoleno odmlouvat ani vyjadřovat vlastní pocity.

Samozřejmě nejde jen o Němce. Jsou známy odborné experimenty s psychikou různě po světě (Zimbardo, Milgram…), které potvrdily, že lidé podléhají vnější autoritě, přestože jsou její příkazy v rozporu s jejich nebo obecným svědomím. Ne ale všichni. Hraje v odolnosti proti zlu a krutosti nějakou roli to, jak jsme v dětství vedeni? Na čem záleží, nakolik jsme schopni se ve sporných případech vzepřít a držet se svého svědomí a humánního žebříčku hodnot?

Podobných otázek přibývalo od druhé poloviny 20. století, kdy se na děti poprvé v historii začalo pohlížet jako na legislativně chráněné bytosti, které mají od začátku života své specifické vývojové potřeby a nárok na autonomii a autenticitu. Spolu s tím se ovšem kyvadlo dějin výchovy přehouplo do druhé krajní polohy. Necitlivou autoritářskou výchovu mnohde nahradily extrémní postoje liberální (tzv. volná výchova), postrádající jakákoliv pravidla a hranice.

V současnosti jsou oba způsoby výchovy (autoritářský i bezhraniční) považovány za zanedbávající, což neznamená, že v rámci dobíhání hluboce zakořeněných stereotypů hromadně nepokračují. Žádoucí a hledaným ideálem je dnes výchova respektující a vědomá, zahrnující láskyplné a přirozeně autoritativní vedení rodičů, usilujících o rovnováhu mezi přiměřeným ukázňováním dítěte, a zároveň podporou jeho rozvíjející se jedinečné osobnosti.

Obejdeme se bez trestání?

V každodenním životě to tak zatím nevypadá. Jak lze zjistit z pozorování i z různých výzkumů, čeští rodiče považují tresty, včetně jejich "přiměřené" fyzické podoby (ve školách ve státech EU již plošně zakázáno, doma zákonem neošetřeno snad už jen v Česku a na Ukrajině) za vůbec nejefektivnější výchovný prostředek. Děje se tak mezigeneračním přenosem a reflexně. K nejběžnějším současným podobám trestání patří evergreeny jako zvýšený hlas či křik, domácí vězení, zákazy oblíbených činností, fyzické tresty nebo zamračení nekomunikující rodiče, kteří děti od sebe odhánějí větami typu "Odejdi. Když se takhle chováš, nechceme tě vidět."

Vyslovené zraňující násilí je sice formálně odmítáno, avšak určit jeho hranici je sporné. Drobné bití a pohlavky stejně jako ponižování a zastrašování dětí (byť "s láskou míněné") nejsou výjimkou.

Není-li rodičovství kultivováno, opakují rodiče, co sami zažili, když byli dětmi. A to byly tresty přicházející pokaždé, když děti dělaly něco, co si jejich rodiče nepřáli. Často přitom mohlo jít i o něco, co bylo z vývojového hlediska neškodné. Batolata třeba opakovaně ráda vylévají nápoj z hrnku na zem, protože se tím seznamují s fyzikálními zákony. Rodič, který to musí uklízet, to ale vidí jinak. Zasáhne, zakáže, nenabídne alternativu.

Neempatickým/násilným chování rodičů děti přicházejí o svou spontaneitu, zdravou emotivitu a často i o své přirozené talenty. Spíše než dítěti hubovat, že zlobí a dělá věci špatně, je na místě srozumitelně, trpělivě a opakovaně vysvětlovat a jednoduchým způsobem sdělovat, co je a není dovoleno, kde jsou hranice. Vylévat vodu z kelímku ve vaně může být naopak báječná hra. Nezralé divoké emoce dítěte nemohou být přetaveny v nic vědomého a kultivovaného, pokud rodiče nejdou příkladem.

Když rodiče bez trestů vychovávat nezvládají, dítě by aspoň vždy mělo vědět, zač je trestáno. Rodiče by neměli trestat v afektu, ani trestu nepřidávat citové (manipulativní) zabarvení. Trest má být přiměřený provinění, nikoliv demonstrací rodičovské nadvlády a moci, která sice vede k vnější dětské poslušnosti, avšak nezřídka také ke skrývanému odporu a agresi. A především k vnitřnímu vzdálení obou zúčastněných stran.

Dítě není malý dospělý

Teprve sbírá zkušenosti, utváří svou osobnost, potřebuje poznávat nové věci, a přitom nedohlédne důsledků ani souvislostí. Pokud je trest nástrojem k ovládání dítěte za každou cenu, naučí se dítě v těchto okolnostech žít a obvykle i přijme pravidlo: něco provedu, přijde trest, tím je to vyrovnáno. Pak ale uniká to nejdůležitější, a totiž že nejde o zákonická pravidla hry o tom, co "nadřízenými" je a není povoleno, nýbrž o utváření vzájemných vztahů i atmosféry ve společenství (rodiny, třídy nebo jiného kolektivu), za které má každý zúčastněný dle svého věku a možností spoluzodpovědnost.

Rodiče v tomto smyslu nabízejí první sociální prostředí, v němž se dítě učí základním vzorcům chování. V kontextu de facto násilné a mocenskou nadvládou rodičů určované výchovy bývají nakonec výsledkem dvě nežádoucí nastavení: Dítě je buď přehnaně poddajné, úzkostné a sebeobviňující, nebo naopak vnitřně rebelující a vzdorné (v obavě z trestu nezřídka začne lhát a podvádět). V obou případech nedostává to nejdůležitější - povědomí o vlastní odpovědnosti. A v obou případech je mezi rodiči a dětmi narušena vzájemná intimita, takže vzniká odcizení.

Jde to i bez trestů!

Jak připomíná Aletha Solterová: "Děti se rodí se silnou potřebou souznění se svými rodiči a nemají rády konflikt. Pokud rodiče nejsou schopni společného vyladění s dítětem a respektování jeho potřeb za současného zdravého a jednoznačného vymezování hranic, dětská psychika si navykne své emoční potřeby ignorovat a popírat. V dospělosti to může vést k četným problémům, včetně komplexů méněcennosti, nevyrovnanosti, různých druhů závislosti i deprese. Jako rodiče máme za úkol zbudovat si u dětí autoritu, a zároveň usilovat o vysoký stupeň empatie. Naším prvním úkolem je získat děti pro spolupráci."

Některým dětem skutečně stačí jen důraznější napomenutí. Možná je to dáno jejich klidnou a přátelskou povahou, mnohem spíše jde ale o výsledek dlouhodobě vědomého vedení a citlivého spoluprožívání situací, v nichž si dítě s pomocí rodičovské autority krok za krokem uvědomuje vlastní chování i spoluzodpovědnost za harmonii ve vzájemném soužití.

Abychom jako rodiče mohli dítěti nabídnout, co potřebuje, nezbývá nám, než nejprve zapracovat na sobě samých. Než začneme tvrdit, že se bez trestů neobejdeme, zamysleme se nad tím, zda naše děti nezlobí proto, že tím zrcadlí nemocné vztahy v rodině nebo nedostatky v naší péči, včetně nezajištěných základních potřeb - bezpodmínečného přijetí, pravidelného režimu, dostatku odpočinku a spánku, dostatku podnětů a vhodného zabavení, ale také kvalitního jídla bez cukru a aditiv.

Vyšlo v časopise Regenerace 7 2016

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt