PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

O mapě (k) vědomí

Čas koronavirové krize je příležitostí pro vnitřní svobodu a totalitu, odpovědnost a neodpovědnost, solidaritu a sobectví, vnitřní růst i zoufalství. Mnoho lidí, kteří zrovna nejsou nasazení v první bojové linii s neviditelným nepřítelem, dostává jedinečnou šanci zjistit, jak jsou na tom, když zůstanou jen sami se sebou, s partnerem, s rodinou. Zdaleka ne každému je ve vynuceném omezení dobře, zdaleka ne každý tu nalézá klid a už vůbec ne pocit většího bezpečí. Ukazuje se, jak jsou mnozí závislí na uspokojování svých potřeb z vnějšího světa a jak jejich rozhodování podléhá "pokynům shora", aniž se vždy ptají, proč tyto pokyny následují. Začít žít z vlastního zdroje, řečeno s filozofkou Annou Hogenovou, není snadné, pokud ho začínáme hledat, až když jinde není odkud pít. Přesto netřeba propadat malomyslnosti. Nejsme v bezvýchodné situaci. Naopak. Jen se od nás žádá, abychom připustili některé otázky, kterým jsme se až dosud více či méně úspěšně vyhýbali.

Test vztahu k zranitelnosti a ke smrti?

Jako ve všech mezních situacích se i nyní ukazuje, že cílem nadřazeným všem ostatním zůstává pro většinu lidí potřeba fyzicky přežít: mít doma zásoby jídla, mít roušky a dezinfekci, eliminovat možná rizika. Známý americký psychiatr a mystik David R. Hawkins k podobným situacím poznamenává: Dokud lidé věří, že jsou především svým tělem, dělají vše pro přežití těla. Věří, že tělo potřebují, aby mohli prožívat svou existenci, kterou ale zároveň prožívají i skrze svou mysl. Mysl zase ve svém fungování hojně používá emoce. Emoce vytvářejí myšlenky nebo se stávají zkratkami pro myšlenky. Tisíce myšlenek mohou být v těžkých časech nahrazeny jednou jedinou emocí. Pokud však k emocím nemáme vědomý přístup nebo je ignorujeme, vládnou nám a nemáme pod kontrolou svoje jednání. Ve skutečnosti pak často nevíme, proč děláme, co děláme.

Dle Hawkinse existuje jednoduchý způsob, jak si skrytý emoční vliv za jakoukoliv činností nebo myšlenkou uvědomit. Stačí si důsledně položit otázku "Proč?" a po každé odpovědi se ptát znovu a znovu, dokud se neodhalí náš základní pocit. Každá naše výpověď, činnost nebo touha totiž prozrazuje, že naším primárním cílem je potřeba překonat vnitřní tíseň, obavy a emoční nepohodlí, ať už pocházejí odkudkoliv. Je to jeden z nejpozoruhodnějších jevů současnosti: Při všudypřítomném ohrožení vidíme, jak každý člověk podle míry svého strachu a podle schopnosti vědomě číst vlastní emoce své „zabezpečení“ jinak ošetřuje a jinak celkově koná.

Emoční rozpoložení jako odraz duševního vývoje?

Podle Hawkinse lze lidské emoce seřadit podle jejich kvality, která odpovídá různým vývojovým stupňům vědomí konkrétních lidských jedinců. Na základě mnohaletých měření dospěl Hawkins k poznání, že lidské emoce lze seřadit do škály, která koresponduje s různými úrovněmi vědomí a vytvářejí jejich tzv. mapu. Lze tomu do určité míry porozumět skrze srovnání s běžnou ontogenezí člověka: Jiné úkoly, nároky a zatížení náleží k věku dítěte, dospívajícího či dospělého.

Podle Hawkinse je každý z nás ve svém působení na okolí, ale i na sebe sama, buď více přínosem, nebo destrukcí. Intuitivně si asi všichni uvědomujeme rozdíl mezi člověkem přátelským, upřímným, ohleduplným, a tedy „pozitivním“, a člověkem stěžovavým, nepoctivým, nenávistným, a tedy „negativním“. Vyjádřeno křiklavým příkladem: rozdíl třeba mezi Matkou Terezou a Hitlerem. Různé kvality všudypřítomné energie Hawkins nalézá i mezi hmotnými a nehmotnými jevy či výtvory. Např. mezi domem na samotě v horách a vybydleným činžákem v nejzanedbanější části města. Nebo mezi obrazy starých mistrů a některými z moderního umění (nic proti němu, i každá doba má svou energii). Hawkins zkrátka nabízí myšlenku, že naprosto všechno, s čím přicházíme do kontaktu včetně nás samých (pokrmy, knihy, firmy, projekty, úmysly...) vyzařuje energii, která se dá jednoduchým svalovým testem - kineziologicky - poměrně přesně změřit.

Samozřejmě, už slyším námitky. O kineziologii si můžeme myslet cokoliv, stejně jako o dalších způsobech poznávání, které nekorespondují s tzv. vědeckým pohledem na svět. Jenže při zacházení s lidskou psychikou, jak známo, s pouhým vědeckým přístupem daleko nedojdeme. Sama hlubinná psychoterapie leží někde v průsečíku vědy, umění a mystiky, a cokoliv lidé vyjevují během svých asociací, imaginací, meditací, snů nebo i jen v rozhovoru s terapeutem, tu není od toho, aby to terapeut výhradně vědecky posuzoval či kritizoval, nýbrž aby s tím bez předsudků všestranně pracoval, jak jen může a umí. Tak tomu může být i s Hawkinsovou mapou vědomí, která - jak mnozí potvrzují - tomu, kdo je ochoten se jí zabývat, nabízí pokus o lineární a logaritmický pohled na nelineární emoční energetický terén.

Mapa vědomí – podobné přitahuje podobné?

Různé úrovně vědomí Hawkins po desetiletích testování uspořádal v rozsahu škály od 1 do 1000. Nejvýš, v úrovni plného osvícení (1000), na vrcholu emoční mapy, nalezl např. energii Ježíše Krista nebo Buddhy. Nejníž, v blízkosti smrti nebo holého přežití, objevil energii zahanbenosti, viny, rezignace (20). Kritickým bodem obratu je dle jeho zjištění úroveň odvahy (200), která znamená přechod od negativního k pozitivnímu, od nepravdivosti k pravdivosti. Pravdivostí chápe soulad s Řádem vesmíru, a tedy schopnost integrity, kongruence, neubližování, nedestruktivity. Hladiny vědomí pod úrovní odvahy jsou život ohrožující, hladiny nad ní jej podporují.

Není také bez zajímavosti, že nad úrovní odvahy - ať už vědomě či nevědomě - dotyčné vyhledáváme, protože se v jejich přítomnosti cítíme dobře a přijímáme od nich energetickou posilu. Pod úrovní odvahy se jim naopak vyhýbáme, protože v kontaktu s nimi cítíme odliv vlastní energie nebo nebezpečí zneužití (všichni jsme asi slyšeli o „lidských upírech“, lidově vysavačích energie). Kdyby nic jiného, Hawkinsovu mapu vědomí lze pojmout jako obrazný či symbolický souhrn možných stavů duševního a hmotného světa, v němž žijeme. Ten svůj pak nakonec bezprostředně utváříme vlastními postoji a mírou své snahy dospět až tam, kde nám samotným naše bytí začne přinášet aspoň základní uspokojení a dávat smysl.

Hawkinsova mapa stavů vědomí směrem dolů:

Osvícení (700 – 1000): Stav zcela výjimečný. Kdo zažil, ví. Druhým zprostředkovat nelze.

Mír (600): Je vnímán jako hluboký vnitřní klid, nenucenost, sjednocení. Je to stav nedvojnosti, překračující oddělenost i intelekt. V duchovní literatuře popisováno jako "pokoj, který přesahuje všechno chápání" (např. Kol 3,15). Jde o stav vědomí mezi lidmi velmi vzácný.

Radost (540): Stav bezpodmínečné a neměnné lásky, bez ohledu na okolnosti a jednání ostatních. Svět září jedinečnou krásou, která se vnímá ve všech věcech. Dokonalost stvořeného je evidentní. Soucítění se vším. Nekonečná trpělivost. Pocit jednoty s ostatními a zájem o jejich štěstí. Převládá pocit vlastní celistvosti a soběstačnosti.

Láska (500): Způsob bytí, jehož podstatou je odpouštění, péče a podporování. Nevychází z mysli, vyzařuje ze srdce. Zaměřuje se na podstatu situace, ne na detaily. Zabývá se celky, ne jednotlivostmi. Jelikož vnímání je nahrazeno „vnitřním vhledem“. Nezaujímá žádný postoj, vidí skutečnou hodnotu a láskyplnou podstatu všeho, co existuje.

Rozum (400): Tento aspekt odlišuje člověka od světa zvířat. Je to schopnost vidět věci obecně, vytvářet koncepty, být objektivní, dělat funkční rozhodnutí. Je mimořádně užitečný pro řešení problémů. Věda, filozofie, medicína nebo logika jsou projevy této úrovně.

Přijetí (350): Jeho energie je bezstarostná, uvolněná, harmonická, pružná, přístupná a prostá vnitřního odporu. „Život je dobrý. Ty i já jsme dobří. Cítím se propojený.“ Přijímá podmínky života. Nevzniká potřeba obviňovat druhé nebo životu něco vyčítat.

Ochota (310): Slouží přežití svým kladným přístupem a tolerancí. Je přátelská, podporující, ochotná pomáhat. Snaží se být k dispozici.

Neutralita (250): Způsob života, který je pohodlný, pragmatický a poměrně bez emocí. „Ať tak či onak, je to v pořádku.“ Svoboda od rigidních postojů, fanatismu, soutěživosti, černobílého vidění.

Odvaha (200): Její energie říká: „Ať tak, či onak, zvládnu to.“ Je pevná, tepe životem, je produktivní, nezávislá, rozhodná. Umožňuje účinně jednat.

Hrdost, pýcha (175): „Moje cesta je nejlepší,“ říká tato úroveň. Jejím cílem je úspěšnost, uznání, zvláštnost. Je perfekcionistická. I když to navenek často popírá, cítí se být "lepší než …" a nadřazená ostatním.

Hněv (150): Tato energie překonává příčiny strachu násilím, hrozbami a útoky. Je podrážděná, výbušná, hořká, náladová, rozčilená, nevypočitatelná. Ráda si vyřizuje účty: „Já ti ukážu!“

Touha/žádostivost (125): Vždy hledá jen svůj profit, zisk, požitek a možnost obdržet něco zvenčí. Je nenasytná, věčně nespokojená, neustále něco žádá: „Chci to. Musím to získat.“ „Dej mi, co chci, a to hned!“

Strach (100): Vidí nebezpečí, které je všude. Je vyhýbavý, defenzivní, plně zaujatý sám sebou, majetnický vůči druhým, žárlivý, neklidný, úzkostný, ostražitý.

Smutek (75): Obsahuje bezmoc, zoufalství, pocit ztráty, lítost a nenaplněnou touhu. „Kéž bych měl…“ Oddělenost. Žalost. Pocit poraženectví. „Už nemůžu dál.“

Apatie (50): Tato energie se vyznačuje beznadějí, jakousi mrtvolností. Odtahuje se od ostatních. „Prostě už nemůžu.“ „Co na tom záleží?“ Ruku v ruce s ní jde často bezútěšnost či chudoba.

Vina (30): Na tomto energetickém poli chce člověk trestat a být trestán. Vede ho to k sebeodmítání, k masochismu, k výčitkám svědomí. Sabotuje sám sebe. „Všechno je to moje vina.“ Často dochází k nehodám, k sebevražednému jednání nebo k promítání sebenenávisti na ostatní. Je to základ mnoha psychosomatických onemocnění.

Zahanbenost, stud (20): Typickým znakem je pociťování ponížení. Tradičně zahrnuje pocity odcizení a vnitřního vyhnanství. Je destruktivní pro zdraví a vede ke krutosti k sobě i k druhým.

Obecně lze říci, že spodní konec stupnice je propojený s nižší výkonností, s horší životní situací. Když naopak od negativních pocitů upouštíme, dochází k postupnému vzestupu po stupnici až k odvaze a dál, vzrůstá pocit zvládání, úspěšnosti a další spontánně přicházející hojnosti.

Všichni jsme to zažili? Příklad z parkoviště

Každý člověk se během svého života pohybuje v různých úrovních, podle toho, jak se mu zrovna daří nebo jak na sobě vnitřně pracuje. Čím je jeho stav blíže k horní části spektra, tím pozitivněji prožívá i působí. Nastává to, co je nazýváno uvědomováním, intuicí a rozšiřováním vědomí. Je to společná zkušenost těch, kteří v odevzdání, napojení a s pokorou touží odložit negativní pocity a (sebe)destrukci.

Důležité je zůstávat u sebe a příliš nepřemítat, jak to mají druzí. Víc než kdy jindy tu platí "Nesuďte, abyste nebyli souzeni." (Mt 7,1) Protože jen každý sám, od určité úrovně svého vědomí, ví nebo aspoň tuší, jak na tom je. A ať už bychom soudili sebe nebo druhé, je snadné podléhat domněnkám, omylům a iluzím. Čím je člověk na Hawkinsově stupnici vědomí výše, tím méně posuzuje či má sklon reagovat destruktivně nebo stresujícím způsobem. A naopak.

Představme si, že jsme zaparkovali auto před supermarketem a ve chvíli, kdy jsme chtěli vystoupit, auto parkující před námi do nás při couvání s žuchnutím narazilo. Nárazník a přední část našeho blatníku jsou promáčknuté. Různé úrovně vědomí mohou zareagovat zhruba následovně (psáno v mužském rodě, týká se ale všech pohlaví):

Zahanbenost: „To je trapas. Jsem mizerný řidič. Nedokážu ani zaparkovat auto. Nikdy ze mne nic nebude.“

Vina: „Ach jo. Měl jsem to předpokládat. Jsem nemožný. Měl jsem zaparkovat jinde a líp.“

Apatie: „Tohle se může stát jen mně. Jako pojistnou událost to nejspíš neuznají. Takže domlouvat se s tím chlapem nemá smysl. On mě stejně zažaluje. Život nestojí za nic.“

Smutek: „Co si teď počnu. Auto je poničené. Nikdy už nebude jako dřív. Nejspíš mě to bude stát spoustu peněz. Život je hrozný.“

Strach: „Ten chlápek pravděpodobně zuří. Bojím se, že mě praští. Bojím se s ním mluvit. Nejspíš už to auto nikdy nedám do pořádku. Lidé v autoservisu mě berou na hůl. Pojišťovna z toho vycouvá, já budu viník.“

Žádostivost: „Tak na tomhle vydělám. Budu se držet za krk a tvářit se, že jsem zraněný. Můj švagr je právník. Zažalujeme toho idiota a bude cvakat, až zčerná.“

Hněv: „Ten zatracený idiot! Dostane lekci. Zažaluju ho, ať platí, a postarám se, ať trpí. Já snad puknu vzteky. Nejradši bych toho blbce zabil!“

Pýcha: „Ty magore, kam couváš!? Bože můj! Svět je plný idiotů! Jak se opovažuje poškodit moje auto? Kdo si sakra myslí, že je? Ještě, že mám maximální pojištění.“v

Odvaha: „Oba máme jistě povinné ručení. Vyměníme si údaje a zpracujeme to. Je to otrava, ale zvládnu to. Promluvím si s tím řidičem a vyrovnáme se mimosoudně.“

Nestrannost: „No jo no. Takové věci se stávají. Nemůžete najezdit tisíce kilometrů, aniž by se přitom občas neohnul blatník! Domluvíme se, vyřešíme to.“

Ochota: „Jak bych mohl tomu chlápkovi pomoci, aby se uklidnil? Pomohu mu, ať se necítí rozrušený. Prostě si vyměníme potřebné informace o pojištění a bude to v pořádku“.

Přijetí: „Stane se. Mohlo to být horší. Aspoň že se nikdo nezranil. Tak jako tak jde jen o peníze. Pojišťovna se snad o to postará. Ještě, že neřídím vesmír. Je to jen malá nepříjemnost, to se vyřeší.“

Rozumnost: „Buďme praktičtí. Vyřiďme to co nejrychleji, ať se můžeme vrátit k svým obvyklým činnostem. Jaký je nejefektivnější způsob, jak problém vyřešit?“

Láska: „Doufám, že ten chlapík není moc rozhozený. Uklidním ho.“ (Směrem k druhému řidiči konejšivě): “ Zkuste zůstat v klidu, to bude v pohodě. Vím, jaké to je. Taky se mi to stalo. Byla to menší promáčklina a opravili to za den. Oba jsme pojištěni. Nebo to nemusíme to hlásit, pokud nechcete. Můžeme to vyřídit jen mezi sebou a vyhnout se zvýšení pojistného.“ (Ujišťuje rozrušeného řidiče, přátelsky mu pokládá ruku na rameno.)

Mír: „Není tohle šťastná náhoda? Tak jako tak jsem chtěl nechat nárazník opravit, protože v něm něco chrastí, a blatník byl už trochu pošramocený. (Směrem k druhému řidiči): „To se stane, to vyřešíme. Co takhle dát si šálek kávy a probrat to? Předáme si kontakt a potřebné informace. Bude to v pořádku. Žádný problém.“

Stejné situace, různé reakce, různá zkušenost. Ať už si o Hawkinsově teorii myslíme cokoliv, těžko popřít, že bezprostředně spoluvytváříme průběh a vývoj situací, v nichž se ocitáme. Náš stav vědomí spolurozhoduje o tom, jak vnímáme tzv. skutečnost.

Většina lidí zažívá během svého života v úrovních vědomí rozmanitost

Obecně ale máme sklon převažujícím způsobem spočívat (nebo vězet?) na té či oné po delší časová údobí. Všichni jsme nějak zaujati přežitím, je ale škoda, když u toho i skončíme. Což se prozatím většinově děje, proto jsou tolik rozšířenými strach, hněv a touha po osobním zisku. Méně lidí považuje za mocnější stav ochoty a ještě méně je schopno trvale usilovat o lásku, náklonnost a péči o jiné bytosti nebo o společenství, protože již nahlédli, jak je to zmocňující a jak to zmírňuje negativní dopady stresu, stimuluje endorfiny a vnáší do života naději a pocity zvládání. V tomto se Hawkinsovy teorie mimochodem potkávají s vědeckou, resp. konkrétně pozitivní psychologií. Její zakladatel Martin E.P. Seligman podobně jako David R. Hawkins taktéž po dlouhá desetiletí měřil různost lidského prožívání a prosperity v různých kulturách i historických údobích a obohatil psychologii o výrazy jako naučená bezmocnost, naučený optimismus nebo silné stránky lidského charakteru. Psychosomatická medicína obdobně pracuje s hypotézou, že tělo je displejem mysli. S tím nakonec souzní i známá myšlenka C.G. Junga, že co zůstává v nevědomí, stává se osudem.

Náš sklon přijímat negativní přesvědčení závisí na tom, kolik negativity v sobě chováme. Čím je naše mysl odolnější, vědomější a vzdělanější, tím hůře je manipulovatelná a ovlivnitelná, tím obtížněji naletí na obecně udržované převažující negativní a katastrofické představy. Mysl má zkrátka velkou sílu a každá myšlenka má svůj energetický potenciál. Čím více se jí věnujeme a vkládáme do ní svou pozornost, tím spíše se projeví ve fyzickém světě.

Čímž se opět dostáváme i k současné době a k tomu, jak je dnes klíčové s vlastní myslí tvořivě pracovat. I dobře míněná osvěta může být kontraproduktivní, pokud v ní převažuje šíření obav z nemoci a přesvědčení všudypřítomného ohrožení, a naopak chybí připomenutí dobrých výzev a přínosů krizového období.

"Mnohé epidemie jsou podstatnou měrou dotvářeny médii. Varování založená na strachu z ohrožení zdraví ve skutečnosti vytvářejí mentální prostředí, ve kterém snáze dochází k tomu, čeho se obáváme," dodává k tomu sám Hawkins.

A tak buďme v této koronavirové době opatrní, ohleduplní a prozíraví. Snažme se být vědomí. A ať už čteme nebo slyšíme o čemkoliv, nepřestávejme se ptát "proč" a kde je naše "shora".

Použité a doporučené zdroje:
Hawkins, D.R. (2017). Moc versus Síla: Skrytí činitelé, určující lidské jednání. Praha: Pragma
Hawkins, D.R. (2012). Letting Go: The Pathway to Surrrender. Carlsbad, California: Hay House, Inc.
http://www.hawkins.support/studijni-knihy/d-r-hawkins/neulpivat-cesta-odevzdavani/

duben 2020

Zpět na Články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Counselling

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2020 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt