PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Dětský vzdor - vývojová záležitost, nebo povahový rys?

Na čem záleží, jakým způsobem projde dítě obdobím vzdoru ? Vychází jeho nevhodné chování z genetických dispozic, např. zděděných sklonů k agresivitě, nebo ho podporují sami rodiče, např. nevhodnými represními metodami? Jednoznačná odpověď na podobné otázky neexistuje, východiska lze ale hledat jak v poznávání a usměrňování osobnosti dítěte, tak i ve vhodně volených výchovných a komunikačních postupech.


Foto: Kristina Baudyšová

Někdy mezi prvním a třetím rokem prožije dítě období sebeuvědomování, které do jeho života přinese vědomé užívání zájmene "já" a s ním i poznávání vlastní síly vůle a sebeprosazení. Nejtypičtějším příkladem pokusů o individualitu jsou projevy nesouhlasu, resp. výbuchy odporu proti rozhodnutím a příkazům rodičů. Psychologové hovoří o období vzdoru či negativismu, lidově přezdívaném "první puberta". Dítě zkrátka usiluje o samostatnost a jeho snaha otestovat své možnosti může v některých případech skončit - z důvodu nezralosti nervové soustavy i nedostatku zkušeností - totálním kolapsem.

Pro rodiče jde o jedno z nejnáročnějších období, a to zvláště v případech, kdy děti upadají do extrémních projevů odporu a nesouhlasu a kdy zcela ztrácejí vládu nad sebou. Křičí, kopou, vyvádějí, a co je pro rodiče nejděsivější, dávají také volný průchod projevům své agresivity.

O tom, zda je agresivita dědičná, se vedou spory. "Odborníci v tom nemají zcela jasno, někteří se domnívají, že ano, jiní že nikoliv. Osobně se domnívám se, že typické povahové vlastnosti, které se podílejí na tom, že se naše chování projevuje jako agresivní, dědičné jsou. Mám na mysli temperament dítěte, a tedy např. sklony k výbušnosti nebo impulsivnímu chování," vysvětluje dětská psycholožka Ilona Špaňhelová a dodává: "Je rodičích, aby sledovali případné problematické vlastnosti svých potomků už v raném věku a pomáhali dítěti si je uvědomovat a pracovat s nimi."

Jinak řečeno: Každé dítě v sobě skrývá energii, která se může projevit pozitivně (to když si třeba zaujatě hraje nebo kreslí), nebo negativně (když se vzteká a rozbíjí své hračky). Nesmírně obtížný úkol rodičů spočívá v tom, tuhle energii podněcovat a usměrňovat konstruktivním způsobem. Vybalancovat potřebu stanovování hranic a zároveň vyhovět potřebě dítěte najít autonomii není ale vůbec snadné.

V současné, rádoby svobodomyslné, době jsme často svědkem toho, jak rodiče nemají jasno v tom, jakým způsobem by svým dětem - a mluvíme o batolecím věku! - měli hranice vymezit. Pozorujeme následující extrémy: Rodiče buď jednají příliš liberálně a nezralému vzdoru svých batolat nevhodně ustupují, nebo naopak využívají své tělesné a duševní převahy a vynucují si poslušnost dítěte doslova násilím. Kde hledat zlatou střední cestu?


Foto: Kristina Baudyšová

Reaktivní a proaktivní chování

Americký psychoterapeut a publicista John Townsend upozorňuje v knize "Děti a hranice" na zajímavou skutečnost: "Dnešní děti zaujímají ve chvílích svého nesouhlasu převážně reaktivní postoje. To znamená, že prostě jen reagují proti tomu, co se jim nelíbí: odmlouvají nebo propadají záchvatům vzteku, kňourají, jsou agresivní. Jejich chování je určováno výhradně nějakým vnějším vlivem, který narušil jejich představy a přání. Bohužel tak nebývají schopny konstruktivní iniciativy, neumějí zaujmout proaktivní postoj - a tedy aktivně a tvůrčím způsobem jednat ve prospěch toho, co považují z důležité a čeho si cení. Rozdíl mezi reaktivním a prokativním chováním spočívá v tom, že zatímco reaktivní chování je instinktivní, a tudíž nevědomé a často zkratkovité, proaktivní je vědomé a hodnotově motivované. Reaktivní poskytuje určitý druh okamžité úlevy, ale nenabízí řešení problémů. Pouze proaktivní chování směřuje k identifikaci problémů, a tudíž i k jejich řešení."

Batolata se pochopitelně ještě v žádných hodnotách neorientují. Jedinou formou protestu je pro ně právě chování reaktivní. "Nezralý charakter neumožňuje odkládat uspokojení nebo řešit konflikty, není schopen pozorovat sebe a druhé, a tak se s frustrací vypořádává pudově a bez ohledu na důsledky. Chování rodičů by mělo směřovat k tomu, aby dítěti vnímání rozdílu mezi reaktivními a proaktivními reakcemi pozvolna vštěpovali," tvrdí Townsend.

Výchova by neměla být soubojem o moc. Nápomocné je, když si rodiče uvědomí, že období vzdoru není pomstou přírody, nýbrž důležitým a do budoucna silně určujícím mostem k samostatnosti. Vlastní výchovná opatření by měla být motivována snahou o vytvoření hodnotového systém, který dítěti hodláme předat, za současného láskyplného zohledňování vývojových specifik batolecího období. Když je to možné, vycházejme svým batolatům vstříc a dopřávejme jim možnost volby, zároveň ale důsledně vymezujme hranice v oblastech, kde jim chceme vštípit určité formy postojů a chování.

Možná nebude od věci, když se ze všeho nejdříve zamyslíme sami nad sebou: Máme vůbec jasno v hodnotách, které chceme dítěti vštípit? Není bez zajímavosti, že mnoho psychoterapeutů začíná svou práci s klienty právě v oblasti zvládání hněvu. "Existuje spousta lidí, kteří ani v hluboké dospělosti hranici mezi reaktivním a proaktivním chováním nepřekročí," vypozoroval John Townsned. "Ve chvílích frustrace reagují buď stažením do sebe, které posléze vede k depresivním pocitům, nebo nezvladatelnými výbuchy hněvu, které zbytečně ubližují všem přítomným. Jde o nevyhovující modely chování, které si osvojili v dětství a které se terapií snažíme napravit."

Není pochyb o tom, že období vzdoru našeho batolete nabízí jedinečnou šanci pro sebepoznání a vývoj také nám, rodičům.

Umět si kleknout…

Batolata, s nimiž si jejich rodiče pravidelně aktivně hrají, mívají méně bouřlivé období vzdoru. Americký psychiatr a publicista Stanley Greenspan hovoří o tzv. "čase na zemi". Tím, že se doslova přizpůsobíme úrovni svého dítěte, naladíme se na jeho rytmus. Dialog, interakce a sdílená pozornost se pak odehrávají výhradně v podmínkách dítěte. Právě takto, v pozici na stejné úrovni a z očí do očí, jsme skutečně vpuštěni do jeho světa představ a naše slova podporují a strukturují jeho myšlení. Dítě zkoumáním zapojuje své mentální obvody. Hra může vypadat prostě a neužitečně, ale hrát si znamená pro dítě pracovat, objevovat, pozorovat, manipulovat, komunikovat - a pochopit. Hraní rodičů s dítětem je proto i základním preventivním opatřením proti rozvoji agresivity. Učíme dítě soustředit se, mírnit zvýšenou pohyblivost ve prospěch intelektualizace činnosti, učíme ho sdílet pocity a vciťovat se. Jde o ideální možnost, jak celkově posílit vzájemnou komunikaci.

http://www.stanleygreenspan.com/

Otázka pro dětskou psycholožku Ilonu Špaňhelovou:

Mohou se u dítěte v období vzdoru už projevovat "negativní vlastnosti", jako např. agresivita či vzteklost?

Ano, negativní povahové rysy lze vypozorovat už v batolecím období. Jde např. o situace, v nichž dítě, když se mu něco nelíbí nebo něco nechce, reaguje neadekvátně vzdorovitě a když si ani v další fázi nedá říct a nenechá si vysvětlit důvod, proč mělo něco zakázané. V takovém případě jde zřejmě o jedince, s nímž rodiče budou muset více pracovat.

Také agresivní sklony může mít dítě již v období věku batolete. Projevují se, když zkouší, co by na rodiče nebo jiné děti "zabralo", aby udělali to, co si dítě přeje. Takže zkouší třeba druhé plácnout, vyškubnout hračku. Je to jen pokus. Dospělý, který v tomto věku dítě provází a je fyzicky přítomen, má vždy dítě navigovat, jak se má zachovat jinak. Má mu vysvětlit, co toto jeho chování může způsobit (nebude mít kamarády, ostatní se ho budou stranit). Dítě má dostat určitý model chování a má být v tomto modelu podporováno. Hlavním modelem v chování jsme samozřejmě my rodiče nebo různí lidé v blízkém okolí dítěte. Nás všechny dítě ve svém chování napodobuje.

Použitá a doporučená literatura:


Henry Cloud, John Townsend: Děti a hranice, Návrat domů 2007
Antier Edwidge: Agresivita dětí, Portál 2004
http://www.evalabusova.cz/clanky/deti_a_hranice.php
http://www.evalabusova.cz/clanky/jak_usmernit_batole.php

Vyšlo v časopise MIMINKO 11/2008

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt