Hovory o vztazích
aneb
Hledání vlastních cest
Jsme tvorové společenští. Ač potřebujeme být tu a tam sami, abychom si srovnali myšlenky a trochu v sobě poklidili, pocit smyslu našemu životu dává výhradně možnost vstoupit do vztahů s druhými. A právě vztahům je věnován pořad Českého rozhlasu 6.
Vztah - slovo tisíckrát opakované. Podobně, jako třeba láska nebo štěstí, má dnes tolik významů, že se jeho původní obsah snadno vytrácí. Přesto jsme vztahy obklopeni. V každé chvíli v souvislosti s nimi zaujímáme postoje či stanoviska. A že je to pestré: Jinak věci vidí muži, jinak ženy. Jinak vzdělanec, jinak dělník. Jinak věřící, jinak nevěřící. Názory se vrství také s věkem a majetkovými možnostmi, nevyčerpatelné jsou rozdílnosti mezikulturní. A co teprve nevyzpytatelnost tělesné a duševní chemie (někdo hovoří o energiích): S někým se sblížíme spontánně a bez potíží, jiný je nám protivný dřív, než promluví! I s těmi druhými míváme propojení intenzivní a dlouhodobá.
V současné době patří vztahová rovina k nejsložitější životní oblasti. Nejde jen o to, že lidi vzdaluje časová tíseň a globalizační mobilita. I když jsme spolu, často nás to vyčerpává. Nerozumíme si. Padáme do komunikačních pastí. Utápíme se ve zraněních, která si vzájemně působíme. Těžko hledáme cestu k dohodám a usmíření. Absence jasných norem a hodnot a podvědomá potřeba hájit vlastní teritorium vedou k permanentnímu napětí.
Náš vyspělý svět
Vztahem označují psychologové každé významné spojení prožívané s hlubokou emocionální vazbou a s přijetím zodpovědnosti. Setrvávají u takového vymezení i přesto, že současnost emocionální hloubce ani zodpovědnosti nepřeje. Pořád totiž platí, že na tom, jaké vztahy pro svůj život považujeme za klíčové, stojí naše identita.
Současná západní civilizace postrádá mezníky, které dřívějším generacím udávaly směr i řád: "Odpovědi na otázky, kdo jsme a kam směřujeme, nelze už odvozovat od dříve určujících fenoménů jako rodina, povolání, víra. Ještě pro naše prarodiče šlo o důležité záchytné body a jejich život měl své náležité zastávky: dětství, školní léta, zakotvení ve vztahu, založení rodiny, stárnutí… Náš život už není přehledná a odhadnutelná pouť," uvedla v nedávném zamyšlení pro časopis Psychologie heute německá publicistka Ursula Nuber. Jejími slovy jsme dnes stále častěji nuceni balit kufry, aniž víme, kam vlastně vyrážíme. Vše má omezenou trvanlivost, vše je nejisté.
S výjimkou hlavního trendu doby - individualismu. Ten přitahuje, ale dává zabrat. Pryč jsou doby, kdy tradiční společnost myslela v rámci celku. Kdy jednotlivec byl jen malým kamínkem do velké mozaiky, zato ale věděl, kde je jeho místo.
Více možností?
Můžeme a máme nesrovnatelně víc než naši předkové. Žijeme pohodlněji a déle. Nejsme bezprostředně ohrožení válkami ani hladomorem, díky vyspělé medicíně umíme utlumit téměř každou fyzickou bolest. Náš stres je jiného druhu, přesto ale zůstává existenciální.
Všeho je tolik, až ztrácíme přehled. Podle odhadů odborníků bude už v roce 2020 druhou nejrozšířenější civilizační chorobou, hned po kardio-vaskulárních onemocněních, deprese. Ač přibývá příruček o smyslu života, kurzů seberozvoje i působení nejrůznějších koučů věnujících se rozvoji osobnosti a odolnosti vůči nepříznivým okolnostem života, nic nenasvědčuje tomu, že by lidé byli šťastnější.
Nestačíme. Nestíháme. Bloudíme. Bojíme se, abychom neudělali chybu. Chceme maximum, a stále častěji máme pocit, že to pravé nám uniká. Tak docela za to nemůžeme, říkáme si. Chceme-li přežít, musíme se přizpůsobit. Pracovat. Tvrdě pracovat. Nakupovat. Odpočívat. Cestovat. Orientovat se. Média udávají trendy. Reklama útočí. Zábavní průmysl pohlcuje veškeré ticho. Partnerství. Rodina. Sex. Výchova. Škola. Zaměstnání. Konkurence. Rovné příležitosti. Sociální systémy. Byznys. Politika. Životní prostředí. Zdraví… V hlavách hučí jako v úle, stále o něčem rozhodujeme, a přestože není v našich silách pojmout všechny souvislosti, nakonec musíme určit, co přijmeme za vlastní a co odmítneme.
Qual der Wahl, řekli by Němci. Trápení volby. V České republice ho máme bezmála dvacet let. Ano, tak dlouho si už zvykáme na svobodu, od které nás před tím oddělovaly ostnaté dráty.
Leckdo si možná povzdychne, že by neškodil nějaký ten návod na experiment zvaný postmoderní život. Kde hledat spočinutí? Kde východisko? Jak prospět sobě, blízkým i společnosti?
Odpověď zřejmě nabízí právě vztah. Ač slýcháme i jiná tvrzení, není to majetek, popularita, moc ani krása, co kvalitu našeho života určuje nejvíc. Povědomí o tom, kdo jsme, co máme a kam směřujeme, budují právě naše nejnosnější mezilidská propojení. Jen jsou dnes křehčí, zranitelnější, zpochybnitelnější. Jak to vyjádřil německý filozof Martin Heidegger: „Moderní doba překonala každou vzdálenost, ale nevytvořila blízkost.“
Inspirace pro život
Hovory o vztazích o blízkost usilují. Návod na život nemají, snad ale přinášejí náměty pro hledání vlastních cest. Pořad běží od března 2009. Volně a v širším spektru navazuje na předchozí Hovory o rodině. Nabízí zamyšlení nad současnými vztahy doma i na pracovišti, mezi generacemi a v celé společnosti v posledních dvaceti letech od pádu komunismu. Z různých úhlů pohledu si všímá toho, co dnešní lidé ve vztazích řeší. Zaměřuje se na témata horká i opomíjená. Dává před mikrofonem prostor profesním i osobním postřehům známých i méně známých odborníků.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
