PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Začátky rodičovství - co je dnes jinak než dřív?

Jeden z nejsilnějších momentů: Dítě opouští tělo matky a probíhá-li porod v ohleduplném prostředí, spočine nerušeně na jejím břiše či prsou. Otec bývá také přítomen. Velký předěl. Zrození nového života, nové rodiny. Co přijde dál? Jak naplnit potřeby toho malého tvora, aby se mohl zdárně rozvíjet?

Donedávna se předpokládalo, že výchova je předem daný souhrn určitých daných pravidel, která je třeba každému dítěti nějak vštípit. Podobně se mělo za to, že miminka toho ještě mnoho nevnímají. Podobné názory dnes procházejí razantním přehodnocením a společenské povědomí se pozvolna mění: Nové výzkumy potvrzují, že ještě během prenatálního života a stejně tak bezprostředně po porodu a v prvních letech života jsou děti naopak mimořádně vnímavé a komunikující. Nejde však o snadno čitelnou komunikaci racionálního typu. Zvláště dosud nemluvící miminka vysílají jedinečné signály, jimž dokáže rozumět jen ten, kdo je "vyladěn" a kdo má probuzenou také intuitivní součást svého vnímání.

Děti raného věku potřebují schopnost svých rodičů nahlédnout vývojově podmíněné a časově neodkladné dětské potřeby, které jsou značně křehké a platí o nich ono anglické "use it, or loose it"(využij, nebo promarni). Buď se dítěti od jeho nejbližších pečovatelů v patřičný čas dostává vhodné odezvy na jeho signály, a pak může celou svou sílu věnovat svému potřebnému rozvoji, nebo nikoliv, a pak svou životní energii vkládá do zpracovávání stresu nebo dokonce do boje o přežití.

Nejvíc ohrožené jsou pochopitelně děti v silně nevýhodných podmínkách (když jsou rodiče na příklad násilníci nebo alkoholici) nebo děti těžce duševně nemocných rodičů (když třeba těžce depresivní matka pro vlastní vnitřní bolest nemůže na signály dítěte reagovat). Za připomenutí stojí i deficity vyskytující se dnes čím dál častěji i v tzv. normálních rodinách - nedostatek času a trpělivosti na dítě, mechanické plnění pokynů péče načerpané z příruček nebo kurzů bez schopnosti intuitivního vciťování, partnerské rozepře nebo rozvodové konflikty, celková nezralost nebo nepřipravenost rodičů (nebo i jen jednoho z nich) dočasně upřednostnit potřeby dítěte před svými vlastními.

Raději proto ještě jednou zopakujme: Za podobu interakce s potomky jsou v raném věku dětí odpovědni dospělí. Cenné podněty ale přicházejí i od dětí.

Neurologicky jsou miminka i batolata sice již plně vybavena pro vnímání emocí (amygdala je funkční dřív, než se narodíme), avšak dosud chybí schopnost úsudku i uspořádávání časových a faktických souvislostí a prožitků. To nastává až někdy po třetích narozeninách. Maličké děti dosud nevládnou sebekontrolními mechanismy, neumějí zacházet se stresem ani jakkoliv regulovat své emoce.

Rodiče vztah s dítětem ovlivňují svými osobnostmi, postoji a zkušenostmi, stabilitou svého vzájemného vztahu, schopností řešit krize, vyvinutou vlastní empatií a v neposlední řadě i ochotou učit se a měnit.

Což naštěstí neznamená, že mají být rodiče bezchybní. Že se občas nemohou sami vztekat, mít všeho plné zuby, pohádat se spolu jako pár. Tohle všechno k soužití s miminkem nebo batoletem také patří, vždyť jde o velmi náročnou fázi rodičovství. Rozhodující je, zda se v daném rodinném prostředí konflikty dokáží usmiřovat a zda je přítomno základní vztahové bezpečí a bezpodmínečné vzájemné přijímání. Pokud rodiče zjistí, toho nejsou schopni, je na místě včas vyhledat pomoc. (Schopnost kritické sebereflexe a přijetí pomoci taktéž svědčí o rodičovských kompetencích).

Čas nových paradigmat rodičovství

Aktuální poznání a výsledky výzkumů v oblasti dětské vývojové psychologie vyvracejí zejména dva donedávna (ba často ještě i dnes) platné názory:

1. Děti potřebují hned od narození vést k nezávislosti a samostatnosti, aby nebyly rozmazlené.

Nikoliv! Naopak se ukazuje, že naše psychika je pravděpodobně tím odolnější a soběstačnější, čím více se nám na počátku života dostává možnosti čerpání neomezené důvěry, která se rodí z přítomnosti vnímavých rodičů a z jejich připravenosti naplňovat naše rané potřeby.

Pro miminko je důležitá možnost utváření silné emocionální vazby s nejbližšími pečovateli. Tato vazba se upevňuje skrze fyzickou blízkost, něžné doteky a chování, oční kontakt, zrcadlení pocitů dítěte dospělými a samozřejmě i uspokojováním fyzického nepohodlí či psychické frustrace.

Za klíčové jsou považovány:

- Podpora bondingu (vazba kterou matka a dítě navazují bezprostředně po porodu). Není-li uměle narušován kontakt matky a dítěte během prvních hodin a dnů po porodu, dochází k biologicky a hormonálně podpořenému vzájemnému emočnímu naladění, takže matky lépe intuitivně rozumějí signálům a potřebám svého dítěte, včetně schopnosti rozpoznat různé důvody pláče.

- Podpora kojení, které má probíhat podle poptávky dítěte, a nikoliv v určených časových intervalech. Hormony, které jsou při kojení vyplavovány (prolaktin, oxytocin) opět podporují vztah matky k dítěti a matce navíc umožňují snáze zvládat nepohodlí spojené s péčí o dítě, včetně připravenosti rezignovat na některé své potřeby ve prospěch miminka (typickým příkladem je nedostatek matčina spánku pro noční kojení).

- Podpora hojného fyzického kontaktu matky/rodičů a dítěte, který může mít podobu mazlení, nošení i společného spaní na jednom lůžku (při splnění bezpečnostních požadavků).

- Laskavé zacházení s pláčem miminka, který je vnímán jako nejsilnější dorozumívací prostředek dítěte. Proto je nesmírně důležité na pláč přiměřeně reagovat, nenechávat dítě vykřičet o samotě, nabídnout mu možnost asistovaného vyplakání v náručí blízké osoby atd. (Významu dětského pláče byl věnován zvláštní text v dubnovém časopise Regenerace v roce 2015).

- Významným pojmem prvního roku věku je také attachment (přilnutí) označující vazbu dítěte na rodiče, resp. na primární pečující osobu. Stabilita nebo naopak nestabilita tohoto vztahu je do značné míry prototypní, předurčující i další vztahy, které dítě později naváže.

Během prvního roku života miminko nelze rozmazlit. Až někdy v batolecím období - mezi prvním a třetím rokem - přichází na řadu potřeba vymezování hranic, vystavování dítěte přiměřenému stresu v rámci získávání psychické odolnosti a nácvik emoční konfrontace. Rodič dítě vede a usměrňuje, činí tak ale s laskavostí a s ohledem na specifika batolecího věku (více o tom v příštím čísle).

2. Dospělí vedou a učí. Děti mají hlavně poslouchat a přizpůsobovat se.

I tato teorie je dnes překonána. Ukazuje se, že děti mají vrozenou schopnost své rodiče bezmezně milovat a spolupracovat s nimi, ale také je měnit a rozvíjet. Už není pochyb o tom, že chování dětí, ať harmonické či disharmonické, je pro vývoj rodičů obdobně důležité, jako chování rodičů pro dítě. Ano, rodiče vedou své děti a snaží se jim ze sebe předat to nejlepší. Ale také děti vedou své rodiče a svým chováním jim mnohé napovídají! Nedovedou sice ještě ukázat ani pojmenovat, co potřebují, ale na nevědomé úrovni cítí, pokud se jim něčeho nedostává. A pak na svou frustraci dospělé upozorňují formou obtěžujícího chování, pasivitou a rezignací nebo také útěkem do nemoci. Rodiče tak mají kde pátrat, co zůstávají dětem dlužni i co se skrze své děti dozvídají o sobě. Jde oboustranný a nesmírně cenný proces vzájemného učení, jehož výsledkem má být nalezení rovnováhy mezi potřebami rodičů a dětí, s ohledem na specifické a vývojově nedokladné potřeby dětí.

Rodičovství stokrát jinak, a přesto nově

V současnosti jsme svědky usilovných snad o nalezení optimálního způsobu rodičovství, stejně jako výrazných mezigeneračních střetů. Zastánci starých modelů i nadále volají po přiměřenosti výchovy se zapojením dávných "osvědčených prostředků" - motivování dítěte strachem, pocity viny či poslušností vynucené silou dospělého. Opačným extrémem bývá přehoupnutí do druhého pólu - bezbřehá "opičí láska" k dítěti bez schopnosti vymezení zdravých mantinelů, takže výsledkem jsou zástupy malých tyranů, obtěžujících a devastujících v neposlední řadě i sebe samé.

Zároveň ovšem naštěstí přibývá mezi současnými rodiči těch, kteří upřímně hledají optimální kompromisní řešení, podpořené právě i novými poznatky. Toto řešení - snaha o rovnováhu mezi potřebami všech zúčastněných - má v současnosti podobu mnoha teorií i praktických rodičovských hnutí, v jejichž základu vždy stojí právě poznání dříve přehlížených potřeb dítěte a zohlednění onoho až alchymického procesu působení rodičů na děti i dětí na rodiče tak, aby nikdo nezůstal zkrátka.

V knižních průvodcích, na webech, při seminářích i v poradnách se tak můžeme setkat s rodičovstvím pozitivním, efektivním, attachmentovým (kontaktním), intuitivním, instinktivním, přirozeným, aktivním, s nevýchovou, s respektem a mnoha dalšími. Sama se nejčastěji přidržuji názvu rodičovství vědomé (z anglického aware parenting). Název pochopitelně nerozhoduje. Ať už se rodiče při hledání způsobu výchovy svého dítěte inspirují kdekoliv, rozhodující je, aby slepě nenásledovali žádnou teorii ani nepropadali perfekcionismu, ale potvrzení o správnosti své cesty nalézali v narůstající důvěře svých dětí a v jejich prospívání. Ve vlastním srdci pak k tomu obvykle uslyší i uklidňující tiché přitakání: Rodičovství není snadné a patří k němu sahání ke dnu sil a k netušeným hlubinám sebepoznání. Přesto (nebo právě proto) zůstává jednou z nejsmysluplnějších a nejvíc obohacujících činností.

Vyšlo v časopise Regenerace 5 2016

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt