PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Láskyplná matka dítě učí, že být ve vztazích s druhými lidmi je bezpečné a obohacující

Rozhovor s Gabrielou Bachárovou pro https://ahojmama.pravda.sk

Slovenská verze textu je ZDE

Co ve stručnosti znamená teorie citové vazby?

Teorie citové vazby, jejímž autorem je anglický psychiatr John Bowlby, vychází z poznání, že každý novorozenec přichází na svět s hlubokou potřebou vztahu. Dítě hned od narození specifickými signály projevuje svou schopnost takový hluboký vztah navázat, a to nejprve se svou primární pečující osobou, tedy nejčastěji s matkou. Velmi záleží na tom, jak je matka k této potřebě svého dítěte vnímavá a jak je v rodině s touto vrozenou potřebou dítěte zacházeno. Když je matka na dítě vyladěná, její péče je přiměřeně láskyplná a její chování stabilní, pak se v mozku dítěte ukládá základní informace, že být ve vztahu s jiným člověkem je bezpečné a obohacující. Když jsou podmínky pro vytvoření této první prototypní vazby pro dítě nějak nevýhodné nebo dokonce nebezpečné, může dojít k narušení, a to s mnoha negativními důsledky pro příští život dítěte.

O jaké důsledky se jedná?

Náš attachment předurčuje téměř každou naši životní situaci, protože jde vlastně o základ našeho emočního uspořádání a prožívání. Zároveň lze attachment vidět jako naši nevědomou strategii přežití, která se automaticky aktivuje, zejména když jsme ve stresu, ve fyzickém vyčerpání, v nemoci, v čase vývojových a jiných krizí, v etapách zásadních životních změn. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme, že lidé jsou různí v tom, jak se chovají v okamžicích úzkosti a ohrožení. Někdo zachová klid, jiný bojuje a ještě další se snaží utéci a nic neřešit. Lidé jsou do agrese nebo sebeagrese. Snaží se věci napravit, nebo přijmou pozici oběti. Dokud jsou tyto reakce nevědomé a pouze instinktivní, mohou být pro náš život devastující. Lze hovořit o jakémsi vnitřním naprogramování, které se spontánně projevuje v našich reakcích. Patří sem přehnaná asertivita a sebeprosazování nebo naopak tvárnost, ústupnost. Patří sem i orientace na výkon, workoholismus a perfekcionismus, nebo naopak, pasivita či prokrastinace. V neposlední řadě jde i o schopnost prožívání blízkosti a intimity, o naši autonomii nebo schopnost přizpůsobení či dokonce vztahovou závislost. I jevy jako žárlivost, pocity vykořenění a sebeodcizení, permanentní pocity nedostatku nebo přesměrovávání vztahových potřeb z lidí na zvířata, resp. na domácí mazlíčky, lze rozklíčovat pomocí zkoumání základní citové vazby jedince.

Jak tohle všechno vzniká?

Odpověď je nutno hledat ve vývojové psychologii. Lidská bytost se rodí s dosud nezralým mozkem a teprve moderní věda a technické možnosti to do důsledků potvrdily: Dětský mozek po narození potřebuje ještě určitou dobu a specifické podmínky, aby se dotvořil. K žádoucí socializaci a k uspokojivému citovému i mravnímu vývoji dochází teprve v důsledku vhodného zacházení dospělých s dítětem při zohlednění mimořádných potřeb raného věku. V limbickém systému lidského mozku jsou ukryty dvě pro emoční prožívání důležité části zvané amygdala a hipokampus. Amygdala zpracovává vypjaté pozitivní i negativní zážitky a funguje jako poplachové zařízení. Ve stavech mimořádného stresového vypětí dochází k vyplavení zvýšeného množství stresových hormonů, dítě se dostává do stavu nezvladatelného přetížení a právě jen citlivá reakce pečující osoby to může zmírnit či pomoci zvládnout. Hipokampus naproti tomu zpracovává a uchovává sdělitelné, chronologicky uspořádané vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Díky němu jsme schopni vnímat souvislosti svého života a porozumět jim. Zatímco amygdala je dotvořená v posledních měsících prenatálního života, takže už novorozenci a děti raného věku velmi intenzivně emočně vnímají, kvůli dosud nefunkčnímu hippokampu nedokážou vzniklé emoce zpracovat. Pokud není na blízku pečující osoba, která tak učiní za dítě svým empatickým chováním, dochází k tzv. zaplavení. Hipokampus ovšem dozrává až kolem třetího roku věku, což je zhruba doba, od které býváme schopni vnímat svůj život jako sled událostí. Předchozí emocionální vzpomínky zůstávají ukryty v tzv. nevědomí. Proto je pro vývoj dětí tak zásadní, aby v raném věku měly na blízku svou patřičnou citlivostí vybavenou primární pečující osobu a aby se pokud možno nepotkaly s příliš negativními nebo dokonce traumatickými zážitky, protože jinak může dojít k potenciálně problematickému vazebnému chování.

Jaké typy citové vazby rozlišujeme?

Tzv. jistý attachment vzniká u dítěte, které od svých rodičů pociťuje dostatek lásky a náklonnosti a jehož potřeby jsou přiměřeně naplňovány. Člověk důvěřuje a nebojí se, aby i jemu bylo důvěřováno. Blízkost a náklonnost jsou mu přirozené, zároveň unese samotu, protože má pozitivní vztah k sobě samému. V případných krizích a konfliktech neztrácí orientaci, nebojí se hájit své hranice a jeho vztahový život obvykle plyne bez dlouhodobých nebo přespříliš dramatických turbulencí. Navíc bývá oporou lidem s nejistými typy vazby. Nejistý vyhýbavý attachment se vyvíjí se u dítěte, jehož rodiče jsou emočně chladní nebo nepřítomní, nepříliš vnímaví k jeho potřebám. Dítě si postupně navykne, že mu nezbývá než být samostatné a soběstačné. Zároveň se však nenaučí soužití v blízkosti a intimitě, takže situace, které tyto kvality v sobě nesou (jde především o trvalé vztahové závazky emočního rázu), bývají vnímány jako nepohodlné a ohrožující. Naopak ve výkonnostní sféře (profese, sport…) tito lidé nezřídka excelují. Při pocitu ohrožení a v konfliktech se stahují, přestávají komunikovat, odcházejí. Nejistý úzkostný (úzkostně ambivalentní, vzdorovitý) attachment pozorujeme ho u lidí, jejichž rodiče se nechovali odhadnutelně a konzistentně. Někdy byli pro dítě k dispozici, jindy ne. Za jednu a tu stejnou věc jednou pochválili, jindy vynadali. Rodiče se k dítěti chovali tak, jak se oni sami v daný okamžik cítili. Jejich emoční rozpoložení, potřeby nebo závislosti stály nad těmi dětskými. V dospělosti potomci těchto rodičů své vztahy prožívají jako plné nejistoty, ohrožení, stresu a napětí. Neustále se třeba potřebují ujišťovat, že jim nehrozí opuštění, kterého se obávají i v běžných situacích (když partner např. jen odjíždí na služební cestu a dostatečně často nezavolá). Těžko snášejí samotu. V konfliktech bývají snadno rozrušitelní a iracionální, tropí „scény“. Typické jsou pro ně ataky podezíravosti, kdy svého partnera, např. skrze telefon, hlídají až pronásledují, aby se ujistili o jeho loajalitě. Trpí, když jsou od objektu svého vztahu odloučeni, nebo vztah na základě své nesnesitelné úzkosti a katastrofických scénářů předčasně sami ukončují. Pochybení hledají spíše u druhých než u sebe. A konečně dezorganizovaný attachment vzniká u opuštěných, hrubě zanedbávaných nebo zneužívaných dětí. Kombinuje to nejproblematičtější z předešlých dvou nejistých vazeb. Způsob vztahování se k druhým tu nemá zdánlivě žádnou logiku, avšak odpovídá vnitřním pocitům nejistoty a ohrožení zakoušeným v daný moment. Tohle je ale jen základní rozdělení a současná psychologie už pracuje s celou řadou dílčích odstínů citové vazby. Přesto i ono základní schéma už bývá dosti návodné a každý z nás asi, bude-li hledat a přemýšlet sám o sobě, se někde najde.

Když chceme jako rodiče teorii citové vazby při výchově respektovat, co tedy máme dělat? Jak si s dítětem budovat stabilní, pevný, láskyplný vztah?

Respektovat potřeby attachmentu znamená vychovávat dítě v souladu s jeho danými vrozenými potřebami. A je třeba říci, že současné rodičovství se skutečně vyznačuje daleko větší informovaností a snahou pochopit, čeho je dítěti třeba. Rozvíjí se hnutí tzv. nového, kontaktního, vědomého rodičovství, jehož základem je přijímání dítěte bez podmínek a poznání, že my dospělí se od svých potomků máme hodně co učit. „Noví“ rodiče obvykle usilují o harmonické těhotenství a šetrný porod, žádají respekt k důležitosti prvních hodin života a neoddělování novorozence od matky. Zdůrazňují důležitost kojení, fyzické blízkosti - mazlení, nošení, případně i společného spaní. Klíčové je citlivé reagování na pláč miminka a vzdor batolete (prosím proklik - odkaz na text o pláči, který jsme spolu dělaly…) a nový pohled na odměny a tresty. Předpokladem úspěchu je i fungující vztah rodičů a soudržné rodinné společenství vycházející z pevného vztahu matky a otce dítěte. Autorita rodičů už není postavená na manipulaci dítěte strachem a dospěláckou silou, jako to bylo běžné dřív, ale na postupném vrůstání do láskyplného vztahu. Dítě přitom nestojí v centru pozornosti jako modla a nerozbíjí vlastní smysluplný život rodičů. Teorie je krásná, ale v praxi jsou toto všechno velké výzvy. Skrze rodičovství dnes také někteří lidé realizují svůj vlastní osobní růst a sebepoznání. Protože dítě coby „chodící nevědomí“ nám zrcadlí, jak na tom jsme.

Je nesmírně těžké dát dítěti, co jsme sami nedostali…

Přesně tak. Důležitou okolností současného rodičovství je nahlédnutí případných vlastních zranění a deformací z dětství, což nás vede přímou cestou ke zkoumání našeho vlastního attachmentu. Proto ještě jednou připomeňme, že zásadní negativní zkušeností, která může jistou vazbu narušit, ať už na začátku života nebo v jeho průběhu, je především jakákoliv forma traumatu, ve svých variantách bohužel nekonečná: od traumatu vývojového způsobeného patologickým rodinným prostředím přes těžký úraz či šikanu ve škole nebo na pracovišti až po zkušenost s válkou nebo s totalitním režimem.

Co znamená a přináší tzv. attachmentová terapie?

Tento typ terapie vychází ze snahy poskytnout klientovi korektivní zkušenost. V dynamickém procesu se klient učí pozorovat a reflektovat sám sebe a své reakce, takže, když se to podaří, po čase sám nahlédne, co mu komplikuje život. Že jde o dávné strategie z dětství, které mu tehdy poskytovaly základní pocit bezpečí nebo umožňovaly přežití, ale pro dospělost může jít za určitých okolností o strategie kontraproduktivní. Takový člověk přichází, protože -zpravidla opakovaně - nějak narazil. Typicky se tak děje v párovém vztahu - např. toužíme po intimitě, a zároveň ji nejsme schopni. Bojíme se blízkosti, bojíme se svatby… A terapie třeba ukáže, že pro takového klienta coby dítě byla intimita nebezpečná, proto si vyvinul vyhýbavou vazbu. S partnerkou či partnerem na schopnosti blízkosti potřebuje zapracovat.

Zasahuje a mění poznávání attachmentu mezigenerační vztahy?

Určitě. Často vidíme, jak nový postoj k rodičovství vyvolává v širších rodinách velké mezigenerační střety. Starší generaci dráždívá snaha té mladší např. o lékařsky nerušené porody, dlouhé kojení, nošení dětí v šátku, odmítání odměn a trestů, zdravé stravování a další praktiky. K nejsilnějším okamžikům mé práce patří, když terapeutický rozhovor získá tento mezigeneračně sdílený rozměr a když dospělé děti přivádějí své stárnoucí rodiče, aby skrze otázky nad výchovou těch nejmladších rodinných příslušníků mohl započít proces hojení rodových emočních zatížení, iniciovaný proti proudu času, a tedy směrem od dětí k rodičům - prarodičům - praprarodičům. Mrtví předkové, přivolaní vzpomínkami, bývají v takových chvílích rovněž přítomni. Dříve či později přichází řeč na způsob, jakým se v rodinách reaguje na pláč, hněv, úzkost či strach. Nebývá to vlídná rekapitulace. A přesto cítím velkou naději. Generace, která je dnes v reprodukčním věku, svým dětem - pokud se tedy rozhodne je mít - čím dál častěji nechce předat zatížení, jež sama převzala od svých předků, a intenzivně přemýšlí o souvislostech, jež předchozím generacím unikaly, nebo férověji řečeno, na takové věci tehdy nebýval prostor, nebyly vůbec ještě ve výhledu. Mezigenerační přenos se z tohoto úhlu pohledu ukazuje být obrovským rizikem, a zároveň šancí, pokud takovou výzvu přijmeme.

Máš pocit, že v české a slovenské společnosti o tomto tématu víme a mluvíme dost? Kde jsou ještě rezervy a kde se už pokročilo?

Podle mé zkušenosti jsme u nás v této věci na začátku, ale např. ve Velké Británii nebo v Německu - což jsou země, s nimiž jsem trochu více v osobním kontaktu - patří dnes attachmentové teorie i terapie k hojně zastoupeným v širokém spektru psychoterapeutické krajiny. Jinými slovy, v ČR - a předpokládám, že na Slovensku to bude podobné? - jsou informace již k dispozici, ale v praxi se teprve pozvolna uplatňují. Proto považuji za důležité o tématu mluvit a připomínat, že dětské mozky za všech okolností plní svůj vrozený program. Attachment nelze deaktivovat. Pokud chybí dostatečně zralí milující dospělí, k nimž lze bezpečně přilnout, pokud chybí podmínky, za kterých by se mohla vytvořit dostatečně jistá vazba, vztahovost dítěte se chápe svých nejistých perspektiv a přechází na vnější náhražky. Dnes mají nejčastěji podobu virtuálního světa, nejrůznějších návykových látek a dalších seberegulačních opatření, která mají člověku pomoci utlumit jeho neklid, strach, úzkost či paniku z absence pocitu vnitřní stability a celistvosti. S náhražkovým způsobem života ale roste riziko nefunkčního, často násilného řešení životních krizí a mezilidských konfliktů, jakož i nárůst destruktivních obran, k nimž člověk přistoupí, aby svůj vnitřní stres nějak kompenzoval. Možná právě tady leží kořeny společensky ohrožujícího chování, k jakému patří i extremismus a fanatismus v jakékoliv oblasti života, na scéně soukromé i veřejné, a ano, také na scéně politické…

Poznámka: Tento rozhovor vychází z kapitoly Attachment: Mezigenerační přenos a rodičovství, která je součástí sborníku Transgenerační přenos (nejen) traumatu. Knihu vloni vydal pražský Rafael Institut ve spolupráci se spolkem Irene. Více na https://www.nudz.cz/vychazi-kniha-transgeneracni-prenos-nejen-traumatu/. Knihu lze objednávat na adrese rafael@rafaelinstitut.cz.

Rozhovor vyšel v lednu 2020

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Counselling

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2020 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt