PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Vánoční kouzlo se může konat

Následující rozhovor jsem poskytla Václavu Zemanovi pro časopis Skautský svět 12 2016

Blíží se vánoční svátky. Měla jste je více ráda jako dítě, nebo je máte raději dnes jako dospělá?

Určitě jako dítě. Mým rodičům na Vánocích hodně záleželo a dali si mnoho námahy, aby u nás vždy ožily různé vánoční rituály. Pocit nevšednosti byl ve vzduchu a vzpomínám si dodnes živě, jak jsem s nadšením vnímala onu sváteční atmosféru, vůně, chutě, hudbu, nálady či rozhovory, které se jindy v roce neobjevovaly. Až když jsme s mým mužem později chystali Vánoce pro naše malé dcery, pochopila jsem, jak nesmírně záleží na tom, aby děti od dospělých dostávali příležitost do prožitků svátečnosti postupně pronikat. Že jde o něco, co nepřichází samozřejmě. Že jako všechno v životě, i tohle se potřebujeme naučit. Potřebujeme dostat příležitost poznat, rozvinout a oživit tu část nás samých, která nám umožňuje svátečnost vytvářet a vnímat. Což zřejmě nejvíc souvisí s uměním ztišit se a pobýt někde v hloubce vlastního nitra a pak tento zážitek sdílet s nejbližšími lidmi, které na světě máme. A vlastně i s těmi ostatními!

Institut rodiny se ve 20. i 21. století výrazně proměnil, namísto několika generací žijících společně, žije často každá samostatně, stoupla rozvodovost, přibylo nesezdaných párů. Jak se tyto trendy promítají do společného prožívání podobných tradic a svátků?

Co chybí uvnitř, přesouvá se ven. S omezenou schopností moderního člověka být ve spojení s niternými potřebami vidíme, jak se kolem nás rozšiřuje kultura podivných náhražek. Týká se to vztahových uspořádání - kolik alternativ jsme si namísto původního obvyklého manželství a rodiny vymysleli! A týká se to i Vánoc - nelze nevidět, že dnes jde při jejich slavení často spíš o karikaturu původního smyslu prožít adventní a vánoční závěr roku v hledání toho lepšího v nás. Vánoce prostě jen zrcadlí náš současný životní styl. Pokud žijeme v permanentním neklidu, v neschopnosti spočinout a zakotvit, v honbě za pofidérními úspěchy a hmotnými statky, tyto naše postoje ve světle žádoucího významu a smyslu vánočních svátků jen o to víc vyjdou najevo. Nejspíš i proto přibývá lidí, které Vánoce - obvykle na nevědomé úrovni - vlastně zraňují nebo i přímo dráždí a štvou. Snad proto dnes mnozí Vánoce nemají v oblibě a přímo prchají z domovů někam na lyže nebo za exotikou. Případně v otupělosti setrvají před plnými talíři a televizí. Vánoční kouzlo se nekoná. Ale může se konat!

Jaký význam může prožívání svátků a tradic mít?

Obrovský a nezastupitelný. Protože navzdory vší modernosti lidská podstata zůstává od věků stejná. Naší základní potřebou je přítomnost stability a bezpečí. Bez nich nemáme dost síly investovat do vztahů nebo do činností, které nás uspokojí. Život, přiblížení se k pocitu smyslu, má zkrátka svoje pravidla. Jedním z nejpodstatnějších je všudypřítomnost polarity a rytmu: Už při porodu nás pravidelné kontrakce hnětou a posouvají vstříc světlu světa. Pravidelnost má náš tep i dech. Spánek střídá bdění, odpočinek práci, radost smutek, tvořivost čekání na inspiraci. Stále se střídají i roční období, noci a dny, příliv a odliv, setba a žeň, zrození a smrt. V pravidelných rytmech a v polaritě změn žije celá příroda. Člověk je její součástí. Prožívání svátků a jejich rituálů, lišících se od všedních dnů, nám pomáhá si tuto naši podstatu uvědomit a respektovat ji.

Jak se tohle projevuje v rodinném životě? Mají podle Vás svátky, třeba ty blížící se vánoční, v životech dnešních rodin stále ještě významné postavení? Bude tomu tak i v budoucnu?

Vánoce mají pro nás takový význam, jaký v nich dokážeme najít. Stejné je to i s rodinným životem. Soužití v manželství je zřejmě vůbec nejefektivnější způsob, jak se přiblížit k jiné lidské bytosti až na dřeň, jak rozvíjet sebepoznání i schopnost projevit druhému člověku skutečnou lásku. Rodičovství nám zase dává jedinečnou možnost vrátit se k vlastnímu počátku. Skrze děti si my rodiče odžíváme vlastní nedořešené vývojové problémy či nezhojené rány z našich původních rodin a můžeme se vydat hledat svoje ztracené kořeny. Totální změna životního stylu, nutnost zpomalit a přizpůsobit se potřebám dítěte probouzí naši citlivost a dává nám šanci uvidět mnoho věcí novým pohledem. Osobně považuji za převratné to, co dnes díky možnostem moderních technologií a zobrazovacích metod, zkoumajících vývoj dětského mozku, hlásá už i moderní věda: Není to tak, jak se lidstvo dlouho domnívalo, a totiž že jen rodiče působí na děti. Naopak. Interakce dospělých a dětí je oboustranný proces učení. Přemítáním o tom, co potřebují děti, mohou dospělí zjistit, co chybí i jim samotným.

Právě o Vánocích často myslíme na to, že bychom měli být i v rámci širších rodin spolu, přitom je to v řadě rodin stále složitější (objet všechny příbuzné na různých místech republiky, u rozvedených rodin narůstá počet míst, která navštívit...) Pro řadu z nás to může být dost stresující. Jak se s tím co nejlépe vyrovnat?

A proč si život děláme tak stresující? Proč tak snadno dopouštíme rozpady rodin, rozvody bereme jako banalitu, a až zpětně poznáváme, jak těžké a často i zbytečné bylo dělit nedělitelné? Doporučuji zamyslet se nad tím, kde si každý z nás věci zbytečně komplikuje, třeba i proto, že podléháme různým iluzím a škodlivým trendům. Odborníci se vcelku shodují, že většina rozpadů rodin je vlastně zbytečná, že by jim bylo možno předejít prací, již by partneři byli ochotni odvést na svém nemocném vztahu… Jde také o to žít pokud možno prostě a pravdivě, ne tak složitě a na povrchu. Hledat to podstatné. Přijmout, že změnit mohu sebe, ne toho druhého. Zároveň je důležité nelhat, a to ani sobě. Nepředstírat. Nepěstovat a nepodporovat různá rodinná tabu, z nichž pak vyplývá úmorná služba vztahové patologii. Ano, mluvím i o tom, že rituály tu mají být pro člověka, a ne člověk pro rituály. Zdravé rodinné rituály, a to i ty vánoční, vytvářejí prostor pro setkávání a sdílení, umožňují prožitek blízkosti a vzájemnosti. Existují ovšem i rituály zatuhlé a vyprázdněné, s nimiž je - a to nebývá bezbolestné - zapotřebí skoncovat. Rodinné rituály jsou dynamické a proměňují se v čase s tím, jak třeba děti rostou, vyvíjejí se vztahy v rodině. Vánoce jsou dobrou příležitostí zamyslet se nad tím, co má ještě smysl, a co už ne. Na kom nám opravdu záleží. Co jsme komu dlužni v lásce a službě. Koho chceme navštívit, kdy si plníme povinnost pro dobré svědomí a kdy z nedostatku odvahy říci ne absolvujeme setkání neupřímná, jejichž výsledkem je hořkost a bolení břicha.

Co doporučit lidem, kteří se o Vánocích cítí osaměle, ať už v kruhu rodiny, která příliš nefunguje, nebo proto, že skutečně nemají s kým slavit?

Cítíme-li se osamělí, najděme odvahu svou osamělost trochu prozkoumat. Budeme odměněni. A také možná překvapeni. V mnoha případech totiž zjistíme, že jsme si stav opuštěnosti do určité míry sami vybrali. Že se možná s druhými neumíme snést. Že přijmout sladkobolný pocit zraňující samoty je snazší než proti ní něco aktivně podniknout. V rozhádané rodině můžeme my být tím prvním, kdo podá ruku k usmíření. A při své osamělosti fyzické bychom se možná mohli zkusit rozhlédnout kolem sebe a najít ve svém okolí někoho jiného, kdo má být na Vánoce také sám. Jedním z vánočních symbolů je prázdný talíř u prostřeného stolu, připravený pro náhodného pocestného. Při terapeutické práci často vidím, jak osamělost pramení z toho, že člověk ztratil nebo dosud nenavázal kontakt se sebou samým. Jakmile se tohle podaří, obvykle zjistíme, že samota může být i báječná. Ale také že naše vztahy s druhými se tvoří až podle toho, jaký vztah máme k sobě. I tohle Vánoce připomínají.

Vánoční svátky, kdy se všude kolem, v médiích, ukazují hlavně šťastné a spokojené rodiny, můžou být velmi bolestným obdobím pro děti, které v takové úplné a spokojené rodině nežijí, nebo o jednoho z rodičů přišly rozvodem. Jak s nimi v této době pracovat, abychom ještě nepřilévali olej do ohně?

To je velmi těžká otázka. Znovu nás vrací k tomu, co už bylo naznačeno: Rozpady rodin, to skutečně není banalita. Osobně se přikláním k názoru, že - ač samozřejmě mnohdy má rozvod oprávnění - často jsme dnes svědky ztroskotání zbytečných, souvisejících hlavně s nezralostí a nezodpovědností těch, kdo rodinu založili. Uvažuje se už i o tom, že trápení, která rodiče dětem působí rozvodovými tahanicemi a manipulacemi, by měla být zařazena k jevům hodnoceným jako zneužívání dětí. Takto ohroženým dětem nezbývá, než přepnout do nouzového režimu. Musí vydat spoustu své síly na to, aby situaci nějak přežily, a nemají příležitost rozvíjet se tam, kde by se rozvíjet mohly a měly. Hůř se soustředí na své zájmy, na učení, více stonají nebo se ztrácejí v problémovém chování, kterým na situaci reagují… Pro tyto děti je zásadní, když v rozbouřených časech najdou ve své blízkosti někoho, kdo je podrží, vyslechne je, dá jim možnost mluvit o tom, co je trápí, ale zároveň je třeba taky umí aspoň na chvíli potěšit nějakým pozitivním zážitkem - hrou, pobytem v krásné přírodě, vytvořením atmosféry bezpečí. Pokud jste svou otázkou měl na mysli i práci skautských vedoucích, pak ano, věřím, že také oni mohou v tomto smyslu být ohroženým dětem oporou. Stejně jako kamarádi z oddílu, tedy pokud se tam daří budovat zdravé, prosociální, upřímné vztahy.

Máte tipy, jak by měl skauting s proměnami rodiny obecně pracovat? A měl by nějak odrážet i to, že se dnes v oddílech potkávají i děti z odlišného kulturního či náboženského prostředí? Je třeba, aby vedoucí byli v tomto ohledu vnímavější než dřív?

Jsem přesvědčená, že východiskem pro kvalifikovanou práci skautských vedoucích, jakož i všech ostatních, kdo nějak formují příští generaci, je jejich vlastní hodnotová ukotvenost, podpořená dostatečnou informovaností. Žijeme v jedinečné době, kdy na scénu vstupují historicky nové pohledy na věci kolem nás, ať už jde o vztahy mezi mužem a ženou, o potřeby dětí a výchovu nebo o hledání tolerance mezi vyznavači různých náboženství a světonázorů. Relevantní informace jsou k dispozici, ale nebývá snadné se k nim dostat, protože žijeme v mediální a trendové společnosti, kde se do popředí a popularity snadno dostávají s odpuštěním úplné nesmysly. Už neplatí, že jakž tak normální a bezpečné je to, co dělá většina, jako to platívalo, když společnost ještě měla své "strážce bran" a v podobě biblického Desatera i působením církve a její autority přece jen byly dány nějaké hranice mezi tím, co je ještě přijatelné, a co už nikoliv. Ano, často to bylo tvrdé i nespravedlivé, ale společnost jakž takž držela pohromadě. V době bezbřehé svobody bez odpovědnosti - teprve se učíme se svobodou zacházet - každý sám hledá, o co by se opřel, a mnoho lidí tápe. Z nemocných rodin pocházejí křehcí jedinci. Mnozí své vnitřní tlaky ustojí jen s pomocí návykových látek, hledají úlevu v nutkavém nakupování, promiskuitní sexualitě, excesivním adrenalinovém sportování... I nadužívání antidepresiv či léků proti úzkosti, stejně jako nárůst poruch příjmů potravy, svědčí o potřebě otupit bolest duše. Vypadá to dramaticky, já v tom ale vidím i ohromnou šanci. Věřím v něco jako sebezáchovný instinkt. Mnoho lidí dnes upřímně hledá východisko a dříve či později se ocitnou u potřeby rozlišování dobrého a zlého, udržitelnosti společenského rozvoje, rozvíjení silných stránek charakteru. A že se přitom neinspirují pouze domácí kulturou či náboženstvím? Ano, to může být náročné a pro konzervativně smýšlející lidi ohrožující. Ovšem cestu k humanitě a lásce nabízejí všechny běžně respektované náboženské systémy, jejich jádro zahrnuje totéž: Hledejte Boha, nebo - pro bezvěrce - buďte morální. Vládněte potřebám svého těla. Snažte se pochopit a zklidnit svoji mysl. Usilujte o radost a štěstí, ale poctivě, ne na úkor druhých… Příslušnost ke konkrétnímu světonázoru není tím nejdůležitějším, v každém potkáváme vyznavače upřímné a laskavé, a každé má také své demagogy, fundamentalisty, extremisty. Dnes máme poprvé v historii skutečně na vybranou, tak hledejme podle svého nejlepšího svědomí tu svoji perlu ukrytou v poli, o které v podobenstvích mluví Ježíš (Mt 13,46).

Lze se tedy i dnes přiblížit vánočnímu poselství?

Ale co to je - vánoční poselství? Napadá mne výrok, nevím už, kdo ho řekl: Byť Kristus tisíckrát by v Betlémě byl zrozen, když nezrodí se v tobě, jak chceš být osvobozen? Přemítejme a hledejme, jak vypadá a co znamená skutečná láska: přijímat sebe i druhé (a to i ty hodně jiné než jsme sami), odpouštět, nesoudit, pomáhat, čím více toho někdo ví a má, tím víc tu má být pro ty druhé atd. O Vánocích dostáváme příležitost zamyslet se nad hlubším smyslem života. Je na nás, zda toho dokážeme využít.

Vyšlo v časopise Skautský svět 12 2016

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt