PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Je dnešní rodina opravdu v krizi?

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Gabriele Bachárové z časopisu Máma a já:

Dnes se často mluví o krizi rodiny a partnerských vztahů. Je dnešní rodina opravdu v krizi?

Myslím, že o tom není pochyb. Krizí rozumíme výrazné vychýlení od stavu jistoty a rovnováhy, obtížný konflikt, který volá po řešení. Zároveň v sobě krize skrývá šanci, že se vzniklý nedobrý stav podaří zase napravit, ba dokonce že situace po překonání krize bude nakonec ještě lepší než situace před jejím vypuknutím. Tohle rozhodně platí pro mnoho současných rodin a manželství. Jen nesouhlasím s názorem, že jejich nynější stav svědčí o jejich zbytečnosti a o tom, že se historicky přežily. Ať už si o těchto institucích myslíme cokoliv, měly, mají a budou mít zásadní význam pro socializaci člověka a pro formování našeho vztahu k sobě i k ostatním.

Kdysi prý byly rodiny stabilnější a lidé se nerozcházeli kvůli každé "maličkosti". Není to jen optický klam? Lidé se sice tak často nerozváděli, ale ve vztazích častokrát šťastní nebyli.

Rodiny byly dříve stabilnější, přinejmenším formálně. Nepanovala rovnost mezi mužem a ženou. Rozvod nebyl dostupným řešením. Zvláště z ekonomického hlediska chránila někdejší rodina své členy mnohem víc než dnes a blízcí příbuzní na sobě byli existenčně závislí. Lidé tudíž spolu v minulosti skutečně často setrvávali i v případech, kdy jim po emoční a sociální stránce dobře nebylo. Otázka osobního štěstí nebyla příliš na zřeteli. Na známé pyramidě potřeb se lidé pohybovali převážně jen v nižších příčkách, stálo často spoustu námahy prostě jen přežít nebo zajistit to nejzákladnější. Silný důraz na osobní pocity a individualismus jsou až novodobé fenomény, které přišly s hospodářským rozkvětem a hmotným přesycením.

Ovládali naši rodiče či prarodiče lépe než my vztahové umění?

Negeneralizovala bych. Stačí si počíst třeba v Bibli, abychom viděli, že vztahové umění, jinými slovy umění milovat, jde s námi dějinami průběžně. Láska, ať už byly historické kulisy jakékoliv, vždy měla různé stupně a kvality. Už z antických tragédií známe vášeň, onu pomíjivou erotickou motivaci. Známe přátelskou vzájemnost, která ve smyslu spřízněnosti volbou spojuje lidi podobných zájmů a smýšlení. A známe lásku v pravém, nejvyšším smyslu slova, k níž patří věrnost a oddanost i v nepříznivém čase, kdy je až na dřeň prověřován respekt jednoho člověka k druhému, ochota odpouštět, připravenost neškodit za všech okolností. Zralá láska předpokládá schopnost kompromisu a často taky oběť. V případě manželství jde o rozhodnutí, že svého životního partnera neopustím "dokud nás smrt nerozdělí", a v případě rodiny o připravenost vnímat potřeby druhých stejně jako svoje vlastní.

Dnes se polovina manželství rozvádí. Co to vypovídá o naší společnosti?

Že manželství a rodinu nebereme vážně. Nejsme si vědomi jejich důležitosti.Nejsme vztahově a emočně kompetentní. Do manželství vstupujeme nezralí, nedorostlí výzvám a povinnostem, které rodinný život obnáší. Nejzávažnější asi je, že nebereme ohledy na neodkladné vývojové potřeby dětí, a to i přesto, že na rozdíl od našich předků máme už k dispozici velmi podrobné a vědecky podložené informace o tom, jak zásadně a nenapravitelně děti poškozuje, pokud jsou vystaveny disharmonickým vztahům mezi rodiči nebo se dokonce stanou jejich rukojmími, jak to dnes běžně vídáme.

Lidé jsou prý nyní individualisté a chtějí jít za svým štěstím, bez ohledu na rodinu. Souhlasíte s tím? Nebo je to všechno trochu složitější?

Individualismus a touha jít za svým jsou v současnosti populární. Jde o trend doby. Jak už to s trendy bývá, utvářejí se postupně tím, co dělá nejvíc lidí. Málokdo zkoumá, co je prospěšné, a co nikoliv. V mediální společnosti není problém masově rozšířit i naprosté nesmysly, a když se to udělá přitažlivě, rázem je z toho norma.Tak se stane, že to, čím lidé žijí a o co se snaží, nemusí mít nic společného s jejich skutečnými potřebami. Touha po neomezené svobodě a možnost realizovat se jako jedinec je typickým příkladem takové iluzorní pravdy. Svědčí o nepochopení podstaty člověka a o ignorování faktu, že každý jeden z nás je, přinejmenším v některých údobích života, totálně závislou bytostí. Jako děti nepřežijeme bez péče svých rodičů a jejich postoj k nám nás bezprostředně utváří. Jako starci potřebujeme pomoc svých potomků. Také v produktivním věku má náš život jiskru a šťávu především tehdy, když jsme zakotveni ve funkčních spolehlivých uspokojivých vztazích. Nás ale momentálně víc než práce na vztazích zajímá hmotný blahobyt, pohodlí a osobní svoboda. A spojujeme si je se štěstím. V pozici tak zvaně úspěšných a nezávislých jedinců si mnoho lidí namlouvá, jak je bezvadné realizovat se výhradně vlastními plány, utrácet svoje peníze a opouštět partnery ve chvíli, kdy začnou hrozit pracnější závazky dlouhodobého vztahu. Vtip je v tom, že naše skutečné prospívání má také psychologický a spirituální kontext. Kdo to ignoruje, končívá v těžké deziluzi, bez ohledu na to, jak dovedně ji před svým okolím maskuje. Současný epidemický nárůst depresí, úzkostných poruch a různých typů závislostí je toho dostatečným důkazem.

Co si tedy myslíte o dnes tolikrát zmiňovaném právu na osobní štěstí, které máme jít hledat i navzdory rodinným závazkům?

To je právě ten problém. Právo na štěstí… Nutkání vydupat si ho, ať to stojí cokoliv… Výstižně to vyjádřil Viktor E. Frankl, když mluvil o štěstí jako o vedlejším produktu oddanosti člověka jeho smysluplné životní cestě. Štěstí si nelze vynutit. Čím usilovněji se na ně soustředíme, tím víc nám uniká. Zároveň jsme k uplatňování práva na štěstí dnes do značné míry nuceni, protože standardní představy o životní úspěšnosti se točí okolo peněz, popularity, výkonnosti. A médii a reklamou je nám stále připomínáno, co nám ještě chybí. Jenže štěstí se vyhýbá životům, jimž schází smysl, a ten zase přichází výhradně tehdy, když se nevyhýbáme pravdivosti a svým skutečným vývojovým úkolům, k jejichž plnění patří překonávání překážek a nepohodlí. Útěk od nich přinese zdánlivou svobodu, spolu s ní ovšem i vnitřní, obvykle nepojmenovaný, pocit neklidu a vyprázdněnosti.

Jak se tedy vyrovnat se zdánlivě neslučitelnými touhami po rodinném a osobním štěstí?

Pochopit, že kdo chce moc, nemá nakonec nic. Pokud se někdo s takovou neslučitelností pere - třeba ho to od manželky a malých dětí zrovna táhne k milence, což je dnes takový evergreen - ať si zkusí spočítat, co je ve hře. Tak zvané osobní štěstí bývá vykoupeno devastací těch, za něž dotyčný kdysi vstupem do manželství a založením rodiny přijal odpovědnost. Čímž nechci říct, že rozvod někdy není nejpřijatelnějším řešením. Co chvíli stojíme na životní křižovatce a volíme další cestu. Správný směr najdeme, jsme-li k sobě upřímní a zkusíme-li předem odhadnout, jaké vysvědčení naše rozhodnutí vystaví nám samým: Že jsme selhali a neobstáli, nebo že jsme udělali, co bylo v našich silách? Ke štěstí zpravidla nakonec vedou méně vyšlapané cesty, jejichž zdolání nás ale odmění sebepoznáním, sebeúctou, pocitem smyslu. Štěstím bez přívlastků, chcete-li.

Tradiční role muže a ženy se dnes velmi promíchaly, muži se v některých situacích chovají jako ženy a naopak, dělicí čáry už nejsou tak patrné. Můžeme i tam hledat kořeny krize rodiny? Mohou být tradiční role zárukou rodinné stability?

Trefné podobenství Vladislava Chvály a Ludmily Trapkové na rodinu nahlíží jako na sociální dělohu. Lidská bytost po svém příchodu na svět potřebuje chráněné, bezpečné, srozumitelné prostředí, z něhož může postupně vrůstat do okolního světa a nakonec se zcela osamostatnit. Pro utváření své identity potřebují děti oba rodiče. Rodina jako taková k svému fungování zase potřebuje mužský princip (zajištění zvenčí) a ženský princip (zajištění zevnitř), bez ohledu na to, kdo je v praxi jejich nositelem a jak si otcové a matky své kompetence a úkoly mezi sebou rozdělí. Dnes máme téměř neomezené možnosti v tom, co jako životní partneři i jako rodiče můžeme dělat. Ukazuje se, že rodinu posiluje, když je rozdělení úkolů zřejmé a přehledné, když každý ví, kde je jeho místo. A i tady platí, že řídit se nejrozšířenějšími trendy nemusí být bezpečné. Souhlasím s těmi, kteří současnost popisují jako dobu tzv. normativního zanedbávání - za normální společnost často považuje to, co je ve skutečnosti velmi poškozující.

Dalo by se říci, že poškození poškozují příští poškozené?

Mezigenerační přenos má obrovskou sílu. Mnozí z dnešních rodičů už sami nezažili, jak život v soudržné rodině vlastně vypadá. Prošli jeslemi, zažili uhoněné upracované matky a nepřítomné otce, rozvody svých rodičů. Ztratili jsme kořeny. Namlouváme si, že nezáleží na tom, v jakých vztahových propletencích žijeme. Svoboda a individualismus nade vše. Akorát se při tom nějak dostáváme do slepé uličky. Ženy už netěší rodit děti a starat se o ně, nebaví je pečovat o domov. Chybějí muži, kteří by si těchto ženských domén vážili stejně jako své vlastní práce, a tak se ženy tlačí do mužských rolí a chtějí mužským způsobem obstát na trhu práce. A jsme zpátky u současných představ o štěstí: společenskou prestiž má to, co přináší majetek, moc, vliv… Ale aby naše povídání nevyznělo pesimisticky. Dnes přibývá lidí, kteří si tuhle absurdní situaci začínají uvědomovat a nechtějí se na ní podílet. Dostupné svobody využívají posilujícím způsobem.

Sama máte tři děti a spokojený vztah. Měla jste někdy krizi, kdy jste o svém vztahu pochybovala?

My jsme se s mým mužem brali ještě na univerzitě. Byli jsme mladí, ale chtěli jsme už být spolu, a slíbili jsme si, že to bude napořád. Pocházíme z hodně rozdílných prostředí, takže to trvalo, než jsme vytvořili náš společný prostor. Rozhodně to nebylo bez bolesti. Děti jsme měli až čtyři roky po svatbě a sedm let po té, co jsme spolu začali chodit, a řekla bych, že naše jediná větší krize souvisela právě s tím, že už nám bezdětnost a příliš mnoho svobody poněkud zatemnily zdravý rozum. Naštěstí jsme si to včas uvědomili a s příchodem našich dcer se už nic takového neopakovalo. Rodina, kterou se nám podařilo vytvořit, je to nejcennější, co nám život dal, a oba ji taky máme na prvním místě.

Mnoha párům, které stojí před rozvodem či rozchodem, by snad mohl pomoci zásah psychologa či psychoterapeuta. Co je v možnostech takového poradenství? Kdy může přinést pozitivní výsledek?

Poradenství i psychoterapie mohou inspirovat i léčit, a když se klient a terapeut povedeně sejdou, dějí se věci. Daří se nahlédnout podstatu problémů, objevují se možná řešení. Tu hlavní práci na nápravě musí ovšem vždycky odvést klient, především tím, že začne cesty k hojení hledat u sebe. Jediný člověk na světě, kterého můžeme změnit a zušlechtit, jsme my sami. Naštěstí máme všichni v sobě k dispozici velkolepé zdroje obnovy. Jde o to dostat se k nim a začít z nich čerpat.

Léto 2013

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt