PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Poporodní deprese

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Tereze Vichové pro časopis Maminka:

Jaké ženy se k vám dostávají s poporodní depresí?

Nejčastěji jde o ženy týdny až měsíce po porodu, které se namísto očekávané radosti z dítěte a mateřství propadají do chmurných nálad, stěžují si na subjektivní pocit nezvládání, na omezenou schopnost komunikovat se svým okolím, včetně manžela a nejbližších příbuzných, a často také na problematické pocity vůči dítěti. Přicházejí, protože racionálně usuzují, že by měly prožívat jedno z nejnaplněnějších životních období, opak je ale pravdou. Cítí se dlouhodobě vyčerpané, smutné a nešťastné, a nedaří se jim v situaci zorientovat.

Dá se najít nějaký společný jmenovatel pro tento problém?

Jako zdravotní příčina poporodních depresí se obvykle uvádí vychýlení ženských hormonů z rovnováhy v čase dramatických poporodních změn. Osobně jsem ale přesvědčená, že jde především o důsledek toho, jak současná společnost ignoruje skutečné potřeby žen v čase okolo porodu. Porody u nás většinově neprobíhají psychologicky posilujícím způsobem, naopak - medicínské prostředí je často striktní a necitlivé. Ženy se musejí přizpůsobovat rutině porodnic, která není ohleduplná - viz. např. tendence porody všelijak urychlovat, bránit ženám v autentickém projevu (např. hlasovém) a především narušování bondingu, prvního poporodního kontaktu matky a dítěte. Novorozenci po kratičkém spočinutí na hrudi matky a prvním přiložení běžně putují do inkubátoru, což je pro matky i děti krajně stresující. Kdyby měly poporodní deprese biologickou podstatu, musely by se objevovat v každé kultuře, ale tak tomu není. Např. u mnoha domorodých kmenů v Africe o něčem takovém nikdy neslyšeli. Vypadá to, že poporodní deprese se rozvíjí u žen, jichž se v čase okolo porodu něco bolestně dotkne, ať už na vědomé nebo nevědomé rovině. Poporodní depresi lze vnímat jako reakci na emoční a fyzické zranění nebo dokonce trauma v čase okolo porodu.

Všude ale přece slyšíme, jak je moderní porodnictví bezpečné…?

Zajisté, technicky a medicínsky je na velmi vysoké úrovni a to je skvělé, protože to umožňuje zvládnout komplikované nebo operativní porody. Pro normální zdravé porody ovšem moderní porodnictví citlivé není. Ženy, které za mnou do poradny přicházejí s podezřením na poporodní depresi, se často cítí doslova zdecimovaně, a to obvykle právě po lékařsky vedeném porodu. Těžce snášejí, pokud ve zdraví očekávaly normální porod, a došlo třeba k císařskému řezu. Tyto ženy mají podezření, že operativní porod byl vyústěním celkové netrpělivosti a nepohody, kterou v nemocničním prostředí od zdravotníků pocítily a nedokázaly se patřičně uvolnit. Připadají si o zážitek normálního porodu okradené a tuto skutečnost, pocit ztráty, potřebují vstřebat a oplakat. Potřebují někoho, kdo by jejich pocitům a steskům naslouchal. Pokud nikoho nenajdou, zůstávají značně oslabeny. Po zážitku spontánního porodu dokončeného vlastní silou se žena cítí šťastná, sebevědomá, povzbuzená ve své mateřské kompetenci. Zpravidla také snáze kojí. Má více síly k péči o dítě. Rychleji se po porodu dostává do formy. Ženy po těžkých invazivních porodech tohle všechno mají obtížnější a některé po obzvlášť těžkých porodech dokonce vykazují příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Jak důležitá je terapie a jak dlouho obvykle trvá? Dá se vše zvládnout i bez léků?

Terapie je velmi důležitá, protože, jak už jsem řekla, matky bojující s depresivními poporodními stavy bez pomoci a o samotě bývají zásadně oslabeny jak pro svou mateřskou, tak i pro manželskou / partnerskou roli. Délku terapie nelze předem jednoznačně určit, každá žena potřebuje jiný čas. Záleží na jejích dispozicích i na osobní historii a samozřejmě také na jejím rodinném zázemí. Antidepresiva mohou přinést úlevu na počátku terapeutického procesu při skutečně těžkém stavu deprese, ale je třeba brát v úvahu, že léky sice oslabí a otupí bolestné symptomy, ovšem neumožňují - pokud je žena jinak duševně zdráva - léčit vlastní příčinu poporodní deprese. S tím naopak často pomáhá až šetrný psychoterapeutický proces, v němž se ženy mohou naplno otevřít, přiznat potlačované pocity včetně hněvu na necitlivý zdravotnický systém, vypovídat se, a také přijmout vlastní odpovědnost za celou situaci. To když třeba zpětně pociťují, že pro nedostatek informací podcenily předporodní přípravu nebo výběr porodnice. Během terapie postupně integrují bolestné zkušenosti do svého života, získávají nový náhled, procházejí procesem smíření a odpuštění. To je vnitřně opět posílí a nejednou to přispívá k významnému osobnímu rozvoji.

Jaká je role rodinných příslušníků v celém procesu? Zapojují se někdy do terapie? Jak mohou ženě pomoci?

Podpora a spolupráce rodinných příslušníků je důležitá. Ženě její blízcí pomohou nejvíce tím, že její problémy přijmou a nezlehčují je. Typický příklad: Žena porodí neplánovaným císařským řezem poté, co se měsíce připravovala na normální porod. Celá rodina její smutky odbývá mávnutím ruky: Prosím tě, buď ráda, že máš zdravé dítě! Jenže pokud je smutek z nevydařeného porodu reálný a autentický, žena ho prostě potřebuje nějak zpracovat. Pokud někdo její pocity zlehčuje nebo odmítá, dostává se psychicky do svízelné situace. V tomto bychom měli rodinné příslušníky, a zvláště otce a babičky, mnohem více informovat, aby byli schopni být ženě oporou. Nesmírně důležitá je podpora instinktivního mateřského chování. Pokud např. po porodu došlo k separaci matky a novorozence, matka vydařený bonding instinktivně postrádá. Následně, v tendenci přirozeného vyrovnání situace, může cítit silnou potřebu být svému miminku stále na blízku, dotýkat se ho, mazlit se s ním, dohánět, co se zanedbalo. Může chtít dítě nosit v šátku, v noci ho mít ve své posteli, věnovat hodně času kojení apod. Je to velmi uzdravující tendence a rodina by v ní měla ženu podpořit. Pokud se ovšem babička posmívá, co je to pořád za novoty s tím šátkem a s miminkem stále visícím u prsu, nebo manžel odmítá přítomnost miminka ve společné posteli, je to důvod k tomu, aby byli i oni do terapie přizváni. Zároveň je třeba říci, že v některých případech se poporodní oslabení ženy naopak může projevit tím, že se jí v kontaktu s miminkem nedaří a že si s mateřstvím doslova neví rady. V poradnách přibývá žen, které brzy po porodu přicházejí řešit své mateřské vyhoření. Bývají zoufalé z toho, že nejsou schopny k svému miminku patřičně přilnout, a ve svých vlastních očích mnohdy nejsou dost dobrými matkami. Za zmínku v této souvislosti stojí pokus skupiny amerických psychologů spolupracujících s matkami, které měly problém s vytvářením vztahu ke svým dětem a zejména těžce nesly jejich pláč, jež nebyly schopny konejšit, ale třeba na něj reagovaly nezájmem nebo agresí. Psychologové tyto ženy pozvali k intenzivnímu rozhovoru o jejich vlastním dětství. Pomohli jim spojit se s jejich tehdejšími pocity a vyplakat se z nich. Hned po této citové úlevě se většina matek začala se svými dětmi spontánně mazlit. Energie k vyživování miminka byla zjevně zablokovaná za vrstvou nevyjádřeného vlastního trápení matky. Pro české ženy, ale i otce, může být v tomto ohledu velmi nápomocná nová knížka, kterou vydalo nakladatelství Triton. Jmenuje se Moudrost raného dětství a nabízí mnoho praktických způsobů, jak lze různé šrámy raného rodičovství začít hojit a jak ranou vazbu s dítětem bezpečně podpořit.

Nakolik si je problematiky poporodní deprese vědoma česká společnost?

Zatím málo. Jde o velmi podceňované téma, což je patrné i z toho, že poraden věnujících se poporodní depresi v tom smyslu, v jakém spolu hovoříme, je v naší zemi poskrovnu. Souvisí to s malou pozorností, jakou věnujeme psychologickým potřebám těhotenství a porodu, navzdory jejich enormní důležitosti. Vždyť přece stále přibývá výzkumů, které potvrzují vliv stresu na matky a děti v perinatálním období. Shromažďují se fakta týkající se potřebnosti klidného láskyplného rozpoložení ženy v počátcích jejího mateřství a důležitosti podmínek, v nichž se utváří vazba mezi matkou a dítětem jako prototyp vazby, jejíž kvalita pro další život rozhoduje o kvalitě všech příštích vazeb a o vztahu člověka k druhým i k sobě. Přibývá důkazů, že děti žen vystavených během těhotenství, při porodu nebo v raném věku nepříznivým podmínkám, mohou být změnami normálního vývoje ohroženy. Vše je do značné míry otázkou ochoty společnosti začít konečně hledat příčiny neutěšeného stavu, jak ho v oblasti mezilidských vztahů zaznamenáváme na mnoha rovinách. Fatální je zejména absence vcítění a vzájemné nepochopení, které vládne mezi "vědomými" rodiči a poskytovateli porodnických služeb. Tyto dvě skupiny se teprve učí vzájemnému naslouchání, přičemž zakopávají o tzv. institucionalizační syndrom. Jde o důsledek předchozího dlouholetého života společnosti v nesvobodě a o přenášení hlavní odpovědnosti za dítě na "autority", v případě porodu na zdravotníky. Je třeba zdůrazňovat a opakovat, že za dítě jsou odpovědni v první řadě jeho rodiče a že je třeba je v této odpovědnosti podporovat! Takto to ve své práci často popisuje ostravská klinická psycholožka Michaela Mrowetz, která téma poporodního traumatu pro zdejší společnost pojmenovala jako první. Všichni potřebujeme odvahu stavět se čelem ke svým omezením či traumatům, zpracovávat je a získávat nový, zdravější pohled na věc.

Máte podezření na poporodní depresi? Ozvěte se.

únor 2014

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt