PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Proč potřebujeme rituály?

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Petře Smítalové pro Lidové noviny:

Statistiky ukazují, že tradiční rituály prožívají svůj soumrak (počet svateb klesá, procento pohřbů bez obřadu roste, zvlášť ve městech, atd.). Proč k tomu podle vás dochází?

Rituály jsou ustálené opakující se způsoby chování a prožívání, které člověku přinášejí pocit vnitřního klidu, ukotvení i jakési životní přehlednosti. Rozlišujeme rituály všedního dne, rituály sezónní či sváteční opakující se v souvislosti s konkrétním ročním obdobím, a konečně rituály iniciační a přechodové.

Ve světě, který je plný změn, nejistot, rizik a nebezpečí, zprostředkovávají rituály pocit sounáležitosti s ostatními lidmi i pocit bezpečí a zklidnění. Svou archetypální podstatou dávají životu přirozenou srozumitelnou strukturu.

Rituály přechodové, které nám pomáhají projít vývojově závažnými nebo přímo krizovými situacemi, mají mimořádný význam, protože nám usnadňují akceptovat zásadní životní změny. Sem patří právě i svatby nebo pohřby. Jejich zanedbávání je nejspíš důkazem, že jako společnost skutečně už začínáme ztrácet půdu pod nohama: Svatby i pohřby jsou velmi důležitými předěly rodinného života, a to, že dnes jako obřady mizí, svědčí o strachu ze vztahových závazků stejně jako o vytěsňování vlastní smrtelnosti. A také o rozpadu rodinného života jako takového. Není bez zajímavosti, že zanedbávání nebo rozpad rituálů specifických pro konkrétní rodinu bývá spolehlivým předznamenáním, resp. průvodním jevem krize nebo rozpadu této rodiny.

Jaký má absence rituálů a "mizení posvátna", jak to nazývá religionista a historik Mircea Eliade, důsledek pro psychiku a osobnost člověka?

Ten důsledek je samozřejmě fatální. Mnohé rituály lze považovat za výsledek dlouhodobé kolektivní moudrosti našich předků a za osvědčený, generacemi odzkoušený prostředek pro vědomé prožívání a lepší zvládání významných mezníků v životě jednotlivce i společnosti. Pokud takové rituály zanedbáváme nebo ignorujeme, dáváme vlastně najevo, že se zříkáme pokory a že nás posvátno a jeho přesahy přestaly zajímat.

Velmi ohrožující je zejména to, že spolu s rituály mizí příležitosti pro zastavení a kontemplaci. Mysl současných lidí je plná stresu a chaosu. Namlouváme si, že je to vlastně fajn, když jsme tak vytíženi, když naše diáře jsou plné a když je všude kolem tolik příležitostí a zábavy… Ve skutečnosti moderní člověk svou přetížeností často jen uměle umlčuje neklid a strach, které se v jeho mysli rovněž hlásí o slovo, leč jsou vytěsňovány. Jejich energie se ovšem neztrácí a projeví se třeba v podobě úzkosti nebo deprese, které dnes, jak známo, nabývají epidemických rozměrů.

Nahrazujeme něčím tradiční rituály? (Napadá mě třeba nakupování jako pravidelně prováděná činnost, která nás jistým - i když podivným - způsobem včleňuje do komunity. Nebo návštěva kina? Hraní počítačových her? Pohyb na sociálních sítích? Nevím, tady bych potřebovala poradit…)

Pravidelné zbytečné nakupování bych spíš než jako rituál označila za dobově podmíněnou neurózu. Rovněž nelze říci, že procházka davy v supermarketu nebo návštěva kina nás zavádí a začleňuje mezi lidi. Jde - a stejně je tomu u počítačových her nebo při pohybu na sociálních sítích - o činnost, která má ve skutečnosti naopak zakrýt naši opuštěnost. Podobné náhražky se dnes rozmáhají v mnoha oblastech a svědčí o útěku člověka před sebou samým.

Existuje něco jako moderní formy rituálu?

Určitě existuje. Dobře vysledovat se to dalo za minulého režimu, který se snažil mnoho církevních rituálů nahradit nějakými svými - příkladem může být vítání občánků místo slavnosti křtu. Asi ale spíš máte na mysli něco, čím si člověk sám kompenzuje současné zanedbávání tradičních rituálů? Tady mne jako příklad napadá, když si snoubenci sami sepíší svůj svatební slib a zařadí ho do úředního sňatku, v němž na rozdíl od sňatku církevního jakýkoliv slib chybí. Nebo se setkávám s tím, že dnešní matky chystají slavnost svým dcerám, když je po první menstruaci v kruhu kamarádek vítají mezi ženy (upřímně řečeno, někdy tento obřad matky dělají tak trochu i samy pro sebe, protože za jejich mládí něco takového nebylo myslitelné…). A pak mne ještě napadají náhražky iniciačních rituálů. Někdy např. vidíme, jak mladíci sami pro sebe, do značné míry nevědomě, zrežírují nějakou dobrodružnou adrenalinovou situaci - v autě, při sportu, na horách, se zbraněmi - jejímž zvládnutím jako by sami sobě chtěli dokázat, že jsou už skutečnými muži. Bohužel za to někteří zaplatí životem. I tato zbytečná úmrtí nám připomínají, jak současná společnost význam rituálů podceňuje.

Mohou některé rituály přerůst v obsesi? Kde je hranice?

Máte asi na mysli kompulzivní rituály, které jsou průvodním jevem obsedantně kompulzivních poruch, kdy si někdo třeba opakovaně myje ruce nebo se několikrát vrací k domovním dveřím, aby zkontroloval, že zamkl… Tohle jednání bych do rituálů v kontextu našeho rozhovoru nezařazovala, protože jde o specifické jednání směřující ke zvládnutí úzkosti nebo obávané situace. Lidé, kteří těmto rituálům propadají, bývají zoufalí z toho, že jim podléhají. Jde o projev duševní poruchy. Hranice je někdy velmi tenká. Není snadné přiznat si, že něco děláme jenom proto, abychom zpracovali nebo zakryli svou úzkost a že už nad tím ztrácíme kontrolu.

A co různé "mikrorituály" všedního dne? Např. nezačnu den bez hrnku kávy, zásadně si nesedám zády ke dveřím, apod.?

Ty bych zařadila do kategorie soukromých rituálních praktik, které mohou mít původ i v pověrčivosti a v té kvalitě naší mysli, která se vymyká prostému racionálnímu uvažování. Jako by nám tyto naše sklony připomínaly, že nejsme zas tak rozumové bytosti, jak si rádi namlouváme. Lze se na to ale podívat i z druhé strany a veškerou potřebu podobných rituálů hodnotit naopak velmi racionálně. Různé výzkumy totiž prokázaly, že různé naše rituály jsou nesmírně efektivní, co se týká naší schopnosti rychlého uklidnění, aktivace, koncentrace a podobně. To, že si sportovec před výkonem políbí křížek, mu vydá za deset koučů.

Mnohé dávné rituály stále ještě dodržujeme - slavíme Vánoce, Velikonoce, narozeniny, ale někteří z nás jakoby už nebyli schopni rituálního prožitku. Rituál se stane vyprázdněným a ztrácí smysl. Co poradit někomu, kdo by rád rituály prožíval, ale není toho schopen?

Tento stav souvisí s přesyceností, která - v množství informací, konzumu atd. - dosáhla už takové intenzity, že se člověk skutečně začíná ztrácet sám sobě. Náš každodenní souboj s roztříštěností a plochostí zážitků vyplývající z honby za pocitovými vrcholy bez ochoty zažívat i propady způsobuje, že mnozí lidé už nejsou schopni autentického prožívání. Cesta ven z bludného kruhu vede přes celkové zpomalení, ztišení a zjednodušení života tak, abychom jej zase mohli začít vnímat jako přehledný a smysluplný.

únor 2014

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt