PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Touha rodičů po konkrétním pohlaví dítěte

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Tereze Vichové pro časopis Maminka:

Kde se v nás bere touha po určitém pohlaví dítěte? Je to dáno výchovou, obecným očekáváním…?

Ačkoliv na otázku ohledně přání pohlaví miminka většina nastávajících rodičů obvykle odpovídá: "To je jedno, hlavně, ať je zdravé," ve skutečnosti míváme o svých potomcích fantazie, které se u někoho přelévají i do zcela konkrétního přání.

Mám zkušenost, že dnes jsou o něco "žádanější" holčičky, resp. setkávám se s tím, že ženy, kterým se nenarodí dcera a mají jen syny - navzdory hluboké lásce k synům - jsou trochu smutné, že po ženské linii mezigenerační přenos nebudou moci naplnit (že by se to podařilo se snachou, nepaří k očekávaným scénářům, i když stát se to rozhodně může!).

Současnou oblibou holčiček možná dochází k určitému historickému vyrovnání, protože v minulosti, jak známo, patřili naopak chlapci k žádanějšímu, ba silně upřednostňovanému, protože privilegovanému, pohlaví. Vzpomeňme na dobu, kdy ženy byly mužům podřízeny natolik, že neměly ani vlastní občanská práva - když se nenarodil syn, chyběl v rodině dědic, chyběl, kdo by zacházel s financemi, chyběl ochránce žen…

Obecně dnes touha po jednom pohlaví dítěte vzniká nejčastěji na základě konkrétních skutečností i zkušeností. Setkala jsem se třeba s tím, že ve farmářské rodině, vlastnící velké polnosti a techniku na jejich obhospodaření, byla přítomná touha po synech. Stejně tak si syna přála žena, která měla velmi složitý vztah se svou matkou a měla strach, že totéž prožije i ona se svou dcerou. Někdy je přání pohlaví dítěte i fatální, to když rodiče vědí, že na konkrétní pohlaví je vázána genetická vada, která se v rodině vyskytla a dědí se na příklad jen v mužské linii.

Jak se sama v sobě vyrovnat s faktem, že nečekáme pohlaví, které jsme si vysnily?

To je úsměvná otázka. A zároveň závažná. Dává k nahlédnutí, jak jsme dnes zvyklí něco si přát a jak jsme zhýčkaní, že se naše přání plní. Podléháme klamnému pocitu, že na vše "máme právo". Přesto zbývá dost příležitostí, kdy nám život připomene, že mnohé neovládáme a že jde o to umět s pokorou přijmout, co přichází. Příchod na svět a odchod z něho - to jsou dva důležité předěly, u nichž schopnost přijmout, co přichází, i schopnost odevzdat se skutečně potřebujeme.

Každému, kdo není spokojen s pohlavím svého zdravého dítěte, doporučuji návštěvu nejbližšího nemocničního oddělení nebo stacionáře s dětmi vážně nemocnými nebo postiženými.

Ukazuje se, že mnoho snů, které dnes sníme, vychází z představy, že můžeme životu ve všem přikazovat. Nemůžeme.

Může dítě cítit negativní emoce už v nitroděložním životě? Jak se to může projevit?

Ze současných výzkumů využívajících nejmodernějších metod (více o tom třeba na stránkách http://www.susannetroche.de) víme, že prožívání a psychický vývoj začínají mnohem dřív, než se dítě narodí. Při porodu už dítě přichází na svět s mnoha důležitými emocionálními zkušenostmi. S matkou během těhotenství vytváří do značné míry psychickou jednotu. Emoce a prožívání matky dítě přímo ovlivňují. K výměně informací dochází především prostřednictvím hormonálního působení. Je třeba prokázáno, že když je matka v dobrém rozpoložení, stoupá v pupeční šňůře hladina endorfinů. Když je matka naopak ve stresu, je i plod vystaven negativnímu působení kortizolu. Dítě zajisté na nevědomé rovině vnímá i to, zda je, nebo není vítané. Pokud se rodí rodičům, kteří jsou připraveni ho přijmout a milovat bez podmínek, má opravdu veliké štěstí.

Jak reagovat na poznámky okolí ve smyslu "Tak vám ten páreček nevyjde, to je škoda?"

Takové poznámky bych, i vzhledem k výše zmíněnému, asi raději ponechala bez komentáře. Někomu nevyjde páreček, jiný se za celý svůj dlouhý život nedočká soudnosti.

Když je upřednostňování určitého pohlaví na straně manžela: jak si to máme spolu vysvětlovat a zbavit se častého pocitu, že jsme ho třeba zklamaly?

Pokud se stane, že jsou rodiče nebo někdo z rodičovského páru pohlavím dítěte skutečně zklamáni, a to tak, že to brání harmonii partnerského vztahu nebo vztahu k dítěti, doporučuji vyhledat psychoterapeutické poradenství. Za odmítáním některého z pohlaví mohou být nevědomé důvody pramenící z různých tabu nebo traumat v původních rodinách rodičů, případně důvody stojící na rizikových společenských předsudcích a stereotypech.

Buďme vděční, že žijeme v kultuře rovnosti pohlaví, která zároveň dovoluje prožívat jejich přirozenou různost. A pokud se nám narodí dítě pohlaví, které jsme si nepřáli, berme to jako výzvu, že se máme právě jeho prostřednictvím k danému pohlaví více přiblížit. O každém dítěti, které se nám narodí, především platí, že se od něho a skrze něho máme hodně co učit a že se dozvídáme mnoho podstatného o sobě samých.

Prosinec 2013

Zpět na Spolupráce s médii

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt