PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví
odkaz na home

Nedonošené děti: Důvěra od samého počátku

Vzájemná důvěra je základním předpokladem fungujících vztahů. Nejinak je tomu i při kontaktu lékařů, zdravotních sester a rodičů s předčasně narozenými dětmi. Problém je v tom, že současná neonatologie vykazuje vůči nezralému organismu předčasně narozeného dítěte jednoznačnou nedůvěru. Zdaleka ne vždy je takový postoj na místě.

Porod jako předěl

Devět měsíců, které dítě tráví v lůně matky, zprostředkovává člověku patrně nejvyšší stupeň důvěry v okolní prostředí, jaký vůbec existuje. Člověk leží v uzavřeném prostoru, kde vše slouží k jeho prospěchu a vývoji. Pokud dítě pohne rukou nebo nohou, téměř okamžitě pocítí hranice - hranice světa, který je plný tepla a pohodlí a který bývá v pozdějším životě vzpomínán jako symbol ztraceného ráje, jež s narozením navždy opouštíme.

Prenatálnímu životu je přikládána stále větší důležitost. Zatímco dříve nebyl výjimečný názor, že dítě patřičně nevnímá ještě ani dlouho po porodu, dnes již víme, že život před narozením znamená důležité a velmi senzitivní období, které má význam pro celý další život. Porodem končí čas nerušené blaženosti a začíná boj o přežití.

Kdy začíná dětství?

Pro porodní asistentky a porodníky v okamžiku, kdy dítě spatří světlo světa, resp. kdy se ocitne kompletně mimo tělo matky. Pro neonatology může být celá situace ovšem složitější, a to v případě, že se některé dítě narodí předčasně. V situaci, kdy je dítě ještě velmi nezralé a jeho schopnost samostatného přežití omezená nebo ohrožená, myslí odborníci na docela jiné věci než na to, že se právě zrodil nový život. Tento život je nejprve zapotřebí "zachovat při životě".

Normální zdravý novorozenec po normálním porodu prožívá začátek života v náručí matky. Ta jej po společném porodním úsilí konejší a hýčká a pro posílení mu nabízí svůj teplý prs. Předčasně narozené děti nic z toho nepoznají. Prožívají šok. Na svět přicházejí s nepatřičným předstihem z důvodu selhání mateřského nebo svého organismu. Nouzový císařský řez bývá proveden v maximálně krátkém čase. Dítě se okamžitě ocitá ve víru lékařské péče - zkoumá se jeho krevní tlak, stav kyslíku, funkčnost jednotlivých orgánů. K tomu všemu se využívá všech dostupných možností moderní techniky.

Není úmyslem lékařů dítě zbytečně týrat a všechny prováděné zásahy lze racionálně zdůvodnit. Jenže dítě logickým argumentům nerozumí. Samo cítí jen obrovský stres a často i bolest.

Rozpoznat potřeby a respektovat je

K rozvoji metod udržujících při životě předčasně narozené děti došlo v 70. letech 20. století. Do té doby dítě pod 1000g váhy nemělo velkou šanci na přežití. Dnes většina takových dětí dosahuje normální kvality života.

Rakouská dětská lékařka Marina Marcovich pracovala s předčasně narozenými dětmi více než dvacet let na neonatologickém oddělení intenzivní péče v dětské nemocnici Mautner-Markhof ve Vídni. Na začátky své praxe vzpomíná jako na naštěstí už dávno překonané období.

"Boj o život předčasně narozených dětí v sobě v začátcích nesl mnoho jevů, které postrádaly lidský rozměr. Prostě jsme děti vyšetřovali a ověřovali jsme jejich stav. Krok za krokem jsme zjišťovali, nakolik jejich křehkým tělesným schránkám můžeme věřit. Bylo naprosto normální, že jsme tyto děti rutině intubovali a naváděli na umělé dýchací přístroje. Pocity dětí nejlépe odrážel jejich zevnějšek - když jsme např. holčičce, která se narodila ve 26. týdnu těhotenství, nasadili dýchací masku, její obličejová mimika dala výmluvně najevo její pocity. Člověk vůbec nemusel být lékař, aby pochopil, že to svraštělé čelo plné svislých vrásek a celkový nešťastný výraz jednoznačně svědči o tom, jak se děcku tahle procedura nelíbí. Dítě pak potřebovalo asi tři hodiny k tomu, aby se jakžtakž uklidnilo - na jeho čílku se postupně změnily vrásky. Pojednou už nebyly svislé, nýbrž příčné," vysvětluje Dr. Markovich.

Vědní disciplíny, které se zabývají lidským chováním, připomínají význam mimických vrásek jako něco velmi podstatného. Bylo zjištěno, že příčné čelní vrásky člověku naskočí, když věnuje zvýšenou pozornost zkoumání vnějšího prostředí.

"Něčeho takového jsme ovšem schopni teprve tehdy, pokud se vnitřně cítíme stabilizováni a když se nebojíme hrozícího nebezpečí," tvrdí paní Markovich. Je přesvědčena o tom, že mimika předčasně narozených dětí a jejich výraz v obličeji i jejich gesta poskytují vnímavých pečovatelům mnoho důležitých poselství, která jsou zároveň signálem pro optimální péči.

Potřeba změn byla zřejmá

"Vzpomínám si, jak jsme kdysi předčasně narozené děti automaticky uměle okysličovali. Aby se dýchacím přístrojům nevzpouzely, neváhali jsme použít sedativ. Úspěch se dostavil - dítě se zklidnilo a přestalo hrozit, že si vytrhne hadičku. Jeho plíce se rytmicky zvedaly, ale jinak tělíčko nedávalo najevo známky života. Zejména mimika v obličeji zcela vymizela a člověk se nemohl zbavit pocitu, že obsluhuje živou mrtvolku," vzpomíná rakouská lékařka.

Časem - s rozvojem humánního zacházení s pacienty - došlo na odděleních předčasně narozených dětí k postupným změnám.

"Když to bylo jen trochu možné, dali jsme předčasně narozeným miminkům čas, aby se novému životnímu prostředí spontánně přizpůsobila. Zkoušeli jsme jim podmínky k životu natolik zpříjemnit, aby mohla co nejvíce rozvinout své vlastní síly. A ti drobečkové nám brzy ukázali, že v jejich křehkých tělech dřímá značný potenciál. Na příklad jsme zjistili, že i děti o váze 600 g jsou schopny sát. Když jsme se dotkli jejich tvářičky, začaly špulit ústa a ´hledat´ stejně jako normální novorozenci. Sestry jim káply na jazyk kapičku cukrového roztoku a ono se ukázalo, že reagují i na chuť. Začaly se dokonce olizovat! Tak jsme pochopili, že je možné jim nabídnout přímo mateřské mléko, které jsme jim hadičkou přes ústa dopravovali rovnou do žaludku. O něco větší nedonošenci byli dokonce schopni sami zvládnout koordinaci složitého procesu sání - polykání a dýchání zároveň, zkrátka byli už schopní pít sami."

Nedonošenci oplácejí důvěru prospíváním

"Bylo až neuvěřitelné, jak děti reagovaly na naše vstřícné kroky začlenit je do obyčejného života," říká Dr. Markovich. "Vzpomínám si, jak se třeba žádná snídaně personálu neobešla bez přítomnosti miminka. Jedno až dvě děti o hmotnosti 700 g jsme si vždy posadili do ošatky na chléb. Prostě jsme, když to jen trochu šlo, s těmito dětmi zacházeli jako s jejich normálně narozenými vrstevníky a naše důvěra dala vzrůst jejich vlastní sebedůvěře. Vznikl tak nádherný dialog."

Nové postoje zdravotníků změnily i postoje rodičů. V dřívějších dobách matky a otcové na oddělení předčasně narozených dětí téměř nepronikli. Nanejvýš směli na miminko mrknout přes sklo. Dnes je naprosto nepředstavitelné, že by se svými dětmi nemohli být pohromadě.

"Naučili jsme rodiče, aby se nebáli spontánních projevů, ač jsou obklopeni složitou technikou speciálního oddělení. Učili jsme je, jak mohou své děti koupat, masírovat či ukládat ke spánku. Děti okolo kilogramu váhy byly u nás i normálně přikládány k prsu, protože kojeni opravdu uspokojí veškeré potřeby dítěte a nesmírně též posiluje sebevědomí matek, které bývá po předčasném porodu často narušeno. Nezapomínali jsme ale ani na vstřícnost vůči tatínkům. Ti se brzy naučili samostatně otvírat inkubátor, odkud si své děti brali k pochování. A pokud bylo zjevné, že dítě dobře prospívá a jeho stav je stabili