PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Neplač, to nic NENÍ! Ale JE!

Děti potřebují vědět, že jejich pocity jsou pro okolí důležité. I ty negativní by měly být brány vážně. Je potřebné umět utěšit plačící dítě a sdílet s ním každý jeho smutek…

Existují věty, které běžně vyslovujeme a míníme je v dobrém, jenže ony přesto příliš dobré nejsou. Jednou z nich je věta: "To přece nic není!" Kolikrát už jste ji svému dítěti řekli?

Lucinka, 3 roky, právě zakopla o obrubník pískoviště. Natáhla se jak široká, tak dlouhá do písku. Zjevně nešlo o tvrdý dopad, ale holčička se přesto dává do usedavého pláče.

"No tak, to přece nic nebylo!" slyší říkat svou maminku. Jenže pro Lucinku tohle není pravdivá věta. Proč je tomu tak, ví jen Lucinka sama. Snad že má dlaně i oblečení plné vlhkého písku. Snad že ztratila formičku a rozbila si bábovku. Nebo se prostě jen strašně lekla.

Ať už pláče z jakéhokoliv důvodu, větu "No tak, to přece nic nebylo!" Lucka bezprostředně po pádu slyšet nepotřebuje a nechce. Je to věta, která jí v ničem nepomáhá, nijak její nepříjemný pocit nemírní, ba může ji i zmást. Protože tou větou dává maminka najevo, že nerozumí a že nebere vážně, co holčička dává docela zřetelně najevo. Dítě se nemá s kým podělit o svůj "žal". To Lucinka v podobných situacích potřebuje nejvíc.

Rozdíly v zacházení s miminky a většími dětmi

Sdělená starost, poloviční starost. Sdělená radost, dvojnásobná radost. Když děti najdou spřízněnou duši, naplňuje se u nich tahle dávná životní moudrost dokonale. Se sdílením smíchu a legrace jako rodiče tolik problémů nemíváme. Ale s poskytováním útěchy? To už je horší.

U kojenců a miminek jsme se trochu polepšili. Jednak nám to skrze média radí vědci, a tak víme, že nejmenší děti nemáme nechat dlouho plakat. Ale hlavně nám to napovídá sama příroda: Pláč miminek není pro dospělé ucho snesitelný. Spontánně je bereme do náručí, chováme je, houpeme, hladíme. Jen cynik by byl schopen řvoucímu kojenci s klidem říct: "Hele, víš co? Nepřeháněj!"

To čtyřleté děcko napomeneme běžně, když třeba pláče nad tím, že mu starší bráška odjel na trojkolce nebo sebral oblíbenou hračku: "Přece nebudeš tak vyvádět!" Dobře si pamatuji, jak jsem jednou něco v tom smyslu v obdobné situaci kdysi sama řekla svému předškolnímu synkovi, a on mi se štkaním a s vytékající nudlí z nosu přerývaně řekl: "Já nepřeháním. Ono mě to samo přehání!"

Čím to je, že bereme slzy starších dětí na lehkou váhu nebo se vůči nim dokonce negativně vymezujeme? Je to dáno geneticky, protože kojenec je dosud zcela bezbranný, takže pláč vnímáme jako jeho jedinou zbraň i prostředek komunikace s žádostí o pokrm, teplo, přebalení? Máme u starších dětí pocit, že už by prostě měly být odolnější, samostatnější, statečnější?

Nabízejí se následující možná vysvětlení:

  • Popření: Pláč staršího dítěte nám rovněž není příjemný, ale protože už necítíme nutnost se jím zabývat tak bezprostředně jako u kojence, popíráme bolístku dítěte i potřebu utěšovat: "Ukaž? Je to jen malý škrábanec, to se hned zahojí!"
  • Podezření: Z jiných situací víme, že dítě někdy pláče i v situacích, kdy si jen něco vynucuje (např. bonbóny v samoobsluze). Neboli z našeho pohledu je schopno přehánění, a tak to s pochopením naopak přehánět nemusíme: "Teď budeš zticha, nebo uvidíš!"
  • Přetížení a špatný odhad: Péče o dítě je náročná, sami dospělí mívají všeho dost. Někdy nejsou schopni odhadnout hloubku zátěže dané situace - jde o běžné dohady sourozenců, nebo se některému skutečně něco děje? Zde bývají v nevýhodě starší děti: "Aspoň ty bys už měl mít rozum!"
  • Bezradnost: Sousedovi děcko si s naším nechce hrát, naše kvůli tomu pláče. Nutit ke hře nikoho nelze. "No tak neplač, že Zuzanka odešla, však ona zase přijde, až dostane rozum."

Rozumem se my dospělí oháníme často. A v tom to právě je: Poskytování útěchy nesouvisí s věděním, odhadem ani s jinými racionálními pochody. Nejde při něm ani o automatické řešení potíží, ani o rutinní mírnění ran. Jde hlavně o to umět projevit empatii a dovolit dítěti, ať si postěžuje a odventiluje své trápení.


Foto: Kristina Baudyšová

Dá se to zvládnout

O dětech je známo, že ať dělají cokoliv, dělají to naplno. Když pláčí, obvykle k tomu ze svého pohledu mají nějaký důvod: něco je bolí, z něčeho jsou zklamané, polekané, naštvané. Přetvařovat se povětšinou ještě neumí, a tak právě reakce nás dospělých je do značné míry učí, jak se vyplácí či nevyplácí opravdovost v emocích, jaká reakce je na místě a jaká už ne, a jaký je rozdíl, zda našim pocitům je - nebo není - nasloucháno. Na našem chování tudíž také záleží, jakou bude mít dítě důvěru - nebo nedůvěru - k nám jako rodičům i k okolnímu světu

Není bez zajímavosti, že etymologicky slovo útěcha souvisí se slovem útočiště. A o to jde - zprostředkovat dítěti pocit, že ať se stane cokoliv, ono má své zázemí, svou jistotu, své místo, kde se může podělit o každý zádrhel i o každou bolest. To zvyšuje jeho pocit jistoty a zdravého sebevědomí, a zároveň staví základy pro budoucí schopnost sdílet se s druhými. Příliš nechápavé, zlehčující nebo příkré reakce mohou ze strany rodičů v dítěti všechny tyto důležité schopnosti narušit nebo dokonce potlačit.

Pokud se jako rodiče dostaneme do situace, že dítě potřebuje naši pomoc, je dobré se řídit několika jednoduchými pravidly:

    Snažme se reagovat na dětský pláč

I když nám rve uši nebo nám připadá přehnaný, ovládněme se a snažme se zachovat klid. Vytáhněme kapesník, mějme po ruce náplast, nejlépe nějakou s obrázkem, buďme připraveni na poskytnutí vřelého objetí.

    Pěstujme rituály

Pro praktickou útěchu jsou velmi užitečné. Pro dítě je významné, když ví, že mu např. každé zranění bude pofoukáno a stejně jako malý mraveneček bude moci doufat, že mu "do rána bude hej…"

    Nezaplétejme se do vlastních slibů

Svou útěchu stavme na pravdě. Neslibujme, co nemůžeme dodržet. Odřené kolínko už druhý den bolet nemusí, ale sešívaná rána na čele se bude chvíli hojit. Pak je lepší říci: "Pan doktor to pěkně zašil, teď to bude ještě trochu bolet a pak i pár dní svědit, ale pak se vyndají stehy a brzy na bolest zapomeneš!"

    Nelžeme a buďme důslední

Někdy se dítě zlobí v situacích, které mu způsobila naše výchovná opatření. V takových buďme otevření: "Ne, ten bonbón ti nedám, protože by se ti zkazily zuby. Není zdravé, abys takové věci jedl!"

    Zohledňujme mimořádné situace

Některé události jsou pro dítě obzvláště stresující (zahájení školkové docházky, pobyt v nemocnici, stěhování, úmrtí blízké osoby…). Větší krize vyžadují speciální péči. Nesnažme se jako rodiče před problémy uhýbat nebo je přehazovat na odborníky. O všem s dítětem sami otevřeně hovořme, a když vidíme, že trpí zvýšenou mírou úzkosti, věnujme mu mimořádnou pozornost.

    Nepřetvařujme se

Pokud se krize nějakým způsobem týká i nás dospělých, snažme se své pocity dítěti zprostředkovat pravdivě, ale tak, abychom ho zbytečně ještě víc nezatěžovali. A nezapomínejme, že útěchu nejlépe poskytují ti, kdo o ni sami umějí požádat. Bolest i problémy jsou nedílnou součástí lidského bytí a nezbývá, než jimi, když přijdou, projít. To je ostatně téma, které všichni zpracováváme po celý život, bez ohledu na věk.

Vyšlo v časopise Rodiče 7-8/2009

Zpět na překlady

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt