PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Prenatální psychologie: Jak se cítíš, děťátko?

Na těhotenství jsme zvyklí pohlížet jako na čas, kdy se v děloze utváří především fyzické tělo dítěte. Kolik si z doby těhotenství odnáší dětská duše? Přenáší se na nenarozené dítě něco z matčina psychického stavu a jejích nálad? Je žádoucí usilovat o to, aby matka dítě před vlastním stresem a konflikty šetřila?

Život je jako objevná výprava. Mnohé ovšem napovídá tomu, že to nejpodstatnější a nejnapínavější se možná odehraje do doby, než se narodíme, tedy během těhotenství. Co se vlastně s dítětem v děloze děje? Kolik toho vnímá a přijímá? S těmito a mnoha dalšími otázkami se například zabývá německá prenatální psycholožka Susanne Troche z Hamburku.

Z mnoha nových výzkumů je známo, že prožívání a psychický vývoj začínají v okamžiku početí. A existují i buněční biologové, kteří ručičky hodinek osudu posouvají ještě o kus dál a tvrdí, že v genetickém mixu vajíčka, resp. spermie, jsou zapsány životní okolnosti rodičů a jejich pocity, které se na dítě taktéž přenášejí. V každém případě je jisté, že melodie našeho života je komponována dávno před naším porodem. A že nakolik tuto melodii nenarozené dítě vnímá?

Susanne Troche pozoruje, že my lidé jsme už před svým narozením sociální bytosti. Nenarozené dítě nejen že na kontakt reaguje, ono ho samo vyhledává, chce komunikovat. Především mezi matkou a dítětem probíhá intenzivní dialog. Tento dialog je vidět, když si nastávající maminka hladí bříško nebo s dítětem rozmlouvá. Touto cestou lze dítě upokojit. Také otec nebo sourozenci miminko přes břišní stěnu mohou upozornit: Haló, máme tě rádi a těšíme se na tebe! Účinnost takové komunikace je měřitelná - srdeční frekvence nenarozeného dítěte se takřka okamžitě zvýší. K výměně informací dochází dále prostřednictvím hormonálního působení. Když je matka šťastná, stoupne v pupeční šňůře hladina hormonů štěstí endorfinů. Když je matka naopak ve strachu nebo napětí, dostává plod vyšší dávku stresového hormonu kortizolu. A do třetice existuje ještě další cesta přenosu informací, tzv. intuitivní kanál. Prenatální psychologové hovoří o tzv. pupeční šňůře k duši. Tou proudí mezi matkou a dítětem vědomé i nevědomé myšlenky a pocity.

Otázkou je, zda skutečně existují pro "pupeční šňůru k duši" nějaké důkazy podložené výzkumem či poznatky z praxe. Citovaná odbornice tvrdí, že na podložení tohoto tvrzení již existují pozoruhodné dlouhodobé studie. Mezi jiným prenatální psychologové pomocí tzv. analýzy vazby mezi matkou a dítětem pozorovali přes dva tisíce těhotenství a následného raného věku z těchto těhotenství narozených dětí. Zkoumají se souvislosti mezi psychikou matky, průběhem těhotenství a stavem miminka. A tak odborníci zjišťují: "životní prostředí - děloha" vytváří základ naší osobnosti.

Nikdo si ale přece vědomě na devět měsíců strávených u matky v břichu nepamatuje. Jaké stopy v dítěti zanechávají životní situace matky, její pocity a myšlenky?

Už sedmnáct dní po početí jsou tvořeny základy pro mozek. Neurologové tvrdí, že všechny zkušenosti posbírané během prenatálního času jsou ukládány do mozkového kmene. Na mozkovém kmeni závisí vývoj a funkčnost vyšších mozkových částí. Informace, které dítě posbírá v mateřském lůně, hrají významnou roli při vytváření nervových buněk, jejich spojování s dalšími buňkami a při aktivaci takto vzniklých mozkových drah. Americký prenatální psycholog Dr. David Chamberlain systematicky zkoumal mnoho párů matek a jejich dětí v hypnóze a ptal se na zkušenosti před porodem a během něho. Výpovědi matek a dětí se nápadně shodovaly a ukazovaly, že nenarozené dítě, ač jeho mozek dosud není plně dotvořen, už disponuje vědomím sebe sama i okolního prostředí.

Lidské já je ale programováno také dědičností. Mají prenatální pocity v síle působení genů vůbec šanci?

V posledních letech se ukázalo, že geny naopak nejsou pro nezměnitelnost lidského osudu tak určující, jak se původně přepokládalo. Ano, geny rozhodují o barvě naší pleti nebo očí. Také o našem nadání a mnoha vlastnostech. Jinak ale mladý obor zvaný epigenetika poskytuje dost důkazů pro to, že některé prenatální vlivy mohou DNA změnit. Zde se především jedná o působení výživy nebo chemikálií, alkoholu či drog. Do těchto silných vlivů určitě patří i pocity, které lze vnímat jako určité energetické signály. Uvádějí do chodu vysoce komplexní molekulární procesy. Určují, které geny se projeví a které naopak umlknou. Podobná poznání ale přispívají k tomu, že se těhotné ženy cítí pod obrovským tlakem. Jako by měly být stále v pohodě, aby svému dítěti zajistily optimální startovní podmínky. Jak se s tímto tlakem mají vypořádat?

Podle Susanne Troche je stoprocentně šťastné těhotenství pouze mýtus, je to takřka nemožné. K těhotenství patří i určitá míra rozporuplných pocitů. Na druhou stranu nelze popřít, že s poznáním dalších souvislostí o vlivech prenatálního období na dítě odpovědnost rodičů roste. Spolu s touto odpovědností ovšem rostou i šance. Pokud už víme, že nenarozené dítě je sociální bytost, můžeme pro jeho pozitivní rozvoj hodně udělat ještě dřív, než se narodí. A že se někdy i v těhotenství stane něco smutného nebo dokonce tragického? To je prostě život. Ne všechno můžeme ovlivnit a ani nastávající matky nemohou své dítě před vším ochránit. Díky komunikaci mezi matkou a dítětem lze zpětně mnoho věci napravit a případné negativní vlivy díky tomu nemají trvalou platnost.

Jak se tedy cítí děťátko v bříšku?

Ne nadarmo se těhotenství říká "jiný stav". Jde o výjimečnou situaci. Tělo i psychika se mění. Je víc než pochopitelné, že mnohé matky jsou znejistěny. Mohou být rozrušené, nervózní. Jejich pocitový barometr se může ocitnout v hlubokých propadech. Souvisí to s tím, že těhotenství přináší zcela novou a neznámou životní situaci a žena hledá svoji novou roli, přijímá novou identitu matky. Velkým problémem bývá strach z porodu. Dítě se ale přece nenarodí do dokonalého světa. Dobrodružství zvané život obnáší spoustu nepříjemných a rizikových situací. Maminky se na to tudíž mohou podívat i z druhé strany: Bez patřičné dávky přiměřeného stresu v prenatálním období by lidé nejspíš vůbec nebyli schopni se po porodu se stresem vypořádat a lidstvo by nebylo životaschopné. Nemůžeme stres zrušit, můžeme se jen učit, jak ho zvládat.

Nával vzteku, běžnou hádku, probdělou noc nebo třeba stěhování dítě v lůně určitě zvládne. Od druhé třetiny těhotenství se navíc v placentě tvoří jistý enzym, který vlivy případně příchozího stresového hormonu kortizolu dokáže tlumit.

Jenže matky mohou být vystaveny i horším problémům. Třeba jsou v krizi ve vztahu s otcem dítěte, mají problémy v práci nebo si miminko vůbec nepřejí. Pokud by si k tomu všemu ještě měly dělat starosti, že svými pocity a trápeními dítě poškozují, budou o to víc zatíženy. Terapeut Ludwig Janus říká, že na nenarozených dětech je báječné a skvělé především to, jak jsou smířlivé. Stačí pak, aby se ženy spolehly na svou intuici. Svému dítěti mohou prostě důvěřovat.

Susanne Troche k tomu dodává, že matka může špatnou situaci zpětně "léčit" a dítě "vyživit" následnými dobrými pocity. Mezi matkou a dítětem je ohromná vazba, prostřednictvím níž lze vést intenzivní dialog. Přitom nejenže své pocity sděluje matka dítěti, ale také se může na dítě sama vyladit a zkusit přijmout informace od něho. Slouží k tomu takové cvičení, při němž si matka zkouší svou dělohu vizualizovat. Každá žena v takovém případě vidí něco jiného. Jedna např. tmavý otvor nebo biologický orgán jako takový. Když je žena s dělohou takto propojena, požádá o vstup do ní. Jde o to, aby se matka k dítěti dostala co nejblíže. Některým ženám se to daří rychle, jiné potřebují nějaký čas, ale nakonec se tam dostanou všechny ženy. Spojí se se svým nenarozeným miminkem a navážou s ním důvěrný kontakt. Citovaná prenatální psycholožka to nazývá "emocionálním ultrazvukem". Maminka dítěti věnuje svůj čas a pozornost a tím vzniká vazba a jakási prazákladní vzájemná důvěra ještě před porodem. Jde také o příležitost, kdy maminka může svému miminku ledacos vysvětlit. Například: "Jsem smutná, protože tvůj tatínek a já jsme si přestali rozumět a on od nás odešel. / Vadí mi, že pořád jezdím na služební cesty a nemám na tebe dost času. / Jsem nervózní, protože řeším situaci s naším malým bytem, sháním větší, než se narodíš. / Ale tebe se moje nervozita netýká. Tebe miluji a moc se už na tebe těším." Podobná komunikace je nesmírně důležitá, pro matku i pro dítě. Matka si díky tomu udělá pořádek ve svých pocitech a příčiny stresu tím jsou odděleny od prožívání spojeného s těhotenstvím a miminkem. Miminko už do problematických pocitů nebo psychických stavů matky není vtahováno.

To zní optimisticky. Až na to, že v gynekologických ambulancích zažívají ženy při těhotenské péči zaměřenou výhradně na fyzické zdraví své i dětí.

Prenatální psychologové toto vnímají jako obrovský deficit. Bylo by možná dobré, kdyby gynekologové a porodníci byli i výše uvedeným poznatkům a zkušenostem více otevřeni. Aby např. těhotným ženám rozdávali dotazníky, kde by se ptali také na jejich sociální a emocionální zázemí. Diagnostikování problémů v těchto oblastech je pro dobré těhotenství i průběh porodu stejně důležité jako fyzické zdraví. Hodně matek během těhotenství a před porodem potřebuje emocionální nebo i terapeutické doprovázení a podporu. Zvláště když si uvědomíme, jak obrovský význam má psychické rozpoložení matek pro dosud nenarozené děti.

Bylo by prostě dobré, kdyby se ženy v obtížných situacích měly kam obrátit o pomoc. Aby v rámci poskytování porodnických služeb byla k dispozici dostatečně hustá psychosociální záchranná síť. Byla by to ta nejlepší prevence, jaká by se do zdraví příštích generací mohla vložit.

Vyšlo v časopise Rodiče

Zpět na překlady

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt