Puberta: Nacházet normálnost v chaosu Katrin Brenner, Německo Období dospívání patří k nejtěžším v utváření i udržení vztahu mezi rodiči a dětmi. Mnoho dospívajících se cítí být nepochopeno a před dospělými se se svými pocity, starostmi i sny uzavírají. Přinášíme rozhovor s německou psycholožkou Christiane Tramitz, autorkou ojedinělé knihy "Kindergeheimnisse" (Dětská tajemství). Tato kniha vzbudila v Německu velikou pozornost, protože nabízí intimní pohledy do skrytého světa jedenáctiletých až osmnáctiletých získané pomocí speciálních rozhovorů. Paní Tramitz, jak dobře znají dnešní rodiče své děti? To záleží na věku. Dokud jsou děti relativně malé, znají je rodiče zpravidla dobře a jsou schopni jejich chování s určitostí předvídat. Ale od počátku puberty někteří rodiče přehled o tom, co se s jejich potomky děje, ztrácejí S ohledem na často dramatické změny, které jsou pro tuto vývojovou fázi typické, velké množství rodičů doslova tápe. Která témata se současnou mládeží nejvíce hýbají? Velkým tématem je nalézání sebe sama. Přitom existují rozdíly: pro žáky učňovských škol jsou rozhodující otázky týkající se budoucnosti - co chci dělat?, co čekám od budoucnosti? Pro gymnazisty toto platí v menší míře, ti totiž předpokládají, že budou ještě pokračovat ve studiu. Pro většinu dětí je jinak důležitá oblíbenost, u třináctiletých a čtrnáctiletých pomalu začíná vznikat zájem o opačné pohlaví - až 80 % myšlenek se podle výpovědí teenagerů v tomto věku točí kolem chlapců, resp. děvčat. V úvodu své knihy píšete o tom, že na straně dětí a dospívajících jste postřehla "mimořádnou potřebu uznání". Doma jim nikdo nenaslouchá? Ne, v tom to nevězí. Naopak. Často je to tak, že rodiče se dětí ptají, co se s nimi děje, jenže mnoho dětí to nechce říct. Existuje spousta věcí, o kterých děti nechtějí hovořit ani se svými přáteli, a hluboká tajemství si ponechávají pro sebe. Bojí se, aby se příliš neodhalovaly nebo se nestaly snadno napadnutelnými. To, že se děti otevřely přede mnou, bylo dáno mimořádností situace: Dospělá žena, která by mohla být jejich matkou, kladla najednou úplně nevšední otázky, například o denním snění, o touze zemřít nebo o prvním polibku. Rodiče by možná bývali mohli dostat stejné odpovědi, kdyby se ptali právě takovým způsobem... Problém je v tom, že vzhledem k rodičům se děti často vymezují a chtějí si vytvořit vlastní svět. Také se částečně stydí. Kdo by se neostýchal s rodiči probírat např. sex? Mnoho dětí se cítí ze strany rodičů nepochopeno. To je ale určité dilema. Mají rodiče vůbec šanci diskutovat se svými pubertálními dětmi, když jsou jako partneři pro diskuzi odmítáni? Toto dilema patří k dospívání, není je však třeba násilně řešit. Řešením je udržovat si ten problém před očima a přes všechny nepříjemnosti být stále k dispozici. Jedna dívka to popsala slovy: "Chtěla bych, aby mě rodiče vzali do náručí, i když se tomu bráním." Dospívající velice intenzívně vyhledávají blízkost. Nejdůležitější v tomto životním období je, aby rodiče na jedné straně akceptovali určité meze, ale na druhé straně nevyklízeli pole a projevovali svůj zájem stejně jako předtím. I když mladí nechtějí mluvit, měli by se jich rodiče stále citlivě ptát: "Jak ti je?" Sama skutečnost, že ta otázka je kladena, ukazuje dospívající mládeži, že o ně má někdo zájem, a to mnohdy stačí. Mnozí mladí lidé se cítí opuštění, když jim rodiče přestanou klást otázky. Co působí dětem největší radost nebo na co jsou nejvíce pyšné? Po čem touží? Být akceptován okolím a získat uznání. Existují zde však rozdíly podle věku: U jedenáctiletých a dvanáctiletých jde stále ještě hodně o uznání ze strany rodičů a sourozenců. Čím starší děti jsou, tím důležitější je pro ně uznání od vrstevníků, spolužáků a kamarádů. Chtěli by být milováni a začlenit se do společnosti. Toto přání po akceptaci se projevuje i v dětských snech. Mnoho dětí sní o tom, že se stanou slavnými a proslaví se třeba na pódiu. Nejde přitom tolik o zpívání nebo tancování jako spíše o touhu, aby je někdo bral vážně a aby vzrostlo jejich sebevědomí. Nápadné je i silná touha po jistotě: Zdá se, že většina dnešních dospívajících se chce později spíš usadit, a nikoli cestovat, netáhne je to pryč. V mé generaci to bylo úplně jiné: Chtěli jsme být neustále na cestách, vidět svět, hlavní bylo zmizet. U dnešní mládeže vidím zcela odlišnou tendenci: chtějí naopak zůstat doma, odejít co nejpozději. Tato generace je orientovaná na jistoty a zabezpečení. Existují i jiné rozdíly mezi dnešními jedenáctiletými až osmnáctiletými a generací mladých před dvaceti, třiceti lety? Důležitým posláním puberty je hledání identity a osobní vymezení. Dnešní děti a mládež obtížněji nalézají vlastní identitu, protože vymezit se vzhledem k dospělým je čím dál tím těžší. Dnes neexistuje jasná hranice mezi mládeží a dospělými, protože dospělí se ve stále větší míře stylizují jako mladší. Proto mládež hledá stále extrémnější formy, jak se vůči nim vymezit. Dříve to bylo jednodušší: Stačilo nechat si narůst delší vlasy, obléknout bundu s politickými nápisy a člověk byl vymezen. Generace liberálních rodičů na všechno kývá, a pak je těžké se vymezit nebo protestovat. Co mládež dělá, aby se vůči dospělým přesto vymezila? Protože už téměř neexistuje možnost projevit svou individualitu třeba oblečením, jdou mladí lidé doslova "hlouběji" - třeba tím, že změní své tělo. Příkladem je tendence k módním výstřelkům nebo dokonce k sebezohavování. Někteří mladí lidé se zdobí piercingem, jiní volí tetování. Do jaké míry si s tím rodiče mají dělat starosti, záleží na tom, kde na těle je např. piercing aplikován a v jakém rozsahu. Čím intimnější místa jsou zasažena (například jazyk nebo genitálie), tím více ostražitosti lze rodičům doporučit. Dalším, poměrně drastickým, rituálem jsou dietní poruchy jako bulimie nebo přehnaná snaha zhubnout, kterých je dnes rovněž podstatně více než v minulosti. Čeho se dnešní dospívající nejvíce bojí? Největší strach mají ze selhání. S přibývajícím věkem roste i jejich obava z budoucnosti. která sílí s blížícím se koncem studia. Zde jsou mimochodem rozdíly mezi východem a západem: Mladí lidé na východě mívají z budoucnosti i panický strach. Jedno dítě mi doslova řeklo: "Chtěl bych jednou mít hodně peněz." Na otázku, kolik konkrétně, řeklo: "Tolik, abych mohl zaplatit nájem." Existenciální obavy, například strach z toho, že nebudu akceptován a nedojdu uznání, nebo obava ze ztráty milované osoby, které jsou dominantní v západní oblasti, překrývají na východě obavy se sociálním podtextem. Umějí se děti s těmito obavami vypořádat? Zvláště chlapci někdy bohužel reagují rezignací, konzumací alkoholu a zanedbáváním školní docházky - jde především o středoškoláky, když zjistí, že nejsou schopni dosáhnout požadovaného prospěchu. Projevuje se u nich i depresivní nebo agresivní chování, případně končí u konzumace drog. Chlapci jsou silně soutěživí: Když zjistí, že nedokážou držet krok, nezřídka se stáhnou a vyklidí pole. Děvčata mívají více energie a odolnosti. Ptala jste se mladých lidí i na smrt. Je touha po ní v tomto věku ústředním tématem? Sebevražda je druhá nejčastější příčina úmrtí mladistvých. U mladších ještě ne, avšak většina čtrnáctiletých a patnáctiletých, se kterými jsem mluvila, se touhou po smrti skutečně zabývala: Mládež trpí občasnými, návalovými depresemi, přičemž většina mladých lidí ani přesně neví, proč smutek cítí. Časté je trápení kvůli lásce, které se projeví tak, že mladý člověk se dlouhodobě cítí nesvůj a má potřebu intenzívně plakat. Tím jsou postiženy především dívky… Značný počet mladých lidí popisuje, jak "viděli" svůj vlastní pohřeb. Odráží se v tom zřejmě touha po lásce s příměsí pomstychtivosti podle hesla "Potrestám ostatní svou smrtí". Skutečnost, že tolik mladých lidí občas touží po smrti, je ale také určitou formou katarze a má očistný efekt. Jakmile "období truchlení" skončí, bývá všechno zase v pořádku. Jak by se měli rodiče během "období truchlení" chovat? Je třeba děti bedlivě sledovat a pokud se stahují do ústraní a zamykají ve svém pokoji, je zapotřebí zasáhnout. I zde platí: Neustále vyhledávat kontakt a dialog, pokoušet se s nimi hovořit, i když o ničem nechtějí mluvit. Rodiče by takové momenty neměli podceňovat, ale ani propadat panice. Jaké jsou varovné signály, kterých by si rodiče měli všímat? Podstatné zhoršení prospěchu ve škole, konzumace alkoholu a drog - to jsou nejkřiklavější varovné signály. U děvčat k tomu přistupuje náhlá změna tělesné hmotnosti nebo změna v oblékání. Jedna dívka, se kterou jsem hovořila, například náhle začala nosit všechno v černé barvě jako výraz hluboké deprese. A samozřejmě, signálem jsou i již řečené sklony k sebezohavování. Podle vaší knihy hraje mezi dětmi značnou roli šikana. Jsou některé děti šikanou zvláště ohrožené? Ano. Děti fyzicky slabé nebo děti, které se odlišují, například jsou obézní nebo nosí silné brýle. I bojácné děti nebo děti cizinců, které neumějí dost dobře místní jazyk, nebo děti s nedostatečně vyvinutým sociálním chováním (například sobecké děti), jsou snadno šikanovatelné. Začíná to verbálním násilím a urážkami, nebo třeba i posměšnými poznámkami o finančním zázemí rodičů. Někdy dojde i k fyzickému násilí, kdy dítěti ostatní vezmou nebo zničí jeho věci. Jakou roli hraje láska a zamilovanost a jak o nich děti a mládež mluví? Láska a zamilovanost jsou mimořádně důležité, protože pro dospívajícího člověka je to nová a vzrušující oblast. Děvčata velice často o lásce sní. Chlapci o ní téměř nemluví, to přijde až v dospělosti, ale také na děvčata myslí. Nicméně na rozdíl od dívek dokážou mnohem snadněji "přepnout" a soustředit se na něco jiného. Hovořila jste s jedenáctiletými až osmnáctiletými. Existuje nějaký markantní rozdíl mezi jednotlivými věkovými skupinami? Ve všech skupinách je patrná, jak už jsem říkala, velká touha po uznání. U mladších lidí jde v první řadě o akceptaci ze strany rodičů a téma spravedlnosti v rodině. Mnozí jedenáctiletí až dvanáctiletí se zabývají otázkou, nakolik se s nimi doma jedná "správně" a zda třeba nedochází k nadržování sourozencům. U starších dětí pak je důležitější akceptace mezi přáteli a spolužáky. Pubertální projevy jako zamilovanost nebo touha zemřít nastupují až u třináctiletých až čtrnáctiletých. V patnácti šestnácti letech začíná většina mladých "chodit" s partnerem opačného pohlaví. To je moment, kdy se sexualita stává důležitým faktorem. Bylo to při mých pohovorech s mladými lidmi asi nejobtížnější téma. Dokážou jedenáctileté děti vůbec hovořit o pocitech? Nedokážou. A kritici by mi mohli namítnout, že rozhovory s mladšími dětmi byly velmi sugestivní. Bez sugestivních otázek se ale od dětí těžko něco dozvíte. Vypovídací hodnotu v těchto případech má mimika a gestikulace, z nichž můžu vyčíst něco o pocitech. U desetiletých a jedenáctiletých je při kladení otázek nutná opatrnost. Mezi jedenáctiletým a třináctiletým dítětem může být nebetyčný rozdíl. Třináctileté děti už o pocitech dokážou hovořit velice dobře. Plní nějakou funkci při hledání osvobozování se a vymezování vůči ostatním dětská tajemství? Samozřejmě. Rodiče by se vůbec neměli pokoušet tajemství odkrývat. Svou knihou nechci rodiče znejistit, že o svých dětech málo vědí. Cílem je vyvolat větší porozumění pro mladé lidi. Jde o vytušení vnitřních světů, v nichž jsme se sami kdysi pohybovali. Příliš často lze na straně dospělých sledovat, jak se dětmi odmítají zabývat, aby nemuseli řešit jejich problémy. Proto se mnoho mladých lidí cítí opuštěně. Pro mnohé rodiče je puberta nejtěžším obdobím, které s dětmi zažívají. Ale musí to tak být, je to přirozený proces. Tam, kde v rodině puberta nehraje žádnou podstatnou roli, nebývá něco v pořádku. Je tedy normální, když se dítě vlastním rodičům někdy i odcizí? Ano, ale jak už jsem řekla. Za únikovým manévrem dospívajících dětí a nezvyklým chováním stojí často touha po lásce. Mladí lidé v tomto období nedokážou projevit své city vůči rodičům, avšak pociťují k nim i přesto náklonnost. Rodiče mají přitom často pocit, že je jejich děti už nemají tak rády, že jsou agresivní a nevděčné. Může jít o nedorozumění. To vyžaduje značnou odolnost proti pocitům frustrace... Ano, rodiče mají nevděčnou úlohu: Na jedné straně musí děti držet zkrátka a v patřičných mezích, na druhou stranu jim mají být oporou a mít pro ně porozumění. Mají být pro děti ochranným štítem a zároveň jim umožnit tento štít odhodit. Je to paradoxní situace. Přesto mladí lidé své rodiče milují více, než jsou ochotni si připustit. To je také poselstvím knihy: Jde o určitou útěchu pro chvíle zoufalství, když člověk neví, na čem je. Máte pro rodiče dospívajících dětí nějakou všeobecnou radu? Vzpomínka na vlastní mládí je předpokladem pro to, abychom se dokázali vcítit do vlastních dětí. Dokážu se vcítit jenom tehdy, jestliže si dokážu vyvolat nebo připomenout stejné pocity. Rodiče by měli fenomén puberty chápat jako období, ke kterému patří tajemství a konflikty. Jde o to odkrýt a připustit normálnost chaosu. Je třeba si také vyjasnit, že mladí lidé většinou trpí více než rodiče. Doporučuji rodičům lepší pochopení ve smyslu konstruktivní kritiky. Mělo by se kritizovat férově a bez zpochybňování osobnosti dítěte. Kritizovat a přitom dávat najevo: Přesto přese všechno tě máme rádi. Je třeba se stále znovu ptát, zda dítěti věnujeme dostatek lásky a zda mu dáváme najevo, že tu jsme pro ně a že ho respektujeme. Dr. Christianne Tramitz absolvovala univerzitní studia filologie, psychologie a pedagogiky na katedře humanologie v Andechs. Řídila celou řadu projektů ve spolupráci s Německým institutem pro mládež a nedávno získala cenu Karla Buchruckera za rok 2003. Tato cena je propůjčována za mediální příspěvky, které se nějakým významným způsobem zabývají sociální tématikou. Kniha Dětská tajemství - Skryté světy jedenáctiletých až osmnáctiletých vyšla v nakladatelství Droemmer. Spoluautorství: Otakar Flégr. Zkráceno podle časopisu Psychologie Heute 12/2003 s laskavým svolením redakce. Vyšlo v časopise Aperio II/2005. |
Vývoj člověka od narození Na cestě ke spokojenému porodu Deprese a trauma Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment AZ RODINA.cz |
Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt | |