PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Tatínek je jiný

A maminka taky. Rozdílnost obou rodičů je pro děti důležitá. Pomáhá jim k nalezení jejich vlastní autonomie.

Je to dnes aktuální téma: Koho dítě potřebuje a nakolik? Matku? Otce? Někoho z nich více? Je v pořádku, když dítě chodí do jeslí? Nebo až do školky? A co denní matka? A od kdy? Od jednoho, od dvou, od tří let?

Otázek přibývá s tím, jak už ženám nestačí realizovat se jen výchovou dětí a péčí o domácnost. A naopak se objevují muži, kterým je jejich otcovství natolik důležité, že ho nechtějí obětovat výhradní orientaci na profesní úspěch. Říká se tomu slaďování práce a rodiny. Snaha o naplnění potřeb všech zúčastněných. Úsilí nenechat ujít žádnou z šancí, které život nabízí.

Takový je tedy stav věcí, plnící články a diskuse v médiích a odrážející se v politice. Kolik skrývá ideologie? A nakolik je jen otázkou citu?

Také cítíte, že stojíme na poněkud horké půdě?

Jenže kdo dnes přivádí na svět děti, je podobnými otázkami konfrontován.

V tomto článku nepůjde o to opakovat stokrát řečené argumenty pro a proti. Zaměříme se na myšlenku, která - alespoň dle názoru autorky této úvahy - zůstává poněkud opomíjena.

Co potřebuje malé dítě, aby prožilo rané dětství jako dobu, která položí základ jeho pozdějšímu pevnému zakořenění v životě a schopnosti postarat se o sebe bez rodičů?

Odkud k tomu načerpá dostatek odvahy, samostatnosti a jistoty? Co mu pomůže ve schopnosti navazovat kvalitní vztahy s lidmi i prostředím a umět správně analyzovat všechny zkušenosti? A je pro ně na cestě k dospělosti důležitější matka, nebo otec? Jak by mělo vypadat rozdělení jejich rodičovské péče?

Troufnu si odpovědět jednoznačně: dítě potřebuje oba dva. Nejsou ve své rozdílnosti zaměnitelní. Každý z nich ovlivňuje potomka zcela specifickým způsobem, od každého z nich se dítě pro samostatný život a zacházení s lidmi učí něčemu jinému.

Na počátku je důležitější matka, ale ne na dlouho…

Během těhotenství a po určitý čas po porodu dítě s matkou tvoří nedílnou jednotku. Od ní novorozenec v optimálním případě poprvé poznává, že svět je místo plné tepla, potravy a jiných příjemností. Domlouvají se vzájemně ne nepodobně zamilovanému páru - pohledy, doteky, gesty. Dětští psychologové dokonce hovoří o "tanci lásky". Dítě matku neomylně pozná po hlase a po vůni. Její přítomnost mu napomáhá k vyplavování hormonů štěstí a také matka je na tom při pohledu na své miminko podobně.

V této fázi života dítěte stojí muži obvykle trochu v pozadí. I když se dnes mnozí snaží "být na blízku", přebalují miminko, obskakují ženu a všemožně se snaží zajistit oběma po porodu ideální podmínky pro rychlé zotavení, při pohledu např. na kojení obvykle dobře chápou, že prozatím je maminka nenahraditelná a že jsou mezi matkou a dítětem svědky nedělitelné jednoty.

To ale vůbec neznamená, že by nebylo důležité, aby otcové miminka chovali a hladili, aby s nimi tančili po bytě při tiché hudbě a nechávali je usnout na své hrudi. Otcové umění být obdobně něžní i pečující jako matky. Přesto - nejsou to matky. Pro dítě od počátku představují jiný svět a zastupují jinou kvalitu zázemí i bezpečí.

Už miminka vnímají, že otcové jsou jiní. Mluví hlubším hlasem. Mají pevnější tělo. Pohybují se jinými kroky. S jinou razancí dítě zvedají z postýlky. Jsou jinak cítit. Přinášejí do světa miminka mnoho nových kvalit a prožitků.

Pěkně po mužsku

Vzpomínám si, že když byli naši synové ještě velmi malí, reagovali na mého muže, svého tatínka, docela jinak než na mě. Když se k nim blížil, mnohem živěji gestikulovali a zjevně měli i docela jiná očekávání. Ať už je můj muž položil na přebalovaní podložku, vozil v kočárku nebo se k nim blížil s miskou kaše, vypadali prostě jinak, zvědavěji, rozrušeněji než když jsem jim byla na blízku já. Jako by říkali: "A co sis pro nás přichystal tentokrát? Jaké dobrodružství?"

Ne že by je tatínek někdy zklamal. Tu na přebalovacím pultě vymyslel novou "lechtací" hru, až kluci výskali směsicí strachu a rozkoše. Tu se vydal na cestu do supermarketu s kočárem na kolečkových bruslích. Tu při krmení proměnil lžičku s kaší v letícího orla.

"Uděláme si to pěkně po mužsku", byla jeho okřídlená věta, která u nás zaznívala až do pozdní puberty.

Od svých kamarádek, které mají dcery ale vím, že cosi podobného probíhalo i v jejich domácnostech. Když se věcí ujal tatínek, také dcery mohly čekat jiný vývoj událostí.

"Brzy jsem si všimla, že když jsem jednu a tu stejnou věc s dcerkou dělala já, byla uvolněná a relaxovaná. Jakmile mne vystřídal manžel, zbystřila pozornost a nemohla jsem se zbavit dojmu, že už v takto nízkém věku holka s tátou doslova flirtuje."

Je něco takového možné, když je miminku sotva osm měsíců?

Dětští psychologové podobné postřehy jednoznačně potvrzují.

Matku a otce děti vnímají (a potřebují) jinak

Experimentálně bylo ověřeno, že dítě začíná na matku a otce zjevně jinak reagovat už od stáří tří měsíců. V této době ale ještě nejde o vědomé rozlišování přítomnosti matky a otce. Jde např. o jiné napnutí svalového tonusu, když miminko z postýlky zvedá táta, a když máma. Skutečné vědomí rozdílu přichází až ve věku okolo tří let. V té době si už dítě začíná všímat především toho, že matka a otec mají jinou rodinnou a sociální roli a že každý z nich od dítěte očekává jinou reakci.

Jde zejména o to, že ženy mají sklon k emocionálnějším reakcím, zatímco mužská pozornost se ubírá směrem ke konkrétnímu cíli. Matky jsou obecně považovány za poskytovatelky domácího bezpečí a zázemí, zatímco otcové si tak vysloužili přezdívku "most do společnosti". Což neznamená, že by i tady výjimky nepotvrzovaly pravidlo.

Dětský vývojový psycholog a terapeut Wolfgang Bergmann v této souvislosti vypozoroval, že už miminka okolo tří měsíců věku ulpívají svým pohledem na obličeji matky, pokud jí sedí na klíně. Ale z tatínkova klína se spíše rozhlížejí! S matkou jako by dítě na svět okolo zapomínalo a soustředilo se na výměnu pocitů, zatímco s otcem se nebojí zkoumat, co se děje okolo.

"Příjemná jednota s matkou jako by dítěti signalizovala, že na světě je dobře, ale otec jako by je vybízel - existují i jiné věci, kterými stojí za to se zabývat!," tvrdí Wolfgang Bergmann. Ten se také velmi přimlouvá za to, aby osamělé matky zkusily pro své dítě zajistit pravidelný kontakt s náhradní mužskou osobou: "Chybějící otcové mohou být do značné míry nahrazení strýčkem, dědečkem nebo nějakým ´angažovaným´ rodinným přítelem", domnívá se odborník a doporučuje význam přítomnosti pečovatelů obou pohlaví nepodceňovat.

"I tady jde o důmyslnou okolnost, kterou příroda rafinovaně zařídila dělbu práce mezi mužem a ženou a kterou bychom neměli nechat padnout za oběť filozofii rovných příležitostí. Podle mého názoru to nemůže fungovat. Stačí, když se podíváme, jak diferencovaně se svými rodiči zacházejí děti, které mají k dispozici oba - jak matku, tak otce."

Rozdíly mezi pohlavími dělají dětem dobře

Ač se budeme snažit o "seberovnější" výchovu, v naprosté většině případů zjistíme, že holčičky se nakonec přesto více budou zajímat o sponky do vlasů a chlapečkové o auta. Také způsob hry je u dívek a kluků jiný. Což nepopírá, že děti jsou často ovlivněny obvyklou dělbou rolí a tzv. genderovými stereotypy.

"Působí klišé a reklamy z televize a dalších médií. Ty by rodiče v dětech podporovat neměli," domnívá se Wolfgang Bergmann. "Např. citovou bohatost a sdílnost by děti měli nalézat u obou rodičů a také dělení na někdejší ženské a mužské práce už nemusí probíhat tak striktně jako dřív. Je třeba mít na paměti, že dnes ženy potřebují umět zacházet s auty a chlapci vařit. Přesto i nadále budeme zřejmě svědky toho, že k výstupu na skálu budou dítě ponoukat spíše tatínkové, zatímco maminky to bude rozčilovat, a tak raději zavřou oči. A když holčička dostane novou sukénku, spontánně se v ní půjde předvést spíše tatínkovi a bude pro ni důležitá jeho chvála, zatímco na názor maminky až tak nažhavená nebude," usmívá se psycholog.

A připomíná, že je nutno brát v úvahu i to, že na určité věci matky a otcové reagují jinak i na základě svých osobních životních zkušeností. O tom svědčí i rozdílný způsob, jakým rodiče ve svých dětech rozvíjejí typickou ženskost nebo typickou mužskost. Obvykle s větší ležérností přijímají to opačné. Otcům např. nepřijde zatěžko složit dcerušce typický mužský kompliment, zatímco matka s takovým bývá opatrná. Na mysl jí mohou přicházet spíše negativa než pozitiva ženského způsobu bytí. Malé holčičky proto také dobře vědí, že na tatínka mohou vyzrát docela jinými zbraněmi než na maminku. Otcové jsou pro dcery zkrátka idoly a prvními muži v životě.

Malí chlapci vnímají otce zpravidla nejprve jako neporazitelného hrdinu. Imponuje jim jeho síla i tělesná statnost. Není nad to osedlat si vlastního tátu jako koně či krokodýla.

Pozor na jablka sváru

Vše výše zmíněné bývá v dnešní době pomíchaných rolí a chybějících otců velmi citlivé téma. Obvykle nic nezkazíme, když se v diskusích přidržíme osvědčeného: "Ať si to každý dělá jak chce a umí, důležité je, že to zvládne".

Já osobně jsem spíše konzervativnější a na mé vlastní rodičovské cestě se mi dostalo takového poznání, že dětem nejvíc svědčí, když máma a táta mají své nezastupitelné - různé - místo, které děti poznají jako bezpečné. Tak mohou bez chaosu vnímat různé tváře rodičovské lásky: tu pečující i tu ponoukavou, tu citlivou, i tu racionální.

Myslím přitom nejvíc na singl rodiče. Musí být nesmírně těžké vědět, že by bylo třeba všechny zmíněné odstíny lásky pokrýt. Jenže jak na to, když je člověk jako rodič sám?

A tak, kdybych mohla, vyzvala bych všechny, kteří kdy přivedli děti na svět:

Zajímejte se o své potomky. Není důležité, zda zapadnete či nezapadnete do ideálů současné rovnosti pohlaví. Ani se nemusíte snažit být dokonalými rodiči. Nejdůležitější je, abyste na své děti našli čas a přijímali je takové, jaké jsou. Pak i ony přijmou Vás.

Náš syn to jednou ve školní slohové práci vyjádřil takto:

"Maminky jsou trochu bojácné a tatínkové zase chtějí, aby se děti víc snažily."

Jinak řečeno, mámy a tátové jsou různí. Teprve společně vytvářejí úplný svět.

V čem by se výchovné styly rodičů bez ohledu na pohlaví neměly lišit?

Odpovídá psycholog Jeroným Klimeš:

"…Různost pohlaví je základem pestré a zároveň vnitřně bohaté rodiny. Zajímavé je, že sami většinou ani netušíme, jaké jsou naše přednosti, ani čím náš partner našim dětem nejvíce prospívá, proto je mimořádně důležité brát svého partnera takového, jaký je, a vážit si i pro zdánlivě nepodstatné maličkosti.

A co by se nikdy nemělo stát?

Žádné z dětí by např. nemělo mít pocit, že některý z rodičů má raději jeho sourozence než jeho. Rodiče by se měli chovat tak, aby jejich případné citové preference vůči dětem nebylo poznat na jejich chování. Stejně tak matka i otec by neměli nikdy jít proti sobě. Správně fungující rodina se skládá ze dvou spolupracujících koalic: Koalice rodičů a koalice sourozenců. V okamžiku, kdy vzniká koalice rodič - dítě proti druhému rodiči, jde o nezvratnou známku těžké rodinné krize..."

Zdroj: http://klimes.mysteria.cz

Vyšlo v časopise Rodiče 2 2010

Zpět na překlady

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt