PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

To nejlepší ze dvou světů

Výchova není legrace - mimo jiné proto, že pro rodiče nebývá snadné domluvit se, na jakých principech bude vlastně probíhat. Proč se matka a otec tak často nejsou schopni domluvit na jasných pravidlech? Protože se tato pravidla v jejich mysli různí. Důvod je prostý: načerpali je ve svých vlastních - různých - rodinách…

Během svého rodičovství jsem si občas připadala jako mimozemšťan. To když jsem se s mým mužem chtěla domluvit na některých otázkách týkajících se výchovy našich dvou synů. "To je přece normální", řekl např. on nad změtí dětských tělíček, jež se válela obývákem sem a tam a hlasitě u toho ječela. Já měla o odpoledni mých dětí s kamarádem se školky jinou představu, ale můj muž ji zhatil slovy: "Prosím tě, vždyť si jen hrají!"

Házeli po sobě polštáři, strkali se, útočili - to že má být hra? Mívala jsem nervy jako na špagátu a připadalo mi, že se u nás filmuje další film o Rambovi. Pokud je tohle hra, jak by se ti chlapci asi chovali, kdyby se na sebe naštvali a chtěli se doopravdy porvat???

Nejde mi to na rozum. Od chvíle, co se s mým mužem známe, máme rádi stejné filmy, čteme stejné spisovatele, svorně si vybíráme cíle dovolených, volíme stejnou politickou stranu. Od té doby, co se nám ale narodily děti, se ale mnohé změnilo. Kulturně a politicky stále zachováváme jednotu, a na výchovu míváme diametrálně odlišné pohledy.

Sportovní noviny nebo domácí koncert?

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše - tohle dílko amerického psychologa Johna Greye považuji sice za poněkud okoukané a zjednodušující, přesto jeho název mistrně vystihuje, co často cítím. Dívali jsme se na výchovu našich synů s mým mužem opravdu ze dvou různých perspektiv.

Dětská hra… Mně se vybaví dřevěná jablíčka a podomácku vyrobený obchůdek, s nímž jsme si s mou kamarádkou Beátou dokázaly hrát celé dlouhé hodiny. Balily jsme zboží do papírků, skládali miniaturní kornouty, vyplňovaly účetnické knihy, řešily potíže s dlužníky…

Mému muži naskočí jiné asociace - s přítelem Maxem si údajně nejraději hráli na kovboje: "Váleli jsme se v blátě a naslouchali, zda už se neblíží Indiáni," vzpomíná můj drahý dodnes celý zasněný. Jak po něm pak chtít, aby usměrnil chlapce, jimž se i chleby s máslem v dlaních měnily v granáty a v pískovišti si nejraději hráli na bitevní pole?

Stát se rodiči, to je mnohovrstvá zkušenost, která dává procitnout mnoha zasutým vzpomínkám z dětství. Každému z rodičů ovšem jinak. Matka i otec v sobě nesou vlastní historii, a když mají spolu vytvořit jen jednu výchovnou koncepci, vyžaduje to od nich obou hodně trpělivosti a upřímné snahy hledat a najít průsečíky.

My dva to měli docela složité, protože každý pocházíme z jiného světa. Já byla typická dívenka, která se třemi dalším sestrami vyrůstala v tzv. vzorném domově. Od malička jsme byly vedeny k tomu, abychom nikdy za nic nezapomněly poděkovat a zdravily sousedy. Rodinné oslavy byly důležitými termíny, vynechat je nebo zapomenout se rovnalo málem smrtelnému hříchu… Můj muž to měl pestřejší - byl synkem matky hlásící se k hnutí hippies, jež neměla problém svěřit synka v útlém věku prarodičům a sama odjet na poznávací cestu do Indie.

Můj muž byl jako dítě zvyklý večeřet před televizní obrazovkou a sledovat sport, u nás se po sklizení ze stolu muzicírovalo. Můj muž mohl jít spát, kdy se mu zachtělo, já a moje sestry jsme chodily na lože se slepicemi. On byl typickým dítkem s klíčem na krku, nade mnou permanentě bdělo oko maminky, jíž jsme byly my dcery hlavním pracovním úvazkem.

Svobodné páry pohlížejí vpřed, páry s dětmi i zpátky

Než se děti narodí, muži a ženy v páru a podobných úskalích rodičovství zpravidla vůbec nepřemýšlejí. Občas sice něco z dětství každého z nich vypluje na povrch v podobě vtípku nebo vzpomínky, ale co to jednou bude znamenat pro praktickou péči o dětí nebo výchovu, o to se nezajímají.

Pak se dítě narodí - větší štěstí nelze zažít. Jenže není radno si počátky rodičovství idealizovat. Psychologové a sociologové vědí, proč tuto etapu života vykreslují i jako krizi osobnostního růstu. Výsledky výzkumů to potvrzují - zdaleka ne všechny páry prožívají toto období jako šťastné, ba naopak, mnohé hovoří o pořádném vystřízlivění. Důvodem jsou právě původní nerealistická očekávání.

Rodinný a párový terapeut Hans Jellouschek hovoří o "moci naučených rolí", se kterou každý z páru do společného vztahu vstupuje a zahrnuje v ní celou svou dosavadní životní zkušenost. Aby se z bezdětného páru mohl stát pár rodičovský, je třeba zkušenosti sdílet, tedy v první radě o nich hovořit. Při výchově je neustále třeba zaujímat nová a nová stanoviska. Je třeba udělat celou řadu rozhodnutí. Proč o nich nediskutovat ještě dřív, než se dítě narodí?

Zde je několik námětů, na co je možno zaměřit pozornost:

  • Má se dítěti dostávat výchovy shovívavé, nebo přísné a důsledné?
  • Má se dítě ocitnout v emocionálním středu rodiny, nebo by si nejdůležitějšími osobami i nadále měli zůstat rodiče?
  • Bude dítě vedeno k pořádkumilovnosti a čistotě, nebo spíš jako "dítě přírody", které se na pořádek i hygienu pohlíží s patřičnou velkorysostí?
  • Chceme být rodinou otevřenou každému z našich známých a mít hodně návštěv, nebo nám bude záležet na klidu a soukromí?
  • Záleží nám na výkonu a např. na dobrých známkách ve škole, nebo odvozujeme to hlavní v životě od jiných kritérií?
  • Vyznáváme rovné příležitosti, nebo přijmeme tradiční dělení rodičovských rolí?
  • Atd.

Podobných otázek existuje bezpočet a pro každý pár je nejdůležitější jiná. Jak ale vyplývá už jen z uvedených příkladů, rozhodně není snadné se na všem domluvit a najít na věci stejný pohled. Hledání kompromisů patří k všedním situacím. Pokud dohody nejsme schopni, čeká nás nekonečné dohadování kvůli každé maličkosti třeba gumovým medvídkům: Dovolíme je dítěti pojídat, či nikoliv? Jde o výživový prohřešek, nebo o maličkost, která nestojí za řeč?

Dvě různé tváře maximální lásky

Přitom často nejde o to, kdo má pravdu, ani o to, kdo prosadí svou. Hraje se o nejlepší možné zacházení s dítětem z pohledu toho kterého z rodičů. Otec i matka se domnívají, že právě jejich názor je nejlepší, proto se hádají. Pokud se dokáží ve sporech zastavit a věci v klidu rozeberou, často zjistí, že jejich názory se až tak neliší a že společné řešení lze najít. To je důležité, protože věčné spory o výchovu unavují a velmi narušují i partnerský vztah. Překonané rozdílnosti ho naopak posilují.

Ideální je, pokud si rodiče dokáží své pohledy na rodičovství bez emocí rozebrat, zvážit klady a zápory individuálních pohledů a poté se dohodnout na rozdělení povinností. Je žena pečlivější při sledování školních úkolů a důslednější při vybízení dětí ke hře na hudební nástroj? Pak by v její kompetenci měla být škola a hudebka. Má otec nervy na pranice malých chlapečků v pískovišti nebo nevadí mu trávit soboty na sportovních turnajích? Pak by on měl s dětmi chodit do dětských koutků a sportovních kroužků. Jasné rozdělení úkolů předchází spoustě zbytečných dohadů.

Musí rodiče stále táhnout za jeden provaz?

Když se na to dnes dívám s odstupem, myslím si, že pro naše syny bylo dobré, že můj muž moje čistě ženské postoje a požadavky někdy zpochybnil. Tehdy mi šel strašně na nervy, ale zpětně jsem si musela přiznat, že i když mne štval, nakonec mi otvíral nové pohledy na chlapecký svět. Pochopila jsem, že ke klukům patří jiná radost z pohybu a divokosti, jiný druh soutěživosti, jiná potřeba následovat silný vzor. Tohle všechno v mém věčně uklizeném, jemném dívčím světě nemohlo najít ten správný odraz. Neměla jsem pochopení, když se moji chlapci vzhlíželi v hrdinech s obrovskými svaly, když vydrželi hodiny stát u bagru, pozorovat při práci policisty s pistolemi u opasku. Když měli jít na karneval, musela jsem chystat masku Zorra mstitele nebo aspoň piráta. Se vším, co i jen vzdáleně připomínalo zbraň, hned stříleli a šermovali. Když jsem se tím se trápila, můj muž říkal: "Neber si to tak, vyrostou z toho a jednou si zvolí klidnou profesi bez střelby a adrenalinu. Uvidíš!" Měl pravdu.

Není spor jako spor

I když u rodičů dochází k nejednotným postojům, nikdy by nemělo dojít k pochybnostem o rodičovské soudržnosti u dítěte. Dětský a vývojový psycholog Ulrich Diekmeyer k tomu říká: "Dítě by se nikdy nemělo ocitnout v konfliktu loajality, tedy v konfliktu, při kterém by muselo volit, na stranu kterého z rodičů se postaví. Dítě potřebuje, aby smělo stejnou měrou podporovat otce a matku. Pokud musí mezi nimi volit, dostává se do neřešitelné situace."

Když se vrátím do naší rodiny, myslím, že tohle se nám nakonec podařilo. O podstatných věcech jsme se s mým mužem dokázali nějak domluvit a nestavěli jsme chlapce před žádná dilemata. Také z nás nikdy nemuseli mít strach a věděli, že ať se stane cokoliv, mohou nám to říci a že společně najdeme řešení. Myslím, že i proto máme dodnes otevřené vztahy a dokážeme i v dospělosti našich dětí sdílet své životy.

Zároveň nepopírám, že bylo dost situací, kdy jsme se s mým mužem v názorech rozcházeli. Není divu - já pocházela z rodiny, kde jsme si s matkou a sestrami tatínka snadno obtočily okolo prstu a dosáhly svého, ale můj muž si musel všecko tvrdě vybojovat. Snad i proto byl pak sám k vlastním synům shovívavější.

V zásadě jsem se snažili, abychom případné zásadnější spory řešili tak, aby jimi naši synové nebyli znejistěni. Což neznamená, že bychom v každodenních situacích občas nezůstali rozděleni. Tu jsem se já nechala přemluvit k druhé zmrzlině, když můj muž trval na tom, že jedna stačí. Tu jsem já volala na hochy, ať už ze stromu či prolézačky spěchají dolů, zatímco můj muž je hecoval, jen ať ještě o kus povylezou…

Nedávno jsem se našich chlapců ptala, zda jim nevadilo, když jsme se v jejich dětství s tatínkem občas nad něčím týkajícím se výchovy pohádali. "A proč by mělo," opáčil první syn s tím, že jsme se přece zas tak nehádali a že to bral spíš jako diskusi. A druhý syn dodal: "Kdepak, já to měl dokonce rád! Aspoň jsem si připadal důležitý."

Vyšlo v časopise Rodiče 6/2009

Zpět na překlady

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt