PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Zrození pocitů a emocí

Jak jsou na tom novorozenci a kojenci s pocity? Jak vypadá jejich emoční život? Jde o vnějším zrakům skrytý, ale o to bohatší svět. Miminka totiž vnímají mnohem víc, než dávají najevo. Cítí, jak příjemně je u matčina prsu či jak nepříjemná je vlhká plínka. A má to na jejich život veliký vliv…

Sedněte si pohodlně a zavřete na chvíli oči. Ponořte se do sebe a zkuste nabídnout své mysli několik volných asociací: Jak jste se cítili, když jste v životě byli zamilovaní? Dokážete si v mysli vrátit tu sladkobolnou touhu či překypující radost? A jak vám bylo, když jste při studiích skládali nějakou těžkou zkoušku? Jistě si ještě vybavíte okamžiky plné strachu i paniky, a zároveň natěšenosti na to, že budete mít brzy vše za sebou.

Lidské pocity jsou proměnlivé. Podobají se koncertu s mnoha nástroji a s nekonečnými možnostmi vyjadřování všech odstínů atmosféry a nálady. Jenže pravdou je také to, že o svých emocích v běžném životě stále jen velmi málo přemýšlíme. I proto nás tak často ovládají a my jsme pak zaskočeni jejich silou, která námi smýká sem a tam, takže sami sobě připadáme jako cizinci a ptáme se, kde se to v nás bere?

Možná by se vše změnilo, kdybychom si uvědomili, že naše emocionalita není výsledkem chaosu a náhody. Utváří se na počátku našeho života a osvojujeme si ji obdobně jako jemnou motoriku nebo řeč. Ano, náš citový svět je přímým výsledkem předchozích zkušeností, včetně života prenatálního.

Miminka mají, jak známo, jen omezené možnosti, jak komunikovat s okolním světem. To ale neznamená, že by nevnímala, naopak. Jejich emoční svět je pozoruhodně bohatý. K čemu jsou ale miminkům pocity a emoce, když je nejsou schopna nijak vyhodnotit? Jaký mají pro novorozence význam? Naprosto klíčový, životně důležitý. Právě proto, že novorozenec nemá k dispozici racionální myšlení, jsou to první pocitové a emoční vjemy, které mu pomáhají vyhodnocovat kvalitu podnětů. Když je voda ve vaničce na koupání příliš horká, miminko se rozpláče. Rozkoš z milující náruče maminky ocení blaženým výrazem ve spící tváři. Zkušenosti z raného dětství mají na vyvíjející se nervovou soustavu člověka silný a do budoucna určující vliv, a to i přesto, že si z té doby nejsme schopni téměř nic uvědomit nebo vybavit.

Dítě nic necítí? Dítě cítí všechno!

Ještě na počátku 20. století byl běžný názor, že dítě v děloze a krátce po narození necítí vůbec nic. Operace a chirurgické výkony se miminkům kdysi prováděly bez umrtvení. Pak výzkum pokročil, takže v 80. letech minulého století už se vědělo, že miminka cítí. Jen se ještě přepokládalo, že všechna jsou na tom obdobně v podobě určité základní emoční výbavy, která se jedinec od jedince příliš neliší. V současné době nabízejí nové metody výzkumu mozku nové převratné objevy a s nimi i chápání nových souvislostí.

Manfred Holodynski, profesor vývojové psychologie z Univerzity Münster a jeden z předních odborníků na zkoumání emocí tvrdí následující: "Dá se sice říci, že všechny děti se pro emocionální život rodí s určitou základní výbavou. Poté ale musí urazit velmi dlouhou cestu od elementárních a nejasných pocitů a základních emocí k emocím složitějším a jasně pojmenovaným, jakými jsou např. žárlivost či stud. Tato cesta se u jednotlivých dětí zásadně liší podle toho, jaké podmínky jim pro emoční rozvoj nabídnou jejich pečovatelé, tedy především matky a otcové."

Nejdůležitější mezníky ve vývoji emocionality:

Prvních 6-8 týdnů: Štěstí narodit se tam, kde mne chtějí

Nejsilnější příval nesmírně důležitých emocí zažívá miminko ve chvílích, kdy může uvolněně ležet v náručí maminky nebo jiné milující osoby. Zhruba v šestém týdnu odměňuje své pečovatele největší odměnou - prvním úsměvem. Už nejde jen o nevědomý mimický projev, o "hraní s andílky", ale o cílený úsměv věnovaný tomu, na koho jsou upřeny zářivé dětské oči.

"Mluvíme o tzv. sociálním úsměvu - převratném mezníku v dětském vývoji," vysvětluje Manfred Holodynski a dodává: "Pocity mají dvě funkce. Pomáhají vyhodnotit situaci, ale také umožňují apelovat na komunikačního partnera. Prvním úsměvem dává miminko najevo, že od nynějška už nejen vnímá, co se s ním děje, ale také začne lépe dávat najevo, co a jak se mu líbí, co by si samo přálo, a co nikoliv."

Sociální úsměv tak stojí na počátku tzv. cílené komunikace. Nejen, že významně posiluje vztah mezi dítětem a rodiči. U dítěte samotného rozehrává proces (sebe)poznání: Dívá se maminka ustaraně, když dítě pláče? Dává tím najevo, že jí není jedno, když miminku není dobře. Usmívá se tatínek, když se i miminko usmívá? Dochází k výměně sdělení "vnímáme se", "máme se rádi".

4-5 měsíců: Touha něčím (nebo někým) pohnout

Zhruba v půl roce věku dítě do škály emocí zařazuje jednu novou a velmi podstatnou emoci. Manfred Holodynski hovoří o "radosti z efektu". Dítě poznává, že svým chováním může ovlivnit předměty nebo lidi okolo sebe a přimět je k různým projevům: Když zatřesu chrastítkem, ozve se zvuk. Když hodím lžičku na zem, maminka mi ji podá. Co dělám, má sílu! To je přece důvod k hrdosti. Ale také ke smutku, pokud se dětské snahy míjejí účinkem, nikdo si ho nevšímá a věci nejdou tak, jak by si dítě představovalo, resp. jak by potřebovalo.

První ucelený a přesvědčivý, ač zároveň velmi smutný, důkaz pro principy utváření lidské emocionality přinesl v této souvislosti ve 40. letech minulého století významný americký psychoanalytik rakouského původu René Spitz, který prováděl výzkum s opuštěnými dětmi z dětských domovů, jež neměly příležitost k vytváření normálních citových vazeb s rodiči. Tyto děti trpěly v dospělosti těžkými deprivačními poruchami. V ČR se podobným výzkumům věnoval zejména dětský psycholog Zdeněk Matějček a v současnosti např. Jaroslav Šturma.

9-12 měsíců: To mám ale vztek!

Na konci prvního roku věku se dítě začíná seznamovat i s odvrácenou stránkou emocí. Například poprvé zažívá opravdový strach. Mluvíme o období separační úzkosti - dítě rozlišuje mezi známými a neznámými osobami, které začíná vnímat jako potenciálně nebezpečné.

Kromě toho batole zažívá příliv další mocné emoce - hněvu. A právě hněvu také zkouší čím dál častěji využívat jako efektivního prostředku pro "hýbání" s blízkými osobami.

Je rozdíl, jestli maminka např. odejme svůj náhrdelník, s nímž si začalo hrát půlroční miminko, a nebo roční batole. Mladší dítě se sice podiví, že náhrdelník zmizel, ale jakmile uvidí třeba plyšáka nebo jinou zajímavost, na náhrdelník zapomene. To starší dítě už dá nelibost najevo. Jak to, že maminka předmět jeho zájmu sebrala? Dítě se dá křiku. Nikdo to nepřeslechne! Jde sice pro všechny zúčastněné o nepříjemnou situaci, ale pro mozek dítěte zároveň o nesmírně důležitý impuls, směřující mimo jiné k počátkům empatie kolem druhého roku věku.

Rodiče se stávají jakýmsi "emočním koučem", protože právě od nich se dítě učí emoce poznávat i vyhodnocovat. Nejen tedy, že se učí držet lžíci u oběda a zdravit sousedy, ale především "kopíruje" reakce na nejrůznější podněty včetně zaujímání postojů a stanovisek.

Před porodem: Děje se mnohem víc, než je vidět!

Domníváte se, že v prenatálním čase se s dítětem v bříšku matky po emocionální stránce nic mnoho neděje? Velký omyl! Dávno před tím, než se narodí, nasbírá miminko celou řadu dojmů a pocitů. Jejich původ nespočívá jen v tom, co k dítěti z dálky dolehne z vnějšího světa přes břišní stěnu. To nejpodstatnější se odehrává přímo mezi dítětem a matkou, a to v rámci jejich spojeného krevního oběhu. Obecně se mluví o působení hormonů.

Zažila nastávající matka spor s kolegyní v práci, díky kterému se jí vyplavil adrenalin? Pomilovala se s manželem, takže pocítila blahodárný příliv oxytocinu? Oba zážitky s ní prožilo i její nenarozené dítě, jehož reakce lze dnes už i bezprostředně pozorovat skrze ultrazvuk. Např. na nepříjemné zvuky reaguje plod zvýšenou tepovou frekvencí a dává tak najevo své psychické nepohodlí. Pustíme-li mu u bříška naopak libou hudbu, děje se pravý opak: Srdeční tep plodu se zklidní. A na opakované příjemné tóny reaguje dokonce jakousi pozorností, znehybní a působí dojmem, že "poslouchá". Pokusy prováděné v těhotenství profesionálních žen hudebnic prokázaly, že jejich děti si i několik let po porodu vybavily skladbu, kterou jejich matky nacvičovaly na své nástroje během těhotenství.

Nenarozené dítě už také pláče. V poslední třech měsících před porodem, resp. od 28. týdne těhotenství, dává své pocity a emoce najevo jednoznačnou mimikou obličeje. O pláči tu psychologové hovoří i přesto, že se zatím děje bez zvuků a bez slz.

Novorozenec: Granát nabitý emocemi

Je neuvěřitelné, co se v sotva narozeném děťátku z emocionálního hlediska skrývá za potenciál. Novorozenci umějí dát najevo nejen pociťování blaha nebo nepříjemných pocitů, ale také již zárodky zájmu, úleku či odporu. Vývojový psycholog Manfred Holodynski nazývá tyto první záchvěvy "předvojem emocí" a jejich roli vysvětluje takto: "První pocity mají spíše filtrační funkci. Dítě si vlastně testuje, jaký pro ně jednotlivé podněty mají přínos a nakolik zapadají do jeho potřeb."

Vezměme si např. situaci, kdy maminka půlroční dítě koupe a na chvilku ho podrží víc uvolněně, takže miminko málem sklouzne pod vodu. Dítě dá najevo cosi jako úlek, ale zatím velmi nejasně. Má zatím "dlouhé vedení". Než mu vše dojde, maminka ho dávno zase pevně drží.

Výmluvný je i následující experiment: Když pevně sevřete paži několikatýdenního miminka, bude mu chvíli trvat, než dá kňouráním nebo pláčem najevo nespokojenost. Uděláte-li to stejné s ročním dítětem, okamžitě se bude snažit z vašeho sevření vyprostit. Zjevně už má víc zkušeností a dobře ví, že i omezování osobního teritoria je nepříjemné. A kromě toho už zjistilo, že křikem se dá ledasčeho dosáhnout, velmi pravděpodobně i povolení nepříjemného sevření vlastní paže druhou osobou.

Pocity a emoce: Individuální, nebo internacionální?

Vše, co v životě děláme a prožíváme dostává z naší strany nějaké citové zabarvení. Krátce, máme z toho nějaký POCIT. Tímto pojmem označujeme individuální citové vnímání skutečnosti, ať už jde o skutečnost současnou, minulou nebo budoucí. K základním pocitům patří libost - nelibost, napětí - uvolnění a vzruch - uklidnění.

Vedle pocitů rozlišujeme také EMOCE. Těch "základních" je osm: strach, hněv, smutek, znechucení, radost, důvěra, překvapení a zájem (očekávání). K nim pak ještě přibývají emoce "vyšší" , kulturně podmíněné. Mohou být povahy intelektuální, zaměřené na překonávání překážek a problémů (např. zvědavost), morální (např. stud nebo empatie) nebo estetické (např. tzv. vkus).

Přestože pocity i emoce mají univerzální povahu a setkáváme se nimi na všech světadílech, v různých kulturách se mohou podle okolností lišit. Vezměme za příklad stud. Aby ho človíček mohl začít pociťovat, musí samozřejmě nejprve získat povědomí o svém já. Jinak se ale jeho cit pro stud utváří podle pravidel společnosti, v níž žije. V západní společnosti jsme např. zvyklí, že máme svůj názor a jsme zvyklí se vůči druhým vymezovat třeba i za cenu konfliktu. Manfred Holodynski v této souvislosti hovoří o "kultuře hněvu" a vysvětluje, proč naše batolata mívají velmi obtížné období vzdoru. Rodiče příliš brzy považují své batole za "rozumné" a chtějí se s ním "domluvit".

"Považujeme za normální, když vidíme v supermarketu vzteky se svíjející batole, které se dostalo do sporu s matkou, jež mu nechce koupit bonbony. V asijských kulturách, např. v Japonsku, podobné scény takto typické nejsou, a to asi proto, že japonští rodiče reagují na batolecí zlost prostě jinak. Nejdou do konfliktu, ale naznačí dítěti větší pochopení ve smyslu ´jsi ještě malé a nerozumné, nevíš si se sebou rady, tak my počkáme, až tě to přejde.´ Dětský vzdor tak vyvane do ztracena."

To zároveň neznamená, že by japonští rodiče neuměli být přísní. Jen musí jít o prohřešek vůči jejich kultuře. Jako tříleté se japonské dítě smí vztekat, jako šestileté se ovšem bez řečí musí podřídit drilu a organizovanosti japonského školství. Individualizmus není zvykem.

Která kultura je zdravější? Těžko říci. Západní občané masově trpí poruchami krevního oběhu, v Japonsku zase, zvláště muži, snáze přikročí k sebevraždě. Emoce jsou tam i tady výsledkem osobních příběhů na pozadí národních kulturních dějin.

V každém případě je dobré si připomínat, že rodiče svým postojem k dítěti doslova mění chemii jeho mozku a bezprostředně předurčují, nakolik vyvinutou bude mít jednou tzv. emoční inteligenci. A ta si pozornost zaslouží, protože o úspěšnosti v životě rozhoduje víc než bohatství, intelekt nebo fyzická krása.

Knižní tipy: Chcete se dozvědět více?
Lawrence E. Shapiro: Emoční inteligence dítěte a její rozvoj z nakladatelství Portál
Anja Von Kanitz: Jak rozvíjet svou emoční inteligenci z nakladatelství Grada

Vyšlo v časopise Rodiče č. 4/2010

Zpět na překlady

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt