PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Matky dcerám předávají důležité dědictví

Dnešní aktivní a pracovně vytížené ženy se svým těhotenstvím a porodem nezřídka začínají zaobírat až ve chvíli, kdy miminko plánují nebo ho už očekávají. Mívají tak pocit, že do nového světa zvaného rodičovství vstupují jedním rázem. To ale není pravda. V přístupu k těhotenství a porodu se vždy zrcadlí celý dosavadní život ženy. Její postoje a zkušenosti jsou odmalička ovlivňovány rodinným zázemím, z kterého pochází. O postřehy se dělí porodní asistentka Věra Nováková z Brandýsa nad Labem:

Jaký odkaz ve vztahu k těhotenství a porodu přebírají dcery od svých matek?

Nesmírně důležitý a určující! A to ať už jde o odkaz více, nebo také méně, přínosný. Záleží na tom, jak matky vnímají své ženství a za jakých okolností ony svá těhotenství a své porody prožily. Ještě před dvaceti lety tohle nebylo dobré, panovala doba studeného odchovu, ženy se musely povětšinou podřizovat nepříliš humánním pravidlům. Prožívaly vstup do mateřství bez respektu a intimity, s obavami, v anonymitě, bez přítomnosti blízkých lidí. To vše zvyšovalo pravděpodobnost, že nebudou mít na porod pěkné vzpomínky, že ho budou vnímat jen jako bolest a utrpení, a ne jako tvořivou práci, resp. spolupráci svoji a dítěte. Navíc ani po porodu to nebývalo lepší: následovalo oddělení od miminka, velmi malé možnosti vzájemného doteku s dítětem a navázání mateřského láskyplného chování, neempatické zacházení, téměř žádná podpora kojení.Takže dcery, pokud vůbec něco, od matek slýchaly: "Tys mi dala! Jen počkej, až budeš sama rodit, všechno poznáš." Žádné velké těšení, žádná radost z ženství. Kvalitu mezigeneračního sdílení to hodně poznamenalo.

Dnes se situace naštěstí mění. Přibývá žen, které chtějí, aby je porod posílil, a ne strašil ve zlých snech…

To souvisí s tím, že chápání porodu pomalu přehodnocujeme. Ženy ho v přibývající míře chtějí vnímat jako něco normálního a pozitivního. Porodnická péče má ale i nadále spíš "nemocniční" podobu, evokuje blízkost nějaké patologie. A mnoho porodů, vlastně čím dál víc, probíhá s komplikacemi. Přitom milování, porod i kojení jsou nedílnou a zdravou součástí přirozené sexuality ženy. Pomáhají nám to pochopit moderní výzkumy. Při všech těchto procesech dochází k vylučování hormonu oxytocinu, jemuž se přezdívá hormon lásky. Během milostného styku aktivuje vejcovody a dělohu, aby snáze došlo k oplodnění, během porodu pomáhá otevřít děložní hrdlo, při kojení zaplavuje ženu pocity náklonnosti k miminku a celkově upevňuje vztahy mezi členy nové rodiny. Oxytocinu se ale také říká "plachý hormon". Jakmile žena z nějakého důvodu není v pohodě, třeba má strach nebo postrádá soukromí, oxytocin se vyplavovat přestane a spontánní procesy bývají narušeny. Současná péče nám přirozený oxytocin často odhání, a ten umělý, kterým porody běžně urychlujeme, neumí nahradit jeho posilující láskyplné působení.

Co lze udělat proto, aby ženy "byly v pohodě"?

Vzpomínám v této souvislosti na svou babičku. Ráda si se mnou o těchto věcech povídala a ovlivnila mne natolik, že jsem se sama stala porodní asistentkou. Měla pět dětí, tři porodila doma, dvě v porodnici. Byla to žena se základním vzděláním, ale moudrá, pokorná. Když mi o porodech vyprávěla, používala krásná slova: "Byla jsem v požehnaném stavu, nosila jsem život pod srdcem…" Dnes slyšíme spíše slova: "Jsem těhotná. Jste gravidní. Vašemu plodu se daří tak a tak….!" Ve starých odborných knihách pro porodní babičky nalézám spojení "kontrakce jsou přírodní síly", a ne "porodní bolesti", jako je tomu dnes. Na atmosféře, jakou mladé dívky zažívají, hodně záleží. Ženy jsou sice archetypálně stvořeny pro rození dětí, kojení a péči a výchovu dětí, ale v každé své buňce si nesou dědictví od žen, které žily před nimi. To dědictví může být posilující, ale také velmi oslabující.

Co dělat, pokud má některá žena pocit, že ji dědictví její matky spíše oslabuje?

Na obtížné vztahy matky a dcery narážím při své práci docela často. Jsou to někdy velmi smutné příběhy, poznamenané nedostatkem lásky, doteků a podpory, plné vzájemných zklamání a pocitů viny. Přitom na začátku zpravidla stojí velká naděje a radost, že čekám dítě, chci být milující i odpouštějící matkou. A pak se to nepodaří, třeba i proto, že matka sama nemá odkud brát, je oslabena ze vztahu zase se svou matkou. Tyto bolesti se přenášejí přes generace! Zároveň dnes vídám, že dobrý porodní příběh dcery může uzdravit spolu s ní i její matku a může napomoci zlepšení v jejich vztahu. To když se dcera vědomě rozhodne, že zkusí bludný kruh přetnout a najít v porodu jeho ozdravný potenciál, zdroj sebepoznání a vnitřní síly. Že dokáže zapojit i svou matku a hojí spolu se svými i její zranění. Z toho mám vždycky velkou radost. Pokud jde o větší traumata, je ale vždy nutné zapojit do léčivého procesu odborníka, hledat s ním objektivní fakta, nechat si pomoci. Nejdůležitější je o svých pocitech mluvit. Někdy pomůže zkušená porodní asistentka, jindy je lépe využít služeb Center krizové intervence a péče psychologa.

Vyšlo v časopise Miminko 5 2010

Zpět k radám a postřehům

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt