PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Následující rozhovor jsem poskytla Tereze Cimburkové pro webové stránky Rodina 21:

7. díl: Proč děti lžou?

Co je vlastně u dětí lež? Dětem čteme pohádky, mnohé dříve či později začnou pohádky vyprávět, někdy se jedná o fantazii, jinde už jde o cílenou lež. Kde je hranice (i věková) mezi fantazií a lhaním? Jak dětem ten rozdíl vysvětlit?

Lží obecně rozumíme úmyslně projevenou nepravdu. Dospělí se k ní uchylují vědomě, ať už proto, že se chtějí vyhnout nějaké konfrontaci nebo nepříjemnosti, nebo proto, že sledují jiný cíl - získat výhodu, vyhodit ze sedla soka apod. Lež má tudíž mnoho podob. Neupřímnost, pomluva, křivá přísaha, úmyslné zamlčování nějakého faktu nebo manipulace, to všechno stojí rovněž na lži.

Dětské fantazie bych do této oblasti určitě neřadila, už proto, že pro děti na tzv. magickém stupni vývoje, tj. asi do sedmi let věku, jsou fantazie a sny do určité míry realitou, děti je pojímají do svého světa se vším všudy. Takže když nám dítě různé "nepravdivé" věci líčí nebo podléhá tzv. dětské bájné lhavosti, se zlým úmyslem to nemá nic společného. U dětí se dále vyskytuje nevědomé lhaní, kdy sice - třeba na základě chybně pochopené informace - opakují stále dokola nepravdivý výrok, ale přitom jsou přesvědčeny, že říkají pravdu…

Rozdíl mezi fantazií a lží dítě začíná chápat, jak postupně zraje a vrůstá do světa racionality a pragmatismu dospělých. Je pozoruhodné, že tu u dětí pozorujeme velké rozdíly. Zatímco některé ještě v mladším školním věku setrvávají v magickém světě, jiné už intrikaří a dokáží měnit své výpovědi ku svému prospěchu v mateřské školce. Koneckonců, zmiňují se o tom i biblická přísloví: Po způsobu chlapce poznáš, po jakých cestách půjde, až dospěje.

Říká se, že děti se učí pozorováním, jak jim tedy ono nesprávné lhaní předvádíme?

Obávám se, že dospělí jsou dětem ve lhaní velkou inspirací. Jednak tím, že sami s pravdou běžně zacházejí dehonestujícím způsobem - děti jsou třeba svědkem toho, jak rodiče doma někoho pomlouvají, ale tváří v tvář s dotyčným jsou pak samá laskavost. Jindy dětem dáváme pocítit důsledek svých vlastních špatných zkušeností ve smyslu "říkat pravdu se nevyplácí", to když otevřeně líčíme zkušenosti z pracovních sporů apod. Kromě toho i rodiče sami kladný vztah k pravdě dětem často znemožňují, když je nepřiměřeně trestají, nebo mají na dítě přehnané nároky, a dítě se pak samo lhaním chrání. A to nemluvíme o tom, kolik lži je přítomno všude ve společnosti a v médiích. Obávám se, že v naší společnosti je běžně dostupná spíš průprava různých technik klamání než služba cti a pravdě.

Mladší děti lhát moc kvalitně neumějí, ale zkoušejí to. Často pak po rychlém odhalení reagují tím, že se jednalo o vtip, že si dělaly legraci. Co s tím, když to není výjimečný případ? Je vůbec na místě děti trestat?

Mále děti často ještě neumějí zacházet se slovy, a jak říkáte, prostě to zkoušejí. Dospělí by měli dítěti citlivě pomoci význam slov chápat a příčiny lži rozmotávat, pokusit se spolu s ním objevit důvody, pro které dítě lhalo, a spíš než trestat povzbuzovat k pravdomluvnosti zdůrazněním důsledků lži. Můžeme i dát najevo své pocity: Jsem smutná, když zjistím, že mi lžeš. Trestání vhodné není, funguje kontraproduktivně, protože v dítěti spíše vybudí obranný reflex a vede spíše jen k dalším lžím. Takže jde o to děti přesvědčit, že pravdy se nakonec držíme hlavně sami kvůli sobě, kvůli svému osobnímu dobrému pocitu.

Děti také často v raném věku svádí různé své prohřešky na své okolí, ať už sourozence, nebo hračky, zvířata apod. Jak se správně zachovat v těchto případech?

Považuji za důležité děti s odhalenou lží vždy konfrontovat. Pokud si všímáme toho, že lžou z důvodů vlastního prospěchu nebo z touhy nějak manipulovat druhé, rozhodně je na to - citlivě, mezi čtyřma očima - upozorňujme. Mějme také po ruce příběhy, jak se lež nevyplácí, protože ztracenou důvěru lze jen těžko získat zpět. Působivá je třeba pohádka o ovčákovi, který opakovaně volal na lidi z vesnice, ať za ním vyběhnou na kopec, protože ovce ohrožuje vlk, a lidé zpočátku, celí udýchaní, přibíhali. A když pak jednou vlk opravdu přišel a ovčák potřeboval skutečně pomoci, nikdo nepřiběhl, a vlk kromě ovcí zabil i ovčáka.

Jak adekvátně reagovat, když dítě začne lhát v dospívajícím věku?

Mám zkušenost, že dospívající dělají a prohlubují to, co se naučili v dřívějších fázích svého vývoje. Aby začalo dítě lhát z ničeho nic, to se děje spíš v extrémních situacích - když třeba nezvládá problémy s prvními láskami nebo udělá nějakou chybu, kterou potřebuje nejprve vstřebat samo. Často se bohužel setkáváme s tím, že dospívající se lhaním opět jen chrání, to když rodiče nerespektují hranice důvěrnosti a nedopřejí svým dospívajícím dětem dost soukromí a tajemství a násilně se vlamují někam, kam by měli svými dospívajícími dětmi měli být nejprve pozváni.

Co s narušenou důvěrou? Co když dítě lže opakovaně? Máme mu stále dávat znovu a znovu důvěru, nebo se stát podezíravými? Nakolik nesprávné je používání věty "teď už ti nemůžu věřit?"

Jsem přesvědčena, že ztráta důvěry nepřichází jako blesk z čistého nebe. Protože důvěra patří k základním lidským emocím a její potřeba, psychology mimochodem někdy zmiňovaná jako třetí nejdůležitější potřeba hned po stravě a přístřeší, souvisí s naší potřebou žít v harmonii s blízkými lidmi. Pokud má dítě to štěstí, že se narodí citlivým rodičům, schopným vyladit se na jeho potřeby, a může pozvolna vrůstat do širších sociálních společenství (školka, škola, pracoviště…) a budovat nezávislé nové vlastní vztahy (přátelství, manželství, vlastní rodičovství…), obvykle k zásadní krizi důvěry nedochází. Jenže takto popsaná situace představuje ideál, jemuž se v běžném životě často vzdalujeme, takže o důvěru stále znovu bojujeme a musíme být schopni ji stále obnovovat. Je to o to těžší, že důvěra je křehký a intimní proces, který nelze vybudit násilím. Může se rozvinout pouze za přítomnosti přirozené rovnováhy, která zúčastněným stranám dává prostor jak pro sebevyjádření, tak pro zpětnou vazbu. S důvěrou úzce souvisí schopnost empatie a schopnost konstruktivně zacházet s rozdílnostmi či s nesouhlasem. Lhaní zkrátka odráží konflikt, kterého se účastní dvě strany - v tomto případě rodiče a dítě. Společně musejí pracovat na tom, aby se jejich vztahů lež pokud možno vyhýbala, přičemž základy důvěry kladou vždy rodiče, a to od raného věku dítěte.

Co je milosrdná lež a kdy je na místě (pokud je podle vás někdy na místě)?

Při milosrdné lži zatajujeme pravdu, protože chceme dotyčnému člověku nějak prospět nebo ho aspoň šetřit. Kamarádce neřekneme, že jsme jejího manžela viděli s jinou, nemocnému zatajíme skutečný stav jeho nemoci. V kontextu tohoto rozhovoru se milosrdná lež může týkat dospívajícího, který rodičům nebude líčit podrobnosti jízdy na raftech po divoké řece, a mluví třeba jen o kánoích na klidné hladině nebo prostě divokou jízdu ani nezmíní… Myslím, že jsou situace, kdy je milosrdná lež na místě, ale zacházela bych s ní velmi opatrně. Protože i o ní nakonec platí to, co o lži obecně: Lze se s ní dostat až na kraj světa, ale už ne zpátky. Bezpečnější jsou cesty, po kterých lze chodit v obou směrech.

podzim 2012, připravila Tereza Cimburková pro www.rodina21.cz

Zpět na Web Rodina 21

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt