PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Následující rozhovor jsem poskytla Tereze Cimburkové pro webové stránky Rodina 21:

3. díl: Rozvod a střídavá péče

Rozvod bývá pro psychiku dětí strašákem. Jak nejlépe postupovat, aby pro ně proběhl co nejlépe?

Rozvod není něčím, co přichází najednou, jako blesk z čistého nebe. Přesto ho mnohé děti právě takto nakonec vnímají, a to i přesto, že se svými rodiči postupný rozpad jejich vztahu obvykle absolvují od začátku.

Vždy je určující, nakolik jsou rodiče ve svém chování "dospělí", nakolik dovedou brát ohled na to, že rozpad partnerského vztahu je jejich záležitostí, která vztah dítěte k matce ani vztah dítěte k otci nemění. Oba obvykle dál zůstávají pro dítě stejně důležití a nezastupitelní. (Výjimkou je samozřejmě patologická osobnost u některého z rodičů, kdy do hry vstupuje např. sklon k závislostem, násilí apod.)

Rozvod je pro dítě tím víc traumatizující, čím víc mu bere jeho dosavadní jistoty. Každý rozvod přináší utrpení, ale ohleduplný rozvod nechává dítě trpět co nejméně. Což v praxi znamená, že žena a muž dokáží oddělit svůj vztah partnerský od rodičovského. Jako partneři spolu končí, jako rodiče nadále spolupracují a dbají na zájmy dítěte. Dítě musí akceptovat, že už rodiče nebude mít pohromadě, ale jinak se jeho dosavadní svět nebortí - dál má svůj domov, dál se může stýkat s oběma rodiči, dál se mu dostává jejich zájmu a nerozpolcené výchovy i pozornosti, byť od každého zvlášť. A pokud se při nějaké příležitosti (např. na školní besídce) rodina sejde celá, rodiče se k sobě chovají slušně a co je obzvlášť důležité - na druhého rodiče "nenasazují", ani když jsou s dítětem o samotě.

Bohužel, takto se to daří v menšině případů. Až příliš mnozí rozvádějící se rodiče situaci nezvládají, nejsou schopni spolu komunikovat, dítě nezřídka vydírají svými vlastními potřebami a manipulují ho proti druhému rodiči. I z někdejších "dost dobrých" rodičů se stávají ti, kteří dítě poškozují.

Z čehož plyne, že největším zlem není rozvod sám o sobě, nýbrž právě neschopnost rodičů vypořádat se s koncem vlastního partnerského vztahu. Jsou rozvodem zdecimováni, nedaří se jim zachovat odstup, nemají sílu ustát tlaky, které rozvod s sebou nese. Velmi často začnou selhávat i ve svých rodičovských povinnostech.

Co si myslíte o manželství, které zůstává spojeno "kvůli dětem"?

Zachování rodiny může mít smysl, pokud se rodičům daří dítě nezatěžovat ochladnutím jejich partnerského vztahu a nezamořit domácí ovzduší negativismem a konflikty. Stává se dokonce, že když se oba rodiče upřímně snaží rodinu zachovat, po určité době při péči o ni mezi nimi zase přeskočí milostná jiskra … Na druhou stranu letité manželské spory a citová odtažitost mezi mámou a tátou dítě poškozují. A tak opět není rozhodující, zda rodiče zůstanou ve stejné domácnosti nebo ne, ale nakolik korektně se jim daří udržovat vzájemné vztahy a komunikaci.

Je nebezpečné, pokud by dítě mělo nabýt dojmu, že rodiče spolu zůstávají jenom kvůli němu. To se pak se může cítit vinno za to, že rodičům vlastně zkazilo život. Naopak "dobrým rozvodem" se může naučit, že určitě problémy je nutno řešit, i když to moc a moc bolí. Více o tom v článku: http://www.evalabusova.cz/clanky/rozvod.php

Jaký je Vás názor na střídavou péči a v jakém případě je vhodná a kdy naopak ne?

Vidíte, i na tuto třetí Vaši otázku mne napadá obdobná odpověď. Funkční střídavé výchovy jsou schopni jen ti rodiče, kteří navzdory svému partnerskému rozchodu dokáží zachovat "výchovnou koalici", neřeší si před dítětem nebo dokonce skrze dítě partnerské spory a umějí, když je třeba, spolupracovat - spolu navzájem, s prarodiči, se školou nebo i s odborníky, např. s dětským psychologem, pokud ho dítě potřebuje. Jenže, jak víme, takových párů je opět jen menšina.

Ve střídavé výchově spatřuji jako v dosud nevyzkoušeném a vlastně i historicky neprověřeném experimentu mnoho rizik. Kdo posoudí, co s dítětem udělá stálé střídání domácností a onen pověstný život na kufru? Střídavá výchova má sice nějaká pravidla, jenže ta stále nejsou jasná a sami odborníci se o ně přou. Od jakého věku dítě střídavou výchovu snese? Nakolik srovnatelný musí zůstat životní styl a majetkový standard rodičů v obou domovech? Jak se situace mění, když se otec či matka znovu ožení/vdá, když přibudou nevlastní sourozenci? Nikdo dosud se zárukou neví, jaký je vlastně vhodný střídací cyklus, a tedy při jaké délce pobytu se děti u mámy a táty mají střídat. Vše záleží také na dítěti, jak je citlivé, jak přizpůsobivé. To, co jedno dítě snáší, jiné odstoná. Praxe bohužel ukazuje, že střídavka opravdu hladce funguje jen v minimu případů.

A tak ať už mluvíme o kterékoliv variantě nouzového řešení konce manželského nebo partnerského vztahu, tedy o rozvodu, setrvání v jedné domácnosti kvůli dětem nebo o střídavé péči, vždy jsou kritéria "úspěšnosti" vlastně stejná: Zůstává dítěti zachována potřebná kvalita domova a životního prostředí? Dostává se dítěti patřičné výchovy a pozornosti od obou rodičů? Není jeden z rodičů odstaven? Je dítě ušetřeno sporů a konfliktů mezi rodiči? Nedochází k manipulaci a vydírání?

Osobně považuji v debatách o střídavé péči za přínosné, že poukazují na důležitost otce. Nesouhlasím s paušálním svěřováním dětí po rozvodu do mateřské péče, což vede k tomu, že matky otce od jejich vlastních dětí mohou v praxi de facto odstřihnout. Obdobně nebezpečné mi připadá uvažovat o střídavé péči jako o standardní první porozvodové volbě, a tak vlastně jen nahradit jedno extrémní paušální řešení jiným jiným.

I když se říká, že děti vydrží nakonec cokoliv, otázkou je za jakou cenu. Považuji za kontraproduktivní, že jako společnost věnujeme tolik času debatám o rozvodech a takových nebo makových způsobech uspořádání porozvodové péče o děti, ale jen málo se zabýváme zvyšováním dovednosti lidí vytvořit a udržet rodinu a domov. Opět mohu doporučit článek, který jsem v této souvislosti napsala: http://www.evalabusova.cz/uvahy/stridava_pece.php

Jak byste si ono zvyšování dovednosti vytvořit a udržet rodinu a domov v praxi představovala?

Měli bychom si jako společnost přiznat, že dlouhodobé podceňování významu rodiny a experimentování s jejími náhražkami nás zavedlo do slepé uličky. Dnes už přece jasně vidíme, jak rozpad instituce rodiny společnost proměnil. Na jednu stranu naříkáme na problémy s emocionalitou, na rostoucí hrubost a odcizení, na přibývání agresivity i kriminality už od dětského věku. Na druhou nedoceňujeme význam manželství ani rodičovství a už vůbec ne práci těch, kdo pečují o děti v raném věku. Společenskou hodnotu přiznáváme dobře placeným profesím, matky chceme do nejdříve vrátit zpět na trh práce. Bylo by třeba víc diskutovat o tom, co děti pro svůj vývoj vlastně potřebují. A také co i my dospělí potřebujeme pro vyrovnanější život, který by nám umožnil nejen zvyšovat materiální blahobyt, ale především víc pečovat o mezilidské vztahy a koneckonců i o sebe samé.

Rozvádí se asi polovina manželství, odhaduje se ale, že většinu toho představují rozvody vlastně zbytečné, které jsou následkem nezvládnutých a neřešených partnerských krizí. Jen asi 10 % lidí je soužití v manželství skutečně neschopných, protože jim v tom brání např. duševní porucha. Na dříve uspokojivých vztazích, které přestaly fungovat, se dá pracovat a překonané krize bývají tím největším životním bohatstvím.

podzim 2011, připravila Tereza Cimburková pro www.rodina21.cz

Zpět na Web Rodina 21

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt