PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Ženy si svůj porod jednou vezmou zase zpět

Rozhovor s českou právničkou Adélou Hořejší

Jméno Adély Hořejší zná v České republice každý, kdo se zajímá o změny v porodnictví. Adéla se svým manželem Richardem, rovněž advokátem, zastupovali v nejsledovanější české "porodnické kauze" prezidentku Unie porodních asistentek Ivanu Königsmarkovou. Ta byla za údajné pochybení při vedení domácího porodu, který se zkomplikoval a dítě později zemřelo, odsouzena k dvouletému trestu vězení s odkladem na pět let a zákaz výkonu profesní činnosti. Navíc měla zaplatit 2,7 milionu korun zdravotní pojišťovně. Soudní jednání s řadou odvolání se táhla několik let. Nakonec vyústila v rozhodnutí, že Ivana je nevinná. Dítě nebylo zdrávo, zemřelo by i v porodnici.

Foto

Adélo, od osvobozujícího rozsudku uběhl víc než rok. S jakými pocity se dnes za vyčerpávajícím maratónem soudních jednání ohlížíte?

Soudní proces měl pro nás s manželem dvě roviny. Po právní stránce šlo i na poměry rané demokracie o těžko uvěřitelné popření principů spravedlivého procesu. Soud nám například zamítl provést všechny důkazy s tím, že důkazy obžaloby mu k posouzení věci stačí. Obžaloba zjednodušeně řečeno tvrdila, že porod doma je podle českých porodníků postup non lege artis, a proto porodní asistentka odpovídá za všechny následky. První instance, která se s naším právním i věcným pohledem poctivě seznámila, byl až Ústavní soud, což je smutný obrázek práce českých soudů. Český stát proti Ivaně vedl neférový proces, kde byly účelově manipulovány důkazy, resp. žádné nebyly. Průběh řízení nás doslova šokoval. Ukázal, že soudní moc je u nás nedospělá a ovládaná neodborností, stádností i pudovostí. S trochou cynismu bychom si mohli říci, že máme štěstí, že žijeme alespoň v době, kdy náš problém posuzuje nezávislý soud, a nikoli dav na náměstí nebo svatá inkvizice. Z lidského hlediska bylo děsivé sledovat, s jakou lehkostí je i dnes možné zničit druhého člověka. Zájem státu na likvidaci nepohodlných osob z historie známe. Byli jsme svědky obdobné snahy, jen k tomu bylo použito mírnějších prostředků.

Jak tahle zkušenost změnila život Ivaně?

Ivana je silná žena. Po celou dobu trvajícího bezpráví vůči ní jsem obdivovala, jak jde rovně a statečně. Kaskáda odsuzujících verdiktů, několikaletý tlak, mediální dehonestace, realita existenční likvidace, to všechno byl nápor, který by vydržel málokdo. Sama jsem někdy měla tendenci si Ivanu idealizovat. Ale i ona je jen člověk, který se naplňováním svobody dostal do sporu s těmi, kteří se svobody bojí, a který tenhle spor přežil. A přežil ho nezlomený, s hlavou nahoře. Takových lidí má společnost velmi málo, jsou vzácní a jsou to ti, kteří jí dávají etický rozměr. Ivana nyní pokračuje ve své práci, jejíž podstatou je respekt k druhému člověku. Z obecného hlediska její spor se státem významně posunul dialog nad porodnictvím v České republice a (ne)legitimitou paternalismu v něm.

Trestní oznámení na Ivanu podalo Ministerstvo zdravotnictví a největší česká porodnice v Praze -Podolí, nikoli rodiče dítěte. Zjevně šlo o snahu prolékařské lobby o exemplární potrestání klíčové postavy českého hnutí za svobodnou volbu okolností porodu. Jak si vysvětlujete, že v České republice jsou domácí porody stále tak rozbuškovým tématem? Většinová společnost na ně nazírá až hystericky. Ženy rodící doma jsou vystaveny odsouzení, nepochopení i agresi.

Přístup společnosti k porodům doma zrcadlí její vztah ke svobodě a odpovědnosti. Posttotalitní země, kde jsou ženy i děti objekty v rukou lékaře, bez možnosti autonomie, dosud nepřekonaly své trauma z porobení a devalvace základních lidských práv, obecněji z absence sdíleného lidství. V případě volby okolností porodu jde skutečně o otázku svobody, o možnost přijetí odpovědnosti za svůj život. Velká část lidí tohle břemeno odpovědnosti nechce nést a předává ji autoritě. V českém, většinově ateistickém, prostředí roli takové autority představují lékaři. Tato interakce mezi davem a autoritou posiluje nesvobodné mechanismy v systému a je pro něco tak křehkého, jako jsou lidská práva a demokracie, vysoce nebezpečná.

Profese porodních asistentek byla za totalitního režimu zlikvidována. Lékaři získali výsadní postavení i moc, jíž asi není snadné se vzdát.

Je to tak. Formálně sice profese samostatných porodních asistentek existuje, nicméně protože narušuje monopol lékařské péče, odborná porodnická společnost možnost výkonu této profese prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví znemožnila. Pravidla pro výkon činnosti porodních asistentek jsou nastavena takovým způsobem, že je nelze splnit. Samostatné porodní asistentky se v České republice pohybují de facto v disentu a ve značném nebezpečí. Informace o jejich péči si ženy předávají ústně. A mnoho žen nakonec zůstává bez péče. Jde o velkou nejistotu na všech stranách. Co se týká plánovaných domácích porodů, oficiální statistiky neexistují, stát je neeviduje. Ze soukromých statistik porodních asistentek vyplývá, že jde o přibližně 1% (cca 1000 porodů ročně). Nejvíce domácích porodů je v Praze, až ke 2%. Ženy, resp. rodiče, přivádějící dítě na svět doma jsou společností i médii zostuzováni jako excentričtí a nezodpovědní. Přitom jde většinově o lidi vysokoškolsky vzdělané, se značným přehledem a schopností žít vlastní život.

Současná situace vyústila až ve spor dvou českých žen se státem u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), kdy se stěžovatelky cítí poškozeny na svém právu rozhodnout o okolnostech svého porodu, když jim stát brání využít péče porodní asistentky. Jak se situace vyvíjí?

Malý senát ESLP rozhodl poněkud rozporuplně, a sice že příslušné právo nebylo zasaženo natolik, aby vyslovil jeho porušení, nicméně v odůvodnění rozhodnutí se soud prakticky přiklonil k tvrzení stěžovatelek a vyslovil, že Česká republika zasahuje do práva na soukromí a že české porodnictví i role Ministerstva zdravotnictví a gynekologické společnosti jsou problematické. Belgický soudce Lemmens poukázal ve svém stanovisku na lékařský monopol a zpochybnil, že státu, resp. gynekologům, jde o zdraví žen a dětí. Podali jsme žádost o předložení věci Velkému senátu, který může původní výrok revidovat, a soud nám vyhověl. Je to velká a výjimečná událost, neboť soud vyhoví přibližně 2% těchto žádostí. Nařídil dokonce další ústní jednání, které se bude konat 2. prosince 2015.

Česká republika se už víc než 25 let hlásí k demokracii. Napětí mezi strnulým systémem a skutečnou poptávkou po typu porodnických služeb houstne. Kde najít cestu ven z bludného kruhu?

V českém porodnictví jsme svědky situace, kdy nikým nevolené a nikomu neodpovědné samozvané "elity" autoritářsky rozhodují o kvalitě života jiných lidí. Tento subsystém vykazuje typické znaky totality. Má svou ideologii, vlastní pravidla nepodléhající kontrole i represivní stránku. Většinové společnosti toto nastavení vyhovuje. Zbavuje totiž nutnosti klást si otázky. Je to pohodlnější. Ženy, které se proti této situaci vymezují, jsou vnímány jako hrozba narušení pověr, zvyklostí a jistot. Společnost i jednotlivci jsou tak navíc nuceni nahlížet na vlastní beztvarost či selhání, což může být zraňující. Cesta do země zaslíbené je ale, jak známo, dlouhá a trvá tři generace. Věřím, že až budou mé dcery dospělé, budou už moci o svém těle rozhodovat samy a na dnešní uspořádání se budou dívat jako na něco absurdního. A můj syn bude moci podporovat svou ženu v její volbě a nebude muset stát jako nárazník mezi ní a systémem. I zdravotníci snad jednou porozumí demokratickému konceptu lidských práv a pochopí, že jsou poskytovateli služby, o jejíž podobě rozhoduje příjemce služby, nikoli oni.

Sama máte osobní zkušenost s domácím porodem. Podle čeho jste se rozhodovala, jak, kde a s kým své děti přivedete na svět?

Nejstarší dceru jsem porodila v porodnici, a ačkoli jsem se díky tomu, že na mě zapomněli, vyhnula rutinnímu porodnickému násilí (dirupci, umělému oxytocinu, nástřihu hráze apod.) a porodila jsem hladce zdravou dceru, lékaři mi ji vzali "na vážení a abych si odpočinula". Byla jsem z toho tak zaskočená, že mi chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala a vytáhla dceru z inkubátoru. Separací dětí je české porodnictví proslulé. Rozhodla jsem se, že nic takového již žádnému ze svých dalších dětí neudělám. V těhotenství se synem jsem začala více vnímat sebe samu i dítě, začala jsem se vzdělávat a z původně negativní motivace k domácímu porodu se stala motivace pozitivní. Došla jsem k tomu, že jde o optimální cestu pro nás oba. Syn a poté i dcera se tak narodili do mé náruče doma za podpory mého manžela, u syna i s porodní bábou. K domácím porodům jsem měla mnoho racionálních i emočních důvodů, základním kritériem pro mě bylo bezpečí dítěte.

Nelze bohužel popřít, že západní společnost jako celek obecně projevuje tendenci k nárůstu intervenčních a operativních porodů. Jako by ženy ztrácely schopnost i odhodlanost rodit děti vlastní silou. Michel Odent (viz. rámeček níže) v této souvislosti hovoří o velkých rizicích úbytku přirozeného oxytocinu pro vztahové zdraví společnosti. Jak Vy osobně nahlížíte budoucí vývoj? Nalézáte navzdory nepříznivým trendům důvod k optimismu?

Věřím tomu, že až na výjimky je každá žena schopná sama porodit své dítě, stejně jako je schopná ho počít a kojit. Současný medicínský diskurz v porodnictví tuto kompetenci zpochybňuje. Je třeba, aby ženy věřily samy sobě, nepodléhaly davovému uvažování ani demagogii schované pod bílým pláštěm odbornosti. Automatické přijímání dogmat autorit a rezignace na kritické myšlení je obecným problémem konzumní společnosti. Přesto doufám, že si ženy jednou svůj porod vezmou zase zpět. Tak, jako nelehce dosáhly třeba volebního práva, dosáhnou jednou i možnosti svobodně rozhodovat o svém porodu.

Adéla Hořejší (1981) vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, odkud zamířila do advokacie. Jejím hlavním zájmem je ochrana lidských práv, jejichž naplňování považuje za jedinou možnou pojistku před zvůlí a pudovostí. Násilí na ženách v porodnictví dle jejího názoru není otázkou individuálního selhání, ale jde o systémový problém, který se Adéla snaží prolomit soudními cestami. Rovněž poskytuje krizové právní intervence ženám při přímé konfrontaci s porodní péčí. Je vdaná, s manželem Richardem mají tři děti - Deboru, Arona a Bereniku. Kontakt: adela.horejsi@horejsilegal.cz

Když začne chybět hormon lásky…

Michel Odent se velmi přimlouvá za laskavější porodnictví, které bere ohledy na skutečné potřeby rodících žen a dětí, a tedy i na potřeby "plachého" hormonu oxytocinu, který pro své přirozené vyplavování potřebuje klidné duševní rozpoložení těch, jimž se má v mozku uvolnit. Právě proto se milostnému aktu, porodu i kojení nejlépe daří tam, kde mají zúčastněné osoby k dispozici intimní a ohleduplné prostředí, v němž je možné se na chvíli vzdát nadvlády neokortexu i přísné racionální (sebe)kontroly. Jen tak může spontánní hormonální činnost odpovědná za vypuzovací reflex - ať už jde o vypuzení semene, plodu nebo mateřského mléka - nerušeně proběhnout.

Skutečně bezpečné porodnictví by mělo usilovat o to, aby každá žena měla k dispozici svoji důvěrně známou porodní asistentku, jež by byla na blízku, a zároveň by respektovala potřebu soukromí rodičky. Také by tato porodní asistentka měla být schopna redukovat svůj vlastní stres. Ten se totiž díky zrcadlovým hormonům snadno přenáší a produkuje hormon, který se s oxytocinem nemá rád: adrenalin. Pro navození optimálního klidného ovzduší je třeba rodící ženu podporovat v její porodní práci nevtíravou přítomností. Porodní asistentku lze pro tento případ zaměstnat uklidňující stereotypní činností (Odent doporučuje např. pletení).

Sám Odent si je vědom rozporuplnosti, jakou v sobě skrývá moderní porodnictví, které na jednu stranu dosahuje skvělých výsledků v porodních statistikách, na druhou však nadměrnými intervencemi likviduje přirozenou schopnost žen rodit. Doporučuje podívat se za horizont prospěchu jednotlivců (to když konkrétní žena a dítě porod přečkají v dostatečně dobré fyzické kondici) a uvědomit si civilizační dopad moderních porodnických technologií na eliminaci reprodukce lásky, kterou na neurobiologické úrovni garantuje právě přirozený oxytocin.

Porodní aktivistkám a všem, kteří usilují o smír mezi znepřátelenými zastánci různých vizí poskytování porodnických služeb, pak Odent radí ovládnout oba jazyky, bez nichž vzájemné souvislosti bezpečného porodu a neurobiologické podstatě lidské lásky nelze porozumět. Tím prvním je jazyk vědeckého poznání, tím druhým jazyk srdce. Oběma současně rozumí ten, kdo nahlédne, že budoucnost smysluplného a všestranně bezpečného porodnictví tkví výhradně v propojení služeb lékařů a porodních asistentek a v náležitém rozdělení jejich rolí a kompetencí. To aby se všem ženám mohlo dostat právě takové péče, jakou z hlediska svého zdravotního stavu a psychických potřeb v těhotenství a při porodu potřebují, ať už chtějí nebo potřebují rodit v režii lékařů, nebo se pokoušejí o porod vlastní silou za empatické podpory porodních asistentek - v porodnici, porodním domě nebo doma.

(Více na http://www.evalabusova.cz/clanky/odenta.php)

Vyšlo v časopise Regenerace 11/2015

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt