PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Pozitivní psychologie, věda o tom, co nás činí zdravějšími a spokojenějšími, hraje dnes nepřehlédnutelnou roli na světové psychologické scéně. Snaží se přivést pozornost k cílenému zkoumání otázek lidského štěstí a porozumět tomu, co souvisí s životní vyrovnaností, dobrou kvalitou mezilidských vztahů i úspěšným pracovním výkonem.

Pocit štěstí je vedlejší produkt smysluplného života

Rozhovor s psycholožkou Alenou Slezáčkovou, zakladatelkou Centra pozitivní psychologie v České republice

Pozitivní psychologie patří k nejmladším psychologickým disciplínám. Kdy, kde a proč vznikla?

Pozitivní psychologie jako samostatná věda je skutečně mladá, její počátky jsou spojeny s přelomem 20. a 21. století. Ale kořeny tohoto směru sahají několik desetiletí zpět. Významným zdrojem poznatků a inspirace jí byly především práce představitelů humanistické psychologie, jako Abrahama Maslowa, Viktora Frankla, Carla Rogerse či Ericha Fromma, kteří již v 50 a 60. letech 20. století předznamenali příklon ke studiu pozitivních stránek osobnosti člověka. Později přibyly práce z oblasti psychologie zdraví spojené se jmény Richarda Lazaruse, Aarona Antonovského, Suzanne Kobasové a dalších, kteří se primárně zaměřovali na porozumění souvislostem duševního zdraví, psychické odolnosti a optimálních způsobu zvládání těžkostí. Kořenů pozitivní psychologie je tedy více, a některé sahají až k antickým filozofům, od nichž si pozitivní psychologie "vypůjčila" pojmy jako eudaimonia (blaženost pocházející z dobrého jednání) nebo hédoné (hédonismus, okamžitá slast), které používá pro odlišení dvou rozdílných přístupů ke štěstí. Faktem je, že s plným rozmachem vědeckého studia kladných stránek člověka i společnosti se setkáváme až na prahu 21. století.

Existuje něco jako "pomyslné "narozeniny" pozitivní psychologie?

Nejspíš za ně lze považovat první společné setkání odborníků, kteří se již od 80. a 90. let soustavně zabývali studiem optimismu, osobní pohody, životní spokojenosti, smysluplnosti, flow a dalších témat. K setkání došlo na podzim roku 1999 v USA. Významnou úlohu tam tehdy sehrál Martin Seligman, který vyzval k započetí cíleného a soustavného studia a podpory kladných stránek života. Již začátkem roku 2000 pak vyšlo monotematické číslo prestižního časopisu American Psychologist, které bylo celé věnované představení pozitivní psychologie jako nového myšlenkového směru. Je až neuvěřitelné, jak rychle a v jakém rozsahu našly základní ideje pozitivní psychologie odezvu u odborníků z různých částí světa. Dnes, po uplynulých třinácti letech existence vědecké pozitivní psychologie, jsme svědky jejího ohromného rozmachu ve výzkumu, teorii i praxi. Domnívám se, že tento rozmach je dán především bohatými možnosti využití poznatků v profesní praxi i v každodenním osobním životě.

Do psychologie tak poprvé vstoupil trend nesoustředit se vědecky téměř výhradně na problémové, nefunkční, destruktivní oblasti, nýbrž naopak na kladné a uspokojivé projevy a možnosti života společnosti i jednotlivců. Jak si pozitivní psychologie při téhle své jinakosti rozumí se svými oborovými "sestrami"?

Je nesporné, že převládající zaměření odborné psychologie na řešení problému, porozumění konfliktu a zmírnění poruch je plně opodstatněné. Většina lidí skutečně přichází za odborníkem až tehdy, když je něco bolí, trápí nebo tíží. A protože o lidské trápení bohužel není nouze, není divu, že i mnozí psychologové uvažovali podobným způsobem: Proč věnovat energii, čas a prostředky něčemu, co nevnímáme jako problém? Příznivé aspekty života a pozitivní stránky osobnosti tak byly skutečně přehlíženy. Jako by platilo: kde není problém, není co řešit. Pravdou je, že chvíli trvalo, než našli hlavní představitelé pozitivní psychologie společnou řeč s kolegy z jiných psychologických oborů. Úvodní projevy zakladatelů směru navíc občas vyznívaly poněkud sebevědomě a někdy až separačně. Někteří představitelé v prvních letech dokonce vyzývali k oddělení pozitivní psychologie od dosavadní psychologie a k vytvoření samostatné vědy. Takové projevy, zaznívající z druhé strany Atlantiku, vyvolaly u nemála - zejména evropských - kolegů vlnu nelibosti, což ztížilo počáteční přijetí ústředních myšlenek pozitivní psychologie širší psychologickou obcí. Netrvalo to naštěstí dlouho, a čelní zástupci pozitivní psychologie změnili tón i postoj, a oproti dřívějšímu vyčleňování se z hlavního proudu psychologie nyní projevují výraznou tendenci ke hledání styčných bodů a mezioborové spolupráci. Dokladem tohoto posunu je, že v posledních letech řady příznivců pozitivní psychologie rozšiřují nejen psychologové a psychoterapeuti, ale i pracovníci z oblasti vzdělávání, sociální péče, zdravotnictví, managementu, koučingu a dalších spřízněných odvětví. Směru pozitivní psychologie jistě prospívá i to, že se k němu otevřeně přiklánějí další a další významné osobnosti světového kalibru, od Phila Zimbarda, který jako protiváhu ke svým známým výzkumům o příčinách a podstatě lidského zla nově přináší program na podporu kladných stránek člověka, a to konkrétně hrdinství, přes Howarda Gardnera, autora teorie tzv. mnohočetné inteligence, jenž se v poslední době zabývá otázkami etiky práce a podporou příkladné občanské angažovanosti, až k nositeli Nobelovy ceny za ekonomii Danielu Kahnemanovi, který se nyní cíleně věnuje výzkumu faktorů lidského štěstí. Je tedy patrné, že pozitivní psychologie do psychologické rodiny už velmi pěkně zapadla a stala se jejím hodnotným členem. A témata pozitivní psychologie dokonce zvyšují zájem odborné a laické veřejnosti o psychologii jako takovou.

Klíčovým pojmem pozitivní psychologie je pojem štěstí. Pozitivní psychologie se ho v jistém smyslu poprvé v historii pokusila povýšit na vědeckou kategorii. Co jsme se díky tomu o štěstí dozvěděli?

Štěstí a spokojenost - to jsou velká, avšak nikoli jediná témata pozitivní psychologie. Faktem ale je, že právě výzkumy štěstí a životní spokojenosti přitahují nejvíce pozornosti - vždyť tato otázka se týká nás všech a kdo by nechtěl být v životě šťastný? Pozitivní psychologie nabídla hned několik teorií a koncepcí. Složky štěstí jsou zkoumány z různých úhlů, v odlišných souvislostech a rozličnými metodami - od klasických dotazníkových metod a rozhovorů přes nejnovější přístrojové techniky, díky nimž můžeme například lokalizovat centrum pozitivních emocí v mozku nebo měřit efekt meditace na mozkovou aktivitu.

Asi je také třeba rozlišit, zda štěstím míníme onu prchavou emoci, když se zrovna na chvilku cítíme báječně, nebo štěstí dlouhodobější a trvalejší, kdy hovoříme spíš o životní spokojenosti...

Čelní představitel směru, Martin Seligman, zavádí pro svůj model zachycující klíčové komponenty trvalejší duševní pohody akronym PERMA, složený z počátečních písmen anglických slov: Positive Emotion (pozitivní emocionalita), Engagement (angažované zaujetí), Positive Relationships (kladné mezilidské vztahy), Meaning (smysl) a Accomplishment (úspěšný výkon). Vychází z řady výzkumných studií, jejichž výsledky dokládají, že to, co zvyšuje míru naší pohody a štěstí, je častější a intenzivnější prožívání pozitivních emocí, jako jsou radost, láska, naděje či vděčnost, než emocí negativních. Jen na vrtkavých emocích však dlouhodobé štěstí stavět nelze. Zásadní je pak především kvalita mezilidských vztahů. Nemusí jich být moc, stačí několik blízkých a pevných vazeb, v nichž je obsažen opravdový zájem o druhého, vřelost, opravdovost a blízkost. A také nejde jen o vztahy partnerské - naší spokojenosti a štěstí mohou přispívat i dobré vztahy v širší rodině, na pracovišti, s přáteli. Z výzkumů vyplývá, že spokojenější lidé mají obvykle ve svém životě něco, nějakou aktivitu, která je baví, daří se jim v ní, dokážou se do ní plně ponořit a na chvíli zapomenout na starosti všedního dne. Může to být cokoli, co nás těší nebo naplňuje - od vaření přes jízdu na kole nebo hru na hudební nástroj. Pokud se na svou činnost plně soustředíme, můžeme zachytit onen zvláštní a hluboký prožitek splynutí, ponoření se do proudu dění, tzv. flow, které tvoří třetí a významnou složku trvalejšího lidského štěstí. No a velmi důležitá je i smysluplnost, tedy vědět, co pokládáme za osobně důležité, co má pro nás smysl, a věnovat tomu určitou energii. Smysluplnost můžeme chápat spolu s Martinem Seligmanem jako využití svých nejlepších schopností ve službě nějakému vyššímu účelu, něčemu nebo někomu, co nás přesahuje. Avšak pozor, smysluplnost neznamená obětování se. Existuje mnoho lidí, kteří vykonávají nesmírně důležitou a smysluplnou práci, například ve zdravotnictví nebo v sociální péči, a někteří z nich jsou jí natolik oddáni, že zapomínají sami na sebe, na svoje potřeby, zájmy, svoje radosti a touhy. Do spokojeného života patří i potěšení, radost a odpočinek. Význam smysluplnosti se však naplno odkrývá v případě, kdy nám život ukáže svou odvrácenou tvář. To, co mnozí z nás znají ze své vlastní zkušenosti, a na co důrazně upozorňoval Viktor Frankl, je dnes již vědecky ověřeno: vědomí smyslu je tím, co nám výrazně pomáhá zvládat náročnější životní situace a udržovat si, popřípadě znovu obnovit narušenou duševní pohodu a vyrovnanost. Pátou složkou, o které se uvažuje v kontextu trvalejšího štěstí, je úspěch - když se zkrátka dílo zadaří. Netřeba čekat na státní cenu za celoživotní dílo, pochválit můžeme i sami sebe za drobné denní úspěchy. Je dobré naučit se všímat si a oceňovat i průběžné, malé úspěchy, a nebrat je jen jako nepodstatné milníky na cestě k těm větším a důležitějším cílům. Ke spokojenosti přispívá, když si prožijeme dobrý pocit z toho, že se něco podařilo. Bez pýchy i bez falešné skromnosti. Pozitivní psychologie skrze Seligmanův PERMA model štěstí ale rozhodně nevybízí k tomu, abychom naplnili všech pět složek štěstí na maximum a odvraceli se od stinných stránek života. Být stále jenom veselí a společenští a pořád se chválit není možné. Navíc i negativní emoce a obtížné situace tvoří přirozenou a nedílnou součást našeho života. Domnívám se, že správná cesta vede přes umírněnost, vyrovnanost a harmonii ve výše uvedených složkách šťastného a spokojeného života včetně přijetí skutečnosti, že ne vždy je život procházkou růžovou zahradou.

Proč my lidé v západní společnosti, navzdory tomu, že se nám daří nejlépe v historii, trpíme ve srovnání s našimi předky mnohem víc nespokojeností a depresemi?

To je jedna z důležitých otázek, na které se pozitivní psychologie snaží najít odpověď. Skutečně se ukazuje, že materiální dostatek až nadbytek není zárukou šťastnějšího života. I když se od druhé světové války v ekonomicky rozvinutých zemích znásobily průměrné příjmy většiny obyvatel, lidé nejsou adekvátně hospodářskému růstu šťastnější. Jedním z důvodů může být, že se spolu s úrovní hmotného zabezpečení současně neustále rozšiřuje nabídka toho něčeho ještě lepšího, novějšího nebo krásnějšího. A mnoho lidí, bohužel, zaměňuje uspokojení materiálních potřeb za spokojenost. Hmotné statky nám sice mohou krátkodobě přinést potěšení, ale brzy si na ně přivykneme nebo nás omrzí - a tak se rozhlížíme po dalších věcech, kterými si chceme udělat radost. Asi nás pak nepřekvapí zjištění, že přílišná zaměřenost na uspokojení materiálních potřeb má na štěstí a životní spokojenost spíše negativní vliv, který se projevuje především ve zhoršené kvalitě rodinného života a mezilidských vztahů vůbec.

Takže pouhý materialistický přístup k životu je z hlediska štěstí a smyslu přímo rizikový…

Většina výzkumů skutečně naznačuje, že materialisticky zaměření lidé jsou obecně méně spokojení. Ať již jsou jejich příjmy jakékoli, obvykle nikdy nemají dost. Točí se ve víru bažení po nových a lepších věcech a co je zvlášť důležité, jejich potřeby typicky převyšují jejich možnosti - alespoň do doby, dokud nedosáhnou skutečně velkého bohatství. Pak se pro změnu děsí toho, že o své výdobytky přijdou - třeba skrze následky ekonomické krize. Souhrnně řečeno, ukazuje se, že cena, kterou platíme za svůj vyšší životní standard, může být až nepříjemně vysoká. Jednoznačná odpověď na otázku, zda a nakolik souvisí hospodářský pokrok se štěstím, ale neexistuje. Do určité míry totiž ekonomická úroveň člověka s jeho spokojeností souvisí, protože peníze jsou spojeny také s určitým sociálním postavením, pocitem kontroly nad svým životem, zajímavou prací, pocitem větší jistoty a sociálního zabezpečení. Hmotné statky k pocitu štěstí mohou napomoci, nejsou ale zárukou spokojenosti. Déletrvající spokojenost podporují věci materiální povahy jen tehdy, když jsou chápány nikoli jako cíl, ale spíše jako prostředek k využití našich silných stránek, k uskutečnění zajímavých aktivit, k získání nových zkušeností, pozitivních zážitků, a nebo k dosažení smysluplných cílů.

Štěstí se nám zjevně vyhýbá tím víc, čím víc si na něj děláme nárok. Má i pro tento jev pozitivní psychologie vysvětlení?

Ano, spousta lidí je přesvědčena, že mají "právo na štěstí". Toto právo je dokonce doslovně zakotveno v americké Ústavě. Domnívám se ale, že jakmile se někdo svého práva dožaduje ve smyslu: "Udělejte někdo něco, ať jsem šťastný", ve svém výsledku se jeho snažení míjí účinkem. Pokud totiž člověk zaměří veškeré své síly pouze k jednomu cíli, kterým je dosažení vlastní spokojenosti, a nebere ohled na nic jiného, s velkou pravděpodobností jej skutečné štěstí mine. Ke šťastnému a spokojenému životu má blíže člověk, který je v kontaktu se svým vnitřním prožíváním, všímavý k potřebám druhých i k pobídkám okolního světa, a snaží se využít svého potenciálu pro obecné dobro. Štěstí, řečeno slovy Viktora Frankla, vykvétá jako vedlejší produkt oddanosti naší smysluplné životní cestě.

Pocit smyslu hodně souvisí s uplatněním našich silných stránek. O jaké charakterové kvality se jedná?

Téma silných stránek charakteru patří mezi nejžhavější témata současné pozitivní psychologie. Zřejmě se shodneme v tom, že v naší zemi dosud převládá spíše kritický postoj ke druhým i k sobě sama. Je pro nás snazší všimnout si a okomentovat něčí chybu, přešlap nebo omyl, než vyzdvihnout a ocenit úspěch, dobrý výkon, hezkou reakci. Stejně tak mnoho lidí uplatňuje tento "na problém orientovaný přístup" i k sobě samému. Jako by "poznat sebe" znamenalo spíše "vědět, co mi nejde, v čem mám rezervy a v čem se mám zlepšit". Pozitivní psychologie nabízí opačný pohled. Zdůrazňuje nutnost rozpoznání vlastních předností, silných stránek a vnitřních potenciálů při současném zohlednění našich slabých stránek a neúspěchů. Ne každý však umí svoje nebo něčí silné stránky rozpoznat, pojmenovat a využívat. V tomto ohledu mohou být velmi užitečné klasifikace silných stránek charakteru, kterých v rámci pozitivní psychologie vzniklo již několik. To nejznámější rozdělení, Klasifikace Values in Action, kterou vytvořil výzkumný tým vedený Christopherem Petersonem a Martinem Seligmanem, je tvořeno šesti univerzálními ctnostmi: moudrostí, odvahou, lidskostí, spravedlností, umírněností a transcendencí, které jsou syceny dvaceti čtyřmi konkrétními silnými stránkami charakteru, jakými jsou například tvořivost, zvídavost, vytrvalost, laskavost, skromnost nebo vděčnost. Jiné klasifikace pracují dokonce s několika desítkami silných stránek. Všechny podobné přehledy mohou být užitečnou inspirací pro to, abychom si těchto vlastností a rysů začali více všímat, u sebe, i u druhých.

Jak poznat, kdo z nás nějakou silnou stránku má, či nemá?

Podle britského psychologa Alexe Linleyho se silné stránky charakteru projevují již u dětí, v poměrně raném věku, a mohou přetrvávat a být záměrně kultivovány v průběhu celého života. Linley, který je autorem jedné z metod na měření silných stránek s názvem Realise2, přináší také užitečné podněty pro identifikaci vlastních silných stránek. Vyzývá například k tomu, abychom si vzpomenuli na dobu svého dětství: Jaké to aktivity nás nejvíc bavily? Co nám šlo jakoby samo? Jakou roli jsme hráli ve skupině vrstevníků? Byli jsme vtipálkem a třídním šaškem, rozumbradou, přirozeným vůdcem nebo tichou vodou, která břehy mele? Sloužili jsme díky své empatii jako vrba, které ostatní svěřovali svá tajemství? Byli jsme těmi, kteří přicházeli s nápadem na novou hru, nebo těmi, kteří se obětavě postarali o kamaráda v nouzi? Typické způsoby chování a role, které jsme zastávali v dětském kolektivu, mohou mnohé napovědět o našich vrozených silných stránkách. Můžeme ale přejít i do současnosti: Co je to, co nás baví, a zároveň to děláme s lehkostí? Co umíme lépe než ostatní? Při jaké činnosti prožíváme příliv energie, místo abychom se cítili unavení? Čím se zabýváme z vlastního popudu a co nám nikdo nemusí dvakrát připomínat? Jaké zaměstnání bychom si zvolili, kdyby nezáleželo na penězích? O čem mluvíme, když náš hlas zesílí, je jasný, zvučný a plný energie? A můžeme se ptát i dál: Za co nás doma, ve škole či v práci obvykle chválili? Co na nás oceňuje partner či partnerka? Z jakého důvodu si nás kamarádi a přátelé oblíbili? Odpovědi na tyto a podobné otázky nás přivedou k hlubšímu uvědomění si toho, jaké jsou naše dobré a cenné vlastnosti, co nás energizuje, baví, v čem jsme úspěšní a co nám dává smysl. Ať již je to cokoli, stojí za tím naše silné stránky, přednosti a ctnosti. Stejně jako je užitečné znát a projevovat svoje vlastní přednosti a pozitivní vlastnosti, je důležité umět rozpoznávat silné stránky u druhých lidí. Jako naprosto klíčová se tato schopnost jeví u všech těch, kteří "pracují s lidmi".

Znamená to, že se můžeme či dokonce máme snažit odhalovat doposud možná i skryté potenciály našich blízkých? Jak?

Přesně tak. Začněme si více všímat kladných vlastností a projevů lidí ve svém okolí: ať již členů své rodiny, přátel, žáků nebo kolegů. Dejme jim najevo, že si jejich silné stránky a přednosti uvědomujeme, že je oceňujeme nebo že nás inspirují. Ptejme se svých dětí, studentů nebo klientů, co je baví, v čem jsou dobří a při čem se cítí "jako ryba ve vodě". Společně pak můžeme uvažovat nad tím, které silné stránky za tím mohou být a jakým způsobem a kde lze těchto vlastností a schopností využít nejen pro zvýšení osobní pohody, kvality vztahů a úspěšného studijního nebo pracovního výkonu, ale také pro prospěch společnosti.

Se schopností rozpoznat a uplatňovat silné stránky bezprostředně souvisí schopnost "být pozitivní" neboli vidět věci z lepšího úhlu pohledu. Nakolik jde o vlastnost geneticky podmíněnou, a nakolik ji lze rozvinout vůlí či změnou přístupu, resp. terapií?

Může to znít možná překvapivě, ale pozitivnímu přístupu se lze skutečně naučit. Pokud ovšem sami chceme. Nikdo to nemůže udělat za nás. A to i přesto, že všichni nemáme stejnou startovní pozici. Jak zjistila Sonja Lyubomirsky, vrozené a dědičné faktory mají na naší pozitivitě a spokojenosti až 50% podíl - což bylo zkoumáno na základě zkoumání jednovaječných dvojčat vyrůstajících v odlišných prostředích. Kupodivu, jen zhruba 10 % našeho štěstí je určeno vnějšími okolnostmi a podmínkami našeho života, tedy třeba tím, v jaké zemi žijeme, jaká je naše ekonomická úroveň, rodinný a zdravotní stav a podobně. Zbývajících 40 %, což rozhodně není málo, je ovlivnitelných naším způsobem myšlení, chováním a prožíváním, našimi záměrnými aktivitami. Otevírá se zde poměrně velký prostor pro to, co můžeme udělat pro svou spokojenost a pohodu. Skutečnost, že svoje prožívání můžeme ovlivnit právě změnou myšlení, potvrzuje velké množství vědeckých studií. Negativní interpretace dění vyvolávají negativní emoce, zatímco optimistické a kladné interpretace jsou zdrojem pozitivního prožívání. V praxi jsou na této skutečnosti založeny postupy tzv. kognitivní terapie a racionálně emoční terapie.

Nemáte praktický tip, jak si lze zkusit pomoci samostatně?

Změna způsobu myšlení může začít poměrně jednoduše, třeba jen změnou formulace otázky. Kromě obvyklého "Kde je problém?" se můžeme zkusit ptát: "Existuje v mém životě přese všechno to těžké a náročné i něco, co je v pořádku? Co se daří, co funguje? Co nebolí a nepřináší starosti? Je zde něco nebo někdo, co nebo kdo mi umožňuje zažívat pocit pohody, radosti, naděje či štěstí? Existuje v mém životě něco, co oceňuji, na čem mi záleží, čeho si vážím a zač mohu být vděčný?" Orientace na dobré věci v životě ale neznamená, že budeme popírat existující problémy a opomíjet nutnost jejich řešení. Jedná se spíše o přesměrování a zaměření pozornosti na to, co je v našem životě pozitivní a co doposud stálo ve stínu problémů, které si říkají o naši pozornost daleko razantněji a halasněji. Pozitivní myšlení je mnohem víc než pouhé zaměření se na světlé stránky. Znamená to i otevřenost vůči pozitivní interpretaci událostí nebo umění vyvolávat si z paměti příznivé vzpomínky. Vědecká pozitivní psychologie si v tomto směru podává ruku s přístupem východních filozofií: Štěstí je především stav mysli, daný způsobem našeho nazírání na svět, našimi postoji k druhým lidem i k sobě samým.

Prof. Seligman pracuje také s pojmem "naučený optimismus". Jde při něm o to hledat štěstí v tom, co mám, a ne v tom, co mi schází?

Martin Seligman, který mimochodem zavedl do psychologie i termín "naučená bezmocnost", nabízí v konceptu "naučeného optimismu" určité východisko z negativity a beznaděje. Naučenou bezmocností je míněno přesvědčení, získané na základě opakované negativní zkušenosti, o tom, že nemáme kontrolu nad výsledky svého jednání. Vzniká v situacích, kdy, ať děláme, co děláme, nemáme úspěch a nedostává se nám pozornosti, zájmu, ocenění... Když to trvá dlouho, tak pak i v případě, že se situace změní k lepšímu a dosáhneme příznivého výsledku, vnímáme změnu spíše jako výjimku potvrzující pravidlo, a nadále očekáváme, že koloběh selhávání, doprovázený pocity nízké sebedůvěry, beznaděje, apatie a rezignace bude pokračovat. To vše vzniká jako důsledek nesprávně interpretovaných, zevšeobecnělých předchozích špatných zkušeností. Seligmanův koncept "naučeného optimismu" samozřejmě počítá s tím, že určitou roli v našem přístupu ke světu hrají naše vrozené vlastnosti a dispozice - existují lidé, kteří jsou přirozeně optimističtí, a pozitivní způsob uvažování jim jde snáz. Avšak ani osoby s převažujícím pesimistickým pohledem na svět nejsou "odsouzeni" k věčné nepohodě - i oni mohou revidovat a do určité míry změnit svůj obvyklý způsob nazírání na sebe sama i na své okolí.

Předpokládám, že jde opět o změnu přístupu a myšlení…

Prvním a velice důležitým krokem je to, abychom si uvědomili, jaké jsou naše obvyklé způsoby reagování na nepříznivé situace. Co si o nich myslíme? Jak si je vysvětlujeme? A k čemu naše reakce vedou? Jaká kvalita prožívání se následně rozvíjí a jak ovlivňuje naše chování? Pak se teprve postupně učíme zpochybňovat své mnohdy unáhlené názory a iracionální přesvědčení, vyvracet je, snášet racionální protiargumenty a vytvářet si reálnější přesvědčení a postoje. Znakem této úspěšné disputace je přísun energie, aktivizace a lepší připravenost zvládnout situaci. Seligmanův přístup naučeného optimismu by ale neměl být zkresleně vykládán jako podpora přesvědčení, že pro nás všechno za každých okolností dopadne skvěle. Jde především o účinnou strategii, díky níž můžeme zavčas "přehodit výhybku" svého stereotypního, beznadějného a negativistického způsobu myšlení, které nás dříve či později zavede na slepou trať bezmocnosti, snížené sebedůvěry a pasivity. Ve Spojených státech se programy naučeného optimismu využívají již od poloviny 90. let 20. století, a to i ve školách, kam byly zařazeny ve snaze předejít u dětí a dospívajících rozvoji depresivních symptomů v dospělosti.

Za jakých okolností vstoupila pozitivní psychologie do života vám? Pomohla vám v něčem? Zlepšila kvalitu vašeho žití?

Základní myšlenky pozitivní psychologie mi byly a jsou bytostně blízké. Plně se ztotožňuji s tím, že míru své spokojenosti, vyrovnanosti a duševního klidu můžeme významným způsobem ovlivnit. Pozitivní psychologii jako vědu jsem poprvé zaznamenala v roce 2004, kdy jsem se po delší době vrátila na akademickou půdu a uvažovala jsem o svém dalším profesním směřování. Když jsem se dostala k prvním pracím z oblasti pozitivní psychologie, hned mi bylo zřejmé, že to je "směr mého srdce". Jsem velmi vděčná vedení Psychologického ústavu FF MU za to, že mi umožnilo se touto cestou dál ubírat, začít pozitivní psychologii vyučovat na fakultě jako jeden z volitelných předmětů a rozvíjet v této oblasti i výzkumnou činnost. I díky tomu mě má práce velmi baví, těší a naplňuje. Můj vztah k pozitivní psychologii však není pouze pracovní. Hodně mi dala i po osobní stránce. Díky ní jsem si skutečně plně uvědomila, jak důležitou roli v naší životní spokojenosti hraje schopnost rozpoznat a využívat své silné stránky, jak dobré je koncentrovat se na to, co právě děláme a ponořit se do prožitku flow, jak významně můžeme ovlivnit kvalitu svých vztahů, když upřednostníme pozitivní způsob komunikace, jak důležité je udržet si v životě harmonii mezi tím, co nám přináší radost, a tím, co nám dává smysl, a především, jak pracovat se svým myšlením tak, abychom si udrželi nadhled, vyrovnanost a pohodu. Neříkám, že to je snadné, a už vůbec ne, že to jde samo. Ale o čem nepochybuji, je, že stojí za to investovat čas a energii do udržení a podpory svého pozitivního přístupu a naladění, neboť se to pak bohatě vrátí v naší spokojenosti ve vztazích, v práci a v životě jako takovém.

V nakladatelství Grada nedávno vyšla vaše publikace Průvodce pozitivní psychologií, která jako první komplexně seznamuje s pozitivní psychologií české čtenáře. Jaký je o tento mladý obor v ČR zájem?

V knize jsem se snažila shrnout současný stav bádání na poli pozitivní psychologie, představit zajímavé výsledky výzkumů a samozřejmě také nabídnout inspiraci pro praktické využití pozitivního přístupu v osobním i pracovním životě. S radostí mohu říci, že témata pozitivní psychologie vyvolávají i u českých čtenářů zájem napříč obory. A se zájmem veřejnosti se setkávají i aktivity Centra pozitivní psychologie v ČR, které jsem založila v Brně v roce 2008. Centrum nabízí nejen praktické workshopy a semináře, ale podporuje také výzkumnou činnost a mezinárodní a mezioborovou spolupráci. Vytvořili jsme české titulky pro vynikající dokumentární filmy HAPPY, jenž přitažlivým způsobem mapují souvislosti štěstí a spokojenosti u lidí v různých zemích a kulturách světa. Nejvýznamnější aktivitou Centra jsou pak mezinárodní konference pozitivní psychologie. Druhý ročník konference CPPC 2013 s podnázvem "Dávat naději - dávat budoucnost" (www.cppc2013.eu) se konal koncem května v Brně.

Zdá se, že pozitivní psychologie má odvahu vyslovit to, co si mnozí myslí, ale v bezhodnotové společnosti mají strach vyslovit: že je důležité vrátit do psychologie i psychoterapie fenomén charakteru a nebát se při práci s lidskou psychikou morálního rozměru. To věda dlouho pouštěla ze zřetele, protože se to údajně neslučovalo jejím přístupem, v němž není dovoleno cokoliv normativně schvalovat a smějí se pouze předkládat a popisovat fakta. Opakovaně se setkávám s tím, že pozitivní psychologie je za to svými odpůrci kritizována jako nedostatečně vědecká. Jak byste tuto námitku vyvrátila?

Otázkou je, o jaké pozitivní psychologii se hovoří. Existuje samozřejmě velká spousta publikací, článků a programů, které operují s pojmy štěstí, úspěch a spokojenost, a s vědeckou pozitivní psychologií nemají mnoho společného. V tomto směru je tedy opravdu dobré zachovat si střízlivý odstup a zdravě kritický přístup a nepřistupovat na nabídky "zaručených" receptů na štěstí. Pokud však hovoříme o pozitivní psychologii jako vědě a o seriózním přístupu k uplatňování jejich poznatků v praxi, ráda bych zdůraznila, že zde nepracujeme se subjektivními domněnkami či unáhlenými a zjednodušujícími závěry, nýbrž se systematicky získávanými daty, relevantními metodami a experimentálně ověřenými souvislostmi. Za nadějné pokládám, že přibývá vědeckých poznatků, které dokládají, že etický a pozitivní přístup k životu se vyplácí a že je důležitým předpokladem tělesného i duševního zdraví jednotlivce i celkového udržitelného rozvoje společnosti.

Pozitivní psychologie je aktuální směr v současné psychologii, který vyzdvihuje význam pozitivních aspektů lidské existence a přináší cenné vědecké poznatky o jejich příčinách a souvislostech, podmínkách i důsledcích. V praxi nabízí konkrétní využití v podpoře nadějného myšlení a pozitivního prožívání, kultivaci silných stránek charakteru, zlepšení mezilidských vztahů, a v neposlední řadě v otázkách smysluplnosti a spirituality.


PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. absolvovala magisterské studium psychologie na FF MU v Brně, kde následně získala doktorát z klinické psychologie. V současné době pracuje na Psychologickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a vyučuje zde předměty Pozitivní psychologie, Duševní hygiena, Psychologie zdraví a další. Těžištěm jejího výzkumného zájmu je studium silných stránek charakteru, osobní pohody a posttraumatického rozvoje osobnosti. Je zakladatelkou Centra pozitivní psychologie v ČR (www.pozitivni-psychologie.cz), zástupkyní ČR v Evropské společnosti pozitivní psychologie (ENPP) a členkou vedení Mezinárodní asociace pozitivní psychologie (IPPA). Je autorkou monografie "Průvodce pozitivní psychologií" (Grada Publishing, 2012) a řady odborných i popularizačních textů z oblasti základního výzkumu a aplikačních možností pozitivní psychologie. Věnuje se také přednáškové a lektorské činnosti.

Vyšlo v magazínu Osobní rozvoj, léto 2013

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt