PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Pustit od sebe věci, které nemůžeme ovlivnit, je nesmírně osvobozující

Rozhovor s publicistkou Helenou Chvátalovou

Jméno publicistky Heleny Chvátalové si mnozí vybavíme ve spojení s časopisem Děti a my, který dlouhá léta vedla, ale také s pořady České televize věnované problematice postižených dětí (Paprsek, Čas pro rodinu, Vítejte v jiné zemi). Je též autorkou několika knih (například Jak se žije dětem s postižením, Malá povzbuzení pro mámy a táty, 300 rad pro první rok s dítětem - všechny vyšly v nakladatelství Portál). Nedávno však Helena zasáhla i do jiné oblasti, napsala totiž kuchařku. A věnovala ji báječným tchyním. Právě vztahu mezi tchyněmi a snachami je věnován následující rozhovor:

Proč bývá vztah snachy a tchyně napjatý?

Podle mě mimo jiné proto, že objektem zájmu obou žen je jeden muž. Často se stává, že jeho manželka a matka to berou jako soupeření o sféry vlivu. Problém zesiluje to, že jde o ženy věkově nesouměřitelné. Mezigeneračním problémem mezi nimi bývá třeba jídlo a vaření. S mírnou nadsázkou - jak má matka unést, že "ta holka synovi ani knedlíky neuvaří a pořád ho krmí jen nějakou zeleninou"? A jak má mladá manželka skousnout, že "bába ho pořád cpe knedlíkama a jemu už roste cejcha"?

Onen muž - manžel a syn - nezřídka situaci komplikuje svým nezralým chováním, zejména lpěním na matce a neschopností stát při manželce. Co dělat, pokud žena zjistí, že si právě takového muže vzala?

Základem mnoha konfliktů skutečně bývá, že tchyně jako lvice bojuje o sféry vlivu. Je to ovšem možné jen tehdy, když syn "svému království nevládne", protože mu to matka nikdy nedovolila a on to trpěl nebo mu to možná ani nevadilo. Takové, často velmi tíživé, náročné situace nezřídka končí rozchodem či rozvodem mladých lidí a pofidérním vítězstvím královny matky. Pokud je ovšem možné považovat za vítězství fakt, že syn zůstane nešťastný a sám, a pokud si najde další ženu, s níž by chtěl žít, situace se nezřídka opakuje.

Myslím, že existují dvě základní možnosti, které v těchto případech předurčí život snachy: Tchyně se mladým stále plete do života a snachu může donekonečna kritizovat a pomlouvat, třeba i před jejími dětmi, což je praktika obzvláště nechutná a zavrženíhodná. Tím vyvolává v synově rodině napětí a sváry. Také může onemocnět závažnou chorobou - protože kdo by si dovolil oponovat nemocné matce? Syn se o ni přece musí postarat. Má sice už svoji rodinu, ale vždycky u něj bude na prvním místě matka, která zpovzdálí tahá za nitky jeho "osudu".

Druhou možností je, že matka i syn, který jí svých nezralým jednáním nahrává, pochopí zničující princip svého chování a převezmou zodpovědnost za své vlastní životy. To je opravdu hodně těžké, bez odborné pomoci se to většinou neobejde, a to u všech zúčastněných. Pokud se ale syn stane konečně sám sebou, je velmi pravděpodobné, že o něj matka přestane bojovat, protože podvědomě ucítí jeho sílu.

Jindy je situace příznivější. Moudrá a laskavá tchyně může dokonce nahradit vlastní matku, s níž si dcera nerozumí... Na čem záleží, aby se snacha a tchyně mohly mít rády?

I takové tchyně naštěstí existují a není jich málo. Vzpomínám si na mladou maminku, která s láskou vzpomínala na svoji zesnulou tchyni a vyprávěla mi, že si brala jejího jediného syna jako rozvedená žena s těžce mentálně postiženým dítětem z prvního manželství. "Manželova maminka celou vesnici na mého syna připravila tak, že jsem nikde jinde ve vztahu k němu nepoznala tolik pozitivních reakcí okolí. Měla jsem v ní vždy pevnou oporu," pověděla mi.

Na čem záleží? Každý vztah, ale hlavně ten mezi synovou matkou a manželkou, potřebuje značnou míru tolerance. Například spory mezi maminkami malých dětí a jejich matkami a tchyněmi, tedy novopečenými babičkami, jsou často způsobeny tím, že dnešní doba nabízí maminkám tolik věcí, o kterých se babičkám ani nesnilo. Ony přece kdysi denně praly a žehlily plenky, a dcera používá jednorázovky. Babičky dítě koupaly ve vaničce, a to denně, kdežto snacha "to nebožátko" strká do kyblíku a koupe jen ob den nebo ještě méně. Starší kojily přesně po třech hodinách, a dnešní mladé maminky dítěti dají, kdy chce... Pro babičky je to nejen nepochopitelné, ale mají zřejmě často pocit, že když to mladé mámy dělají o tolik jinak než kdysi ony, dávají jim tím jaksi najevo, že starší generace to dělávala "špatně". Bohužel těžko pobírají, že jinak ještě neznamená špatně... Nebo že některé věci ve své době prostě nevěděly. Není divu, že není daleko k hádkám a sporům, nebo k mlčení, což bývá horší než ostrá výměna názorů.

Velmi se jako matka a tchyně přimlouvám za trpělivost našich dcer a snach s námi, babičkami, a za občasné přimhouření oka. Vždyť rozhodující v péči o dítě jsou rodiče, prarodiče mají vnouče jen občas, takže tu čepičku navíc, kterou mu babička "pro jistotu" nasadila, určitě přežije ve zdraví, nehledě na to, že si velmi brzy samo řekne, co ano, a co ne, a s babičkou se domluví. Pokud se přimlouvám za trpělivost a porozumění, nechci tím ale samozřejmě říct, že se námi, staršími, mají mladé ženy nechat převálcovat. Stanovení hranic, především uvnitř, v sobě samé, je nezbytné.

Kdo je častěji problémovější, paličatější - mladší, nebo starší generace? A lze z protivnic udělat spojenkyně?

Přestože patřím ke starší generaci a čekalo by se možná, že jí budu stranit, musím říct, že s problémovějšími a paličatějšími osobami jsem se setkala více mezi svými vrstevnicemi. Myslím, že snaha matek a tchyní zasahovat do života mladých rodin pramení především z toho, že si svou lidskou hodnotu vybudovaly hlavně jako matky a odchod svých dětí z původní rodiny cítí jako velké trauma právě proto, že je jejich děti už "nepotřebují". Ztráta potřebnosti pro děti je pro ně ztrátou vlastní hodnoty. Zvláště většina novopečených babiček touží být "užitečná". Vztahu by určitě prospělo, kdyby snachy neváhaly babičky takticky zaúkolovat, pověřily je třeba sháněním potřeb pro očekávané miminko (nesmějí ovšem zapomenout, že co si objednaly, měly by také zaplatit), nebo je nechaly, aby pro vnoučata uvařily nějakou svoji specialitu. Babička, která je přiměřeně zaměstnaná (tedy nikoli přespříliš a s očekávanou každodenní samozřejmostí), má pocit, že je dětem stále prospěšná, a nemá většinou chuť vyvolávat spory.

Sama jsi dvojnásobná tchyně - jak máš tuto životní roli ráda? Jak se v ní cítíš? Bylo ti třeba do ní dorůst?

Role tchyně se mi hodně líbí. Partneři, které naše dvě dcery přivedly, jsou totiž skvělí kluci, a zapadli do naší rodiny, jakoby nás znali odjakživa. Velice si toho vážím a je mi hodně líto matek, které si partnerství svých dětí neužívají s radostí a láskou. Protože teď už vím, o co všechno bych byla v takovém případě ochuzena.

Nebylo tomu tak ale vždycky. Když začala starší dcera chodit se svým prvním klukem, byla jsem pěkně protivná. Měla jsem spoustu výhrad, spoustu strachu, nemohla jsem skousnout, že dcera najednou skoro není doma, vyčítala jsem jí, co se dalo. Výsledkem samozřejmě bylo, že byla doma stále méně, tím spíš, že ji partnerova pohodová rodina přijala velmi srdečně. Pak jsem si jednoho dne naštěstí uvědomila, že se chovám značně zpozdile a že jsem na nejlepší cestě krásný vztah, který jsme s dcerou budovaly celých 19 let, zkazit a "zazdít". Protože v té době i jiné mé problémy gradovaly a uvědomila jsem si, že je bez odborné pomoci asi sama nezvládnu, vyhledala jsem psychologa. Moje cesta na dno vlastní duše byla dlouhá, náročná, těžká. Ale na druhé straně to bylo úžasné dobrodružství. A svým způsobem je bez konce, protože po ukončení klasické psychoterapie jsem pokračovala různými kurzy a semináři a absolvovala jsem i dvouletý trénink tzv. rodinných konstelací - a to vše mě vede ke stále většímu úžasu a pokoře...

V čem konkrétně ti psychoterapie pomohla?

Díky psychoterapii jsem si brzy uvědomila, že dcera s jejím chlapcem nemůžou za to, že já se cítím mizerně a jsem protivná a vztahovačná. Uviděla jsem, že problém je ve mě - že nechci dceru pustit, že se o ni nejen bojím, ale je pro mě těžké si přiznat, že už jsem tak stará, že moje dítě má vlastní život, že se obávám změn, které to všechno přinese... Od té doby uplynulo třináct let. Dnes už vím, jak důležité je začít uvolňovat citlivě a včas ty láskyplné řetízky, které poutají matku (rodiče) k malým dětem. Že dospívající a dospělé děti musíme opravdu pustit, aby se mohly s láskou vracet. Aby se domů vracely nikoli proto, že jim povinnost velí zajít za mámou a tátou, ale proto, že samy chtějí. A pokud s sebou přivedou i své partnery, tím líp. Naučila jsem se plně respektovat, že do některých věcí mi prostě nic není, že je nemůžu a ani nemám ovlivňovat a je zbytečné si s nimi dělat starosti. Můžu říct, že pustit od sebe věci, které nemůžeme ovlivnit, je nesmírně osvobozující. A překvapeně zjišťuji, že čím méně radím, komentuji, neřkuli kritizuji, tím častěji se mě děti přijdou zeptat na můj názor.

Jaká jsi ty sama snacha?

Nemůžu říct, že bych si se svojí tchyní nějak mimořádně porozuměla, ale vycházíme spolu již třiatřicátý rok bez konfliktů. Jsem jí vděčná, že nikdy neměla tendence do života naší rodiny zasahovat, jaksi si se svým manželem vystačila. A dnes ji velmi obdivuji za statečnost a trpělivost, s jakou bez valných stížností zvládá ve svém věku třiaosmdesáti let choroby, které jí způsobují bolesti a těžce ji invalidizují. Snažím se podle svých sil jí život trochu ulehčit - například sehnáním kvalitní rehabilitace nebo dobrým jídlem, na kterém si dědou rádi pochutnají.

Napsala jsi pro tchyně kuchařku a dala jim v ní přízvisko "báječné". Tchyně bývají ovšem ve vaření už zkušené - jak tvoji kuchařku přijímají? Vaří podle ní?

V Kuchařce pro báječné tchyně jsem shromáždila osvědčené recepty naší rozvětvené rodiny, ale také recepty od kamarádek a sousedek, a některé i z časopisů ze 70. a 80. let 20. století. Nenajdete v ní recepty na opulentní nedělní obědy, na svíčkovou, roštěnou, na vepřovou či kuřecí roládu, křupavé řízky, bramborový salát a jiné parádní kousky české kuchyně. Ty určitě každá žena mého věku zvládá tak skvěle, že bych se jí neodvážila radit. Vybrala jsem ale spoustu receptů na dobré moučníky, protože těmi ty "naše kluky" uctím nejvíc. A čí koláčky, řezy, narozeninové dorty, nebo škvarkové placky by chutnaly vnoučatům víc než ty babiččiny? Je sice pravda, že obezita v naší populaci roste, takže není dobré to se sladkostmi přehánět, ale dorty nebo sváteční řezy přece nepečeme každý týden! Dobrý moučník, který není na stole příliš často, a je tudíž tak trochu vzácný, je takový malý dárek z lásky - ode mě pro tebe. A nápadů na dárky z lásky není nikdy dost. Kromě moučníků jsem přidala pár receptů na jídla, která jsou nenáročná na suroviny (většinou je každá hospodyně má doma) i na čas - ideální ve chvíli, kdy se "mladí" objeví nečekaně a neohlášeně, a i když tvrdí, že nemají hlad, za chvíli jsou talíře s nabídnutým jídlem prázdné. To přece potěší každou mámu!

Co tě k napsání této kuchařky přivedlo?

Touha dát dohromady kuchařskou knihu mě posedla tři týdny před svatbou naší starší dcery. Bylo to asi tím, že jsem vyhrabala staré sešity a výstřižky s osvědčenými recepty, když jsem hledala, co všechno na naší první rodinnou svatbu upečeme a připravíme. "Kuchařek dnes vychází velké množství, proč bys zrovna ty měla psát další," ozval se tehdy okamžitě červíček pochybností ve mně. Ale touha psát byla silnější než pochybnosti. Jak se říká, "bylo to prostě silnější než já". Sedla jsem k počítači a psala a psala. Tváře lidí, od nichž jsem recepty a kuchařské zkušenosti získala, mi ožívaly před očima. A bolestně jsem si uvědomila, že s některými z nich už se bohužel na tomto světe ke stolu neposadím... A napadlo mě, že kuchařku "adresuji" ženám, které čeká tak jako mě nová životní role - v den svatby našeho dítěte se z nás stávají tchyně. Proto v ní nenajdete jenom recepty, ale také příběhy a úvahy na téma vztahů matek a jejich dospělých dětí a krátké rozhovory s jedenácti tchyněmi.

Jaké se ti na knihu scházejí ohlasy? Co tě potěšilo nebo překvapilo?

Cítím, že zvláště moje vrstevnice kuchařku přijímají velmi dobře. Dostala jsem řadu mailů, kde mi například psaly, že v ní objevily po letech recept na moučník, který připravovala jejich maminka nebo babička. Čtenářky mi také třeba píší, jak vyzkoušely svatební koláčky a jaký měly v rodině úspěch. Nebo že dostaly kuchařku od dětí jako dárek a jak je potěšil recept na škvarkové placky. Samozřejmě mě to velmi těší.

PhDr. Helena Chvátalová se jako redaktorka od roku 1992 věnovala především problematice rodin a rodinných vztahů. V současné době je již v důchodu a spolupracuje externě se Zdravotnickými novinami a časopisem Naše rodina. Zabývá se také osobnostním rozvojem. Je třiatřicet let vdaná, má dvě dospělé dcery, dva zetě, zatím tři vnoučata, která si náležitě užívá, a čtvrté na cestě. Mezi její koníčky kromě psaní patří fotografování, některé rukodělné techniky (např. malování na hedvábí), houbaření, vaření a pečení.

Ve zkrácené verzi vyšlo v časopise Rodiče 6 2013

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt